|
Informace |
|
||||||||
|
|
|
||||||
|
||||||||||||||||||||
_________________________________________________ Berounka 2001 Ve dnech 18. - 22.července 2001 proběhla vodácká „expedice“ KČT Kralupy nad Vltavou po jedné z našich nejznámějších řek. |
||||||||||||||||||||
| Začátek putování byl od Dolanského mostu nedaleko Chrástu u Plzně. Odtud nás čekalo téměř 85 kilometrů vodní cesty, zpestřené jezy, do Nižboru. Voda byla nadstav a tak se daly sjíždět i jezy, které se běžně přenáší či koníčkují. Někteří si zde odbyli svůj vodácký křest a vyzkoušeli si tak pádlování na kanoích a tak čtyři „cvaknutí“ není zas tak nejhorší bilance. |
|
|||||||||||||||||||
|
Cestou jsme navštívili hrad Krašov, muzeum trilobitů ve Skryjích, přívoz a pamětní síň Oty Pavla a historickou rychtu ve Zbečně. Škoda že nám počasí na počátku putování moc nepřálo, ale po deštivém pátku se vyčasilo a taksobota a neděle byla ve znamení sluníčka. | |||||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||||
_________________________________________________ |
||||||||||||||||||||
Malé Karpaty |
||
| Při plánování letošních červencových svátků nás napadlo navštívit nějaké méně známe pohoří Slovenska. Volba padla na Malé Karpaty. Cesta byla spočítaná na 32 hodin s batohem na zádech. | ||
| 4. července tedy začalo naše prázdninové putování. Těsně před půlnocí nastupuje 10 lidiček s batohy v Kralupech do přímého lůžkového vozu a odjíždíme do Bratislavy. Celou cestu máme vůz pouze pro sebe. Skutečně už nikdo další nejel. Vlak má jenom nepatrné zpoždění, a proto chvíli po šesté hodině vystupujeme ve slovenské metropoli. Protože od nádraží nevede žádná značka ptáme se na cestu. Šli jsme přesně podle rady a ono to bylo samozřejmě úplně na druhou stranu. No aspoň jsme viděli Bratislavský hrad a sídlo slovenského prezidenta. Když jsme udělali čelem vzad, vidíme vysílač Kamzík – první orientační bod. Teď už nemůžeme zabloudit. Jdeme podle mapy a intuice. Nacházíme červenou značku kousek od nemocnice „Kramare“ (známá z písně Jožo Ráže). | ||
| Značení není nic moc – dvakrát se na křižovatkách rozprcháváme do okolí a kdo najde značku má bod. Procházíme lesoparkem s různými odpočívadly , lavičkami a i občasnými prameny vody. Okolo nás projíždějí cyklisté na horských kolech. Cesta vede krásnými bukovými lesy a vlastně nás lesy čekají celé 4 dny. Počasí nám přeje, svítí sluníčko a je pěkné teplo. Díky za ty stromy a jejich stín. | ||
|
||
Páteční ráno nás vítá sluníčko.
Suší stany a spacáky od rosy, vaří se snídaně a
domlouvá první místo srazu, což má být asi za 3 a půl
hodinky. Postupně odcházíme a vnořujeme se opět do
tichých bukových lesů. Cesta vede po vrstevnici, a tak
příjemně utíká. Později vede podle plotu obory občas
nahoru občas dolů. Rozcestníky jsou v čím dál žalostnějším
stavu. Z Taricových skal byl krásný výhled, ale taky
pěkně mizernej sestup mezi kameny. Před Zdendu padá z ničeho
nic velká větev. Naštěstí se nic nestalo. Sluníčko
svítí čím dál tím víc. Sestup do údolí byl dost
prudký a nepříjemný. Naštěstí se blíží první místo
srazu v sedle pod Vápennou. Bohužel se protáhlo čekání
na Kuldu, který šel opravdu lážo plážo. Po sváče
začíná dvouhodinové (čas na rozcestníku) stoupání
na Vápennou (752m). Cesta ubíhá celkem rychle a po
hodině a 15 minutách stojí většina na vrcholu a kochá
se výhledy.
|
||
| Už se těšíme k chatě Brezinka. Plánujeme si, jak se umyjeme , koupíme Kofolu ….. Cesta je snad nekonečné. Značka vede jinudy než na mapě. Rozcestníky nikde žádné. No prostě děs a hrůza. Ovšem největší šok nás čekal u chaty. Jeden barák ruina a druhý byl vyhořelý. Po dohodě odcházíme k vodní nádrži Buková, kde má být kemp. 10 hodin s batohem za vedra je tak akorát. Ovšem až po hodinovém čekání na posledního. Kemp - ten tam sice je, ale není funkční. Všude stany, karavany , ale nikde WC či umývárny. Vše chátrá a nikdo nic neudržuje. Protože je pozdě, stavíme stany a koupeme se v jezeře – ovšem musíme na schody hráze. Všude jinde je totiž bahno. Večer začíná šíleně foukat a fouká a fouká až do rána. Stany se pod náporem větru pěkně probíhají. | ||
| Ráno balíme, nabíráme vodu pod hrází – prý je pitná. Nikomu nic nebylo, tak asi jo. Další má být totiž až za 5 hodin. Začínáme výstupem na nejvyšší vrchol Malých Karpat a to na Záruby (768 m). Nejdříve ale musíme zdolat Ostrý kameň. Tam to pěkně fouká a máme co dělat, abychom se udrželi na skalnatém hřbítku. Následuje cesta k vrcholu. Vrchol je dobyt , a tak hurá dolů. Cesta opět nic moc – vysoké traviny , kameny. Takto se člověk táhne až k Havranici. Pak se sestupuje prudce dolů. | ||
|
||
| Půl hodinky odtud ale má být koupaliště. Je rozhodnuto – jdeme tam. Jdeme přes pole , přes chatovou osadu a najednou se objevuje krásné maličké a sympatické koupaliště. Otevřeno do 21.00 hod. (jak to kontrastuje s naším koupalištěm v Kralupech – velké a má jenom do 19.00 hod.). Přestože je teprve 17.30 hod. jsme vpuštěni zdarma. Je to super. Lepší zakončení si snad ani člověk nemůže přát. Po 8 hodinách chůze smýváme prach, jdeme se osvěžit do bazénu, kupujeme naší oblíbenou „čapovanú kofolu“ a vlastně více než 2 hodinky lenošíme a užíváme si. | ||
| Po 20. hodině se přemisťujeme asi o 200 metrů dál a začínáme se připravovat na nocleh. Loučka je plná světlušek a nikomu se až tak spát nechce. Vždyť je to poslední den. Ovšem náhle přichází déšť , a tak zalézáme do stanů. Je to jenom chvilková přeháňka. Občas sprchne v noci a největší slejvák je kolem páté ráno. Pak déšť utichá a vylézá sluníčko. Do toho se ozývá zpět z stanu kluků. Stačíme usušit stany nasnídat se , doplnit vodu a čekají nás posledních 3,5 hodinky. Jdeme „nábližkou“ pod zříceninu Dobrovodského hradu. Po jeho prohlídce pokračujeme až do Brezové pod Bradlom. Opět chceme skončit na koupališti, ale tentokrát jsme nezvanými hosty. Kvůli 10 lidem se přece nebude „mladý pán“ vracet. Do té doby tam nikoho neměl, mohl mít kšeft. Tak ať si trhne…. Končíme v hospůdce před nádražím. Dojídáme zásoby , kupujeme oblíbenou „čapovanú kofolu“ a krátíme se čekání na vlak. Ve 14. hodin nastupujeme do vlaku a přes Jablonicu a Kúty odjíždíme domů. | ||
| V nohách máme skoro 100 km , 3150 m převýšení. Každému zbývají vzpomínky a už se těšíme na závěr „slovenské trilogie“ v září. | ||
_________________________________________________ |
|
||
Druhý květnový - prodloužený víkend uspořádal KČT Kralupy n.Vlt pro své členy a příznivce přechod Lúčanské Malé Fatry - tzv. Martinských holí. V pátek večer nás 18 vyráží. Cesta ovšem začala tříhodinovým zpožděním kvůli krupobití na západě Čech, kdy náš rychlík vyjíždějící z Františkových Lázní byl odkloněn - musíme do Nymburka a ve 3 hodiny v noci konečně míříme na Slovensko. Naštěstí to byla jediná komplikace na cestách.
Ráno nás probouzí sluníčko a modrá obloha. Snídáme, balíme a pokračujeme dál. Čeká nás cesta po hřebenech s výstupem na Hnileckou Kyčeru. Až sem probíhá vše O.K.. Ovšem sestup do sedla, kdy nás čeká 300 výškových metrů prudkou bahnitou strání je dost namáhavý a o pády není nouze. Naštěstí jsou špinavé jenom zadky. Dole u pramínku vody nás čeká zasloužený oběd. Pak opět batohy na záda a jdeme dál. Trošku měníme plánovanou trasu a vybíráme cestu okolo vody, která se nám zdá hezčí a v panujícím teple i praktičtější. Chvílemi to člověka láká lehnout do trávy u potoka a lenošit. jenže cíl našeho putování je ještě dost daleko. Po dalších dvou a půl hodinách v sedle pod Ostrou skalou svačíme a nabíráme sílu na poslední část dnešní trasy. To ovšem netušíme, že výstup na Ostrou skálu bude tak drsný. Vždyť za půl hodiny „vyběhnout“ o více než 300 výškových metrů není žádná legrace. Nahoře se bohužel kazí počasí a mraky zabraňují pěkným výhledům. Z Ostré skály ještě stoupáme na Kĺak (1351m) a pak následuje více než hodinový sestup do Fáčkovského sedla – tedy o 500 výškových metrů níž. Okolo 19. hodiny jsem dole a stavíme stany - máme za sebou téměř 9 hodin s bágly a převýšení 1400 metrů. Po večeři unavení zaléháme do stanů a hurá spát. V noci se zvedá silný vítr, ale protože máme šikovně postavené stany „za větrem“ je to pohoda.
Pondělní ráno nás však vítá mlhou, chladným větrem a na vršcích se drží mraky, což je škoda. Protože 3.den má být odpočinkový, necháváme batohy v nedalekém bistru a jdeme se podívat do Čičman. Podle mapy to jsou 4 hodinky cesty. Hned ze sedla, ale čeká výstup prudkou sjezdovkou. Ovšem bez batohů se šlapalo dobře. V poledne jsme v Čičmanech, které nás dost zklamaly. Pár malovaných chalup, ale jinak nikde nic až na všude přítomný nepořádek. Aspoň, že byl otevřen obchod a my mohli doplnit zásoby. Zpátky odjíždíme kousek autobusem a pak nás čekají ještě 4 km stoupání zpět do Fáčkovského sedla. Dnes zvládáme 16,5 kilometru a převýšení přes 600 metrů. Odpoledne odpočíváme, doplňujeme kalorie, klábosíme u stanů a plánujeme poslední den. Spát se jde trošku později než předchozí dny. Úterní ráno nás vítá sluníčkem a trhají se mraky. Balíme, fotíme a čekáme na autobus, který nás odváží do Prievidzi. Tady necháváme batohy , domlouváme čas srazu a vyrážíme do Bojnice. V Bojnici nejdříve navštěvujeme místní ZOO a pak jdeme do zámku. Probíhá zde festival duchů a strašidel, takže prohlídka je vedena ve zcela jiném stylu a všichni se pobavili více než dost. Čas odjezdu se ale přiblížil. Vracíme se do Prievidzi, čekáme na autobus do Žiliny. Po necelých dvou hodinkách jízdy vystupujeme v Žilině a čekání na vlak domů si krátíme večerní prohlídkou města. Cesta vlakem do Čech je již bezproblémová a tak končíme 1.část letošní „Slovenské trilogie“ ve středu ráno na kralupském nádraží. |
