|
Tak jsme se rozhodli vyrazit si do Krkonoš udělat si před Silvestrem žízeň. Jelo se
na jeden den na Mísečky (mým krásným autem). My, to znamená já jako Jožka, Petr Gorecký, Pavel
Prell, Robin Hron a Ondra Fohl. Asi
již týden nás rosničkáři strašili oteplením a den předem nahlásili do 1000m.n.m
celých 7 stupňů starého dobrého Celsia. Poslušni výdobytků moderní vědy jsme si
tedy oblékli lehčí věci. Téměř k dokonalosti dotáhl svůj oblek Fohlik, který se
vybavil kraťasy, které nešly stáhnout níž než těsně pod kolena a kompenzoval to
podkolenkami, které pro sice šly natáhnout až pod koulena, ale v této poloze
vydržely asi tak deset kroků. |
|
Další zajímavý moment spočíval v tom, že jsme většinou byli poprvé letos na
běžkách a balancovali jsme na nich jak vosa bonbóně. Aby se nám na ty lyže lépe
zvykalo, zahájili jsme svou tůru sjezdem z Míseček do Špindlu. Když se Pavel
potřetí sbíral ze země, cosi na mě křičel. Co přesně nevím, ale v jeho proslovu
se naznačovala jakási spojitost pánského přirození s mou osobou a navíc ještě s
okamžitou inzultací. Že by mu ten sešup na začátek vadil? Každopádně (jak
výstižné slovo!) jsme se dolů dostali celí. Pokračovali jsme okolo Labe nahoru až
na Martinovku, kde jsme skromně poobědvali. Čím jsme stoupali výš, tím víc nám
bylo jasné, že to s tím vedrem nebude tak horké. Sedm stupňů možná bylo, ale plus
ani náhodou. Foukal vítr jako kráva (Milka) a bylo vidět tak na patnáct dvacet
metrů. Nevím proč, ale nějak jsem Fohlíkovi ty kraťasy nezáviděl. Po slavném
dobytí Velkého Šišáku se vyrazilo k Sněžným jamám, protože vichřice občas
mraky okolo nás roztrhla a sluníčko na nějakých deset patnáct vteřin nasvítilo
úchvatné scenerie horské krajiny. Když jsme k nim dorazili, zastavili jsme se jako
každý normální člověk s alespoň zbytečkem pudu sebezáchovy u ocelových lan
nahrazujících zábradlí. Nikoli tak odvážný muž s krátkými nohavicemi. Zábranu
ignoroval a v poklusu, tak jak k ní přiběhl, tak i pokračoval dále. No, když si
člověk uvědomí, že bylo vidět na deset metrů, sníh byl umlácenej do podoby
kluziště a Fohlíka navíc poháněl do zad dující vítr o rychlosti minimálně
deseti metrů za vteřinu, tak muselo být jasné, že pravděpodobnost proměny
Fohlíkových běžek ve skočky (a jeho následná návštěva Polska) je pouze otázkou
následujících vteřin. Zalitoval jsem, že neovládám ovládací Hlas Bene
Gesseritských čarodejnic, a použil jsem hlas klasický zupácký (na vojně jsem nebyl,
ale odposlouchal jsem ho od Jindřicha) a zařval: "STŮJ!!!". To co
následovalo, mne šokovalo. Fohlík se zastavil a vrátil. Po několika minutách jsme se
opravdu dočkali nádherného několikavteřinového pohledu na polské podhůří a
pokračovalo se dál na Voseckou. Ta byla beznadějně narvaná a proto se rozhodlo
posílit se až v Jilemnické na Mísečkách. Nahoru na Vrbatovku jsme se táhli už dost
hladově, dokonce jsme zbaběle obešli mohylu Hanče a Vrbaty. Sjezd nám to vynahradil,
i když ne všichni jsme ho absolvovali bez problémů, na Robina jsme čekali asi čtvrt
hodiny. |
|
Když jsem se po jídle vracel k autu, najednou jsem viděl Gorečáka, jak se zlomil v
pase a začal se svíjet ve strašných křečích. Epileptický záchvat, napadlo mně a
z různých školení se mně vybavilo, že bych mu měl narvat lyži mezi čelisti.
Vzápětí jsem zjistil příčinu jeho záchvatu a měl jsem sto chutí mu narvat do huby
ne jednu, ale obě lyže a na délku k tomu. Celý den mi v autě poměrně nahlas
vyhrávalo autorádio (resp. chrčelo, protože anténu jsem sundal). Kupodivu jsem
nastartoval a mohlo se frčet vstříc domovům. |