Vánoční Mělník 1999 (25.12.1999)
Letos se opět konal vánoční oddílový sjezd Kralupy-Mělník, tentokrát už třetí ročník. Jako účastník všech tří ročníků (ačkoli první jsem nedokončil) bez váhání tvrdím, že letošní podmínky byly vůbec nejhorší. Už to nebylo jako vloni, kdy svítilo slunce, bylo celkem teplo a nefoukal vítr. Letos bylo všechno naopack. Teploměr ráno ukazoval čtyři stupně pod nulou a o moc výš hladina lihu už ani nevystoupila (myslím v teploměru, s krví to nemá nic společnýho). Navíc padaly "hovna s hákama" tentokrát v podobě zmrzlých kapek vody, které se v náporu docela silnýho větru měnily v nepříjemný štípance do obličeje a při nárazu na přemrzlou loď cinkaly.

Když jsem v 9:03 dorazil do loděnice, dostal jsem hned vynadáno, že prej byl sraz v půl. Nic o tom nevím, ale to je fuk, ještě nejeli. Navíc mistr Kovárník dorazil taky pozdě a rovnou zaparkoval jako kokot. V jednosměrce, kde se vždycky a všichni normální lidi parkujou vlevo u chodníku, tak tam on zaparkoval vpravo. Při tom náledí tak vznikla z mýho a jeho auta překážková dráha. To by mi bylo jedno, ale potencionální bourák byl otcův Forman, takže mi nebylo nejlíp. Dole už čekala squadra Prellik, David, Jindra a již zmíněný Pohůdek. Po marném telefonátu ke Kajmičovi a nějaký chvíli tlachání jsme vyrazili v pěti lidech, což považuju za chabou účast, ale bylo to u většiny lidí ze závažných důvodů. Jožka navíc, přestože byl nemocnej, pro nás přijel do Mělníka, takže se mu neúčast odpouští i z tohoto důvodu.

Takže, vyrazili jsme přesně nevím v kolik, ale hned po rozjezdu jsem si říkal, že jsem si neměl brát šálu a místo kulicha by stačila helma nebo kšiltovka. Když jsme projížděli kolem tůně, už tam pár lidí bruslilo, třeba Žemla z Red Army (hokejbalovej team hrající 3. kralupskou AHL stejně jako my - Hotofsson HK). Tak jsem na něj něco zařval a jelo se dál. Za rohem jsme se s Pavlem pokoušeli urvat kus ledu, ale byl moc tlustej, takže to nešlo. Dobrá, vzdávám to. Dojeli jsme na kanál, ani si neprohlídli naše veledílo a hned pod jezem jsme nasazovali na vodu. To mi bylo pořád ještě teplo, i když šprajda, loď, bunda, pádlo i rukavice jsem měl už namrzlý. S Davidem jsme vylovili u břehu za zatáčkou červenou tyčku, která se nám urvala na kanále, takže aspoň něco jsme přivezli jako suvenýr. Těsně před dálničním mostem Pavel najel do nějakýho potoka, že si udělá prvosjezd. Holt když má někdo roupy...

Ale pak přišlo co jsem teda nečekal. Na rovině nad jezem ve Vraňanech začal foukat vítr proti, po chvíli se přidali ty hovna s hákama a to bylo peklo. Navíc zrovna když jsme museli vylízt z vyhřátejch lodí a rukavic na jezu. Když jsem vylezl, šel jsem se vychcat. Pak jsem si to ale rozmyslel a radši jsem se pochcal. Totiž nachcal jsem si na ruce, aby mi bylo tepleji. Za tu chvilinku jsme měli totiž všichni totálně prokřehlý prsty. Nedělal jsem to poprvý, takže se nedivím, že to pomohlo. Než jsme ale doběhli pod jez, prsty jsem zase necejtil. Proběhnul jsem se a nasoukal do lodi. Špricdeku jsem měl tak namrzlou, že skoro nešla nandat. Jindra říká, že jediná možnost, jak se zahřát, je pádlovat. Dobrá, po malým sprintíku to bylo dobrý. "Pohůdek" nesamostatnej Lukáš si musel nechat od Davida půl hodiny nandavat šprajdu, aby pak na něj ani nepočkal. No, každej uvažuje jináč. Jeli jsme teda dál, počasí nám nepřálo, xichty jsme měli rudý, všechno a všichni zmrzlý, ale na tělo mi zatím zima nebyla. Když jsme uviděli, že se blíží les=závětří, zrychlili jsme. Konečně za větrem, vstříc mělnickému podzámčí, ale nechutně brzo. Co tam budeme dělat, vždyť Jožka s Renatou (Jindrova manželka) tam budou až v jednu a my tam přijedem ve dvanáct. Zvolnili jsme, ale tím se do nás pustila zima. No nějak to budem muset přežít no.

12:10 a mi jsme na místě. Co teď? Zima, hlad, žízeň, zima, zima a zima. To byly naše pocity. Neměl jsem co dělat, tak jsem se vyrazil podívat na zdymadlo, za mnou vyrazil Pavel a po něm i Kovy. Prohlídli jsme si vodní dílo z roku 1905, zařvali do komory, odkud se ozývala nádherná ozvěna, okoukli jsme přepad vody (spád asi 6 m - to by byl kanál!) a obraceli zpět. Už bylo asi půl jedný. Cestou zpět nám vyjeli naproti zbylí dva borci a když jsme přijeli k soutoku, ozval se Jožkův hlas. Rychle z vody. Už i Renata tam byla. Jak rád jsem tentokrát paní profesorku viděl (učí chemii na gymplu).

To převlíkání bylo ze všeho nejhorší, zkuste se svlíkat do naha z mokrých a zmrzlých hadrů, když na vás fouká studenej vítr a necítíte prsty a nohy. Myslel jsem, že se z toho nevyhrabu. Když jsme se převlíkli a sedíme u Jožky v autě, vidim Lukáše, že venku běhá ve slipech. Ten machr si zapomněl zabalit kalhoty, takže tam pobíhal ve slipárech. Jó když je někdo nesamostatnej...Potom, co jsme trochu pookřáli v autě, jsme si šli zbalit věci, pak se zase ohřát, pak navázat a jet.

Po příjezdu do loděnice mi spadnul kámen ze srdce. Forman je celej, jen trochu omrzlej. Jako čerstvej řidič jsem byl hned prověřen počasím a vyhrál jsem, protože přestože jsem neměl škrabku na led, odstranil jsem ho. Jó, to by člověk neřek, k čemu všemu je dobrej řidičák. Tak jsme uklidili lodě mezi motorové čluny a rozjeli se do svých domovů směr horká vana, svařené víno, grog, nebo teplá postel (já jsem dal přednost hokeji).

Příští rok se koná sjezd zase, všichni jsou zváni 25.12.2000 v kolik hodin se upřesní. Jede se v jakémkoli počasí, útěchou může být, že horší než letos už to nebude. Jen doufám, že se nás sejde trochu víc. Tak zase za rok...

Gory