Trénink v Českém Vrbném (12-13.6.1999)

    Bliží se třetí červnový víkend a s ním i 3.závod NKZ ve Budějkách. Tamní kanál rovněž podlehl
nejnovější módě, totiž páchat revoluční úpravy, proto jsme byli zvědaví co to bude pro styl jízdy
znamenat. Jistí lidé šířili poplašné zprávy o tom, že je to drsárna. Před dvěma týdny tam byli
odzkoušet ten nový český Augsburg Kofy s Gorečákem a tvrdili, že měli ruce vytahané až na zem
a jestli tam nepojedem, tak budeme mít na závodech pořádný problémy (jako kdybysme je neměli
vždycky).

    Týden před závody se rozhodli vyjet na rodinný intimní tréninkový výlet do Budějek Vláďa Ptašnik
s Martinem Klierem. Aby to nevypadalo podezřele, přibrali s sebou ještě Petru. V pátek večer jsem
zjistil, že můj táta bude mít přes víkend šichty a tudíž bych dělal na rekonstrukci naší rodinné haciendy
sám. To se mi ani trošku nelíbilo a po krátké domluvě jsem dostal na víkend volno. Samozřejmě po
krátkém kázání. Ale co, doženem to přes týden. V půl deváté jsem se tedy stal dalším členem výpravy.
Poslední k nám přibyl Robin, který měl jet s ostatními na MATTONI CUP do Varlových Karů.
Bohužel, přes údajné celovečerní úsilí nebyl schopen sehnat svého deblového parťáka Ondru a jet tam
na blind odmítl. Po krátkém ranně sobotním telefonátu s Vláďou se (v 6.30h - i jindy velmi tolerantní
Vláďova žena Alena Robinovi lehce naznačila, aby příště volil ke kontaktu poněkud jiné denní doby)
obsadil poslední volné místo v Martinově Citroenu.

    Odjezd byl tradiční, místo v půl osmé se odjelo před devátou. My jsme mezitím stihli v loděnici
rozsednout lavičku. Mne i Vláďu by to určitě udrželo, ale Petra byla asi moc těžká. V Tróji jsme ještě
ke třem kajakům přidali jeden a deblkanoi a krásně jsme při tom navazování zmokli. Moje závodní
manšestrové sako potom vypadalo, jako kdyby vypadlo z úst šilené krávy.

    Do Vrbnýho jsme přijeli v 11.55h. Voda tekla až do 12.00h, čehož Vláďa s Martinem využili k
bleskovému převleku a tříminutovému tréninku. My normální jsme si nejdřív okoukli změny. Pod
lávkou to je ostřejší, ale nic strašnýho, rovinky pod nimi, byť ve zúžené podobě, zůstaly, před
šlajsnou je takový malý skok s válcem. No, spíš tedy skůček s válečkem. Kolovadlo, vracák v
podobě středně velkého, asi desetimetrového kruhového víru, díky zúžení kanálu definitivně zmizelo.
Škoda, nikde jinde se člověk tak hezky nepokochal pohledem na topící se žáčky a nikde jinde
nebyl tak často a tak jasně slyšet praskot lámaných špiček a zádí plavidel, které se, zbaveny svých
posádek točily (kolovaly =>kolovadlo) v kolovadle, dokud se zcela nenaplnily vodou a neopustily
při dně toto krásné místo, anebo dokud pro ně nějaký šílenec vybavený lanem a postrádající pud
sebezáchovy neskočil. Od teď bude žít už jen ve vzpomínkách, povídačkách a bajkách nás, kteří
jsme se jako dvanácti- až třináctiletí vyplašenci spouštěli šlajsnou dolů, mnohdy na pokraji hysteri-
ckého záchvatu, abychom o deset let později uklidňovali své nástupce slovy: "V klidu, nic to není,
chce to jen ...". A oni se jali spouštět šlajsnou dolů a mnohdy na pokraji hysterického záchvatu
vjížděli do kolovadla. Od nynějška je tento koloběh (nebo kolovadlo?) života přerušen. Což
ovšem neznamená, že by to bylo na té šlajsně lehčí. Určitě ale bezpečnější.

    Poté co jsme zamáčkli slzu nad osudem kolovadla a kluci se převlékli zpět jsme rozbili stan a
usalašili se v něm. Následovalo krátké dovádění s létajícím taliřem (jak málo stačí dětem ke štěstí).
Asi v půl jedné jsme usedli zpět do auta a jeli na oběd do Budějek. Po obědě se siestilo, já si četl
noviny, Martin kombinoval, Petra a Vláďa duli do fléten a Robin tloukl špačky. Voda tekla od tří
do pěti a my jsme tu dobu využili měrou více než vrchovatou. Asi půl hodiny mi trvalo, než jsem
Někdy se tváříme jako kulturní oddílbyl schopen jet tam, kam jsem chtěl já a nikoli
místní vodník. To jsou ale běžné aklimatizační
problémy, které mám třeba i na našem kanále po
delších přestávkách. Naposledy minulý týden,
kdy jsem opět začal trénovat po měsíci bez
jakéhokoliv ježdění (dělal jsem na baráku a ve
volných chvílích léčil kajak ze zranění způsobeného
na Kamenici). Petře to trvalo trochu déle a výsled-
kem byl poměr krysy:eskymáky - 3:1. Bylo ovšem
teplo, takže jí to ani nevadilo. Nebo si alespoň
nestěžovala. V samotném závěru předvedli výstup
z lodě i Vláďa s Martinem na deblu. Měli z toho
trochu odřené ruce a večer i peněženky. I přes odpor jistých členů oddílu totiž najedeme na systém
1 krysa = 10 piv do placu (v případě členů starších 18 let). Neznám lepší motivační prvek. Večer
se chvíli opět blblo s talířem. Vyvrcholilo to házením na cíl (dřevěný kolík) ze vzdálenosti 12-15
metrů. V zájmu neohrožování mravní výchovy mládeže nemohu prozradit o co se hrálo, mohu však
říct, že vyhrál Robin. Cenu si prý nepřevzal. Za soumraku jsme byli neznámou silou přitaženi do
osvěžny, kde jsme za občasné přítomnosti hostů z jiných oddílů (čau Jahodo, ahoj Sylvo) vydrželi
asi do jedné. Potom šli slušní lidé spát a já s Robinem a ještě jedním klukem z jiné výpravy (gympl
Pardubice na cestě za zážitky do Alp, nazdar Dane) začali sledovat třetí finále Stanley Cupu Buffalo-
Dallas. Moc mě to nepotěšilo, Buffalo prohrálo 1:2, 12 střel za zápas je na vítěství opravdu málo.
Robin to vzdal po první třetině, já to protrpěl až dokonce. Hospodský (mimochodem jeden z
nejlepších pod Sluncem) mi ve čtyři povídá:"Tady máš klíč, zamkni a nech mi ho tady". A vyrazil
na úhoře. Spát jsem šel za ranního blití ptáků v půl šesté.

    "Ráno" budíček v půl desáté, propláchnout oči, vymýt zuby z huby, nanutit do sebe kousek
chleba s kouskem paštiky a v deset na vodu. Tekla o něco menší než včera, takže to tahalo
za ruce míň a daly se dělat různý psí kusy. Pokud je ovšem snesl žaludek, měl jsem ho doslova
na vodě. Petra díky slabší vodě a pokračující aklimatizaci obrátila poměr na 3:2 ve prospěch
eskymáků. Já jsem si pro pořádek vystřihl taky jednoho (na výše zmiňovaném skůčku a
válečku). Další program byl stejný jako včera, jen jsme neobědvali Na zahrádce, ale ve
Floridě v Rudolfově (změna je život). Sluníčko pálilo, žaludky byly plný, byli jsme docela
příjemně utahaní, svět byl prostě pohoda jazz. Po příjezdu Petra zkrátila Vláďovi vlasy (z
10mm na 3mm). Ve tři znovu na vodu, ovšem postupně jsme z ní rychle vypadli, začinalo
být docela husto a chvílema to bylo na místenky. Mě navíc hodní deblíři z Lípy trefili přímo na
komoru. Bok zapraskal, debl se zarazil na místě a oni udělali tak zkroušené obličeje, že jsem
se zmohl jen na povzdech: "No, aspoň vím, co budu dělat v tejdnu" a neměl jsem tu sílu je
seřvat. Po dalších pěti minutách mne stoupající hladina vody v lodi donutila ukončit mé
hvězdné působení na vodě. Po zevrubnější prohlídce lodi vyšlo najevo, že mne trefili přímo
na prasklinu, kterou jsem v zimě zalepil vláknem. Prasklina se samozřejmě změnila v díru
(být o něco delší, tak bych tam protáhl prst). Petra dopoledne dokončila dílo zkázy na své
špici nárazem do břehu. Po něm se ve špici objevila díra 2x2cm a já mám obavu, že při
příštím nárazu by Petra tou špičkou vypadla ven. Robin lehce odřel Vláďův kajak a výčet
našich úspěchu dovršili Vláďa s Martinem, když i dnes v závěru vydupli a odřeli si i dosud
neodřená místa na rukách.

    Potom už zbývalo jen navázat lodě (debla si tu kluci nechali, závody jsou za týden),
vyrovnat se za pobyt na vodě i na suchu, rozloučit se s pozůstalými a tradá domů. Do Veltrus
jsme přijeli před osmou, sedření, odření, ale spokojení.To jsem na nás na těch závodech za
týden zvědav.

Jožka

P.S. Malá pointa - jak jsem se později dozvěděl, tak Robinův deblový parťák Ondra se neozval
a přesto do těch Varů vyrazil, kdyby tam Robin jel, tak mohli ty závody jet. A možná by ani toho
deblového sjezďáka, který tam tím pádem byl zbytečně, neukradli. Včetně špricdek, pádel a
dalšího vybavení. Loď byla starší než my sami, nic to ovšem nemění na faktu, že dotyčný
nenechavec měl štěstí, že ho nikdo neviděl. Jsou chvíle, kdy v našem oddíle ctíme raději zákony
soudce Lynche, než pravidla fair-play.