Vítkovice 2000 (28.1.-31.1.)

První letošní běžeckolyžařské soustředění skončilo trochu rozpačitě. Týden předtím tomu však nic nenapovídalo, sníh se sypal v množství silničářům na nervy lezoucím, horská střediska hlásila ideální podmínky a den ode dne zvětšující se výšku sněhové pokrývky. Netřeba dodávat, že jsme se tam všichni těšili. Část výpravy (Lukáš, Gorec, Piškot, Frflixt a Vláďa) tam vyjela už ráno, hodlali si totiž zajet ještě do Liberce a vybavit se modernější lyžařskou technikou. Koník s rodinou vyrazil též brzo. Já jsem musel ještě hloupě do práce, takže jsem jel později ve složení já, moje sestra a sud Krušovic. Novákovic s Petrou a Davidem jeli ještě později. Cesta byla v klidu, akorát u Paky jsem zabrzdil tak vehementně, že mne po celý zbytek cesty tam i domů oblažovala svou aktivitou jedovatě rudá kontrolka, která mi sugerovala, že mi každou chvíli selžou brzdy. Pod kopcem ve Vítkovicích jsem vybalil půjčené řetězy a na to, že jsem je nasazoval podruhé v životě (a tenhle systém poprvé) bylo poměrně brzo hotovo. Pak jsem s nimi ještě pomohl Vláďovi Vovsovi, který akorát přijel a vyrazil jsem vzhůru. Na chatě mne všichni uvítali s nadšením. Vezl jsem jim totiž věci, jídlo a suda. Večer byl dlouhý... .

Druhý den se šlo na běžky. Namazal jsem výborně na stoupání, ovšem zapomněl jsem na to, že to je občas i z kopce. Aspoň jsem se nadřel. Těsně po našem odchodu z chaty začalo sněžit. Na Mísečkách jsme se chvíli motali po tratích a po obědě pak vyrazili zpátky. Aby to chvíli trvalo, jelo se Vodovodem do Špindlu. Cesta ústí na červenou sjezdovku z Medvědína na běžky je to docela sešup. Překonává se vetšinou usilovným a opatrným kličkováním a teprve od půlky či od třetiny (jak kdo) se to pustí dolů. Proto mne překvapilo, když jsem viděl Davida stát nahoře s nataženou jednou rukou a slyšel ho jak s přimhouřenýma očima tiše bručí:"No, když to vemu na kraj toho lesa, tak by to mohlo vyjít...". Zastavil jsem a zvědavě čekal, jestli se pustí šusem těch 200-300 metrů dolů po sjezdovce s nahrnutými hromadami sněhu a lízne při tom kraj lesa. Zklamal, zvolil stejně záchodový postoj jako ostatní a kličkoval. Prošli jsme Špindl a pak zase hezky nahoru (Frflixta jeden z rovných úseků málem psychicky porazil, nemohl totiž unést tak zjevný důkaz skutečnosti, že kopec teprve začíná). Stoupalo se mi dobře, sníh se lepil na lyže a nepodkluzovalo to. Po příchodu na Plynovod jsem si oškrábal vosk ze skluznic jak to šlo (či nešlo) a skončil jsem. Na lyže se mi lepilo tolik sněhu, že nešly utrhnout od stopy, stál jsem na nich jak na bruslích. To bylo o výron, takže poslední čtyři kilometry jsem absolvoval pěšky s lyžemi na rameni. Sněžit přestalo ve chvíli, kdy jsem rozvěšoval totálně promočené věci na kamna. Byli jsme mokřejší než když jsme před pár lety sjížděli rozvodněnou Malši. V noci pro změnu na hodinu zapršelo.

V neděli jsme se dlouho nemohli dostat na lyže a když už jsme konečně chtěli vyrazit. zavolal Froněk, mimo jiné správec chaty a ptal se jestli je ještě pořád zamrzlý přívod vody. Prozradil jsem, že ano, čímž jsem se upíchl do kuchyně a dvě hodiny vařil ve varné konvici vodu a rozmrazoval přívodní potrubí. Pak voda začala téct, povolila mi minutu radosti a skončila definitivně. Nakopl jsem potrubí a vyrazil na lyže. Dojel jsem na Mísečky a přes pokročilou denní dobu přemýšlel o zdolání Vrbatovy boudy. Přesvědčily mne až sněhové šály vlající z hřebenů, tam se asi dneska kvůli větru nedá postavit... . Kromě toho začalo hustě sněžit, tak jsem jel zpět. Všichni už odjeli, zůstal jsem tu z našich se sestrou, s Vláďou, Petrou a Davidem. A somzřejmě s Battym. Přijela nová směna rekreantů a měla s sebou hromadu dětí. Ať mi nikdo netvrdí, že nám hrozí vyhynutí, tady to vypadalo spíš na populační explozi. Po večeři jsme s Bušem a Davidem zkoušeli prošťouchnout přívod vody, jestli není náhodou ucpaný. Nebyl, drátu jsme tam narvali přes čtyři metry, chvílemi to vypadalo, že nám přijde hrázný ze Špindlu nabít držku, že se mu šťouráme v přehradě. Voda ani ťuk. Pak jsme se před rozvášněnými dětskými davy ukryli na pokec do Terezky.

V pondělí ráno jsme šli podle dohody pomoct Pavlovi hnout s autem (stejně jako loni sem vycouval bez řetězů, zřejmě mu nikdo neřekl nic o fyzikálních zákonech). Dopadlo to tak, že když jsem se snažil uhnout se svým autem, aby byl prostor na záchranné akce, tak jsem ho posadil na břicho a ze zachránce se stal zachraňovaný. Nakonec se vše v dobré obrátilo a my se chystali vyrazit na lyže... a ... začalo pršet. Ne nějaký lednový deštíček, drobný, půl na půl se sněhem. Regulerní červencový chcavec. Z lyžování zas nebylo nic. Po obědě jsme sbalili, uklidili, navázali lyže, nakopali věci do auta (a ohnuli haubnu od kufru) a ve tři vyjeli. Celou cestu pršelo až ó jé, místama i víc. Za dvě a půl hodiny jsme v Nelahozevsi vyhazovali Petru, než jsem všechny rozvezl bylo o hodinu víc. A takový hezký hory to mohly bejt...

Jožka