Vítkovice 2.-3.2.2001

Tak musim zase psát nějaký krafy ze zimního soustředění ve Vítkovicích, kam jezdíme každej rok hned několikrát. Pro někoho už tohle bylo letos podruhé, ale já se v prvním termínu připravoval na zkoušku (kterou jsem stejně neudělal) a byl jsem na maturitním plese. Tentokrát jsem byl taky na maturitním plese a proto jsem jel až v sobotu společně s Davidem a Pavlem. Ostatní jeli už v pátek. Po třech hodinách spánku jsem se probudil a zjistil, že jsem zaspal. Rychle jsem teda sednul do auta a pro kluky. Ty mě zabijou... Nezabili, ale připadal jsem si jak kokot. Silnice přes noc pěkně zasněžily, tak se nejelo moc pěkně a taky teda ne moc rychle, což mě trochu znervózňovalo, protože když připočtu moje zaspání, skluz se hromadil. No, prostě jsme nějak dojeli, kluci se hezky dospali a dole u hotelu Praha jsme nasazovali řetězy. Řeknu vám, vyjel jsem to jen tak tak, kola pořád v hrabačce a navíc se auto v nejprudších úsecích hejbalo dopředu jen po centimetrech. K mojemu překvapení byl na chatě i Kofy, kterej měl dost velký problémy se zdravím, tak mě to překvapilo, ale na druhou stranu tenhle člověk by přechodil snad i klinickou smrt. Jestli je to dobře to si přeberte sami. Tak jsme hodili věci do chaty, převlíkli jsme se, přítomní nám krásně namazali (ne sebe, ale lyže), a mohli jsme vyrazit na túru (tak si dej Tomu Natúru - to si rači namočím do sklínky a pak to vypiju). Počásko bylo docela dobrý, viditelnost sice nic moc, ale nebyla moc velká zima a ani vítr nefoukal. Sníh byl takovej trochu měkčí, ale ne zas až moc, takže se to nepropadalo, ale jen to trochu míň klouzalo. Vyrazili jsme teda jako vždycky směr Mísečky. Na prvních 30 minutách jsme Davidovi ujeli o 15, tak mu musel Jindra trochu přemáznout na klasiku a jelo se dál. Na Mísečkách jsme dali čajíček, Tatranku (já Horalku) a pokračovali v cestě směr Vrbatova bouda. Nejni to žádnej med a tím spíš, když je člověk nevyspalej, takže se nám (mě, Davidovi a Pavlovi, přidala se i Renata) moc nechtělo, ale to bysme byli moc měkký a navíc se mi zrovna nechtělo kroužit po tratích jako vždycky. Tak jsme jeli. Kajmič nasadil drastický tempo, kterýho jsem se držel, za mnou i Kofy. Kofy vodpadl po takovejch 300m, já držel furt, ale bylo mi jasný, že Kajmu dřív nebo pozdějš opustím. Stalo se tak asi ve třetí zatáčce. Na chvíli jsem zastavil, nadýchl se čerstvého vzduchu, zvyklej na středočeskej vzduch jsem se málem udusil, a jel dál. Chvíli jsem si myslel, že ho dohoním, ale to nešlo, tak jsem ho nechal být, nasadil svoje tempo a pomalu pozoroval, jak se vzdaluje. Za chvíli mi zmizel z dohledu úplně. Snažil jsem se jet pořád v kuse, což mi ke konci už nešlo. Kousek před koncem jsem dal ještě dva nebo tři odpočinky, jen tak si odplivout, nadechnout a jet dál. Strašně mě deptalo předjíždění túristú, protože jsem je sice rychle dobruslil, ale jak jsem je předjížděl, připadalo mi to jako věčnost a hlavně mě štvalo, jak oni jsou v klidu a já mám plíce dva metry před sebou. Nahoře u boudy jsem potkal bejvalou spolužačku ze základky i z gymplu, navíc z Vodolky (gde prakticky bydlim, protože superultravelkoměsto Dolínek patří pod Vodolku), která tu byla se školou. Když mi to řekla, schválně jsem řekl: "To znamená, že to jsou samí doktoři." Když přikyvovala, evidentně pozorovali, co je to za idiota. Rozloučili jsme se a šel jsem na čajík, limošku (ó jak buzerantské názvy mi to lezou z úst). Dozvěděl jsem se, že jsem dojel asi tak 10 minut po Koňovi, po mě asi tak 10 minut Pohúdek, Renata s Jindrou a po nich asi 15 minut nebo kolik David s Pavlem. Kluci říkali, že mě sháněl Felix, kterej se na tom plese strašně moc vožral, ale fakt hrozně, že jsme ho s bráchou vedli až domu a votevřeli mu apod. No a brejle jsme mu dali do botníku, aby si je nerozsedl. No a on se teď sháněl právě po těch brejlích. Kdo by to nečekal... Během nádhernýho sjezdu dolu na Jilemnickou mi trochu ofouklo, že jsem cejtil, jak velká (nebo spíš malá) je mi zima. No vážně, normálně jsem cejtil, jak ho mám zmrzlýho. Z Míseček jsme to vzali přes Rovinky, Jindra s Kajmičem mi ujeli, Kofy v kopci zastavil, tak jsem se dostal před něj a čekali jsme se až na Rovinkách. Kupodivu jsme nečekali moc dlouho. Na cestě k chatě to odpálil Pavel, kterej se už asi hrozně těšil na grog a špagety. I David se měl na co těšit, ale chlast ani jídlo to nebylo. No a na co se asi tak může chlap (beru ze svýho pohledu) těšit jinýho než na vodu (myslim tu na který pádlujem), jídlo, dobrou hudbu (ta tu nebyla), dobrej film (ten taky nebyl), nebo dobrý pitivo. Ano správně je to dobrá ženská. Totiž v nějaký chatě blízko sídlí nějaká Davidova kamarádka, kam se David šel podívat na návštěvu... U chaty jsme ještě potkali pár mladých lidí, oba s dlouhejma vlasama a bavili se když šli kolem mě něco o dobrýn originálním oblečení na běžky. Ten kluk měl koženou bundu z pod které mu vykukovala mikina VADER, takže jsem pochopil, jak to myslel. (Neberte to jako vychloubání nebo tak něco, ale jen abyste pochopili, měl jsem svou mikinu Six Feet Under a kraťasy Obituary a na hlavě klasickou "zmiji". David se vrátil po jídle (dali mu rizoto, ale stejně se dojel našema špagetama). My jsme si dali pár grogů, a u velmi chytrého pořadu TV NOVA (nějaký jejich výročí) jsme drbali všechny ty prominentní "celebrity" (nechci bejt sprostej), co se mihly na obrazovce, zatímco jiní obyvatelé chaty tento pořad zaujatě sledovali. A já se furt divil, kdo se na takovýhle přitroublý pořady dívá... Po nějaký době jsem to zabalil a šel do hajan, měl jsem co dospávat. Navíc i dnešní vejlet nebyl jen procházka. Když jsem tam tak ležel, přemejšlel jsem, kam asi vyrazíme zejtra a teprve si uvědomil, že celou noc sněží a já tu sem autem. Taky jsem si vzpoměl na jednoho člověka... V noci Kajmičovka nejmladší moc nespala, byla nemocná a "trochu" plakala. Káča se nám ráno omlouvala, ale myslím, že tohle je zbatečný (Káčo, já to beru, dyť ty ani Terezka za to nemůžete, to je prostě malý děcko no a eště k tomu když je nemocná...). Tak teda ráno jsme vstali, sbalili a vypadli na lyže. Dneska byl terén fakt horší. Jeli jsme jen na Rovinky, pak na Benecko, nahoru na tratě, kousek jsme skusili jet na Žalý, Pavel s Davidem to úplně odmítli a jeli na bufet na Rovinky. Po chvíli cesty nahoru se vyřítil Jindra, že dál nejdem, že to nemá cenu. Tak jsme bruslili za klukama. Tratě nebyly upravený, stopa sice pěkná, ale na bruslení to bylo hrozně měkký. Propadal jsem se i na místech, kde jindy bejvá upravená "dálnice". Sjezd k Rovinkám byl nádhernej, ani jsem nezaplužil, ale pár nerovností na trati bylo dost nepříjemný, ale obešlo se to bez pádu. Dole ale Pavel byl nějak od sněhu, u něj se to bez pádu neobešlo. Po kratším rozhodování jsme se vydali do Terezky (hospa asi tak 100 metrů nad tou naší) na pohár. Pak už jen do chaty sbalit, najíst, skouknout Dlaskiho perfektní závod v cyklokrosu a hurá domu. Jelo se mi fakt špatně, na cestě jsme se vyhejbali s jedním Němcem a s traktorem, ale nějak jsme to zvládli. Dole jsme sundali řetězy a alou domu. Jindra mě po chvíli předjel, přecejen, letňáky asi nejsou to pravý ořechový na tenhle povrch. U Horky byla kolona a trochu mi to tam uklouzlo, když jsem dobržďoval, ale ten magor předemnou měl dát vědět, že tam něco je. V Nový Pace jsem jel takhle od tý prodejny YAMAHY k tomu železničnímu mostu, když z protisměru vyjede červená Škodice a vidím, jak najednou klouže bokem přímo na barák. Zastavila se prej až o obrubník a navíc jak dopadla nevíme, ale vypadalo to moc hezky. Kousek před Jičínem už se to zlepšilo a silnice přešla z rozbředlýho sněhu jen na mokro a tak už to šlo rychle. Rozvezl jsem kluky po Kralupech, přitom jsem málem zapomněl vysadit Davida ve Veltrusích. No a pak už rychle domu, najíst a na bednu...
Gory