Francie 2002

28.2.-11.03.2002

Účastníci zájezdu:

Jindřich "Jindra" Novák
Lukáš "Kofy" Kovárník
Pavel "Piškot" Prell
David "Dave" Kysela
Milan "Jožka" Johanides
Petr "Gory" Gorecký
Viktor Mulač (Plžeň)
Lucyje Hromádková (Česká Skalice)

Motor caravelly monotónně hučí, okolo ubíhá se svistotem vzduch a my uháníme potemnělou německou krajinou na západ. Jedeme na soustředění do Francie. Kluci už po x-té a já poprvé. Týden před odjezdem byl ve znamení narůstající hektičnosti. V práci potřebovali nutně před odjezdem tohle a tamto, i kdyz přesně vím, že až přijedu, tak zjistím, že na to nikdo ani nesáhl, přemýšlím co všechno jsem zapomněl a samozřejmě jsem také jako vždy na poslední chvíli dával do kupy loď. Měla po našich závodech zlomený zadek a sem tam nějaký otvor na nepatřičných místech, vše jsem sice na zimu důkladně oTESAl, ale tady nebudu jezdit na klidné vodě. S určitými problémy se nakonec vše podařilo vyřešit a já šlapu po čtvrtečním obědě na kole na loděnici. Fouká šílený vichr, úsek, který normálně jezdím dvacet minut jedu třičtvrtě hodiny. Kofy už je tady, takže zajíždí autem dovnitř a začínáme připravovat balení, potom dorazí Dave a chvilku na to volá Lucyje, že už je v Kralupech a Kofy pro ní jede. Pak už se začíná balit do auta a my zapínáme do provozu všechny balící buňky, protože to je jediný možný způsob jak se vejít. Pití, bedny s jídlem, drobnější kusy a nakonec bágly. Vyplňujeme každý volný kout zavazadlového prostoru a nakonec se celá ta hromada, kterou jsme v úterý nakoupili v Makru a Globusu schovala do prostoru do kterého se podle všech fyzikálních zákonů vejít nemohla. Včetně litrovky ferneta, kvůli které mě jeden slabomyslný člen ochranky Globusu chtěl sejmout neb si myslel, že ji chci ukrást. Na závěr navazujeme lodě a stíháme to jen taktak. Pádla totiž dovazuji za již houstnoucícho deště. Po několika telefonátech jedeme k Jindrovi před barák. Trošku se zdržel v práci a pak měl nějaké problémy s penězi. Přivezl navíc Goryho, takže začínáme vypadat jako výprava a ne jako stěhováci. Okolo půl šesté vyrážíme, nebo se spiš začínáme prodírat vichrem směr Plzeň. Viktor nás telefonem nasměruje na parkoviště, kde se setkáme a kde on zanechá rodičům auto. Nakonec nás tam osobně dovede. Když složí své dlouhé tělo a svou obrovskou tašku dovnitř zaplněného auta, vyrážíme v kompletním složení na cestu. Na Rozvadově kupujeme benzín ještě za CZK z mojí karty. Auto totiž při našem nákladu a vanoucím vichru žere jako prokoplé. Na celnici jenom zastavujeme a uniformovaní panáčci nám s pobaveným úsměvěm pokynou ať jedem dál. Povolené zatížení zahrádky sice překročeno není, ale na objem to vypadá dost impozatně. Též alkohol vezeme jen pro vlastní potřebu, ale to je věc názoru. Pak už polykáme kilometry německých dálnic a zastavujeme u benzínek (častěji, než bychom chtěli). Míjíme Norimberk, Heilbronn, otáčíme na jih, jedeme podél hranic na jih, z dálky na nás shlíží světelná kupole nad Štrasburkem, pak otáčíme opět k západu a přejíždíme hranice do Francie. Na trojku, jsou liduprázdné a já se tak ocitám poprvé v životě ve Francii. Rozbaluji mapu Francie a teprve teď mi dochází délka cesty, je už hodně po půlnoci a my nejsme za půlkou cesty. Francouzské dálnice nejsou k mému podivu o nic horší než německé, akorát k zastávkám na dálnicích přibývají ještě peáže. Před Lyonem, který se už z dálky hlási svými světly nás cedule dost nelogicky ženou na velikou zajížďku, zjišťuji to bohužel dost pozdě, ale při té štrece se to snad ztratí. Lodě zatím drží jako přibité, akorát jsme chytili na gumcuk nějaký hadr. Jedeme už dvanáct hodin, blíží se šestá a rozbřesk nevidět, že by zeměpisná poloha? Začínám mrkat čím dál pomaleji a tak při jedné zastávce uléhám na zem před druhou brázdu sedaček na podlahu a usínám. Probouzím se asi po hodině a okolo nás už ubíhá krajina úplně jiného charakteru než jsme měli možnost vidět předtím. Po zaplavených polích ani památky, vypadá to tu jako kdyby půl roku nepršelo, všude je víno, víno a zase víno. Projíždíme Touluse a nestačíme se divit, protože spousta budov má vymlácená okna a sundané střechy. Nejdřív spekulujeme o nějakém uragánu a až pak si někdo vzpomíná na loňský výbuch rafinerie. Muselo to být moc pěkné. Jindra přijímá první pracovní telefonát a zatímco se snaží někomu vysvětlit, že mu nepomůže, protože je a) pátek poledne b) na dovolené ve Francii, tak míjí odobčku na Tarbes. Naštěstí se dá dobře vrátit. Viktorovi pro změnu tuhne úsměv, protože mu přišla SMS, že jeho táta to auto nenašel. Naštěstí to bylo jen jiné parkoviště. Někde zastavujeme a sundaváme hadr zachycený na gumcuku. Totiž on to není hadr, ona je to sova, která nás chtěla ulovit a drobátko neodhadla velikostní a váhové poměry. No nic, vyfotíme se s ní a obřadně jí pohřbíme. Budiž jí popelnice lehká. Uháníme dál, z dálky vidíme Středozemní moře a já se vrtím na sedačce, protože už nevím, jak si sednout. Ještě jednou zastavujeme na odpočívadle, měníme si s Jindrou brýle a Viktor točí pyrenejská panoramata. Konečně míjíme cikánské tábory a letiště u Lurd, Lurdy samotné, najedeme do údolí Gave de Pau a jsme skoro doma. Jó, hory jsou hory...Jedeme nejdřív ke trati. Vody je dost, sice méně než loni, ale takhle je to prý nejlepší. Kluci už to znají z dřívějška, na Lucyji a na mne, kteří to vidíme poprvé to dělá dojem. Vracíme se do St.Pe, ve středisku si vyzvedneme klíče a jedeme na hřiště, do místa, které bude týden naší základnou. Vybalujeme jídlo, zabydlujeme kuchyni, věšíme terč na šipky a děláme vůbec spoustu důležitých věcí. Venku mezitím ze zatažené oblohy začíná pršet. Po půl šesté jsme zpátky na trati a připravujeme se na vodu. Solidně prší a taky fouká, ale jsme po té cestě všichni na vodu nadržení, takže až na Kofyho jsme vmžiku na vodě. Klepu se jako sulc, naposledy jsem náš kanál sjel o zářijových závodech, od té doby volej nebo první plato a od půlky ledna ani to ne. Voda je každopádně nádherná, čistá a já se asi čtvrt hodiny houpu nahoře, než se odvážím pustit níž. Tam jsem asi pět minut, pak se Viktor zamotá sám do sebe a krysí, takže vyrážíme s Davidem a Piškotem chytat věci. Viktor i loď naštěstí přežijí bez úhony. Jak vylezeme z lodí, tak už nás zpět nedostanou, všeho moc škodí. Převlíkáme se a čekáme na ostatní. Přitom prohlížíme rozpis tréninků a zjišťujeme, že sobota odpoledne a neděle je rezervovaná pro nějaké španěly. A kruci. Nejdřív přemýšlíme co s tím, jestli Pau či co, pak si Jindra vzpomíná, že mu v centru říkali něco o závodech. No nic, jedeme domů. Sušíme v umývárně věci a vaříme si první francouzská jídla, kluci hrají první partie šipek a ničí první hroty. Kdo vyhrál v šipkách nevím, na hroty vede Dave. Večer, dost po setmění přjíždějí nějaká auta a z nich vystupuje asi dvacet Španělů nejrůznějšího věku. Okamžitě se stahujeme na jeden malý stůl, protože se evidentně chtějí najíst. Děcka listují našimi Kajak-Raft-Kanoe, které jsme si přivezli a na oplátku vytahují nějaký jejich časopis.

Jaké asi ráno může být počasí? Samozřejmě chčije. A hory okolo nás jsou zasněženy do nepříjemné výšky. Tedy spíš nížky. Trénink máme od neoblíbených 8.45, takže vstáváme brzo. Kluci na trati upraví brány, protože voda je nižší a jdeme na to. Je to trochu jednodušší než včera a já už si taky trochu zvykl, takže se mi to začíná líbít čím dál víc. Běhěm tréninku déšť ustává, takže rozvěšujem věci venku a před obědem si dáme fotbálek na hřišti pro cca deset lidí ve čtyřech. Hraju já s Davem proti Gorymu s Piškotem. Dohromady podnikneme asi patnáct útoků a zápas končí 9:6 pro naše soupeře. Přijíždí další a další auta se španělskými značkami, ale přesto se jedeme podívat na trať jestli se nevejdeme. Ani náhodou, takže jedeme do centra, dáme si tam minutovky. Půl hodiny ještě čekáme, než dotrénují nějací angličané za což nám jejich trenér poděkuje pokývnutím a zdviženým palcem. A pak už jenom dřeme a dřeme. Tratě jsou postavené na minutu na kajaku, takže Lucyje a já některé trochu zkracujeme, abychom stihli dojet do cíle alespoň dvacet vteřin před startem do další. Po nich jsem úplně vyřízený, do převlékání nám opět prší. Po cestě domů se u náměstí potkáme s Funesem, což je jeden ze Španělů bydlících s námi a jeden z pořadatelů závodu. Tedy on se jmenuje Kuxi, ale vypadá jako Luis de Funes. Směsicí španělštiny, angličtiny, němčiny, francouzštiny, češtiny a ručních gest se domlouváme, že závod pojedeme a kolik nás v které kategorii bude. Později ještě sepisuji nějaké ředitelce zeměkoule naše jména a kategorie. Na hřišti mezitím krouži Citroen BX místního správce a za sebou má připojen válec a upravuje hřiště. Předtím tady hráli nějací žáčci, takže dnes asi bude mač. Po setmění se skutečně rozsvítí světla, nádherně nasvítí dešťové kapky, přijde asi padesát diváků a na hřišti se začne v děsivém tempu míhat dvacet lidí a mrznout dva gólmani. Jdou do všeho po hlavě a s obrovskou vervou, takže po několika ostřejších zákrocích si šedovlasý rozhodčí volá kapitány a zřejmě jim domlouvá. Na poločas akorát vyjde večeře. Zápas nakonec končí pokud vím bez branek a pro domácí to je asi úspěch, protože sklízejí aplaus tribun. Španělé se snad množí pučením, obdivují prázdné plechovky od piva, které začínáme skládat na krbu a přitom je několikrát shodí. Ochutnávají pivo a revanšují se nějakou jejich specialitou. Rozvažujeme, zda je nemáme trumfnout drcenými štěnicemi, ale nakonec tak nečiníme, protože a) by to nemuseli rozdejchat b) by to byla škoda :-) O půlnoci usínáme.

Na trati jsme v půl deváté, od devíti máme Lucka, Dave a já provést ukázkovou jízdu. Za pět devět už klečím na vodě, pořadatele začínají budovat start, tahat kabely a tak. Prostě maňána. Jedeme nakonec asi za půl hodiny, voda je naprd, snad o třičtvrtě metru níž oproti pátku. Nějak to za rachotu pádel sjedem, Lucyje vytahuje vak na lodě, beru do ruky kameru a sedáme na břeh. Ono totiž sluní svítíčko (!) a když na chvíli ustane vítr, tak je docela vedro. Natáčím kluky, jedou všichni za sebou, hned na začátku, takže je nestíhám po celou trať, ale beru hlavně prostředek. Vymstí se mi to u Kofyho, protože jsem ho přestal točit tři metry před čistě projetou šestnáctkou na které mu rozhodčí napsal za pade. Já sám jedu jak po pile, moc se mi toho nepovede a nakonec jsme s Lucyjí od sebe o jednu setinu. Druhou jízdu kluci jedou lépe, akorát Piškot jede, jako kdyby ho právě vytáhli z kotle se sádrou. Náš souboj s Lucyjí vypadá napínavě, oba to vořem, já už ve druhé bráně a zbytek dojíždím s rozepnutým pravým klekem. Nakonec je o vlak lepší. Po příchodu z cíle už nacházím na místě Vlašákovce, spali někde u Lyonu, museli si ovšem koupit dva pokoje, holt technika je technika... Všichni balí a odjíždějí, my se klidíme na základnu. Chvíli poté přijíždí šéfová a z její francouzštiny pochopím, že shání Španěly, asi něco provedli, doufám, že z mojí češtiny pochopila, že jsou už pryč. Večeříme nějakou dobrotu, to druhá skupina to má tvrdší, Filipáš vládne tvrdou rukou, to poznává Kevin, když uždíbne kousek z nakrájené sekané a Filip ho ihned zpola vážně péruje a nic není platná Kevinova obrana, že to byl "nějaký myš". Dostane prý poloviční porci :-). Po večeři přijede ještě Pták s Čertem a klatováky, jeli s vlekem, cestou zpět budou brát nějaké tyče na stožáry k jachtám. Čert přivezl rum a hroty k šipkám, jelikož se podařilo už všechny polámat. Bohužel nepasují. Na to, že Pták vyrazil na cestu přímo z krkonšské sedmdesátky vypadá docela dobře. Nejdřív si musí přidělat do lodě stupačky. Nereaguje na Jindrovo špičkování, že to stejně bude předělávat, protože to napoprvé udělá blbě a vkládá do toho své stoleté zkušenosti a vrozenou šikovnost a skutečně, napodruhé už je to dobře....Po večeři začíná preludovat na kytaru a všude je pohoda. Já se zašívám do kuchyně, kde je nejlepší světlo, sedám si na linku a zašívám popruh od klečení. Nevím, čím to je, ale ani režná nit nevydrží déle než dva tři měsíce a rozpadá se. Šitíčko mi půjčuje Piškot, má i režnou nit, bohužel jehla má dost malé ucho. Naštěstí je podobně dobře vybaven i Viktor. O zábavu všech se stará Vlašák, který pomalu, ale jistě ztrácí hlas a dává tak příležitost Ptákovi, který na něm zkouší Priesnitzovy zábaly.

Budí nás sluníčko, vylézáme ven, je nádherné počasí. Kopce proti nám jiskří bílou čepicí a my vytahujeme tmavé brýle. Jezdím s Čertem, přece jenom kluky trochu brzdím. Voda je nízko, trošku mě to štve, protože pádlo trpí a vracáky nemají sílu, nevystřelí Vás. Co si neoddřete, to nemáte a to není nic pro mne. Viktor dal někde čelo a truchu kulhá. Z trati odjíždím o něco dřive, s Ptákem. Oni obědvají, já si dám yum-yuma a vytáhnu karimatku ven a relaxuji. Úplný červenec. Po chvíli to vytáhne ven i zbytek galasport teamu, dáme fotbálek tři proti třem, ale zmenšujem si hřiště. Hraje Čert, Filipáš a já proti klatovským a Benymu a porážíme je. Při jednom z posledních zákroků vytahuji provazem Benymu tutovku, on nechápe jak a já nechápu proč, když mne teď bolí nějaký natažený sval na prdeli. Mezitím přijeli naši a pustili se do oběda. Vytrávení vlašákovci odjíždějí, já pojedu zase s našima, takhle bych ten oběd brzy vyhodil. Viktor s námi nejede, nechává v klidu nohu. Když se vrátíme, najdeme Viktora na židli před vchodem, slzy pomalu v očích, očividně rodí ježky. Kofy a Pták s ním jedou do Lurd k doktorovi. Jsme z toho hotoví, protože nevypadal fakt dobře. Vrací se asi za tři hodiny. Doktor doporučil co nejvíc pohybu, poslal je s receptem k policajtům, ti zavolali lékárníkovi, že v tuto pozdní hodinu může tomu a tomu vydat potřebné pilule (opatření proti feťákům), vyzvedli si je a jeli domů. Lucyji vyrostl nádherný opar (to má z toho, že pije přímo z kohoutku :-), Davovi pro změnu hnijou nohy. Jelikož mne občas přepadaji obě varianty znamínek krásy, tak s sebou mám nějakou mast, takže jim jí půjčuji. Lucyje si akorát vymiňuje, že Dave musí dodržovat určitá hygienická pravidla, protože to, co už má jí bohatě stačí :-) Trošku se zatáhlo, nechávám ale věci venku a jdu brzy spát, jsem úplně gumovej. Vlašák se večer projevuje jako pravý vůdčí typ. Když chce promluvit, tak jsou všichni zticha jako pěny a visí mu na rtech. Nebo že by to bylo tím, že může jen šeptat?

Byla tam prdel...Ráno pro změnu chčije. Do kelu, ty hadry budou mokrý a STUDENÝ!!! Gory mi sice půjčuje suché kalhoty (zaplaťpříroda za ně), ale jinak balím znechuceně vše do Jindrova báglu a připravujeme se na odjezd. Na trati štelujeme branky, budou úseky, akorát my s Jindrou zjišťujeme, že jsme si sice oba sbalili do jednoho báglu, ale ani jeden jsme ho nehodili do auta. Vracím se tedy pro něj a přivážím ještě Gorymu pantofle. Kluci jezdí zmíněné úseky, já se motám dílem na zabití, dílem na utopení. Pak skutečně v nějakém vracáku přeženu protináklon, prdnu se, bacím se do lokte a eskymuju. Kašlu na to, tohle nemám zapotřebí. Po tréninku hezky stoupá voda. Naobědváme se a jedem do Lurd na nákupy. Projdeme se tím krásným městem plným pizzerií, hotelů a krámků, teď mimo sezónu převážně zavřených, posíláme pohledy, sháníme hroty k šipkám a mě se přitom začne chtít dost velkým způsobem na malou. Jediné WC, které najdeme je areálu chrámu a tam podle symbolů nesměji lidi v kraťasech. Sice Dave správně poznamenává, že Ježíš chodil v bederní roušce a oni s tím nadělají takové cavyky, ale ceduli respektuji a vydržím to až do supermarketu. Nakupujeme něco k jídlu, já jsem slíbil sestře knížku, tak jí kupuji Eca ve francouzštině, Gory prohrabává regály s motočasáky. Na večer bereme víno na svařák, kluci navíc uměle vyhlížející kolu a oranžádu odpudivého vzhledu za téměř nulovou cenu. Vracíme se okolo páté, akorát nasedáme a jedeme na trénink. Jede i Viktor, snaží se držet doktorových rad, chodí jako de Peyrac a je práškama sjetej jako Presley, ale nedá se zastavit. Jo, jo život je hrozná infekce. Vysoká voda vydržela a ježdění je suprové. Piškot odpočívá a natáčí nás. Končíme skoro za tmy. Po návratu připojujeme kameru na televizi kterou přivezl Vlašák a ukazují se jednotlivé chyby v ježdění. Večeříme a Filipáš vytahuje mašinku na stříhání a po chvíli hecování pracuje na první oběti. Vlašák jde na dvanáctku. Pak někdo navrhuje soutěž Sušice/Kralupy a už to jede. Řečeno sportovní termonologií končí zápas šest ku šesti, ale Sušice se cítí být vítězem. To přesto, že dva jejich góly padly z ofsajdu (Kevin ani Filip toho na hlavě moc neměli ani poředtím) a my měli víc ze hry (o nejvíc vlasů přišel Gory, nechal se totiž brutálně podholit). Pršet přestává až po půlnoci, my táhnem ještě o kus dál. V rámci vzájemného škádleni a štengrování si ješte Filip s Kevinem navzájem oholí žiletkou svoje holé lebky...

Bacha, vole já to neumím řídit!Další ráno je pro změnu opět odpudivé a tak činím zásadní rozhodnutí. Nejedu k mochhi a odpočívám. Stejně se už včera rozhodl Jindra. Ostatní tedy nasedají a vyrážejí, já si po snídani dělám poznámky, abych Vám mohl vykecat všechno, co se tu dělo, nacházím přitom na notesu mptrojky Chinaski. Potom usínám a spím další tři hodiny. Jindra dává do pořádku naše účetnictví a stav zásob, já vařím z vepřové konzervy a brambor odpudivě vyhlížející leč výživnou krmi. Vlašák nám na poslední den nabízí jejich ubytování, co sehnali, jim splašil Estanguet něco přímo v Pau. Chvíli relaxuji a pak jdu zvládat haldu nádobí od včerejší večeře a svařákových orgií. Na trénink jedeme s Jindrou stylově na lodích. Stav je pořád slušný, řeka mi připomíná Malši před Pořešínem za vyššího stavu, akorát má o něco víc vody. Sem tam je lepší houpáček, nebo místo na blbnutí a špičkový je jez nad tratí. Je tam díra jako blázen a hrne to po třiceti metrech na břeh, takže jsem rád, že se mi za druhou vlnou podaří dostat se do vracáku. Jindra jezdí chvíli, já celou hodinu, voda je perfektní a dobře se mi jezdí. Námořníci přijíždějí po setmění a hned připojují kameru na video. Měli nepříjemnější, lámavější vlny než loni, ale odpoledne už dalo blbnout. Část natočili přímo z vody, protože Viktor má obal, který do jisté míry kameru chrání. Některé záběry kajaku těsně míjejícího objektiv, nebo zvuky vydávané vlnou zaplaveným mikrofonem jsou fakt skvělé. Nejvíc ale pobaví skeč hned z rána, kdy jako první Dave okusil co dokáže mochhe. Přejel několik vln, vzdaloval se od pláže a pak ho jedna dostala v způsobem, proti kterému se nemohl bránit. Zápasnickou terminologií řečeno byl zdvihnut a mrštěn na lopatky. Cestou zpět koupili ty správné hroty k šipkám. Sláva.

Ranní déšť už ani neregistrujem, lezeme automaticky do mokrých hadrů a absolvujeme nepříjemný první (8.45) trénink. Voda už je zase dole, asi s tím nahoře hýbe nějaká elektrárna. Lucyje zjišťuje, že mast proti oparům zakoupená v Lurdách pro ně působí jako docela dobrá výživná směs.Na vodu po nás jde repre, která se sem přijela soustředit. Jsou tu lidi jenom z USK, Dukla změnila polokouli, jsou v JAR. Na oběd máme krupicovou kaši. Už jsem jí neměl dobrých patnáct let. Rozjíždíme nekonečné šipkové turnaje. Voda je odpoledne tam, kde má být. Jezdí se mi o něco lépe, což se pozná i na tom, že si víc dovoluji a přidávám další dva eskymáky, ten druhý až na třetí pokus. Po tréninku pokračujeme v šipkách, Jindra vaří guláš na zítra. Večer nám ještě Kevin ukazuje, kde je naše příští bydlení.

Čtvrt tisíce prázdných plechovekDopolední trénink máme s galasportem spojený, jezdí půlky, já a Pták blbneme, Pták vymýšlí ty svoje ptákovinky a já je kupodivu většinou stačím zajíždět. Udělalo se hezky. Balíme věci, uklízíme kuchyň. Obědváme guláš a dopíjíme poslední piva. Naposledy vyfotíme čtvrt tisíce prázdných plechovek, pak je vyhazujeme před dveře, rozšlapáváme do placata a naplníme jimi jeden velký igelitový pytel. Odevzdáme klíče, loučíme se s vlašákovci, jedou do Pau a přesunem se do Peyrouse, což je sousední ves, kde budeme dnes spát. Bydlíme v malém hotýlku, kde snad ani jeden úhel není pravý a žádná místnost němá jen čtyři stěny. Ale je krásně zařízený. Máme dva pokoje a v každém jsou dvě dvojpostele. Jednu přenecháváme Lucyji, protože je stejně tak úzká, že by se na ní nedalo vyspat (mám na mysli postel). Ještě, že mám karimatku. Než se ubytujem, je po třetí a co teď? Kofy chce na vodu, tak ho tam vezeme, já jsem chtěl jet po řece z Lurd, jenže vody je tak málo, že mi to úplně bere chuť a jdu na výlet s ostatními. Vyjíždíme po uzoučké silnici ze St.Pe nahoru do údolí za řekou. V jednom místě se míjíme se starožitným Fordem a s jeho posádkou se vyjeveně zdravíme. Ne že bychom nikdy neviděli starý typ Transita, ale tenhle měl pardubickou značku. Auto necháváme u kláštera a jdeme stezkou v křovinách nahoru. Je to jako vždycky. Když se řekne výlet, tak Jindra, Gory a Piškot nasadí a zmizí. Jelikož jsem si nechal boty na hotelu, tak jdu v Piškotových sandálech, takže ty mokré kameny a bahno na stezce nejsou pro mne zas tak dobré. Naštěstí je tady Lucyje, Viktor de Peyrac a chvílemi i Dave. Po nějakém čase dojdeme na rozcestí, kde nás cedule informují, že nahoru to je hodina. Pokračujeme dále. Cesta vyústí do nádherného přirodního amfiteátru s vysokými stromy, který je na horní straně ukončen rozpukanou skalní stěnou a pramení v něm potůček. Takhle nějak si člověk představuje místo pro úkryt loupežnické bandy. Při pravé straně jsou taky trošku skály a stromy jsou řidší, takže je tu jakýs takýs rozhled. Piškot a Dave se tam okamžitě šplhají a způsob jakým tak činí bere dech a vyvolává otázky o ztrátě pudu sebezáchovy. Gory je o poznání opatrnější. Chvíli tady odpočíváme, svačíme a pokračujeme napadanou vrstvou listí vzhůru. Osamělá postavičkaPo chvíli se svah lomí a sklon už je rozumný. Nakonec vyjdeme na loučku, která nemít vyčnívajicí skaliska a mraky krtinců, mohla by být považována díky krátké travičce za extravagantně pojaté golfové hřiště. Po půl kilometru dorazíme k plechové boudě, nějaké ohradě a pomníku. Rozluštíme, že tady v roce 1944 asi zapykali skupinu parašutistů a smazali je z povrchu Země, jak napovídají i dva výrazné krátery po bombách. Tady jsme na dolní hranici sněhu, navíc je pozdě, takže za chvíli půjdeme dolů. Zatím se fotíme a rozhlížíme po kraji. St.Pe vidět není, je za lomem svahu a stromy. Ale je vidět pořádný kus pyrenejského podhůří. Hezká krajinka. Na cestě dolů se každý párkrát vymáznem. Za soumraku dorážíme k autu. Tady se už Jindra vybavuje s nějakou jeptuchou, která neodolala a zpestřovala si dlouhou chvíli konverzací s poutníky z daleka. Sjíždíme dolů a na jednom místě se potkáváme s malým autem. Jindra uhýbá vpravo, na kraj silnice. Auto nejede. Couváme tedy třicet metrů na nějakou odbočující cestičku. Autíčko přijede před nás a zastaví. Vystoupí starší jeptucha a spouští na Jindru kulometnou francouzštinu. Jindra jí po páté větě přerušuje svým "I´m sorry, I don´t understand you...". Jeptucha se zeptá "English?", "Yes" zní Jindrova odpověd, jeptucha přikývne a pokračuje ve své francouzštině. Jindra s Gorym z její řeči vyrozuměli, že nechce, abychom jezdili na kraj, že by se mohl stát "accident". Proč nám to ovšem říkala deset minut nevím. A to jí Jindra přikyvoval, jako že jo, rozumím... Za tmy přijíždíme ke trati, Kofy mezitím nanosil pilně lodě k parkovišti, takže hned navážem a jedem. V hotýlku se sejdeme v kuchyňce přes dvůr a kuchtíme večeři, těstoviny a vajíčka. K tomu drcené štěnice ředěné indiánskou vodou. Na druhé straně řeky hoří ohně a ozývá se zpěv. O půlnoci začíná rybářská sezóna. Ještě umyjeme nádobí bez jaru či drátěnky (zvlášť teflonová pánev trpí) a jdeme spát.

Nějak si ten Piškot vyskakuje...Budík nás budí po šesté, sbalíme se, dovazujem pádla a vyrážíme. Jedeme po obyčejných silnicích, něco uvidíme a ušetříme za peáže. Někde po cestě kupujeme bagety a za jízdy snídáme. U každé strouhy, louže nebo rybníčku stojí auta a jejich majitelé se naklání nad vodu a chytají ryby. Ve Foix bohužel taky. Navíc je málo vody a zima, tak na to dlabem. Jedeme do supermarketu a nakupujeme dárky. Víno a sýry, co jiného. S vínem si necham poradit, sýry si vyberu sám. Pak ještě bagety a vyrážíme. Nechtělo se mi jíst na hnusném parkovišti, kde to fičí, tak říkám Kofymu, ať to zabodne někde kde je hezky. Nakonec ujedeme x kilometrů než něco na druhý pokus najdeme. Sice tady taky funí, ale přikryjem se autem a příroda vypadá o poznání lépe než parkoviště u supermarketu. U Beziers netrefíme odbočku a protáhnem se městem. Začíná být trochu teplo a tady je nějaká slavnost. Nakonec se z toho vymotáme a jedeme do Reals. Tady sice rybáři nejsou, ale vody je tu ještě míň, alespoň od pohledu, protože "nestavíme, máme zpoždění". V Roquebrunnu se ubytujem a jedeme zpět. Chvíli chodíme okolo vody, ale nakonec na to prdíme a pokračujem k mochhi. Kofy už toho má dost, tak mi dává volant, dvakrát mi to chcípne, jelikož neslyším motor, ale nakonec jedeme. V Beziers míjíme krámek, ve kterém stáčejí víno, zastavujem a jde se na nákupy. Jindra si s obchodnicí rozumí, za chvíli ji komanduje česky a nakonec udá frankové mince, které klukům zbyly od loňska. Ve Valras Plage se motáme jak nudle v bandě, protože jedna ulice je zavřená a značit objížďku je pod úroveň místních cestářů. Navíc prý od loňska přibyla nějaké jednosměrky. Frantíci taky zásadně nepoužívají blinkry. Nejlepší jsou ovšem jejich semafory. Když se mění zelená na červenou, tak to jde přes oranžovou. Obráceně nikoli a po červené jde hned zelená, takže buď musíte stát na spojce, anebo počítat s tím, že budete za pomalého. Nakonec se ale dostanem k mochhi a zaparkujem přímo u něj. Vlny tak třicet čísel, ale nakonec kromě Kofyho, Viktora a mě všichni neodolají a vyrazí. Piškot, Gory a Dave vyrazí jako blesci, takže je za chvíli nevidím a dalekohledem je mám problém najít. Setmí se, vlny se zvětší, bary a restaurace se rozsvítí. Fouká celkem teplý vítr a přináší z bister vůni pečených ryb. Je tu nádherně. Za chvíli se vrací námořníci, navážem lodě a jedem zpět. V Beziers přejíždím jednu odbočku a opět bloudíme (prý se tady bloudí vždy). Večeříme konzervy, bagety, vařené fazole a svařák. Já dorážím bavoráka. Před spaním ještě obdivuji večerní Roquebrunn a nasvícený hrad.

Ráno mě budí Jindrovo a Davovo šukání po kuchyni. Přebalují a shromážďují věci před posledním přesunem. Jsem statečný a vydržím v posteli ještě hodinu. Pak se přidám do všeobecného lomozu a balím. Navážeme lodě, odevzdáme klíče a vyrážíme. Je jasný, teplý den, fouká akorát dost nepříjemný vítr a Kofy s ním má plné ruce práce. Polykáme dálniční kilometry, utrácíme poslední eura za peáže a zkoušíme se vnutit s Eurocard/Mastercard na benzínku i když na ní tyhle symboly nejsou a daří se. U jedné peáže nás Gory upozorní na nádherné bílé šatečky vpředu. Holt má dobrý zrak. Jelikož já tak daleko nevidím, tak jenom zabručím, "dyk je to chlap". Byl. Vycpané kozy, dvacet čísel sukýnku a na vodítku slaďoučkého pudlíka. Chvíli čumíme a pak si za hurónského smíchu rozbíjíme nosy o skla a sedačcky jak se mlátíme smíchy. A vůbec, já mám vždycky pravdu! Obědváme u nějaké peáže, co jiného než bagety a konzervy. V Lyonu přehlížíme nějakou ceduli a absolvujeme třicetikilometrové kolo. Lyon je, alespoň ta část kterou jsme měli pochybnou čest vidět, je odpudivá beonová masa. Omlouvám se Jižnímu městu za invektivy. Nakonec nám čísla dálnic souhlasí a my už celkem bez problému nacházíme Sault-Brénaz, kde máme na doporučení Vlašáka potrénovat. Tady nejsou rybáří, přesto to vypadá, že máme rybu (peche). Jsou tu totiž závody. Jak tak projíždíme, najednou registruji za sklem nějakou postavičku s pádlem jak vyskakuje, hubu od ucha k uchu a mává na nás. Čím jsme toho frantíka tak pobavili? Jenže to mi už huláká Gory do ucha "Pišák, vždyť je to Pišák!". No jo, Pischek osobně. Kofy zastavuje o padesát metrů dál a než otevřu dveře je u nás a vítá nás asi jako Robinson Crusoe vítal loď. Chvíli kecáme, a jdeme mu fandit, jede druhou jízdu. Uděláme mu fantastické haló, frantíci i Pischakova francouzská přítelkyně pobaveně zírají a Pischek se zlepšuje o deset vteřin. Do půl hodiny závody končí a jdem na vodu. Já o něco dřív, jdu pod trať. Kanál je totiž dost dlouhý a kroutí se. Jenže jsem dva dny neseděl na vodě a jsem rozlámaný z auta. Za chvíli eskymuji. Asi napočtvrté a teprve po přehození pádla na druhou stranu. Pak jedu od shora a je to pěkné, ale jiné. Vody moc neteče, na rozdíl od St.Pe nemá sílu. Nakonec se mi zadaří tuplem, protože jedu trať, chci to líznout těsně okolo šutru a povede se mi to. Bohužel na druhou stranu. Rána jako z děla, kdybych se mohl víc zapasovat do kleků, tak se zapasuji, obličej se mi protáhne a zpětný náraz mě kopne dozadu. Zkusím pohnout nohama a skutečně. Pravý klek je v řiti. Galasport a my ve Francii 2002 Ještě že tak na konci zájezdu. Zklamaně se ploužím dolů, ještě jednou eskymuji, vylézám, převléknu se a jdu to natočit. Do hodiny dojezdí i zbytek, vybalujeme náš cikánský lágr a večeříme. Klasika. Lančmít, vepřovka, bageta, vitacit, tatranky a vůbec co zbylo. Lucyje mne prosí, jestli bych jí zítra neodvezl z Veltrus domů, půjčuji si mobil a volám domů, jestli bude auto hotové. Na třetí pokus se dozvídám, že asi až odpoledne, ale že si můžu půjčit ségřino Ropotámo. No nazdar, už ten název... Po šesté už je navázáno, loučíme se s Pischkem a chvíli po něm vyrážíme i my. V prvích třech obcích není otevřená benzínka, takže to chvíli vypada na tlačení, ale nakonec se zadaří uspět s EC/MC a vyrážíme zkratkou na Besancon. Tam se napojujem na dálnici, Kofy si jde lehnout, já navigátořit. Předtím ještě stihnu cíleně nasrat Goryho, který mi předtím dával najevo, že mě má na bradě a když se se mnou hádá, tak má tep 58. Dostal jsem ho někam ke 150 :-) Najíždíme na dalniční rytmus, přejedeme rozvodi Středozemního a Severního moře, projedeme hranice do Německa. Pak se kluci zase vystřídají. Caravella papá už střídměji, jsme lehčí a nefouká ten zk***ený vítr. Kousek před Norimberkem už Kofy začíná lepit oči, dobrovolně zpomaluje a nedobrovolně kličkuje, takže je rád, že přicházi pumpa. Nastupuje opět Jindra a suneme se směr Rozvadov. To už toho začínám mít taky plné oči a přitom musím sledovat kde bude odbočka na Pilsen, ti pacholci se rozhodli totiž zkoušet řidičův zrak a ty písmenka jsou čím dál menší. Před pátou jsme konečně na čáře, akorát zvedáme pasy a vjíždíme do Čech. V rádiu se zase dají naladit ty sračky co hrajou. Na benzínce si koupím bagetu, vypadáme dost zmoženě a zmateně, tak se omlouvám slovy "promiňte, jedu z druhého konce Mléčné dráhy". V autě vyprudím Goryho dopředu, ať dělá navigátora Kofymu. Zaujmu jeho místo, sním půl bagety, v polospánku jí kamsi odložím a usínám. Probouzí mne kostky. Jsme v Plzni. Na autech je jinovatka. Vykládáme Vitkora, jeho věci a loď. Odjíždíme a přichází moje chvíle. Lehám si na uvolněné místo a opět usínám. Budí mne až houpáky okolo Ruzyně. Kralupy nás po osmé přivítaly šedí, kouřem náklaďálů a rachotem. Tfuj... Házíme Goryho domů, vybalíme na loděnici, vystupuju s Lucyjí doma, kluci jedou umýt a zpacifikovat auto. My se nasnídáme mikrovlnkou zpotvořených párků a já si od ségry beru klíče a papíry od Ropotáma. Na otázku, jestli to ujede 250 km mi odpovídá, že je to lepší než moje. Pokrčím rameny a nandám zahrádku, navážem loď a vyjedem. No, že to má vůli v řízení, to bych pochopil, že spojka bere až nahoře, dobře, proti gustu... Ale když jsem přidal a ozvalo se šumění podfukujícího se topení, tak jsem trochu znejistěl. A ve chvíli, kdy mi na pumpě po naplnění třech čtvrtin začal vytékat kudysi benzín z nádrže jsem se nasral. Dojel jsem do Chlumína, vytáhl mistra, moje auto bylo naštěstí hotové, přehodili jsme zahrádku a vyrazili. Zpátky jsem byl okolo páté, na trénink na sedmou jsem z expedičníků dorazil jen já a Gory, ostatní vyměkli. Celkem jsem byli čtyři, tak jsme to vzdali. Ale to už není o Francii, ale normálním všedním životě, tak Vám to nebudu cpát.

Jožka