Silvestr na marině 2002

27.12.2002-01.01.2003

"Hele, u Duhy je plot!"... "Hm, tady jsou svodidla..." ... "Koukej, tady je škarpa jako blázen...". Stoupáme silnicí z Klášterce nahoru a nestačíme se divit. Navzdory bláznivému počasí je v Krušných horách sníh, přesto objevujeme věci, které nám v loňských přívalech unikly. Máme na to čas, zlákali jsme k pobytu řidičku i s autem, takže zatímco my si Davidem můžeme ukroutit krky, tak Renata totéž provádí s rukama a učí se jezdit na sněhu. Konečně přijíždíme na místo. Parkoviště v Halži je poloprázdné, takže parkujeme bez nejmenších problémů. Vybalujeme z auta věci a nákup potravin, který jsme nabrali v Chomutově (včetně nepostradatelné basy Gambrinusu), pozdravíme se s Míšou, která přijela odvézt žatečata na večeři do Měděnce a obtíženi jako soumaři pomalu klesáme svahem k maringotce. Už jsme na místě a zdravíme se s "chalupáři". Tedy spíš "maringotkáři". Rozbalíme se a začíná poslední bod dnešního dne. Restaurace Mědník. Tam se k nám připojuje inženýr Jahoda, jak jinak, než ve své nepostradatelné masce.

Ráno pomalu vylézám, oblékám se do komplet nového lyžovacího, které mi přinesl ježíšek, protože se už nemohl dívat na můj oblek vzor Hanč a přímo před marinou nasazujeme lyže a vyrážíme s Renatou a Davidem směr Přísečnice. Loni jsem se tam nedostal, tak to by bylo, aby nebylo... Po nezbytné zastávce v Mědníku (na česnečku) stoupáme ke kapličce. V jednu chvíli se dostaneme nad mraky a můžeme chvilku obdivovat špičku měděneckého kostela kterak téměř osamocena proráží nekonečné bílé moře. To téměř znamená, že o kus dál totéž provádělo vedení vysokého napětí, ale to už tak hezky nevypadalo. Zuřivý fotograf Dave samozřejmě nemá fotoaparát, tak o tom budeme lhát jenom z paměti. Než se vyškrábem nahoru, tak jsou mraky pryč a my můžeme obdivovat panorámata, letos navíc vyzbrojeni i dalekohledem. Díky jasnému počasí nemusím spoléhat na mapu, kterou jsem stejně zapomněl na marině a napálíme to přímo přes pole. Sněhu je asi tak patnáct čísel, takže jet se dá, jenom kotníky rozrážejí stébla uschlých travin, mrazem obalené dvoucentimetrovým zábalem námrazy. Napadá mne přitom, že pokud mezi nimi bude někde skutečná dvoucentimetrová větev, tak se ani nestačím leknout a utrhnu si kotník. Přímo k přehradě se nedostanem, museli bychom po silnici a ta je zle posypaná, až tak moc zajímavé to tam není. Zpátky stoupáme po nějaké polní cestě zhruba kopírující silnici. Provede nás středem lesa, přímo okolo krmelců pro zvěř, podle stop hojně používaných. Vyjdeme blíž k Měděnci, než jsem čekal, tak ani Duhu nehledám. Až když přijdeme k trati, tak otáčíme a přece jenom vykonáme zdvořilostní navštěvu. Zelňačka, pivo a ani hostinská se od loňska nezměnili. Jenom už zmíněné ploty. Tedy, ony tu byly už loni, jenže jaksi pro sníh nebyly vidět. Evidentně jsme se už dostali do zdejšího tempa, protože ještě navštívíme měděneckou hospodu a za soumraku míříme na marinu. Během dvou hodin, které jsme strávili cestou z Duhy se začíná otáčet počasí, otepluje se a ze stromů a drátů padají kusy námrazy. Převlékneme se a nabíráme směr Mědník, dnes je kulturní akce. Kytary, pivo a řev. Končíme hodně po půlnoci.

Obleva je cítit ve vzduchu a proto se rozhodneme ještě užít sněhu. Jahoda a Davem na sjezdovkách, já s Renatou na běžkách. Sbalíme si a necháváme Davovi věci před marinou, on je při svých jízdách bude pomalu svážet na naše nové působiště, chatu u dolního konce vleku. My vyrážíme směr Kovářská. Lesem jako loni to nepůjde, na to je málo sněhu, ohneme to po stezkách protkávajících hřeben směrem ke Klínovci. Moceme se lesem sem a tam a po dost dlouhé době se objevíme u silnice, na místě kde jsem se loni otáčel při své silvestrovské vycházce. Loni jsem šel přímo po ní, neprotahovali jí, letos po ní jezdí auta a cákají vodu na všechny strany. Nasvačíme se v boudičce a pokračujeme směrem na Kovářskou. Sněhu ubývá a cesta najednou taky mizí. Naštěstí si Renata všímá, kudy pokračuje, tak se tam vydáváme. Pozoruji přitom svah nad Kovářskou a konstatuji, že na něm není sníh. Ohlédnu se kolem sebe a konstatuji, že tady už taky ne... Za chvíli skutečně dojde na to, že sundaváme lyže a šlapeme po suché trávě dolů. Naštěstí jenom kus, protože pak už se cesta plní firnem a prkýnka se opět hlásí o slovo. Dojedeme k zastávce a lyže jdou zase na ramena. U zastávky je jedno velké kluziště a nějaký Němec s golfem se snaží vycouvat od baráku. Nedaří se, tak si říkám, že až k němu dojdu,tak mu pomůžu. Toho se zřejmě bál, protože když jsme se přiblížili, tak zařadil jedničku a bez problémů odjel předem... Proplížili jsme se střídavě po sněhu, po ledě a po štěrku Kovářskou a zapadli do lokálu, kde Jahoda loni přišel o kulicha. Tady je obsluha stejně zmatená jako loni, takže si dáváme jen vlažnou polévku a pivo a pokračujeme v cestě. Až k nádraží musíme pešo. Teprve za ním se dají ski nasadit a dokonce i bruslit. Přesupíme kopec, spustíme se dolů, Renata fofrem a s pádem, já v záchodovém stylu a bez pádu, projdem lesem, přejdeme trať a opět nás mocná přitažlivost táhne do středu vesmíru, restaurace Mědník. Dáme si matesy a dvě piva a jedeme domů, už se setmělo a za chvíli stejně půjdeme do hospody, že... Chyba lávky. Zatímco my jeli spodem, oni šli vrchem a my nacházíme sice odemčenou spodní chatu, ale zamčenou marinu s našimi botami. Renata to vzdává a jde se učit, já to vzdávám taky, převléknu se, nasazuji boty a vracím se na Mědník. Tady se s nimi potkávám a dozvídám se, že je všechno jinak. Dáme pár piv a jedeme zpátky autem. Včetně Gabániho, který nemá lyže, ale zato má dvě slušivé hole. Byl na operaci, chtěl ortézu a přišel o kus kolena... Vytahujeme Renatu, konečně se přezouváme a jdem všichni na jednu blízkou chatu, koná se tam narozeninová party. Asi byla hezká, ale přišli jsme celkem pozdě a náskok kteří měli někteří jedinci prostě už nešel dohnat. Tím spíš, že mi přestává táhnout karburátor a dneska jsem nejedl, to bych tomu svému žaludku dělat neměl, zvlášť ne po té otravě. Nakonec málem usínám na gauči a o půlnoci se loučíme. Počasí je na hraně, chvílemi je to spíš sněžení, chvílemi spíš déšť. Na chatě si rozdělávám spaní na zemi, nechápu jak jsem loni mohl spát v tom šuplíčku proti kterému by protestovaly i osvětimské odbory. Asi jsem byl opilý. V noci (jak jsme se později dozvěděli) někdo Gabánimu vybrabčil auto.

Přes noc zvítezil déšť. Ze sněhu zbyly jen izolované ostrůvky a občas prší. Dnes mám sanitární den, co s tím? Jedeme na návštěvu. Na zledovatělém parkovišti nasedáme do Renatiného Opela a jedeme. Míjíme Klínovec, tady se lyžuje i v dešti a přes silnici tečou proudy technické vody. Dojedeme na Neklid a hledáme Varáky. Nikde nikdo, sportovci se zřejmě větrají, protože na stole stojí baterie lahví, v místnosti osamělý kamarád našich kamarádu a u chaty si hoví kačena. Na svahu alespoň popřejem Karolíně (když už jdeme kolem, že) a pokračujeme přes Boží Dar dále. Pod Plešivcem nás Fandor zavádí do hospody, kde obědváme. Dávám si výborný jelení guláš. Jenom kluci mi trochu kazí sanitární den a tvrdí, že bych si vše měl promyslet. A tak po našem stole pochodují myslivci... Což o to, pití to není špatné, ale já mám přeci... Nakonec se odlepíme a zledovatělé cestě dokloužeme zpět k autu. Fandor s Jahodou oznamují Davidovi, že o tom, jestli pojede do bazénu nebo ne rozhodne střižba a ta je svatá. Takže si ti dva střihnou o to, kdo půjde s Davidem do hospy v Horní Blatné, kde čeká Jahodovo bratránek. Vyhrává Jahoda a Fandor se k nim přidává. Dolů tedy pojedu jen s Renatou. Fandor nám potom poradí cestu a ta stojí za to. Silnice šplhá v lese nahoru a pak se hned kroutí dolů a celý úsek až do Nových Hamrů je kompletně zledovatělý, naštěstí je tu provoz minimální. Za tmy a hustého deště dojíždíme do Varů. Rolava i Ohře jsou hodně zvedlé (zvlášť Rolava byla nádherná, jenom mít plasťáka). Parkujeme u nádraží a hledáme nějaký bazén, nakonec z toho jsou Lázně V . Po hodině se vracíme k autu, ještě stavíme v Baumaxu pro nějaké brikety a jedeme zpátky. U Medvěda v Blatné na nás čkají kamarádi, někteří čelem na stole a tekutinové embargo. Naši chtěli hrát na kytaru a místní holt trvali jukeboxu, no... Naštěstí se vše podaří zvrátit (některým) a po pár pivech jedeme domů. V půl desáté jsme zpět a v neustávajícím dešti a mírné depresi klesáme sjezdovkou k obydlím. Kulturní večer zakončujeme shlédnutím televize. South Park za to stojí. Dave vysílá kontrolní telefonát Gorcovi, jestli se dívá. Díval.

Ráno v polospánku slyším jenom "Ty vole vono nasněžilo..." a přemýšlím nad tím, kdo dostane do zubů, protože o určitých věcech se nežertuje. Pak vstávám, zjišťuji, že venku je pět čísel sněhu a sněží, což mne probouzí. Sláva, alespoň Silvestr bude na sněhu. Na lyže to není, ale pro pocit to stačí. Pomalu se sbíráme, vaříme oběd, špagety a pak jdeme pomoci připravit na oslavu. Místo jeho konání, vojenský stan už stojí nad marinou od neděle, teď jenom dodělat vybavení. A tak taháme stoly, lavičky, sud a podobné věci. Renata pomáhá s chlebíčky. První pásmo nestíháme kvůli obědu, druhé doslova proch*iji, pak už se chytám. Hodinu za hodinou letíme Tichomořím, Asií, hřejeme se okolo kamen, békáme s Fandorovou kytarou, řežeme do valchy a tak dále. Přitom plníme vanu na koupání. Ze začátku docela zbytečně, protože když přitáhnu třetí (a svůj první) sud, tak zjišťuji, že v ní kromě ledu nic není, je mínus moc a špunt natěsní, voda dílem zmrzne, dílem vyteče. Nakonec se jí podaří zašpuntit a táhneme jí dovnitř. Pak půlnoc dospěje do Evropy, my si odpřejeme, kluci naskáčí do vany, já si začínám budovat tradici v tom, že tuhle tradici vynechám a radši venku obdivuji ohňostroje. Vyjasnilo se totiž a já mám jako na dlani kompletní ohnivou krásu z Chomutova, Kadaně a Žatce, plus roztroušené pokusy z menších obcí. Jak poznamenal Fandor, úplná válka... Za chvíli se sebereme a absolvujeme kolečko po chatách. Okolo třetí se navracíme zpět Jahodovou zkratkou, díky čemuž málem dostávám infarkt. To není kopec, to je stěna...

Žatecká jedenáctka se ukazuje být k mé hlavě i žaludku ohleduplná a my pomalu snídáme o před desátou vyrážíme bourat stan. Chvíli to trvá, zevnitř na něj šlo teplo, zvenčí mráz a sníh, je na něm pěkná krusta. Nějaké věci vytaháme rukama, jeden díl stanu ve vaně a zbytek nám nakonec i s nám odvezou rolbou. Slezeme zpátky na chatu, uklidíme jí, ověsíme se bágly, lyžemi a basou a stoupáme vzhůru. Skoro hodinu věnujeme na parkovišti rozmražování aut s obzvláštním zřetelem ke dveřím u Opla a motoru u Jahodovy škodovky, té jsme dveře naštěstí rozmrazili už včera. Naposledy se zastavíme na oběd na Mědníku a jedeme domů. Loni jsem se cestou sám sebe ptal, jakej asi bude rok 2002. Byl zkurvenej, proto se už letos raději neptám na nic a spokojuji se s radostným očekávání průserů letošních.

Jožka

Fotky (cca 25-50kB/kus):

Ze začátku byla pěkná námraza
Jahodova škodivka se ocitla po oblevě na špalcích
Výroba pivního embarga v Horní Blatné
Připravené dějiště silvestrovského večírku
Večírek začíná (v pozadí připraven itinerář oslavy)
Skupinové foto jak od Dobeše
Hudba se rozjíždí...
...a fanoušci lezou po stropech.
Ze studené vody některým zkrabatěly xichty
Je po všem, uklízíme