První lyžovačka Vítkovice

5.-6.1.2002

Jako každoročně, i letos jsme vyrazili do Vítkovic na běžky. No co vám budu povídat, dvě auta a osm lidí (Jindra, Kofi, Já, David, Pavel, Viktor a dvě baby). Byl jsem nabrán i s Kofim v Praze na Černym Mostě, ještě jsme si skočili nakoupit a už jsme se, zavaleni jídlem, taškami i lyžemi, značně přetíženi vydali na cestu. Počasí nám přálo a tak jsme se dostali pod chatu vcelku bez problémů. Tam jsme nasadili řetězy a já, Jindra a Pavel jsme vyrazili k zatáčce, že jim ty auta trochu šoupnem, kdyby se sněhové živly rozhodly nespolupracovat. Tak tam čekáme (ruce i nohy mi mrznou), když se v dáli objeví světla. To bude asi David, říkáme si, a začínáme radostně poskakovat, mávat a ukazovat cestu. Teprve v momentě, kdy auto projíždí kolem si všímáme, že je to někdo úplně cizí... Dovedu si představit ten nechápavej výraz v tváři řidiče :-) No nic, kluci po chvíli projíždějí bez problémů, tak jdeme nahoru. Viktor ještě stihl špatně odbočit a zabloudit, David naproti tomu pěkně zapadnout. Viktora navigujeme a Davida vyhrabujeme, bereme věci a míříme k chatě. Zde se, obtěžkáni objemnými zavazadly, propadáme po pás do sněhu, na údajně prošlapané pěšince. Nepozorný jedinec si navíc rozbije ciferník o vedení vleku, které je ve výši očí... V chajdě pak už jenom povečeříme párečky a zaleháváme - zítra v 8 se vyjíždí.

Budím se asi v 9, pozvolna do sebe nahrnu snídani a v 10 vyrážíme. Čapnu běžky, obuju boty a už se pochoduje nahoru. Jakmile se napojíme na okruh nazouváme lyže a vyrážíme. Tedy - oni vyrážejí. Mě čeká nepříjemné překvapení v podobě pravé boty, kterou nemůžu pořádně zasunout do vázání a tak mi každých 10 m lyže upadne. Rozhodnutí o odjezdu u mě totiž padlo před dvěma dny, a tak jsem si narychlo půjčil co se dalo. No a jelikož moje nožka není z nejmenších, botky jsem sehnal jen tyhle. Pak jsou ještě jedny na chatě, ale o číslo menší. No, už i tyhle devítky mi byly tak tak... Ach jo. No co se dá dělat, za blbost se platí, měl jsem si to vyzkoušet už dřív. Takže mobilem nahlašuji havárii ostatním a že se jako vracím na chatu pro ty menší botky. Zkusím to s nima nějak přežít....

Tak se vracím na chatu, beru ty osmičky (to to tlačí, au) a spolu s Láďou Vovsem starším se vracím na start. Počítám že kluci jsou touhle dobou už někde za horama, takže na nějaké dohánění není pomyšlení. Ono vůbec, na běžkách jsem nestál tak 10 let, a že bych to uměl nějak extra už předtim se říct taky nedá. Takže mě Láďa zasvědcuje do techniky, zatímco míříme na Místečky. No ale mě to moc nejde, a tak si to šmrdlám jak to jde. Na Místečkách se občerstvujeme a rodí se zde myšlenka výstupu na Vrbatku, kterou v zápětí uskutečňujeme. Když už jsme skoro nahoře, všimneme si Ládi, který vedle nás profrčí dolů. Nevidí neslyší. Další je Pavel, který si nás již všímá a obratným manévrem zastavuje. Doporučuje nám změnu kurzu o 180°, prý nahoře řádí větrná smršt, tornádo a kdoví co ještě. Pod tíhou takovým argumentů se odporovat nedá a tak zahajujeme sjezd o kousek níž k první zatáčce, kde čekají ostatní. Všichni jsou viditelně překvani přítomností mé osoby, vůbec totiž nečekali, že se dostanu až sem. No to víte, v podstatě jsem to nečekal ani já :-)

Pak už následuje jen sjezd (v mém případě spíš spluh, protože na těch běžkách se zrovna necítím stabilně, a tak v případě drobné chyby by mi to mohlo ujet z cesty a následoval by sjezd pod úhlem přibližně 45°, o jehož tragickém konci myslím v mém případě není třeba pochybovat...) Z Místečků už si to pak valíme lehce z kopce rovnou k chatě. Já se ješte s Láďou a Láďou nadlábnu v Tereze. Po příchodu sundavám boty - bolí to, jako by mi je přejel parní válec. Dva solidní puchejře, no nevím jestli mě do toho někdo zejtra dostane. A navíc mě všechno bolí, hlavně záda.... Zjišťujeme, že tady se oběd teprve vaří. No, trvalo to dlouho, ale nakonec Kofi ukuchtil tak úžasnou omáčku na špagety, že z toho slintám ještě teď když si na to vzpomenu. Mytí nádobí jsem slíznul pochopitelně já (škoda že nejel Honza Dolista, jistě by byl celý žhavý vyzkoušet si mytí nádobí). Večer ještě smažíme šachy a paříme karty a taky čučíme na televizi. Kolem půlnoci to všichni balí, já poslední dokukuji Drákulu až do konce. Pak už jen kolem jedný hupky dupky do postýlky, prej se zejtra (dneska) v 8:30 vyjíždí...

Probouzím se kolem 9:30 a po nadlábnutí asi v 10:30 vyrážíme. Já nakonec teda taky... au, zase ty malý boty... au. Cesta je opět na Místečky, tentokrát opačně. Já si všímám, že jsem za včerejšek pochytil techniku a dneska mi to jde jako po másle. Dokonce i těch sil jako kdyby mi přibylo..... No nasazuju tempo a jedu. Paráda. Po asi 10 km dorážíme na Místečky. Kluci už tam jsou, opět poměrně udiveni mým výkonem. Velmi si vychutnávám pochvaly ohledně mého sportovního výkonu, jelikož jsou mi adresovány jednou za uherský rok (vlastně se mi nevybavuje, že by mě někdo kdy pochválil?). Po chvíli doráží i David a Viktor. Jsem velmi překvapen, měl jsem totiž až doposud za to, že poslední jsem já...

Tak, a teď přijde na řadu má osobní trágédie, kterou bohužel nemůžu vynechat. Píšu to z mého úhlu pohledu, tak to nemusí vzpadat nijak extra, nicméně připouštím, že druhá strana si jistě musela přijít na své :-)

Zkrátka a dobře, ptám se Ládi: "Láďo, jestli pak jedeme nahoru??" A ten mi odpoví: "no, asi jo...". Všichni se sebrali, nasadili lyže a vyrazili směr Vrbatka. Tak jsem si nasadil lyže taky, a jelikož mi to trvá trochu dýl, tak v okamžiku kdy jsem byl hotov už mi zmizeli z dohledu. Netuše krutou pravdu, vydal jsem se zdolat Vrbatku. Podnícen pochvalami jsem se odhodlal k maximálnímu výkonu a začal stoupat.... Když jsem byl u druhý zatáčky, zvoní mobil. Je to Pavel. Bohužel, kvalita signálu není v těchto končinách na světové úrovni, a tak slyším jen útržky typu "kde seš?", načež odpovídám, ještě než se ztrácí spojení. Už budou asi na vrcholu, říkám si, a stoupám dále, netuše jak mylná moje domněnka je. Za dalších cca 300 m se Pavel dovolá znova. A sděluje mi krutou zrávu, a totiž že se na žádnou Vrbatku dneska nevystupuje, a že se jako občerstvují v Jilemnické boudě, pěkně dole. A že mám hejbout prdelí a přijet za nima.... Kdo si myslí, že jsem měl chuť na místě spáchat sebevraždu a pojistit to harakiri, ten si myslí správně. Nu což, sjel jsem dolů a v Jilemnický boudě jsem si to vybral i s úrokama, poněvaďz se na můj účet bavili opravdu všichni.

A aby toho nebylo málo, tak jsem sebral tác a v domění, že zde obědváme, si poručil svíčkovou a pivo. Jak jsem to donesl ke stolu, stal jsem se terčem posměchu podruhé. Po vyslechnutí několika nepříliš lichotivých přívlastků jsem pochopil, že se zde neobědvá, jelikož máme ještě dost slušný kousek cesty před sebou. No ale když už jsem za to zaplatil tolik peněz, přece to tu nenechám. Tak jsem sežral alespoň to maso + pivo a vzhůru na cestu. Čekal nás už jenom návrat, a to víceméně z kopce. Dojel jsem zase poslední, protože si to nerad pouštím v kolejích z kopce, když nevidím za zatáčku. I tak jsem několikrát líbal zem, zejména při pokusu přestoupit z kolejí či do kolejí ve vyšších rychlostech. Nakonec už jsem to nějak doklepal až k chatě, kde následoval rychlý oběd a balení. Uklidilo se, umylo nádobí, zametlo, popadlo věci a lyže a odešlo. Pak i odjelo, přijelo, zastavilo, vystoupilo, přestoupilo, odjelo, přijelo, zastavilo, vystoupilo, přestoupilo, odjelo, přijelo, zastavilo, vystoupilo, šlo pěšky, umylo, lehlo, vyspalo, atd...

Celkově akci hodnotím velice pozitivně - takhle pěkně jsem si svaly neprotáhl už hodně dlouho. Lepší počasí jsme si přát nemohli - jasno a slunečno, slabý větřík, teploty lehce pod bodem mrazu a žádné sněžení. Už se těším na únor, až se pojede znova....

Pavel