05.-06.02.2002
Po dvou letech zase jedu na hory... Silvestr v Krušných horách nepočítám, to bylo o něčem jiném. Původně jsem měl jet už ve čtvrtek, ale člověk míní a představení mění, jako trénink na trasu Kralupy-Vítkovice (cca 165 km) jsem ještě v pátek absolvoval Kralupy-Zlín-Holešov-Kralupy (cca 690 km). Co bych pro peníze neudělal, že. Odjížděli jsme v pět (čti: v půl šesté). Zbytek osádky usoudil, že stodvacítka je v podstatě pojízdný bar, takže v pravidelných intervalech doplňovali zásoby na čerpacích stanicích a auto se plnilo prázdnými lahvemi, zátkami a vůní slivovice. Za necelé tři hodiny jsme bez jakýchkoliv problémů došplhali k chatě, cesta byla úplně suchá, holt j aro je jaro. Na chatě už na nás čekal zbytek, je nás jako mandelinek. Nástup opoti nám nezachytili, ale zase měli hotovou večeři. Byly špagety s Kofyho omáčkou. Večer byl korunován vzájemným štengrováním Kofyho a Jindry kdo vstane dřív, kdo koho vyprudí dřív na tratě a kdo komu uteče.
Vstávali jsme o půl osmé (Kofy vyhrál), posnídali, kluci namazali lyže a vyrazili. Pěšky jsme šli až nahoru nad Terezu, tam se teprve dalo nasadit lyže vlézt do stopy v měkkém, hrubozrném sněhu který se asi styděl a přikrýval se jehličím, šiškama a všelijakým bordelem. Cestou nahoru se to naštěstí lepšilo, ale začátek byl dost úděs. Poměrně brzy vykrystalizovalo pořadí. Kdesi vpředu rychlíci (Kofy, Piškot), pak nemocní (Jindra), pak začátečníci (Pavel, Honza, Dave) a na závěr nemohoucí (Zůzana, Ivana) a kdesi mezi tím solidární (Gorec, další Zůzana a já). Vzhledem k povinnostem supa jsem měl přijemný výlet, svetr i bunda šly velice rychle dolů a jarní únorové sluníčko dělalo co mohlo. Než jsme se dostali na Mísečky se zastávkou na Harrachově skále, tak ostatní udělali kolečko na tratích. Pak následoval oběd na Jilemnické a výstup na Vrbatovku. Peleton se hrnul nahoru, já zase dělal supa Honzovi, který se nenechal vyrušit z tempa krok-sun-krok za což jsem byl odměněn rozhledy při několika zastávkách na rozcestích. Konečně jsme dorazili nahoru, dali čaj, rozhodli se nepokračovat na Labskou, ale jet dolů. Což o to sešup to byl pěkný, ale za chvíli vás to bolí víc než stoupání. Navíc na psychice moc nepřidá, když mne předjel David, ačkoliv já přibrusloval a on se jen vezl... Nakonec jsme zdárně dorazili až do chaty. Použil jsem nově instalované sprchy a začal proces regenerace, kterýžto je založen především na pomalém vyplavování únavy ze svalů tekutinou.
Nedělní výlet jsme se rozhodli pojmout jako nedělní výlet, klukům se potřetí na Mísečky už nechtělo. Co zbývá? Samozřejmě Žalý. No, že by mi to vadilo... I ta cesta už byla plynulejší, jelikož Honza trochu prodloužil krok a občas si bruslnul. Na Žalým se toho za tři roky moc nezměnilo, rozhledna nestojí pět, ale deset korun a přibyly úděsným stylem zflikované rozvody pro mikrovlny a BTS a vim já jak se vsechny ty obušky a talíře jmenují. Chvíli meditujeme o návštěvě Soutěsky, jelikož z údolí Labe se ozývá na únor nezvyklé hučení, holt jaro je jaro... Nakonec na to použijeme český přístup, se**m na to. Sjíždíme cestou od rozhledny. Je úzká, relativně strmá a zledovatělá. Na rozdíl od včerejška nelituji, že mi to tak nejede a používám klasický styl BRBR (BRutální BRzda). Najednou se za mnou ozva "Jožka, uhni!", já to zalomím do lesa, prosviští David a zmizí směrem na Herlíkovice. Na rozhledně se k nám připojil evidentně bezprizorní a samostatný cca desetiletý špunt. Zřejmě nám vyhlásil soukromé závody, protože se včlenil do naší roztažené karavany, když ho někdo dojede, tak slušně uhne a pak za ním supí. Mě se nepodařilo mu utéct, protože jsem v jednom místě brnknul špičkou o kořen a podoben skokanovi na lyžích jsem se elegantně složil vpřed do klasického "véčka". Špunt za mnou dojel až ke mě, zubil se a udýchaně a šťastně pronesl "Konečně...". Na Rovinky už dojedeme v klidu, ještě jednou na mapě zkoumáme možnost návštěvy Soutěsky a opět aplikujeme český přístup. Na Tereze si dáme ionťák, koupíme si pití k obědu a jedem domů. Naobědváme se, sbalíme, odneseme věci do aut, já si přitom lyžemi utrhnu stínítko u spolujezdce a jdem na Terezu na palačinku. Obsluhu postavíme před neřešitelný problém, zájezd dvanácti lidí je nad kombinační schopnosti pikolíka. Kofy nakonec svojí palačinku ani neurguje, jsme vůbec rádi, že se nám podaří hromadným obležením barpultu přinutit toho vocase k tomu, aby si všiml, že chceme platit. Vyrážíme cca v půl šesté a za zmínku stojí z cesty jenom tři momenty. Prvním je semafor u odbočky na Hradec Králové (asi), fungoval dobře, vytvořil kolonu asi 700 metrů dlouhou a končící přesně na horizontu, takže dobržďování nepostrádalo jistou dávku napětí. Rovněž jeho interval (30 sec.) byl zvolen vhodně, za celou dobu jsem z vedlejší neviděl nic přijet. Další nevšední věcí byla návštěva Jičína (prostě jsem blbě odbočil, no...). A zlatý hřeb předvedl Gorec. Ujel mi hned v Pace a stavoval se v Boleslavi vrátit basy. V nějaké vsi před Mělníkem mě dojel a ze samé radosti mě rovnou předjel. Už moje rychlost byla nad limitem a mám dojem, že tam byla i plná čára (Gorec tvrdi že ne, tak asi ne...). Radost mu vydržela celých pět vteřin po kterých se vynořil příslušník, plácačkou ho poslal ke kraji a nás propustil. V duchu jsem ho litoval, ale zároveň mu i děkoval, protože kdyby příslušník zastavil mne, tak by určitě vznesl nějaké nepatřičné dotazy typu "pane řidiči, víte, že máte v prahu díru jako pěst" a podobně. V Kralupech jsme byli v půl osmé, rozvezl jsem lidi, rozhodil lyže, dozvěděl jsem přitom, že Gorec neplatil nic a jel domů.
Jožka