Vítkovice 17.-19.01.2003

A vzhůru do hor! Sesbírám kluky a jedem. Protože škodovka je pro velké batohy nevhodná, půjčuji si od sestry jejich opečovávaný náklaďáček, Renaulta Rapida. Kromě toho, že se do toho vejde hafo věcí, tak má výhodu naftového motoru a tudíž nulových nákladů na cestu. Lyže máme zatím v autě, takže stavíme na kanále pro gumcuk a zahrádku. Zkoušel jsem včera Jindrovu, jenže byla malá. Nakonec to řeší laťka rozřízlá napůl a hozená přes hagusy. Jako vždy. Jedeme jenom ve čtyřech, protože Jirka je línej a bojí se učit na běžkách. Nejspíš. Stavíme se v Boleslavi ve Sparu na nákupy a za setmění opouštíme supermarket a dvěstě metrů za kruhovým objezdem nám volá Piškot, jestli bysme mu nekoupili džus. Nekoupili. Kluci mají lahváče, ale ke konzumaci se rozhodli, až když jsem předjížděl kamion a nevšiml si, že zrovna vjíždím do obce. Jinak probíhala cesta v klidu a míru, auto se pomalu plnilo prázdnými lahvemi a zátkami (no, dvě na osobu, zřejmě ještě tak špatně neřídím...) Doufal jsem, že by cesta k chalupě mohla být suchá, ale nebyl jsem vyslyšen, takže zastavíme pod kopcem a kluci nasazují řetězy. Potom pomáháme nějakým mlaďasům ve strašlivě obouchané škodovce (proti nim mám doma rollse). Mají řetězy evidentně starší než jsou oni sami. Stejné jsem měl kdysi půjčené od Mariona a tenkrát jsem je nasadil za chvíli, jenže dnes mi to připadá jako kvadratura kruhu. Nemůžu se ubránit dojmu, že jim něco schází. Nakonec se tedy domlouváme, že jim půjčíme naše, David se nabízí jako servisní technik. Oni mají totiž s sebou slečnu, flašku vodky a navíc se vyhne povinnosti odnášet věci a lyže na chatu. Celkem třikrát se zastavíme, protože auto je zatížené na zadek a cesta je zledovatělá a jsou v ní vysoustružená koryta na kola. Kluci mě vždycky postrčí, já se rozjedu za rachotu řetězů a občas, když se probrousím na asfalt, tak i létají jiskry. Naposledy vyhrožují, že se už na mne vykašlou, protože je nebaví soukat se ven jedinými dveřmi, takže už se vyšplhám beze ztráty kytičky. Asi za půl hodiny po našem přichodu dorazí i druhá půlka výpravy, vyřeší se problém s místy na pokojích, narazíme soudeček, povečeříme a siestíme

Na lyže vyrážíme po deváté, pěšky jdeme až na trasu, cesta okolo Terezy je led sám. Samotná stopa vypadá mnohem líp, než jsem čekal. Vyrážíme na Mísečky, dělám jako vždy supa. Není to špatné poslání. Sup je trpělivý pták. Na Mísečkách dáme čaj, ti rychlejší už stihli oběhnout část trojky. Kluci jdou potom na tratě, já se rozhoduji pro Vrbatovku. Vydržím bruslit jen do první zatáčky a pak bruslím jen úseky kolem otoček. Nějak nemám síly, lyže jsem si nenechal namazat, aspoň se víc sedřu :-) Pod vrcholem začíná foukat, nad mraky jsem se nedostal, takže rozhledy nebudou, škoda. Na boudě si dám čaj a jedu dolů. Kousek pod kopcen se potkám s tatou, jsou tu na denní výlet. Nadává na nové lyže, smekají se mu, vosk je hned dole. Asi bude muset přejet někde po asfaltu :-) Dole jsem coby dup, asi za deset minut, parádní sjezd. Kluci jsou na Jilemnické už po obědě, já se vrhám střemhlav do rizota. Dojím, dopiju a jdeme na tratě. Dáme štafety, asi na kilometrovém úseku. Každý třikrát, dělám finišmena, způsob jakým ztrácím náš náskok a rychlost jakou mne Jindra předjíždí by normálnímu člověku vzaly chuť, ale já jeden úspěch zaznamenávám. Udržím rizoto v sobě. Zpátky jedeme po špindlerovské straně hřebenu. Na Rovinkách čekáme na Fohlíka a Luboše, dáváme si čaj a kluci "stejka". Aspoň tomu tak říkají. To co David přinesl byl spíš stejček a na papírovém tácku se to bálo a bylo utlačováno krajícem chleba. Stejně ho sežrali. Na chatu se doplazíme dost zdrchaně, nějak nás to všechny vycuclo. Jsou natolik líní, že mne pustí k vaření v domnění, že na špagetách se nedá nic zkazit. Problém byl už ve volbě nádobí, vybírám největší malý hrnec. V tom velkém bych musel vařit pro dvacet lidí, nikoli pro pět. Nějak je do hrnce dostanu, ale míchat moc nejdou. Navíc pro mne po chvíli přiběhne Fohlík, který na vedlejší plotně vařil omáčku, že se mi z toho dělá kaše. Přiběhnu, sleju, ochutnám. Nedovařený. Hmmmm, nechám je odstát, třeba to pomůže. Pak s patřičným varováním servíruji. Naštěstí byla omáčka dobrá a svoje udělala i televize, protože všichni čuměli na Fantociho a schroupali by cokoliv. Hrnec jde naštěstí umýt bez problémů a pokud nikdo do rána nebude jevit následky střevních potíží, tak bude mé kuchařské vítězství úplné :-) V deset se zakuckal soudeček a vypustil duši, tak jsme chtěli skočit ještě na chvíli do Terezy, jenže tady v deset zavírají, dostali jsme jedno pivo ven. Kluci pak navázali kontakt s nějakou místní ubytovanou dvanáctkou, která tvrdila, že jí je patnáct. David se zmocnil jejího modrého pekáče a začal jezdit. Pohled na bobujícího Davida byl impozantní, jenže jak moc ho bavilo svištět dolů, tak moc mu nevonělo tahat boby do kopce. Po návratu do chaty jsme se odškodnili rundou čaje, čaje s nemrznoucí směsí a grogů a chvíli kecali a šli spát.

Těžká jsou rána sportovcova. Bolí nás úplně všechno, ale obouváme se a vyrážíme. Nejdřív na Benecko, pak rovnou na Mísečky. Trháme se už na Rovinkách, já jenom počkám u vodovodu na Luboše a Fohlíka, aby nesjeli dolů a pak dušu nahoru. Trhnu Davida, který dnes nějak není ve své kůži, Sokola a nakonec i toho pána v zelené bundě, se kterým se stíháme už od rozcestí. Do kopce ho dojíždím, z kopce se mi vzdálí. V bufetu dávám čaj a čekám na opozdilce. Kluci šli na pětku. Když opozdilci za chvíli přijedou, nechám jim na hlídání batohy a jedeme se Sokolem na trojku. Pak se sbalíme a vracíme se domů. Začíná svítit sluníčko, mraky se roztrhaly a ze střelnice se kocháme panorámaty Kotle. Po dojezdu nás půlka zůstává na Tereze, na oběd. Zbytek dlabe na chalupě, na rozdíl od nás mají ještě nějaké jídlo. Pak už jen balíme, uklízíme, děláme dříví a tak. S Gorcem nasazujeme řetězy. Snad se nedotrhá úplně, než dojedeme dolů. Před pátou vyrážíme, celou cestu dolů je na mne nalepená audina 4x4 a viditelně ji moje tempíčko znervózňuje. Já na něj ale kašlu, protože uvolněný kus řetězu tluče do podběhu. Pak už se zařazujeme do štrůdlu víkendářů a necháváme Jindru v Jilemnici, kde si u Henycha Sokol kupuje lyže. My máme cestu v klidu, až za Malým Újezdem se odehrává scéna jak z americké kovbojky i s happy endem :-). Ve vsi dojíždím formana a za ní ho začínám předjíždět. Jenže když se dostanu na jeho úroveň, tak se v něm probudí závodnické geny a odmítá mne pustit. Když přelezem kilo, tak na něj kašlu a řadím se zpět, protože nemám zapotřebí se někde zabít. Davám mu alespoň světly najevo, co si o něm myslím. Mezitím zpomalujeme pod devadesát a před nás vystartuje Escort, který celou scénu pozoroval zezadu. Zařadí se před formana a pomalu ho zabrzdí na sedmdesát. Dřív než se kovboj ve formanu dovtípí která bije je oba předjedu, vzápětí šerif s Escortem šlápne na plyn a zmizí nám oběma. Závodník zřejmě dostal od spolujezdkyně co proto, protože ačkoliv jedu v limitu, tak se mi vzdaluje vzadu :-) Zbytek je tradiční, Dave je doma jako první, na zprávy a já jako poslední, o hodinu a čtvrt později, tolik mi totiž trvá než každého opustím v jeho vesnici, vrátím půjčené lyže a vyklidím auto.

Jožka

P.S. Když Dave vystupoval, hrozně kulhal (prý už předtím, ale toho jsem si nevšiml). Při závěrečném sjezdu k chalupě(!) se vymázl. V pondělí vyslechl ortel: poraněné vazy, sádra na dva týdny. Příští víkend jsme měli konečně začít trénovat eskymáky na deblu. No nezabili byste ho...