Debil se často pozná podle poznávací značky svého auta. 1A9 1000 patří hovadu, které usoudilo, že fyzikální zákony pro něj neplatí a předjíždělo na všech možných i nemožných místech kolonu sunoucí se rychlostí 60-80 km/h tmou a sněžením v pátek večer do Krkonoš. Nám normálním se cesta trošku protáhla, ale zase jsme nehráli ruskou ruletu. Z Kralup jsme vyrazili po páté, Lukáš o něco později. Zádrhel byl trošku na Mělníku, kde Ivaně zazvonil za mostem telefon. Volal Dave a hulákal do telefonu cosi o tom, že jsem na něj zapomněl. Poslal jsem ho kamsi, chtěl jet s Jindrou zítra, ne? Než jsem to dořekl, došlo mi, že nejde o něj, ale o tašku, pro kteroužto jsem se slíbil zastavit. Tohle poznání mne tak rozhodilo, že jsem projel kruháč rovně, na Českou Lípu místo toho, abych zahnul do města. V koloně se mi otáčet nechtělo, tak jsem se spolehl na nějakou "zkratku". Bohužel se nekonala, tak jsem si prosmejčil celý Chloumek a dojel za patnáct minut tam, kde bych jinde byl za dvě, tři minuty. Opatrně jsme dojeli do Boleslavi k Hypernově, za chvíli po nás dorazil Lukáš. Chtěli jsme si nakoupit pár nejnutnějších věcí, takže jsme společně naplnili vozík. Byl to takový standardní nákup. Špagety, pečivo, kečup, nějaké sladkosti, křupky, basa piva, vodka, dva litry rumu a sněhové řetězy. Byl jsem totiž varován, že se bez nich nečapu. Podobných nazdárků jako jsem já asi bylo víc, protože už měli jenom velikost 030, 040, 070 a 090. První dvě jsou pro nákupní taštičky velikosti malucha, poslední pro dodávky. Ta zbylá sice na mé 175-60/14 pasuje, ale má to jako nejmenší velikost. Takže už si nebudu moct koupit nic s menšíma kolama :-))) Dohodli jsme se na nějaké hospodě na večeří, samozřejmě tak, že nikdo nic nevěděl. Kofy na nás počkal v jedné vsi, pak už jsme jeli plus mínus spolu. Občas se mezi nás vmísil některý předjížděč. Za Jičínem nám zavolal do auta a vyzval nás k předjetí, že prý neví, kde chceme jíst. Počkali jsme si na jedno místo, kde je stoupací pruh, podřadil a předskotačil ho. Nevím, nevím, vyježděný byl jenom jeden pruh, nevím, jestli by se mi chtělo předjíždět takhle celou cestu, to už musí být člověk solidně zabržděnej. Jedli jsme v Hrabačově, před křižovatkou. Hospoda byla plná, tak nás namířili do jakéhosi "salónku" přes chodbu. Nevytopeného. Kofy tady potkal půl jejich firmy, obsluhovala nás zajímavá kombinace pána po mrtvici (původně jsme mysleli, že je ožralej), paní co rozlejvá sodovky po stole a chlapce, který ucmrndává omáčky na koberec. Dali jsme si o guláš víc a Kofy i specialitu kraje, řezané pivo. Když píšu řezané, tak myslím řezané. Dostal sklenici ve které bylo černé nalité na světlém a nepromíchávalo se to. Chvíli jsme to pozorovali a vedli odbornou debatu na úrovni šesté třídy základky o difůzi a pak jsme při pohledu na neměnící se stav ve sklenici rozhodli, že nic takového jako difůze neexistuje. Chvíli jsem po jídle uvažoval, jestli nenasadíme řetězy už tady, ale naštěstí silnice z Hrabačova nahoru byla upravenější než předchozí úseky cesty. Zastavili jsme až na odbočce, Kofy už se Sokolem dělali na řetězech, já jel přece jen pomaleji. Rozbalil jsem svůj fungl nový bazmek a naštěstí to byly stejné, jako jsem měl už půjčené, takže za chvilku byly na kolech. Popojet, utáhnout a vyrazit vzhůru, snad se nám povede líp než někomu ve formanu, který tam jel zatímco jsme nasazovali. Zvolil špatnou stopu, mimo koleje a musel se vrátit. Jedu radši na dvojku, aby ta mrcha moc nehrabala. Vyjeli jsme první hup celkem bez problémů. Druhé auto dojelo chvíli za námi. Stejně bez problémů jsme se dohrabali až nahoru, akorát zatáčku, což je prudká levá, téměř o stoosmdesárt stupňů a ve velkém kopci jsem projel asi třicet a Ivana radši zavřela strachy oči :-))) Parkovali jsme nahoře na parkovišti, jinde nebyl flek. Než jsme si snesli věci dolů a usalašili se, bylo půl jedenácté. Chtěl jsem brnknout domů, ale telefon na chatě už nefunguje, tak jsem to hodil za hlavu a šel uvařit grog. Nějakej čas jsme kecali, já pak četl rozečtenou knížku. Vydrželo mi to až do konce, kdy už bylo hrubě po půlnoci.
Následky se dostavily ráno. Vstal jsem v jisté neodkladné záležitosti asi v půl osmé a i po jejím vyřízení mi bylo jasné, že jsem stále nevstal. Ostatní začali s budíčkem, snídali, šukali po cimře, převlíkali se a já akorát v poospánku půjčil Kofymu svoje náhradní podvlíkačky a spal dál. Spánkový deficit z týdne se projevil a včerejškem umocnil. Kolik bylo když jsem vstal, nevím, ale lidi, co byli s náma na chatě právě obědvali. Nasoukal jsem do sebe rohlík s paštikou a čaj, hodil se do hadrů a vyrazil na lyže. Ze začátku to šlo, ale pak se mi začal lepit sníh na skluznice, takže jsem to asi po dvou kilometrech otočil zpět na chatu a tam nahňácal nějaký vosk na skluznice. Pak už to šlo. Doťapal jsem na Mísečky. Zdálky se mi zdálo, že ten bufet. co stojí u tratí vypadá jinak, než si pamatuju, ale usoudil jsem, že si spíš nepamatuju. Když jsem k němu přijel, tak jsem zjistil, že si pamatuju, že fakt vypadá jinak. Stojí tu něco úplně novýho a ne zcela dostavěnýho. Kluci tu nebyli, tak jsem se ani nezdržoval, protože jsem si stejně nevzal prašeněnku. Zastihl jsem je na Jilemnický jak končí. Dal jsem si akorát pivo a vyrazil za nima. Už jsme zase jeli domů, měli dokrouženo a dozávoděno. A my měli sud, jelikož se Pavel vsadil, že na běžkách stačí Láďovi a nestačil. Scházely mu blbé tři nebo čtyři minuty :-)))) Kluci si cestou ještě vymetli sedmu, já šel zbaběle přímo. Při sjíždění k Tereze jsem se vysmál Ivaně, která se natáhla, dělal blbiny a natáhl se taky. Piškot pro změnu zlomil lyži. Měl ji už kdysi lepenou, byly to skejty, co dostal zlomené od Ptáka. Jenže po opravě už lyže moc nepružila a teď na to doplatil. Plandá mu na skluznici kus za botou. Na chatě se hodíme do civilu a odpočíváme, Kofy se Sokolem začínají dělat večeři. Standardní špagety s nestandardní omáčkou. Pak už jen stanadrdní pokec se standardně systematickým ničením obsahu basy. Basa pomalu došla, takže jsem si půjčil baťoh, vzal bundu (sněží, jako ostatně pořád) a v kraťasech (je okolo nuly, jako ostatně pořád) vyrazil na Terezu pro lahváče. Měli už jen posledních osm plzní, což nevadilo. Spát jsme šli všichni kolem půlnoci.
Se vstáváním už nebyly žádné problémy, tedy alespoň u mne. Na dnešek je naplánován je krátký výlet v okolí. Jedeme na Benecko, pak nahoru na tratě. Při vejšlapu si Sokol zamotal trošku nohy a málem porazil seník. Vysmál jsem se mu. To jsem neměl dělat. Když jsme vyšlápli nahoru a počkali na Davida, kterej lovil umělecký fotky (je opravdu hezky), tak jsem se natáhl poprvé. Prostě jsem pár minut stál na místě a pak se jen odštouchl k bruslení. Bohužel se na skluznici udělal hrouda, takže se lyže ani nehla a celá energie počátečního švihu se využila na to, že jsem sebou plácl na zem. No dobře... Další hezká krysa se i povedla při sjezdu dolů na Rovinka. Prašan a volná cesta mne zlákala k šumu svistu a já se sbalil do vajička a frčel dolů co to dalo. Bohužel mi někde ve spodní třetině svahu ujela trošku lyže do strany a už jsem to v téhle rychlosti a postoji nesrovnal. Stačil jsem jen uhnout rukama a hůlkama zpřed obličeje a složil se vpřed do ukázkového véčka. Říznul jsem rypákem do sněhu a jel po břiše dobrých dvacet metrů, než mne flíska zabrzdila. Sníh jsem měl i v uších a bolel mě nos. No nic, jedeme dál. U bufetu byl sraz a abysme nebyli zpátky tak brzo, vyrazili jsme ještě k Třídomí. Na půl cestě jsem potkal Piškota, kterak dovádí se svými kloubovými lyžemi, tak jsem se přidal a jel jsem s ním zpátky. Když jsem ho v jednom místě předjížděl, tak se mi povedlo zabodnout si vlastní hůlku do vlastní lyže a mohutně se odšťouchnout, což nemohl dopadnou jinak, než že jsem se složil přímo před Piškota a ten měl co dělat, aby mne nepřejel. Sešli jsme se všichni na Tereze, kromě Davida a Pavla, kteří jedli ze svých zásob na chalupě a naobědvali se. Pak jsme sjeli dolů a než se mi to povedlo, tak jsem sebou dvakrát řachnul na zadek. Lyže jsem si u chalupy sundával neskonale rád, protože pětkrát jsem se nenatáhl loni snad za celou zimu a teď tohle... Na chalupě jsme poklidili, sbalili a zmizeli. Kofy jel dřív, potřeboval být rychleji doma a ještě se chtěli zastavit v Jilemnici u Henycha. Po druhé jsme se sbalili i my, nafrkali věci do auta, zbavili skla vrstvy sněhu a vyrazili dolů. Zbytek cesty domů probíhal celkem v poklidu a za setmění jsem už rozvážel lidi po jejich vesnicích.
Jožka