V pátek 13.2. jsme měli naplánovaný poslední letošní hory. Bohužel s náma nemohli ject Jožka (kvůli nemoci) a Gory, kterej se musel doma učit na zkoušku. Holky z Hradce ani Řepik tentokrát taky nejeli. Ve čtvrtek jsme se v bazénu s klukama dohodli, že nás pojede 5 a že auto bere David, kterej nám oznámil, že v 5 nás začne sbírat. Když v pátek v půl šestý furt nejeli, tak sem jim brnknul a Kofy mě poslal s věcma pěšo k Piškotovi. Když jsem tam přišel, tak akorát vázali lyže. Kofy byl zrovna ve veselý náladě a prudil Dejva, kterej pečlivě kontroloval a převazoval gumcuky. Vyjeli jsme asi se třičtvrtěhodinovym zpožděnim. Než jsme dojeli do Nový Vsi, tak Dave ještě dvakrát stavěl. Bral benzín, kontroloval nahuštění kol a znova převazoval gumcuky. My jsme si z něj dělali prdel a prudili ho, nejvíc asi Kofy. Cesta ubíhala dost pomalu, protože Dave dával přednost bezpečný jízdě. Na dálnici to ale rozjel na devadesát a už to jelo. V Boleslavi jsme brali jako vždycky zásoby. Kluci rozhodli, že budem dělat tentokrát čínu s rejží místo klasickejch špaget, k tomu jsme vzali basu a každej kromě Dejva (řidiče) a Sokola (ptáka) ještě pár plechovek na cestu, aby se nám ta Dejvova jízda líp snášela. Po nákupu sme zapli do rádia punk, votevřeli plechovky a už to bylo lepší. Na Kovárně dojednal Kofy sraz s Bóčou, kterej byl v Německu kupovat foťák a jeho kolegou s práce - Honzou. Nechyběl ani nejlepší přítel člověka - Kuba. Véča tam byla jako vždycky dobrá. Tentokrát se personál zdržel rozlejvání vomáčky a vylejvání pití. Kofy jel vod tý doby s Bóčou a na místo spolujezdce se dostal Piškot, kterej si začal hrát se všema knoflíkama na který došáh. Pod kopcem nandali kluci (většinou Sokol) řetězy a jeli jsme nahoru. Bóča jel první a my hned, asi s pětiminutovou ztrátou, za ním. Musím se přiznat, že vod tohodle vejletu je Dave druhej řidič se kterym se bojim jezdit (ten první sem samozřejmě já). Dave se dlouho držel a zůstal až v poslednim kopci pod smrkem. Ke smrku nevyjel a při couvání najel na bariéru a zůstal tam. Naštěstí po chvíli přišli kluci ze shora a společnejma silama sme dostali auto až nahoru. Po vykopání místa a zaparkování jsme vodnesli věci do chaty. Tam už naštěstí byla nějaká rodina, takže už bylo ve společence zatopeno. Bóča zkoumal novej foťák, Sokol si sednul do toho kouta jako vždycky, Kuba si lehnul ke kamnům a Piškot se snažil spálit všechno uhlí za co nejkratší dobu. Asi kolem jedný sme si šli lehnout.
Tenhle den ani nejde nazvat jinak než luxusní, zhodnotil bych ho určitě jako nejvydařenější letošní vejlet. Lepší počasí jsme si asi už nemohli přát - svítilo sluníčko, bylo něco málo pod nulou a ani moc nefoukalo. Ráno sme vstávali na budíka. Lépe řečeno Kofy vstával na budíka a pak nás svym békánim "vstávat" vyhnal z postelí. Docela nás tlačil čas, protože jsme měli na Rovince sraz s Jindrou. Na běžky s náma šli i Bóča s Kubou a Honza. Po snídani, ranní hygieně a namazání lyží vyrazili kluci na kopec, já měl kvůli pečlivýmu mazání proti nim trochu skluz, ale po chvilce sem je došel. To, co sem viděl na trati mě docela šokovalo, protože tak tvrdou a dobře upravenou trať sem už hóóódně dlouho neviděl. Po chvilce přišli i budějičáci s Dejvem a vyrazili sme. Na Rovince mě překvapil svojí účastí Konik. Následující část cesty byla fajn, protože to bylo furt z kopce. Sjeli jsme až do Špindlu a přešli kousek po silnici k Hromovce. Vodtamtaď následoval vejšlap tak do půlky sjezdovky po svejch. Pak jsme nazuli lyže a po pěkný cestě sme se mírně do kopečka vydali nahoru. Cestou na Pláně sme vyjeli pár prudkejch, ale zato dobře upravenejch kopců. Kuba furt lítal tam a zpátky a vobčas se někomu připlet pod lyže. Když jsme se dostali konečně nahoru k bufetu, tak nám Bóča navrh, že zná kousek vodsud další dva bufety. Po neupravený stráni nás doved k jedný chatě, kde byl asi stoletej děda a nabízel nám pivo za pětatřicet korun a v tý druhý chajdě votvírali až v dubnu. Po tom hezkym kolečku sme se vrátili zpátky k bufetu a dali si voběd. Tam nás opustili Konik s Jindrou, který se rozhodli ject už k autu. Vod bufáče to pak bylo furt do kopce, největší krizi měl do něj Piškot, ale kousnul se a vyjel to. V bufáči před Výrovkou jsme počkali na opozdilce (Honzu a Davida), dali sme si čaj a protože většina z nás už toho měla plný zuby, tak jsme se rozhodli k návratu (taky jsme věřili, že se ještě stihnem vyvýzt na Medvědín lanovkou). Dolu to jelo špicově a to, co jsme předtim jeli asi hodinu a půl nám trvalo dolu pár minut. Na Pláních nás Kofy poslal dolu po modrý. Když se řekne modrá, tak si určitě každej představí mírnou sjezdovčičku, ale na běžkách a mezi těma všema lyžařema to byl dost adrenalinovej sjezd. Taky jsme se každej párkrát vymázli. Asi dvěstě metrů před koncem jsme zastavili a domluvili jsme se s Kofym na závodě šusem dolu. Já měl trochu smůlu, protože mi tam vjel jeden sjezdař a jak sem se mu vyhybal, tak sem málem vyjel ze sjezdovky do stromečků. Dole jsme museli chvíli čekat na Honzu, protože se mu utrhlo něco na vázání. Když už sme byli konečně všichni a odebírali se směr lanovka Medvědín, tak se najednou přiřítil asi dvanáctiletej kluk na lyžích a napálil to přímo do Bočka. Byl to nějakej Němec, kterej si asi hrál na machra a brzdil až na poslední chvíli a neubrzdil to. Při tom nárazu zlomil Bóčovi hůlku a rozříz mu povrchově lyži. Táta toho kluka dával Bóčovi peníze, ale ten si je nevzal. Dál jsme pokračovali na Medvědín, ale tam si Bóča uvědomil, že má s sebou Kubu a že ho s nim nahoru nepustěj. Naše další cesta teda pokračovala pěšky k hotelu Arnika, tam sme nazuli běžky a vydali se po neupravený cestě na Třídomí. Když sme tam přijeli, tak se akorát stmívalo, ještě sme počkali na Bóču, jedoucího s jednou hůlkou a na Honzu, kterej měl to utržený vázání. Zbytek cesty do chaty sme už jeli podle hmatu, protože už toho moc vidět nebylo. Na chatě na nás čekal jeden Kofyho spolužák, taky Jan. Budějičáci si sbalili a odebrali se vyhrabat auto, za chvilku přišla zpráva, že na to sami nestačej, tak sme jim šli s Piškotem, Dejvem a Janem pomoct. Auto sme ven dostali a vydali se do chaty na véču, kterou připravovali tradičně Kofy se Sokolem. Jako vždycky jí udělali dobře. Tenhle večer šli spát po náročnym vejletu všichni dost brzo (krátce po jedenáctý), jenom já se Davem sme si ještě zahráli šachy. Vyhrál sem 2:0 :-) I přesto, že sme to zakončili tak brzo, tak basa stejně padla, takže se nakonec hodila i ta, kterou Kofy koupil vod Bóči.
Všichni, kdo s náma jezděj na hory, tak vědí, že v neděli se chodíme jen tak projít. Tentokrát tomu bylo zrovna tak. Den začal docela hezky, vzbudil jsem se sám, v klidu jsem se nasnídal, nikdo na mě nespěchal. Než jsem dosnídal, tak Jan vodjel někam na hřebeny. Podle toho, co mi vo něm řikal Kofy asi jezdí "trochu" líp než my. Po snídani a převlíknutí jsme vyrazili nahoru ve složení Kofy, Sokol a já. Piškot si přispal a pozdějš se vydal za náma a Dave vyrážel jako obvykle poslední, tentokrát s většim odstupem. Už dřív sme se rozhodli, že pojedem na Benecko. Z Rovinek na Benecko nám trvala cesta 9 minut a zpátky na Rovinka sme to jeli ještě vo minutu rychlejš. Na Rovince jsme potkali Dejva, kterýho jsme poslali na Benecko, aby se taky projel. Po svařáčku jsme se hecli a vyjeli si tobogán. Nahoře jsme si dali s Kofym další sjezd head to head. Po startu sem ved, ale pak sem za zádama uslyšel Kofyho veselý "úúúúúú" a bylo mi jasný, že mě dojíždí, nakonec mi to dal asi 50 metrů. Chvilku po tom, co jsme sjeli na Rovinka se ze shora přiřítil Piškot, kterej nám jel prej naproti na Benecko. Poslední cesta pak vedla už jenom na Třídomí a vodtamtud do chaty. Po svačině, sbalení všech věcí a připravení pokoje pro další návštěvníky jsme se vydali s báglama a taškama k autu. Když sem přišel, tak byly lyže už navázaný, hodil sem si teda tašku do auta a čekal na odjezd. Jenže Dejvovi se nezdálo, jak sou ty lyže přivázaný, tak je vodvázal a pak je zas přivázal. A pak přišla ta nejnebezpečnější část celýho víkendu - jízda dolu. Do zatáčky najížděl Dave, i přes neustálý napomínání Kofyho aby brzdil, dost rychle. Hned po tom, co sme projeli zatáčku se nám sklouzly zadní kola a udělali jsme hodiny vo 180 stupňů. Auto bylo v pohodě, my naštěstí taky. Pak už jel Dave docela vopatrně, teda až na to předjíždění před obcí, ale tam už nešlo vo život. Na oběd sme zajeli do vyhlášený restaurace u Červinků. Museli sme sice chvíly čekat až se uvolní stůl, ale jídlo bylo super. Po obídku jsem usnul a vzbudilo mě až Sokolovo napomínání na Mělníku abych se neroztahoval. Do Kralup jsme přijeli kolem pátý.
Pojede David ještě někdy na hory jako řidič ? Vsadí se příště Bukvice vo suda ? A kdy začne konečně krysit ? Umí Sokol lítat ? A Jan Tleskač ?
Láďa