Vítkovice

Podruhé letos na hory a podruhé cesta stojí za to. Sice už dnes nesněží, ale sněžilo celý týden a dnes pro změnu funí vítr. Už ráno jsem autem málem zapadl na silnici. Ne v horách, ale cestou z Prahy. Vyjíždíme jako vždy v pět, stavujeme se ještě na Černém mostě pro Káču s Danem. Další zastávka je opět v Mladé Boleslavi na nákup. Míjíme se s posádkou druhého auta, zdrželi se, protože zapomněli vyzvednout klíče od chalupy. Za Boleslaví je silnice místy pěkně namrzlá. Po osmé dorážíme do Jilemnice, vysazuji posádku na Kovárně a vydám se hledat autobusák, kam měly už asi před dvaceti minutami přijet z Hradce Míša s Ankou. Asi po deseti minutách a výslechu pokladní u benzínky slavím úspěch, vítají mne (tedy spíš moje auto) dvě ztuhlé postavičky skotačící jakousi polární verzi prostných. Po nějakém čase přijíždí i Kofy a večeřime. Dnes je to bez rušivějších elementů, jen servírka je silně mimo. Za Hrabačovem je sněhu na silnici mnohem víc než posledně, za ty dva týdny připadlo tak půl metru. Pod kopcem nasadíme řetězy a jedem. Já první, nevyhrabu se. Těsně před zlomem je díra, která mne zbrzdí a zastaví. S ruční pomocí se za zlom dostanu a podjedu dál, protože se nahoru hrabe nějaký teréňák, počkám v první zatáčce, někdo tu má vyhrabaný parking. Motor nechám běžet kvůli chlazení, už ten první kopec dal zahulit. Za pár minut projede Kofy a přijde i moje posádka, naskládáme se do auta a pokračujeme dál. Dvakrát se ještě zastavím, poprvé se ještě rozjedu sám, ale podruhé, už skoro nahoře mi musí zase pomoci. Kofy se pro změnu zasekne v kopci těsně pod parkovištěm. Teréňák čeká na to, jak se mu zadaří, takže zůstanu dole a vyndáme věci. Cesta skrz sjezdovku není vůbec prošláplánutá. Pošleme džentlmensky holky první. Pak táhneme těžký věci i my. Chuťový je zejména sud, který, tažen na laně vyrývá do sněhu solidní bobovou dráhu. Když je vše z našeho auta na chatě, vracím se zpět a vyjíždím nahoru na parkoviště. Jenže se objeví zádrhel. Je tu tolik aut, že kluci odkopávají poslední možný koutek pro Kofyho fabii a já bych musel začít úplně znova a odházet ekvivalent objemu auta. Do toho se mi nechce, tak si půjčuji lopatu a sjíždím zpět. Začnu lopatou vyhrabávat bok cesty, která je zde trošku rozšířená a dvě auta tu už stojí. Po nějakém čase se mi to zhruba daří. Má to ovšem drobnou chybku, je tam kámen... Při pokus o zaparkování se drobná chybka ukáže býti chybkou poměrně zásadní, protože když do místa najedu, tak mi zadní kola uklouznou bokem ze svahu tvořeného kamenem a auto skončí v půlce cesty. Přichází mi na pomoc Gorec a rozhodujeme se prohrábnout místo kolmo na silnici na druhé straně, po cestě skrz sjezdovku. Po čtvrthodině usoudíme, že místo je dostatečné a já tam zacouvávám. Schází mi asi tak půl metr, když se auto někde zasekne o sníh a pravé kolo prohrábne. Řetězy samozřejmě v půlvteřince vyhrábnou dolík a auto si dřepne motorem na sníh, takže už se nehnu nikam. Stojí nás to dvacet minut práce s lopatou než auto osvobodíme a já můžu couvnout půlmetr, který nám scházel. Na chatu tak přijdeme před půlnocí. Přes týden tu nikdo nebyl, takže je chata krásně vymražená. Kluci zatopili v kamnech a všichni teď sedí ve společenské místnosti okolo zdroje tepla a hřejí si nohy. Sud je naražen a několik jedinců si ověřuje platnost hesla "v létě chladí, v zimě hřeje". Kecáme o všem možném a spát jdeme hodně pozdě. Nebo brzo? Je nás víc než postelí, takže si roztahuji karimatku poblíž kamen a usínám.

Budím se docela obstojnou kosou a Kofyho hlasem. Je čas jít do stopy! Pomalu se sbíráme a vypravujem. Jdu v té poslední, pomalejší skupince, tam, kam patřím. Na Rovince se trhám od Káči, Ivany a Dana a šlapu přes Třídomí na Mísečky. Je nádherné počasí, po cestě by byly fotky jako do kalendáře. Spousta nového sněhu, mráz a chvíli i temně modrá obloha. Sportovce potkávám na Mísečkách a v novém bufetu. Přesuneme se do Jilemnické na oběd. Nějaký čas tam vegetím, pak vyrážím s Jindrou a s Ankou na Vrbatovku. Pěšky. Někde u vyhlídky nás začnou předjíždět lyžaři. Nejdřív Láďa s Řepíkem, pak Gorec s Kofym. My si šlapeme svoje tempo (taky nic pomalýho). V místech, kde cesta opouští les uvidíme asi dvěstě metrů před sebou odpočívat druhou zmíněnou dvojku. Hned jak nás zmerčí, tak do toho šlápnou, ale evidentně nemají radost z toho, že nám ujeli o tak málo. Původně jsem chtěl pokračovatdál, ale na hřebenech pro změnu fučí, tak akorát zapadnu s ostatními do boudy, dáme čaj, počkáme na zbytek a zase frčíme dolů. Sjezd celkem ujde, akorát mi všichni okamžitě ujedou. Čekají na mne dole u Jilemnické. Jedeme si dát nějakou trať, vychází to na trojku. U střelnice se trháme. Po rozhledu z vyhlídky (která je zasněžená až do výšky zábradlí) jedu s Piškotem a Ankou na chalupu. Zadem. Stavím se cestou u auta a vezmu si konečně pantofle, abych nemusel chodit v erárních. Na chatě se ustrojím do chatového, vytahuji půllitr a časopis a relaxuji. Postupně přijíždí chrti. Sokol se dneska uhnal tak, že má křeče ve stehnech, což řešíme nějakým Řepíkovo sajrajtem :-))) K večeři jsou obligátní špagety a hokej Plzeň-Slavia (5:0!!!), pak následuje normální zábava a decentní upouštění sudu. Chata už je plná lidí, jelikož u nás začaly jarní prázdniny. Kromě našeho je naštěstí volný ještě jeden pokoj nahoře, takže se zmírňuje původní poměr postelí/nocležníků z 8:14 na 13:14.

Včera bylo co? Hezky a dneska je co? Neděle. A kromě toho co? Obleva... Plus tři a stoupá, nízká oblačnost, chvílemi mrholí. Fuj... Jdeme jenom na Žalý. V lese je vidět a slyšet padat hroudy sněhu z větví. Párkrát zastavujeme, když na mne čekají a při jedné příležitosti z Gorečáka taky něco vypadne, což nám s rozzářenou tváří po návratu popíše. Půlka břízek ve svahu nad Beneckem je ohnutá či rovnou zlomená. Fouká jižní až jihozápadní vítr. Ještě, že napadlo tolik sněhu, že o něj nemusíme mít strach. V bufetu pod rozhlednou předvedu jak infantilním a koupím si lízátko. Přes Rovinky si to jěště natáhnem na Třídomí a pak zpět. Je brzo, něco po dvanácté, ale už se mi nikam nechce, nejede to a jsem celý mokrý. Na chatě jen lehce něco pojíme (alespoň někteří), vyřídíme mezi sebou resty, uklidíme a okolo druhé mizíme. Holky někam pojedou s Kofyho sestrou, my po svých. Já musím u auta ještě zopakovat páteční noční operaci, protože vinou oblevy se opět probořilo níž a leží na břuchu. Pouštím motor a znepokojeně poslouchám, jak se jeden válec fláká. Po minutě naštěstí naskočí a pouštím se do práce. Tentokrát to správí desetiminutovka lopatová a brutání síla kluků, kteří mne vystrčí ven, za což jim pošlu odměnu v podobě sprchy vody, kamínků a větviček katapultovaných řetězy. Piškot jde vrátit lopatu a já na něj zatím čekám. Najednou slyším povědomý zvuk a udělám tři rychlé kroky od auta. Já vyváznu, ale masa sněhu řachne na zadek auta a docela se divím, že sklo drží. Rychle pryč! Na obědě jsme domluveni u Horky v hospodě, kde se kluci stavějí cestou z Trutnova. Je však beznadějně plná, tak to otáčím a jedu pryč. Zastavíme asi po deseti kilometrech, vypadá to slibně, ale mají málo místa, chytají se jen kluci a my máme peška. Pokračujeme dál, vymeteme Paku a nakonec stavíme kousek před kruhovým objezdem na Hradec. Hospodská vypadá, že obsluhuje týden v kuse, je tu docela zima, ale jídlo mají dobré. Na dálnici potkáme dvě zácpy, nejdřív bouračku u odbočky na Brandýs a po pár kilometrech v zúžení. Dana s Káčou vyhodíme na Čerňáku a jedeme domů. Za Prahou mi trošku kvůli jednomu mantákovi na silnici vytečou nervy a zahraju cholerika... asi bych měl pít míň sodovky.

Jožka