Motto: Patrik:"Jak se řekne slovensky "halušky"?"
Někdy zjara v mojí dutině lebeční pomalu zrála myšlenka na první soustředění mlaďasů bez přítomnosti jejich rodičů. Jako místo jsem vybral Liptovský Mikuláš, kde byli loni velcí kluci a hodně si to pochvalovali, čas někdy ze začátku prázdnin. Nakonec z toho byl odjezd navečer v neděli 10.července. Jediná neznámá byla, kdy se vrátí z dovolené s rodiči Patrik. Na sobotu měli trajekt ze Sardinie, pak už nezbývalo než čekat. Byli jsme domluveni, že se ozvou odkudsi od čáry, abychom měli dostatečnou časovou rezervu. Ovšem neděle půl osmá byla tady, na dvorku už jsem měl prvního budulínka připraveného k nástupu do auta a Šebovi nikde. Narychlo jsem spíchnul "variantu brod", spočívající v ranním odjezdu. Odjeli jsme na kanál, kde se k nám přidružila další část výpravy, navázali lodě, naházeli věci do auta a přemýšleli kam dá asi věci Patrik. V průběhu balení se postrádaní dovolenkáři ozvali, byli u Plzně, předpokládaný příjezd po deváté. Dohodli jsme tedy sraz v deset u nich doma, jestli najedu 600 nebo 620 km je jedno a oni sedí v autě už dvanáct hodin. Před devátou máme hotovo a vyrazíme k Peškům do Vraňan na kafe, odtud už to bude pro Patrika kousek. Po desáté vybaluji půjčenou GPS, instaluji do auta přejedeme do sousední vsi pro posledníího člena výpravy. Po setmění dokazuji všem, že zavazadla nejsou rozhodně nestlačitelnou hmotou. Ve chvíli, kdy mám vyhráno, mi ještě přinesou asi čtyřicet igelitek s jídlem, které nám Šebovi nakoupili... To už si musí kluci rozhodit mezi sebe, pod nohy a tak. V půl jedenácté vyrážíme, trochu bojuji s pekelným navigačním strojkem, nějak jsem si přešteloval barvy, nemůžu spustit navigaci. V Nové Vsi najedu na dlouhou dobu na dálnici, před Prahou ještě vezmu na JETce benzín. V Praze u Štvanice se mi konečně podaří spustit navigaci, takže teď už pojedeme ovládáni hlasem, kolega, co mi jí půjčil už tam totiž má i hlášení v češtině. Na 0km D1 je menší kolona, ale pak se to rozjíždí a já dávám motoru napít, čeká nás dlouhá cesta. Bohužel během čtvrt hodiny se spouští většinou drobný déšť, který nás neopustí bez větších přestávek až k hranici, takže zase trochu uberu. Kluky dálniční monotónnost velice rychle uspává, takže je až do Brna celkem mrtvolný klid, přerušovaný jen svistem vzduchu, který vyvolává rychle padající ručička palivoměru. Jedu podle podmínek 110-130km/h, na střeše tři singly a dva kajaky, pádla, uvnitř kromě mne ještě čtyři pasažéry a kufr vyplněný spojitou hmotou zavazadel od podlahy až ke stropu. Za Brnem si dáme na benzínce první přestávku, je jedna v noci. Pokračujeme dál na Olomouc, jedu tady zase po nějaké době a poprvé po dokončeném dálničním obchvatu či co to je, do města se ani nedostanu. V Hranicích na Moravě mne trochu vypeče GPS, kdy mě před křižovatkou přijemný hlas hlas z reproduktoru oznámí "Za - dvě - sta - metrů - jeďte - vpRAvo." (i s tím důrazem ve slově "vpravo"), ale čára, která na displeji zobrazuje trasu pokračuje rovně. Jedu rovně, ale cosi mi říká, že na Ostravu a Nový Jičín bych asi jet neměl. Za městem si to přebere i strojek a několikrát mi oznámí "mimo - trasu - přepočítávám", načež mi doporučí, abych na nejbližší křižovatce odbočil doprava. Jenže křižovatka není křižovatka, ale křížení, přes silnici jde ve výšce deseti metrů most a není se na něj možno dostat jinak než pěšky, takže celá litanie "mimo - trasu - přepočítávám" začíná znova. Nakonec mne celkem bezproblémově protahuje zadelkami jako Palačov a Lešná do ValMezu. Pro vzpamatování ze šoku a doplnění benzínu ještě za české peníze stavím v Rožnově po Radhoštěm. Je po půl třetí a budulínci si na oslavu nečekaných zážitků dávají nanuka, což se později pro některé z nich ukáže jako zásadní čin. Tady už se zcela odevzdávám do moci tajemné navigační skříňky, protože tady jsem byl naposled v dobách, kdy pro mne byl sen sednout si za volant, o tom, že bych řidil jedoucí auto jsem ani nespekuloval. Stoupáme pomalu k Makovu, déšt už přestal omezovat viditelnost, teď to místo něj dělá mlha, v jednu chvíli jedu krokem na jedničku a přesto si nejsem jist správností směru. Přehoupneme se přes Makovský průsmyk, mineme ceduli "Slovenská republika, okres Čadca" a jedeme dolů. Hraniční přechod se znuděnou českou pasovačkou je až dole, asi aby to neměli tak daleko do práce. Pak už sjíždíme dolů do Bytče a před námi se začíná objevovat první náznak nového dne. Kamarád mne před odjezdem upozorňoval, že se na Slovensku jezdí prasečtějším stylem než u nás, což jsem odbyl s poukazem na to, že kdo projel Polsko, už ho nic nepřekvapí. Tedy ani kaminon se dřevem, který se za zatáčkou vynoří z protisměru (potřeboval asi nutně předjíždět, zřejmě zhasíná hvězdy a má zpoždění), bliká na mne asi padesáti světly všude možně na kabině a naznačuje mi, že když dobrzdím na cca 40 km/h a uhnu skoro do škarpy, tak to přežiju. Vítajtě na Slovensku! Přemýšlím, jestli je tady nějaká dálnice a docházím k názoru, že asi ne, ale moc mi to nevadí. Už je světlo a jedu podél Váhu, který vytváří s okolními horami panoramata, která se člověku z nížiny neokoukají, zvlášť, když na ně může koukat jen po očku. Problém s barvami na GPS se vyřeší kdesi za Martinom, když mi oznámí, že podle toho kolik je hodin a kde zrovna jsem, zjistila, že určitě vychází sluníčko a tak mi tedy přepne na denní barvy. Vot kakája těchnika! Po páté ranní se dostaneme do Liptovského Mikuláše a začínáme hledat kanál. Vím, že je kdesi na horním konci města, takže pomalu projíždím, minu restauraci Route 66, o které básní kluci, ale nějakou ceduli s odkazem na kanál nevidím. Později zjišťuji, že tam byla, ale utopená mezi miliony ostatních. Dojedu až k Lídlu a zeptám se náhodného kolemjdoucího domorodce na cestu. Na jeho doporučení se vracím a po čase zahýbám doleva, ale končím v sídlišti. Sice jsem viděl cestou dodávku s vlekem, na kterém byly lodě, ale nic víc. Najednou se zepředu ozve rachot, jako když brousíte sekeru. Zastavím a vypnu motor, rachot ztichne. Zkusím to znovu a upřesňuji. Je to rachot jako když větrák podporující cirkulaci vzduchu dře o chladič. Odstavujeme auto a jdeme se po kanále podívat pěšky, auto budu řešit potom. Nakonec stačí jen obejít panelák, přejít most a jsme pod areálem. Přijdeme k loděnici, nechávám kluky tady a vracím se pro auto. Trochu vychladlo, takže jede bez větráku. Kluci si vykydají nějaké věci, posedávají a snídají. Nejradši by šli hned na vodu, ale přesvědčuji je, že po sedmi hodinách v autě není šestá ranní nejlepší dobou pro trénink. Já mezitím beru nářadí a rozebírám čelní masku, abych se dostal ke zdroji problémů. Nakonec zjišťuji, že osa jednoho ze dvou ventilátorů prohánějících vzduch chladičem má slušný výkyv, zřejmě se na ní vysypalo nějaké ložisko či vodítko. Na místě to neopravím, nezbývá nic jiného, než ho odpojit a nechat pracovat jen jeden. Jdu si projít kanál. Při prvním pohledu se mne zmocňují trochu pochyby, jestli stálo za to jezdit kvůli něčemu takovému takovou dálku... Kanál je hezký, ale nepříliš široký, v horních dvou třetinách ani nijak prudký a s poměrně malým průtokem. Po osmé přijíždí správce areálu, naše původní telefonická dohoda zněla, že budeme bydlet o hotelu Lodenica, necelý kilometr dole. Trochu obšírně mi vysvětluje, že se určité věci změnily, že neví, jak by na to koukali tamní nájemci, že asi mají plno a nakonec mi nabízí nouzové bydlení přímo za jejich loděnicí, což je pro nás výhra ve sportce. Kanál máme u ruky, žádné přebíhání, přejíždění, na noc nám sice zamknou záchody, ale to se dá vydržet. Nebo si musíme poradit jinak, jak třeba Tonda s Lubošem a později a silněji i s Michalem, kteří hledají ruličky papíru a nějaké křoví, protože se hlásí noční špalky zmrzliny. Stavíme stan, auto dáváme k ohradě s šachtami, aby bylo pod dohledemod stanu i od kanálu a na devátou jdeme na vodu. Jdu s kluky, ze začátku bude seznamka s kanálem, Patrik navíc tři týdny neklečel v lodi. Obavy ze snadnosti kanálu velice rychle mizí. Proud je docela rychlý, rozhraní neostrá, není nijak extra hluboko a hlavně, voda teče z hor, takže je STUDENÁ! Čímž se snažím naznačit, že první eskymák zájezdu jsem vystřihl já... Brrrr... Jedu to s kluky dvakrát, pak na ně hulákám ze břehu. Končíme pokaždé pod lávkou ve dvou třetinách kanálu, níž jsou skoky, které přes Lubošovo škemrání nejedeme, radši bych nejdřív viděl někoho místního, nemusíme rozbít lodě první den. Patrik celkem vystřihne tři eskymáky, Michal asi čtyři, kajakáři si udrželi suchou hlavu. Na oběd dáme jenom vietnama, kluci si dají oraz a v poledne půjdeme do města. Jenže hned po polívce všichni čtyři zalehnou ve stanu a v různých polohách zcepení. Ve dvanáct nejeví nijaké nadšení, alespoň ta vzbuzená část, nevzbuzená nejeví vůbec nic, ani známky života, v jednu už nereagují ani na sypání ze spacáku, rovněž jim nevadí, že přímo za stanem má místní omladina zkušebnu a dneska má zkoušku bubeník, takže vyrážím o města sám. Snad je tu nikdo neukradne. Po ranním pošmournu se vyčasilo a krásně svítí sluníčko, možná by jen nemuselo tolik foukat. Do půl třetí courám a zjišťuji kde a co, měním prachy a nakupuji nějaké drobnosti. Na vodu jdeme od pěti, už nám to jde všem líp, Michal s Lubošem jedou až dolů, i skoky, které vypadají těžce, ale nakonec se ukazují jako bezproblémové. Michal odbíhá na záchod v celkem pravidelných intervalech, nanuk má pro něj delší dozvuky než pro ostatní. Na večeři máme chodit do hospody, ale Šebovi nám poslali tolik jídla, že prvořadým úkolem je zlikvidovat rychle se kazící potraviny dříve, než se jim to povede. Jako první přišel na řadu asi kilový špalek uzené krkovice, kterou povařím ve vodě a sníme jí s chlebem a hořčicí. Jelikož jí prohlásím dietním jídlem, dá si i Michal. Po večeři relax a příprava na noc. Zhruba o půl deváté příjíždí Vaňkovi, Jirka je navzdory svým prohlášením, že to tu zná, spatřen jak přijíždí po dálnici směrem od Popradu, ale svaluje to na navigátora, jímž byl Sokol. Vaňkovi si stelou v autě, Sokol s Jírou staví stan a pak asi do jedenácti kecáme.
Když se hrabu ze stanu, je nás už malá armáda, protože v jednu v noci dorazil Dave, Gory, Řepík, Koumák a Mirka, nacvakaní v Kyselovic felicii. Počasí se změnilo, ochladilo se a dost fouká. Po kanále se táhne trochu vůně zahnívání, v první chvíli z ní podezírám přecpané čtyři sudy s odpadky, které máme přímo za stanem, ovšem nakonec to byla spíš nějaká louka za městem, na které byla rozlitá vody a teď osychala. Dopoledne jsme jezdili úseky a zvykali si na kanál. Kluci šli hned po tréninku s velkými do města, což Michal využil jako oslavu ustupujících střevních problémů a odměnil se bagetou s kečupem. Co myslíte, jak to dopadlo? Tábořiště je pokryto spořádaným výřadem uklizených lodí, které se vymyká Tondův vprostřed pohozený kajak. Alespoň už vím, kdo bude večer mýt nádobí. Na vodu jdu sám, ale po chvíli z ní zase slezu, protože fouká docela silný fukejř, brány lítají půl metru sem, půlmetru tam. Odpoledne jdeme s Vaňkovými na nákup tentokrát do Hypernovy na nákup ingridiencí k večeři. Odpolední trénink máme zase na úseky, já na vodu nejdu už vůbec, je po půl sedmé a vítr fouká... Sokol odpoledne zlomil zadek a špekuluje, co s tím. Rozhoduje se pro radikální řez. V polních podmínkách zkracuje loď na 371 cm a nechává si ji vyschnout, aby mohl ráno zalepit. Dospěláci odchází na večeři a potom do Route66, my chystáme večeři v polní kuchyni. Dnes opět vaří Šebovi, tentokrát asi dvě třetiny šišky nějaké Vysočiny v kombinaci s patnácti vejci. Pro Michala samozřejmě jen rohlíky. Je to pešek. Tedy vlastně Pešek... Po večeři myje hříšník nádobí, chvíli kecáme s Vaňky, malí jdou spát, já uklízím Sokolovi loď do sucha, protože padá rosa a to by na vyschnutí nebylo opravdu nejlepsí. Pře desátou jdu taky na pivo do Route66. Je to zajímavá hospoda, zvenčí je udělaná jakoby z neomítnutých cihel, vnitřek je vyzdoben vším možných, co jen trochu připomíná Ameriku, takže proti vchodu stojí stojan z benzínové pumpy, o kus dál automat na Coca-Colu, oboje ve stylu padesátých let, stěny jsou plné obrázků od fotografií obyčejných benzínek, přes Charlieho Chaplina, Marylin Monroe až po Al Caponeho či reklamy na automobily Nash (NASH is BIG!). Má to tu výhodu, že se nenudíte, když vám pětatřicet minut nepřinesou pivo, jako se to stalo mě po příchodu. Po půlnoci zaplatíme a jdeme zpátky, na lepší usnutí ještě Řepík rozdává jakousi hruškovici.
Středa je tady a to znamená, že mne čeká služební cesta. Musím s časomírou, která zřejmě trochu utrpěla při přepravě k nám k prodejci. Nasnídám se a sedám do auta, vyrážím směr Kežmarok. Na křižovatce ve městě jedu doprava, najedu na dálnici za městem, ať se nemusím vracet, ne? No, vracet se nemusíím, ale na dálnici se taky nedostanu. Zapomínám, že dálnice je z doby, kdy na dálnici nebyly sjezdy "Liptovský Mikuláš - východ", "Liptovský Mikuláš - centrum", "Liptovský Mikuláš - západ", ale "Povážie", "Liptov". "Spiš" etc. Další nájezd je až o hodně, hodně dál. Alespoň tak získávám čas na rozhlížení po krásné krajině horního Váhu. Též se podivuji na souběžné trati vlaku, který táhne docela pěkná lokomotiva, jakou jsem ještě neviděl. Filosofování o tom, jak rychle slovenské dráhy získávají jinou tvář skončí až poté, co si všimnu obrovského loga ČD na boku mašiny. Asi se budu muset někdy zajít podívat na nádraží, prý se už vůbec nepoužívají parní lokomotivy. Nakonec se na dálnici dostanu a za chvíli už vidím skokanské můstky na Štrbskom plese (aspoň si myslím, že to jsou ony). O kousek dál se otevírá Tatranské panorama kompletně. To znamená i s obrovskou rezavou skvrnou následků loňské vichřice. Fotky jsem viděl, mapky taky, ale přímý pohled je stejně strašně působivý. Široký pruh v určité nadmořské výšce bez jediného stromu a v něm osamělé kostky a kvádry hotelů. Taky mi už dochází, odkud jezdí ta kvanta aut se dřevem, které jezdí po dálnici okolo kanálu v Liptovském Mikuláši. Projedu Svit (vypadá stejně hnusně jako na mapě), Štrbu, Poprad a za chvíli už jsem v Kežmarku. Zajedu si co nejblíž k pěší zóně, motám se tam stejně jako přede mnou ten Čehún s červenou felicií s mělnickou značkou (přemýšlím, jestli ho dokonce neznám), zaparkuji, beru krabici s časomírou a vyrazím. za pět minut už jsem na místě. Vyzkoušíme časomíru, nechávám ji na opravu tady, shlédnu ještě předváděčku nového typu tabule, pak jdeme do kanclu a dohadujeme předání po opravě. Nakonec se domlouvají telefonem s Jindrou. Chvíli kecáme o Slovensku a po desáté vyrážím zpět. Kdesi za Kežmarkom si dám v motorestíku u silnice držkovku, dlabu s výhledem na Vysoké Tatry, dovolená, jak má být. Před polednem jsem zpět na kanále, závodníci a závodníčata jsou ve městě. Jdu se po čase sklouznout na vodu, po třech jízdách už mne bolí celé tělo. Odpoledne chtějí kluci jezdit celé. Počítám ovšem s pátou hodinou, nikoliv s třetí. Takže za půl hodiny jdu znovu na vodu. Jana startuje, Jirka dole stopuje a my ostatní jezdíme. Trať je celkem dlouhá a mám s tím co dělat, první trať se docela mocu, druhou už celkem zvládám, ale opouštějí mne síly a do čtvrté nastupuji jen po kratším odpočinku a silou vole. Ta nestačí, takže jí odvlaju, skoky neproskakuji, ale propadávám a vůbec jsem rád, že žiju. Luboš zkouší Sokolovu zkrácenou loď, docela se mu líbí, domlouvají se na stejné operaci i pro loď, na které jezdí. Já se převléknu a s Jirkou dáme dohromady časy, já potom ještě všechny seřadím jako o závodech. První čtyři má Řepík, Luboš mne jednou jízdou zajíždí, Patrik jednou jízdou dostává Michala i Tondu. Velcí kluci odcházejí, můj čas přichází. Dám dohromady zbylé potraviny s tím, co pro mne nakoupila Jana a vaříme nějakou směs brambor, salámu, klobás a zeleniny. Kupodivu to chutná. I Michalovi, který má ze zřejmých důvodů jen brambory. Nádobí je dneska Patrikova záležitost. Po deváté nechávám budulínky osudu a Vaňkům a jdu za ostatními do Route 66. Tady je nálada značně ospalá, dlouhé tratě se podepsaly na všech, odsledujeme na velkoplošné tabuli etapu Tour de France a jdem do hajan.
Čtvrtek je volným dnem, takže od rána probíhají přípravy. Boty, ponožky, pláštěnky, pití, jídlo... Volný den = kopec :-))) Nasedneme do auta a jedeme do Jasné. Kluci hypnotizují GPSku aby ukázala co nejvíc. Výpočet je jasný. Čím výš vyšplháme, tím méně budou muset došplhat do 2024 m.n.m, kde se nachází vrchol Chopku. Zastavíme na parkovišti u GrandHotelu v Jasné, stojí to sice kilo, ale je hlídané. A navíc máme exklusivní společnost. Na ploše je asi třicet tmavych Mazd 6 z Auto Palace Spořilov, zřejmě tady probíhá prezentace nového modelu. Vybatolíme se z auta a vyrazíme nahoru. Někam. Turistické značky tu nevedou, tak vezmeme zavděk silničkou vedoucí nahoru. Za posledním hotelem a vodárnou silnička končí a vcházíme do lesa, časem se z lesní cesty stává stezka vyskládaná z bytelných kamenů vedoucí podél potůčku (nešel by). Kluci začínají žbrblat, přičemž prim hraje zapřísáhlý antiturista Tonda. První přestávku a občerstvení dáme až na rozcestí Tri vody. Odtud se cesta stáčí zpět k sjezdovkám a pomalu stoupá nad hranici lesa. Hned nad ní, na paloučku v kleči dáme další odpočinek. Pozorujeme paraglidisty a okolní panorámata. Tondovi dochází pití a vypadá to, že ho budeme muset nechat bídně zemřít někde u cesty. Udatné sportovce v naší výpravě ani nedeprimuje fakt, že nejsme o moc rychlejší, než rodinka s předškolní holčičkou. Na Lukové (1666 m.m.m) se mi poštěstí shlédnout v podání těchto sportovců etudu na téma "jestlipůjduještěkouseknahorutakumřu". Kousek nad Lukovou nás předbíhá šílenec trénující na závod. Ono se totiž na Chopok běhá... Počasí se kazí a do slunečného dne vplouvají od východu dost černé mraky a už z dálky vyhrožují hřměním. Dojdeme na konec lanovky vedoucí ze Zahrádek. Vybaluji vepřovku, chleba a začíná krmení dravé zvěře. Vůně přitáhne i zcela vyčerpaného poutníka převlečeného za Tondu. Boty jsou mu velké a při výstup ho dřou, takže je nese na rameni a kráčí bosky. Lanovka u které obědváme v určitých intervalech jede, přiváží nahoru poutníky v tričičkách, šortkách, sukničkách. Kromě toho tu postává ještě jiný houf. Paraglidisti mají totiž hnízdo tady. Zarmouceně sledují oblohu a závistivě pokukují po už odstartovavších letcích. Sleduji je dalekohledem a při tom si všímám, že silnice Demanovskou dolinou je už mokrá. Sbalíme se a čekáme, co přijde sem. Přišly kroupy s vodou. Do toho sem tam nějaký blesk. Přečkáváme buřinu pod výstupním platem z lanovky, stejně jako padesátka dalších lidí, navíc se rozrůstáme o lidi, kteří přijeli krupobitím lanovkou zdola. Většinou dost nalehko, jsou promočení a jektají zuby v několika jazycích (osobně jsem kromě slovenčiny a češtiny poznal polštinu, maďarštinu, cosi jako dánštinu a vlámštinu). Po odeznění nečasu nahlédnem do kotle pod Chopkom a vyrazíme po sjezdovce dolů. Z kopce Tondu boty nedřou a kluci mají zase chuť na blbiny, zřejmě vlivem hustšího vzduchu. Jdeme poměrně dlouho, než sejdeme ke spodní stanici u restaurace Koliesko. Cesta k autu je delší, než jsem čekal, buď jsme šli nějakým velkým okruhem nebo si to za těch devět let, co jsem tu nebyl pamatuji úplně jinak. Nakonec k autu dorazíme z druhé strany a já si pět metrů před parkovištěm málem vyvrknu kotník. Den ještě nekončí, takže přijímám návrh lenochů zkusit Tatralandii, aquapark s termální vodou za Lipťákem, Cestou dolů potkáváme v protisměru výletníky z druhé skupiny, zastavujeme a chvíli kecáme. Byli se podívat v jeskyních a teď se jedou podívat nahoru. My dojedeme v obrovské průtrži mračen k aquaparku a prodíráme se davy utíkajícími před dešťěm pryč. Nakonec sem půjdem, ale později, od 17.00h chtějí nižší taxu, pro kluky to bude 190 Sk, pro mne 250 Sk. Vracíme se na základnu, přemýšlím v čem tam půjdu, nakonec se stavujeme při odjezdu v Hypernově a já v oddělení textilu s pomocí kluků vybírám slušivé plavečky ve slevě za baťovských 99 Sk. Na pátou kupujeme vlezenky, platíme 300 Sk jako zálohu na klíč (bereme jednu skříňku pro všechny). Šatny tu mají společné, převlékání se má odehrávat v kabinkách k tomu určených, ale my závodníci přivyklí převlékání na náměstích a u silnic první třídy tohoto luxusu nevyužíváme. Po vstupu vypoštím budulínky po areálu a dáme si spicha za hodinu. Tu proležím v zadním bazénu s teplotou 30 stupňů, když mne přepadne zima, pomalu přeplavu bazén (moc to nejde, má metr dvacet na hloubku), sleduji lidi na skluzavce ustící vzadu do bazénu. Není moc teplo, sluníčko zalezlo, ale ve vodě se to dá vydržet, navíc ten pohled, vlevo Vysoké Tatry, vpravo Nízké Tatry, sem tam holky v plavkách... Gorečák by si chrochtal :-))) Po hodině se sejdeme a kluci mi ukazují, co vyzkoumali; táhnou mne na nějakou "strašně lehkou klouzačku", což jsou podle očekávání schůdky vedoucí na nejvyšší věž, ze které vede černá zavřená trouba. Nad vchodem je cedule "EXTREM" a údaj o délce (100m). Jenom si musím nahoře sundat hodinky a poslat je po Lubošovi dolů a dát klíč na nohu. A už jedu. V troubě je tma jak v troubě, ale docela to sviští, na trase jsou kromě zatáček i dva hupy, na kterých nadskakuji. Docela legrace. Dáme to ještě párkrát, vyzkoušíme i nějaké jiné a přitom hledáme Tondu, který se podle svého dobrého zvyku ztratil. Nakonec se potkáváme vzadu u klouzaček, na které jsem ze začátku koukal. Prokládám blbnutí vyhříváním ve vnitřním bazénu, kde má voda 39 stupňů a sleduji další přicházející bouřku, naštěstí už ne tak silnou. Na osmou zavelím k odchodu, což je pro kluky (pro změnu s vyjímkou Tondy) znamením ke ztrátě a půlhodinovému zpoždění. Odměnou je jim sprdung a kliky na zítřejší ráno. V šatně opět ignorujeme kabinky a za chvíli jsme venku. Vzhledem k tomu, že zásoby došly, večeříme dnes poprvé v restauraci, volím Route 66. Jídlo není nejlevnější, ale porce jsou velké a chutné. Před desátou se dostaneme do stanu, kluci uléhají a okamžitě usínají. Já ještě kecám se Sokolem, jelikož Vaňci jedou do Bratislavy až ráno, ostatní už jsou pryč. Nechám si doporučit dvě jiné hospody s jídlem, které by byly levnější. Spát jdeme v jedenáct.
Páteční ráno je tiché, osiřeli jsme. Vaňci odjeli dřív, než jsme vstali a vzali s sebou včerejší bouřlivé počasí. Nebe je bez mráčku a už od rána začíná pálit sluníčko. Posnídáme čaj a rohlíky s čímsi, chlapci si odklikují včerejší aquaparkové zpoždění a jdou na vodu. Předepsali jsme si techniku, zkoušíme brány, které jsme ještě nejezdili, nebo třeba brejle za mostem na konci první třetiny třikrát za sebou na čas. Nechám je dojezdit o samotě a jdu na vodu taky. V poledne končím, sežeru yumku a jdem do Hypernovy na nákup, po něm dostávají na hodinu rozchod. Já si sednu do ohrádky, dám si pivko a listuji v pátečních Hospodárských novinách a ve SME. Na čtvrt na čtyři jdu k pódiu na náměstí, kde máme spicha. Kluci už dřepí na lavičce a jsou tu prý už půl hodiny, protože nějak nezachytili informaci v kolik tu mají být. Tak pro sichr čekají :-)) Cestou zpět ještě Tonda vymete skejťácký obchod. Odpoledne čekají kluky zase třetiny pod dohledem stopek, při poslední Tonda skočí špatně velký skok, spadne tam, přelízne hlavou šutr a krysí. I s lodí doběhne zbylých padesát metrů až do řeky, kde ji teprve vytáhne s pomocí ostatních na břeh. Jdu na vodu taky, kluci ještě jezdí, mají volno. V půl šesté končíme všichni, voda je hrozně nízko, vodočet na vtoku do kanálu ukazoval v ponděli 25cm, teď 12cm. Beru na spoustě míst pádlem nebo zadkem. Kluci asi taky, Tonda má vzadu rozjetý slep, po té kryse to ještě neměl. Na večeři jdeme zase do Route 66, kluci se uzemňují po večeři ještě pohárem, kromě Tondy ovšem, tomu není dobře, asi jsme podcenili pitný režim, dnes to opravdu pražilo, mám spálený nos a naskočily mi opary. Patrik s Michalem spí venku před stanem, já si dám ve stánku pivo a dělám mezisoučet, jak jsme na tom se penězi. Asi počítám špatně, protože mi to vychází docela přesně. Dočtu si ještě v autě noviny, vyplaším skupinu místních mladíků, kteří hodlali vypiť nějaké flaše za loděnicí, moje otázka "Hledáte něco?" je zmate tak, že berou roha :-)
Asi najíždím na dovolenkový rytmus, protože se budím až ve čtvrt na devět, kluci už postavili vodu na čaj a čekají. Po snídani je pošlu nahoru a když chci jít za nimi, tak se zdržím, protože, když zavírám kufr, tak to lupne a je po zavírání. Zasekl se jeden z tlumičů držících víko kufru a vyskočil z kloubu. Nejdřív se ho snažím nasadit zpět, ale když se mi to nedaří, tak ho vyndavám úplně, zavřu kufr a peláším nahoru. Hm... předevčírem mi centrál přestal odemykat pravé zadní dveře, při příjezdu ten větrák... Asi se to už rozpadá celkově. Budu muset přepadnout nějakou banku a pořídit něco jiného... Kluci mají dnes sprinty po třetinách. Je vidět, že jsou už unavení, po druhé, třetí trati mají vytahané ruce, jsou roztěkaní, nepozorní... Nechám jim zase volné blbnutí na uvolnění a jdu se se správcem vyrovnat za pobyt a kanál. Pak chvíli koukám, jak kluci blbnou, Michalovi při nájezdu pod most na soutoku vypadne pádlo z ruky, bací špičkou do šutru a eskymuje až skoro dole. Já už na vodu ani nezkouším chodit, vodočet na vtoku osciluje okolo deseti centimetrů... Když vyslovuji před správcem rozmrzelost nad vodním stavem, tak mi vysvětluje, že jim jarní povodeň rozebrala hrázku, která nahání vodu do kanálu, odhadem tak čtyři kubíky zase vytečou zpět, aniž by se dostaly do kanálu, opravit to mohou až spadne hladina v pozdním létě. K obědu dáme kromě yumky i zbylou vepřovku, nějaký čas relaxujem a pak vyrážíme zase na nákup. Stan hlídá Tonda, kterému je lépe v poloze ležícího střelce. Po nákupu projdem společně městem, u mostu se rozdělíme, já se jdu ještě podívat k hotelu Lodenica na Sokolem doporučenou restauraci. V půl páté jdou budulínci naposledy na vodu na ostrý trénink, zpestřují jim to nějací Češi na pálavách, někteří víc běhají po dně, než jedou v lodi. Vody už je proklatě málo, takže na to musím brát ohled při stavbě tratí, což mi moc neulehčuje počet bran na kanále, kdyby jich tu bylo dvakrát tolik, tak by to teprve začalo být zajímavé. Na večeři jdeme do "Slovenské reštaurácie" naproti Route 66. Ceny asi tak stejné, porce možná o něco menší, výběr větší. Sedíme v prvním patře na dřevěné terase u hlavní silnice, sluníčko zapadá za hory... Po návratu si kluci srovnají věci do tašek a jdou si lehnout ven, tentokrát všichni. Vypadá to, že bude chladněji. Jenže jen co dopiju pivo koupené ve stánku a dočtu noviny koupené v poledne, tak se zatahuje. Lehnout si jdu před jedenáctou, nějaký čas se propadám do spánku, z čehož mne vyruší bubnování na plachty. Prší. Hvízdnu na kluky a ti se pomalu sunou pod střechu, načež se spustí slejvák.
V noci mne budí bubnování, místní mladí přitáhli na loděnici a stejně jako v každý den ve tři začali řezat do bubnů. Důležité je, že nezpívají, to jim jde o poznání hůř. Na snídani máme povidlové buchty s čajem (ne, fakt jsem je nepekl, koupil jsem je v Hypernově), pak si kluci vytahají všechno ze stanu a jdou sami na vodu. Derniéra je ve znamení absolutně volného tréninku. Já mezitím vykydávám auto, suším plachty (už zase praží sluníčko), balím stan, kuchyni... V půl jedenácté je konec posledního tréninku, vysprchujeme se, protože se vracíme mezi lidi, kteří nás znají jako slušné jedince a je účelné je v té iluzi ještě nějaký čas ponechat, dobalujeme a začínáme nakládat. Při navazování lodí si Tonda vzpomene, že nemá vyhoubičkováno, obdrží záušec, vyhoubičkuje a padá do podporu ležmo za rukama a klikuje. Zřejmě chce mít odklikováno dřív, než budu mít čas mu to počítat ;-) V půl dvanácté je několik tun nákladu nakopáno a navěšeno na auto a vyrazíme. Naposledy zamáváme kanálu, ve "Slovenské reštaurácii" dáme oběd, v Hypernově poslední nákup, beru domů několik Šarišů a Martinských zdrojů, Michal nakoupí bágl fufenek, bez kterých by převoz nevydržel. V jednu už jsme na cestě skrz Martin, Vrútky, v Žilině špatně odbočím, takže klička přes město, za Bytčou odbočím do Súlova, kde mám nějaké vyřizování. Nebyl jsem tu dvanáct let a i to tenkrát na jeden den, jinak jsme se jezdili naposledy před dvaadvaceti lety... Všecho je tu jiné, menší... V půl páté vyřízeno a vyrážíme definitivně. V Bytči vezmu benzín a utavím téměř všechny slovenské peníze, zbydou mi necelé tři stovky. Teplota v chlazení stoupá, protože jedeme asi deset kilometrů vesnicí Kolárovce, prý tu často chytají s radarem, přitom drtivá část obce je dole u potoka a silnice vede nad ní. Navíc dochlazuji jen jedním větrákem. Jinak ale přešplháme kopce bez problémů, za hřebenem chytají kluci na mobilech české operátory, přes Luboše mne shání sestra, jestli nepojedu v osm přes Prahu. Nepojedu :-) Za Rožnovem zapínám navigaci, funkce "Nejrychlejší čas" mne nutí na dálnici na Brno, ale v neděli odpoledne mne na D1 nedostanou ani párem volů, funkce "Nejkratší trasa" mne zase mezi ValMezem a Hranicemi oním příjemným ženským hlasem protahuje vesničkami, takže ušetřím asi tři kilometry a ztrácím deset minut. To je taky nápad, nechat se navigovat ženskou :-) Naštěstí z Hranic už to znám, takže cesta už odsýpá, aut je dost, ale jedou plynule 100-110 km/h, Cruchoty ani nevidět. V Hradci si dám na benzínce bagetu, přepnutí do nočního módu na GPS mne už nezaskočí, naopak jsem rád, že ta koule zalezla, protože teď bych jel přímo proti ní. Při nájezdu na D11 dávám povel k oznámení našeho přiletu o půl jedenácté na loděnici. Jsme tam o něco dříve, ale než stačíme začít sundávat lodě, tak se rodičové začínají sjíždět, pomáhají vybalovat a odváží si svoje poklady i s bagáží domů. Já hodím domů Tondu, jelikož to mám skoro při cestě.
A je konec.
To mám přece říct JÁ!
Tak to řekni!
Tjádydádá...
To je konec...
Jožka