Naházíme věci do auta, sešikujeme řadu a vyrazíme. Naším cílem je rozhledna na Melechově. Podle ukazatelů to je 3,5 km a 344 metrů výškových. Počasí je na výlet jako udělané, trochu fouká, ale většinou jdeme lesem, takže to vůbec nevadí. Iniciátorem výletu a horským vůdcem je Gorec, což znamená, že nasadí svůj krok a občas na nás počká. Někdy i s léčkou a pak se na chvíli strhne sněhová bitva, zdrojem munice jsou zbytečky v dobře stíněných místech nahoře na hoře. Rozhledna je zavřena, vypadá to, že pořád, protože odspodu odhaduji, že ji okolní stromy už přerostly. Tak dáme gruppenfoto na schodech a pro změnu šiškovou válku ve stylu "všichni proti Dejvovi" a všechno to zachycuje neohrožený válečný reportér Sokol, za což ho určitě nemine Pullitzer (Sokole, to fakt není žádná nemoc!). Zpět jdeme trošku jinudy, Gorec nám odpustí asi dva kilometry a s bravurou lesního muže se vrhá do smrčin a mimo cestu. Probuzená příroda je pěkná, louky suché a Ondra vidí v každé hromadě keltske obbydlum :-) Gorcovi navíc dochází SSMka, že skončil v součtu obou závodů třetí a diplom s cenou má v lodi. Zaranžovali jsme jednu fotku pro Koníka (ale jinak mu to tu nepatří) a dorazili skrz vesnici, ve které už evidentně dlouho nehořelo dolů do Smrčné. Odtud už je to kousek podle řeky. Bylo na co koukat, Gorec se třeba snažil zachránit strom. Našli jsme nejspíš místo, kde se v půlce měsíce utopil člověk na raftu. Řeka tam dělá zatáčku doleva a zhruba ve třetině, blíž k pravému břehu je skupina velkých kamenů, rostou tam keříky a na nich je zavěšen velký kmen. Tehdy tu teklo nesrovnatelně více vody (zhruba 130 m3/s oproti dnešním cca 25 m3/s), ale jinak je místo dost přehledné :-/ Podle mne jsou tyhle tragédie daní z blbosti... Příroda se tváří jako by se nic nestalo a ukazuje, že už i sem dolů dorazilo jaro v plné síle. Dorážíme k "mohylce", kterou Gorec udělal na znamení, kam až dorazil při průzkumu mezi závody. Chvíli koukáme na pěkné surfovací vlnky a Sokol se při fotu se samospouští snaží mermomocí spadnout do vody, ale nedaří se mu to. Co z toho kluka jednou bude... Za západu slunka jsme u aut, navážem, naskáčem a odskáčem do Ledče. Chvíli se flákáme na sále a pak jdem na večeři. Dnes pro změnu do Hungarie, což je restaurace u řeky. Tím, že jsme změnili lokál jsem vyčerpal povinné penzum změn a k večeři jsem si dal to samé, co včera, alespoň bude porovnání. Nadlábli jsme se a před jedenáctou vyrazili do Rokle. Všem nám dnes chutná, dokonce i Gorcovi, který strávil část včerejška a dneška přibíháním na záchod, jelikož doma snědl něco ne úplně košer, kecá se nám dobře, do jukeboxu jsme taky nějakou pětku naházeli... Vůbec se nám ve tři nechce do spacáku.

Buzení se obejde bez papíru s igelitu. Pomaličku se sunem ven, uklidíme, nakoupíme si a po půl desáté vyrážíme na Smrčnou, kde shodíme lodě a s Ondrou jedeme s auty na Stvořidla. Jsem zřejmě zralý na reinstalaci, protože vyrážím na druhou stranu, než mám. Když si to po sto metrech uvědomím, otočím se a jedu zpátky. Ondra se naproti tomu rozhodne přes úzkou lávku vedoucí přes řeku docouvat. Skoro se mu to povede, vezme blatníkem zábradlí až na konci, ovšem se vší parádou. Naštěstí je auto v takovém stavu, že na blatníku barva spíš přibyde, než ubyde. Cesta autem na Stvořidla mi přijde docela dlouhá, zvlášť v porovnání se zpáteční cestou, kterou absolvujeme vlakem. Ta trvala snad pět minut, ani nás nestihl zkasírovat průvodčí. Vsuneme se do lodí a jedeme dolů. Začátek je klidný a rovný, vlnit se voda začíná až asi od dvou třetin cesty. Což je zhruba od místa, kde mne začínají bolet nohy. Voda je asi o deset centimetrů níže než při závodě, ještě, že se odjel včera. Trať v samotném závěru peřejí působí bez branek dost osaměle a mám problémy s orientací :-) S Ondrou jsme na zastávce vydedukovali, že další vlak jede až v půl třetí, takže se rozhodujeme nic nehrotit, v klidu se naobědvat a pak vyšlapat nahoru na začátek pěkného úseku s loděmi na ramenou. Zatímco jíme, projede nahoru další vlak, ten, co podle jízdního řádu neměl v neděli jet... Cesta lesem podél tratě je nádherná, les voní, řeka hučí... Nasedáme nad zatáčkou s "osudným" kmenem. Jedeme pomaleji, víc blbneme. Nakonec si i já najdu vlnku, ve které dokážu surfovat. U aut potom pomalu balíme, dáváme dohromady věci rozuteklé během víkendu a navazujeme. Před druhou přijde čas udělat Zuzce, Ondrovi a Bojarovi PáPá a vyrazit k domovu. Vezmeme to oklikou přes dvoupatrový most, kde půlhodinku okukujeme a obdivujeme celou "dvoustavbu". Cesta už je potom nuda sama, bezproblémový je i průjezd stověžatou a před pátou hodinou už vykládáme v loděnici. Jsem natolik hotov, že zapomenu vysadit Dejva doma a musí se mnou absolvovat kolečko po Kralupech, kde vyhazuji zbytek výpravy.

Jožka