První výlet do Vítkovic nám v prosinci neklapl, přišla obleva. Na další termín hned po Silvestru jsem se tedy těšil. Počasí taky. Odjížděl jsem z domova za zcela nelednových plus deseti... Jeli jsme celkem třemi auty, já jsem měl "základní školu". Tondu mi přivezla jeho máma až k nosu, Petra jsme ve Zlosejně našli asi po půl hodině (už jste někdy zabloudili ve vesnici o třech stovkách obyvatel?) a Michala jsme vyzvedli doma ve Vraňanech. Navázal jsem lyže na střechu i když jedeme jen ve čtyřech, jelikož Patrik čímsi ochořel. Pak proběhlo mobilní srovnání šiků a už jsme uháněli k Boleslavi, kde jsme měli s kluky spicha v Hypernově. Kofyho Passata jsme na parkovišti našli, zabodli se vedle něj a vyrazili na pakupki. Nakoupil jsem nějaké poživatiny a pochutiny, pokecali s kluky, přivítali se s Viktorovou posádkou (a Gorec mne hned hlaholem na celou Hypernovu označil za pedofila a ještě k tomu homosexuálního), naložili auto a vyrazili vpřed, jelikož kluci mají v plánu někde večeřet. My máme ještě bohaté zásoby z Vánoc, takže si vystačime. Někde za Boleslaví si uvědomuji, že jsem sice koupil všechno, jenom ty špagety, které budou zítra na večeři nikoliv. V Jilemnici už není sníh, jenom po stranách zbývají nahrnuté hromady z nadílky z počátku týdne. Jizerka je pěkně nalitá, měli jsme si vzít spíš lodě než lyže. Zvažoval jsem jestli mám nasazovat řetězy. Na křižovatce pod kopcem už dvě auta stojí a posádky se pachtí s řetězy, takže do toho jdu taky. Mám sice deky, abych u toho nemusel klečet na zemi, ale obleva nadělala ze sněhu velká jezera a já mám i tak mokrá kolena. Kluci využili přestávky k jízdě k tomu, že se namáčí zcela dobrovolně a blbnou v závějích. Vyrážíme nahoru. Nakonec soudím, že řetězy byly zbytečné, koleje jsou projeté až na asfalt, maximálně v nich tečou proudy vody. Stavím u stromu, vyhazujeme věci a já pak pokračuji nahoru na parkoviště. Na chatu dotáhnu kromě svojí tašky i Michalův spacák s karimatkou (nechal je pod stromem), stálo ho to dvacet kliků. Když přijedou kluci, tak blafem hodně dlouho, skoro do rána ;-) Stihneme i Jírovi přehodit vázání na lyžich, Henych hadr. Mezitím se stihne náš pokoj aspoň trošku vyhřát. Petrovi je to i tak málo a přesouvá se na skládací lehátko ke kamnům.

Stařecká nespavost mne vytahuje už v osm, rozlepím oči a začnu vařit vydatnou snídani, zejména čaj. Po snídani utrhneme Dejva od pohádek, navoskují se lyže a vyrazíme. Petr s Tondou stojí na běžkách poprvé, Michal podruhé, takže skupiny jsou jasné. Dospěláci vyráží na hřebeny, školní družina plus turisti na Mísečky a zpátky. Jdeme Plynovodem, turisti napřed, já s kluky dost pozadu. Ze začátku mají dost elánu, ale už od Náchoda se začínají ptát, kdy tam budem. Mě alespoň zbývá dost času na focení výhledů a panorámat, popř. zajímavých situací. Na Mísečkách se závodí, chvíli to s Michalem sledujeme, než přijdou zbylí dva trosečníci. Na Jilemnické se potkáme s turisty a pobudeme tam celkem hodinu (jíííídlóóóó....). Pozdravím se při odchodu s recepční ;-), nazujeme opět lyže a vyrážíme zpět. Jídlo vrátilo Tondu s Petrem zpět do říše živých, takže už mají čas na blbosti. Jdeme vítkovickou stranou, dáme skupinové foto na vyhlídce, místy šlapem v souběhu s tratí závodů. Při jednom sjezdu se opět připojujeme a Petr tam chvíli vypadá jako když tomu závodníkovi vjede do cesty, ale naštěstí to upluží. Okolo půl čtvrté dorážíme k chalupě, já rovnou sundávám řetězy a sedám do auta a jedu do Vítkovic do krámu nakoupit. Není to nejlevnější, ale to se dalo čekat. Zpátky jsem za slunka západu, kluci toho zatím moc nenabobovali, Petrovi totiž ujely lyže a tak celý ten čas strávili jejich hledáním v lese. Vraceli se akorát když jsem šel okolo. Nechám je řádit do večeře, která se skládá z topinek, hovězí konzervy a pomazánky. Ze špaget mne ukecali, aspoň vím, co budou dostávat za trest :-) Vrcholová skupina se vrací za tmy se značně smíšenými pocity. Absolvovali hřebenovku s dezorientačními vložkami. Navíc se pomalu ochlazuje a rozbředlý sníh se pomalu mění v led. Unaveni byli dost, zvlášť někteří ;-) k večeří byly tradiční špagety a tradičního omáčkou "Bobika". Byla opravdu ostrá. Večer začal, prádlo se sušilo na cimrách, Dejv řádil v kuchyni, kluci hráli společenské hry, já se patlal Sokolovi s notebookem a tak nám ubíhal čas.

Ráno bylo v pohodě, jenom Piškot vstal později a Dave jako vždy potřeboval k přípravě dvoj- až trojnásobek času co my ostatní. Dobrodružná byla už cesta nahoru k Tereze, mráz z večera totiž vydržel a cesta byla čistě ledová. Jako by balancování na ledě nebylo samo o sobě döst, přidaly se k tomu auta snažící se vyjet nahoru či sjet dolů. Před jedním takovým se Michal natáhl na záda, ale pud sebezáchovy zapůsobil tak mocně, že vyrobil první rychlé pohyby za celý víkend a včas se dostal z dosahu kol do pankejtu. Opravdu by se šikly spíš brusle než boty. Z Rovinek jsme jeli na Benecko a stálo to za prd, protože stopa se nekonala a bruslit se moc taky nedalo, jelikož to byl více či méně led, místy okořeněný větvičkami a jehličím. Petr se kvůli tomu šinul rychlostí vpravdě hlemýždí, takže na nás zbytek výpravy čekal dost dlouho. Pokračovali jsme nahoru na tratě, což bylo předmětem jedné sázky jak jsem se dozvěděl. Včera jsme na Mísečkách viděli mistovství v běhu na lyžích, dneska je na Benecku závod v orientačním běhu. Na lyžích. Poměrně legrační záležitost, protože jsem se ze začátku snažil odkoukat, kudy běhají, abysme se tam nepletli, ale nakonec jsem zjistil, že mají trať všude. V praxi to vypadalo tak, že okolo nás svištěli závodníci s držákem na mapy, ukrutnou rychlostí zajížděli na mnoha místech do lesů a jiní zase z lesů ukrutnou rychlostí z těch lesů vypadávali. Prostě byli všude a poletovali všemi směry. Časem jsme dopajdali nad Rovinku a začali se pomalu spouštět dolů. Pro kluky to byla zkouška ohněm, tedy vlastně sjezdem. Zvládli to všichni, někteří ovšem za cenu ukrutných kreací jako byl třeba Jírův křížný telemark nebo Tondovo "nevíte kde je začátek a kde je konec". Došli jsme po poledni na chalupu a začali pomalu debordelizovat. Jelikož led trvá, nasadili jsme všichni zpátky řetězy. Vyjel jsem jako poslední, cesta probíhala dobře, jenom kdesi u Sobotky jsem začal brzdit, protože proti mně stál v pruhu pes. Bohužel v tu chvíli mne předjížděli dva střelci, kteří si spletli silnici s dráhou. Mě minuli tak o dvacet čísel, toho psa taky a sami sebe asi o metr. Mezitím bylo nějaké kvičení gum a tak. Škoda, že tam místo psa nebyl slon.

Jožka