Jak vypadá rutinní cesta do Krkonoš? Asi tak, jako vypadala ta naše asi tak někam ke Studenci. Odjezd po půl šesté, nákup v Boleslavi a pak pomaloučku, polehoučku k horám. Na křižovatce v Hrabačově chvíli stojím, Dejva za mnou nevidět. Po nějakém čase vypouštíme kontrolního sysla. Dejv stojí na Studenci a má něco urvanýho, jelikož vymetl díru v tom, co původně bývalo silnicí první třídy. Otáčíme a jedem se za ním podívat. Stojí u jednoho z pensionů, v ruce půjčenou baterku a brejlí pod auto. Tenhle týden je prý už třetí kdo si z podobného důvodu tu baterku půjčuje. Koukám tam taky, hm... urval manžetu na hnací hřídeli u levýho kola. Kolo jinak nevykazuje známky vůle, disk i guma vypadají taky v pořádku, takže po telefonické poradě se základnou pokračujeme v krasojízdě. Sněhu je šest půlek, takže dole na křižovatce zastavujeme a nasazujeme řetězy. Na rozdíl od nějakého exota, který s naloženou felicií dupe nahoru zfleku. Samozřejmě se vrací a my na něj musíme počkat. Já to vyjedu bez problému, auto není moc naložené. Dejv asi celkem taky, za chvíli je nám v patách. Nahoře uděláme kardinální chybu, když Dejva posílám, aby zaparkoval čumákem napřed směrem ke sjezdovce a on tam najíždí, chytá podběhem o sníh a okamžitě se zahrábne. Posílám kluky dolů s věcmi, Sokol s Láďou se vrací s lopatami. Mezitím příjíždí zespodu auto, takže musím nahoru na parkoviště, aby se dalo projet, hned se ale vracím a jelikož Dejva nemůžem ručně dostat ze záhrabu, přivážem se za koule (moje a jeho auto, vy sprosťáci, co taky jinýho!) a já ho vytáhnu. Stihnu ještě couvnout na místo, kde bych chtěl parkovat, když najednou se auto mění v parní stroj, kypí voda, sáhnu po klíčku, ale než tak učiním, tak motor zdechne sám... Navzdory mrazu mne polévá horko. Jestli jsem to dodělal, tak jsem v ... Dejv mezitím zajede mezi stromy, má to jen tak tak. Chvíli ještě čekáme s Dejvem, nechám ochladnout motor, mrknu se pod auto, jenom voda a ani ne moc... Když klesne tlak (mně i autu), doleju fridex, nastartuju, sjedu se otočit do kolena, vrátím se a zaparkuju. Půl dvanáctý... Povečeříme co kdo má, chvíli pokecáme a jdem do hajan.

Kluky vzbudím v osm, nasnídáme se, namažem lyže a vzhůru ven. Když jsem vstal, tak byl venku klid a zataženo, teď je klid a drobně a hustě sneží. Nevadí, hlavně, že nefouká, protože chci taky už jednou na hřebeny. Jedem přes Rovinku a Třídomí dolů do Špindlu. Michal s Tondou jedou celkem svižně, takže se nemusíme trhat, stačí, když kluci chvíli počkají. S lyžemi v ruce dojdem na autobusák a půl hodiny čekáme na přímou linku na Špindlerovku. Vyveze nás tam obstarožní Karosa za čtyřicet korun kus. Tedy s vyjímkou Tondy, který na řidičovu otázku "Kolik ti je?" odpověděl briskně "Dvanáct", takže to měl za polovic. Do důsledku vzato ještě čtyři měsíce má pravdu :-) Sněhu je čím dál víc, mineme i VZ Malý Šišák, odkud byly fotky zasypaných aut, které kolují po netu a v poledne jsme nahoře na boudě. Viditelnost nic moc, silnice je v podstatě zářezem v rovné krajině sedla. Jdeme na boudu pro něco do žaludku. Dáme jen polévku, protože ceny tu mají i na krkonošské poměry trochu utržené. Pak se poptám v recepci kudy tudy cesta, jestli se nepletu, jsem tu poprvé, venku dáme stylové foto, menší sněhovou válku a pak už šlapěm nádherným prašánkem směrem nahoru. U Petrovky se trochu rozhoduju jestli spodem nebo vrchem, nakonec volím variantu hřeben. Kluci nám utíkají s tím, že se potkáme na Labské. Stoupáme a zvedá se vítr, což mi moc nesedí, protože mám jen jednu rukavici a začínají mimrznout ručky. Na rozcestí nad Martinovkou se proto uchylujeme do srubu, vytahuji mapu a nakonec sjedeme dolů. Při sjezdu se chvílemi trhá obloha a vykukuje sluníčko, což vytváří nádherné scenérie. Martinovka má okolo sebe navátý rigol stejně jako stromy. Jenom drobet větší, když jdu po jeho okraji nad chatou, jsem v úrovni jejího druhého patra. Cestou rozvíjíme teorie, co by se stalo, kdyby se nad námi utrhla lavina a jak by se jí dalo uniknout. Moc lyžařů nepotkáváme, zato párek výletníků na sněžnicích. Konečně dorážíme promrzlí a vyfoukaní na Labskou, kde na nás kupodivu kluci ještě čekají. Láďa už asi hodinu. Byli se podívat na Sněžných jamách, ale moc toho neviděli, na rozdíl od nás ani nevykouklo sloníčko. Dáme čaj a valíme dál. Dejv mi půjčuje svoje náhradní rukavice (a málem mu je tam nechám). Na Labské je poctivých 230 cm sněhu. Vzhledem k tomu, že je hodně sněhu se odvažuji zkrátit si cestu na mohylu Hanče a Vrbaty i přesto, že je docela mlha. Sjedem k Vrbatce, ze které akorát vylézá Sokol a zahájíme ten sjezd, který jsem Michalovi s Tondou sliboval a na který se neustále ptali, když se jim moc nechtělo do kopce. Za dvacet minut jsme na Mísečkách a pak už následuje normální skluz vítkovickou stranou. Pomalu se připozdívá a smráká a když dorážíme ve čtvrt na sedm na chatu, už moc vidět není. Michal nejeví jakýkoliv zájem a pekáčování, na rozdíl od Tondy, ale nejde ani jeden, bylo toho pro dnešek dost. Něčím se zaplácnem, pak Sokol, který v nepřítomnosti Kofyho povýšil na šéfkuchaře kuchtí. Po večeři se rozvalíme a relaxujem, mlaďasi jdou zcela dobrovolně v půl desáté spát, což je známkou toho, že ten dnešní výlet k něčemu byl ;-) Ze mne únava pomalu padá, kecáme, kecáme, občas si čtu, Dave se snaži Láďu porazit na polích šachu, ale výsledek je tristní. Na partie 1:8 a to mám ještě podezření, že tu poslední ho nechal vyhrát, jelikož se mu chtělo spát. Během noci se vítr mění v regulérní vichřici a nám se před dveřmi začiná vršit závěj. Spát jdu poslední. V pět.

Takže není divu, že když se budím, je půl jedenácté. Zbytek velkých ještě spí, kvůli sněhu jsou zavřené okenice a čas je dost neurčitelný. Tonda s Michalem sedí ve společenské místnosti, snídají. Vyštípu zbytek z pelechů, v čase oběda snídáme a pak vyrážíme na Benecko. Fouká, ale přitom svítí sluníčko, takže to v ochraně stromů bude v pohodě. Dojdeme na kraj Benecka, otočíme nahoru a pak to vezmeme kolmo do svahu zkratkou, kterou chodíme běžně. To ovšem nebývá metr a půl sněhu :-) Bořím se místy po pás a i kluci mají co dělat. Došplháme nahoru, sjedeme k bufetu a mažem na chatu. Ve dvě dorážíme, kdo chce, tak si ohřeje zbytek špaget, zbytek si uloví co je. Jsme na chatě poslední, takže nám připadne nevděčný úkol zazimování. Uklízíme celou chatu, Sokol naštípe dříví, Láďa osvobodí kýbl chytající na verandě protékající vodu, jelikož ho nikdo neměnil, on přetekl a teď je před vchodovými dveřmi kluziště s přimrzlým kýblem. Samozřejmě se mu ho povedlo prokopnout :-))) Sbalíme, vynosíme nahoru a začínáme s hibernací baráku. Při přebírání pokynů skrzevá mobilní telefon máme trošku problém jelikož Láďovi dojde baterka, Dejvovi v podstatě vzápětí a Sokol mne upozorňuje na poslední zbývající čárku na jeho displeji. Nakonec vše snad zadaří i přes zbytečně napůl vypuštěný bojler(návody se čtou až v připadě požáru či výbuchu, ne?). Sjedeme dolů, sundaváme řetězy a čekáme na pacholky, kteří se dolů řítí na pekáčích. Cesta je pomalejší než obvykle, jedeme dost pozdě, takže se nějaký čas posunujeme v koloně. Navíc beru benzín, zadaří se mi až na třetí pokus, na prvních dvou nebrali karty. Od Boleslavi cesta stojí taky za to, sníh dělá na silnici jazyky. Povyhazuju kluky, domů přijíždím akorát po osmé.

Jožka