Po týdnu znovu a naposledy vyrážíme do Kerkonoš zavalených sněhem. jedeme ještě později než minule, jelikož Sokol hodlá dovršit zmatek na silnicích, dělá si papíry a měl do půl šesté jízdy. Vyrazil jsem z domova o něco dýl, než jsem chtěl. Zbytek posádky s k tomu postavil různě. Sokol mne čekal u silnice a hudroval, že mám patnáct minut zpoždění, Luboš se vůbec nevzrušoval a Michal se mne dokonce snažil přesvědčit, že měl ode mne nařízeno čekat v pět místo mezi šestou a půl sedmou. Cesta byla nuda sama, žádná bouračka, utržené kolo a ani nedošla sodovka. V půl deváté jsme byli u chaty, vyházeli jsme věci, přenesli přes sjezdovku a už táboříme uvnitř. Nějaká lehká večeře, grog a kousek filmu a spát.

Vyrážíme po vydatné snídani, asi před desátou. Kluci předtím namažou za pomoci techniky devatenáctého století. Původně jsem chtěl na Dvoračky, ale to není zrovna hezká cesta, navíc se jde velký kus pěšky. Jedeme naší stranou na Mísečky, pak se uvidí. Letos poprvé s námi jede Luboš a jede docela dobře. Sokol a Láďa vyrazí o něco později a doženou nás. Moc mi to nejede, Sokol si taky stěžuje, aspoň v tom nejsem sám. Sokol to má ovšem kvůli ramenu, já kvůli lenosti. Zase na druhou stranu se nemusím bát pustit to ze svahu na konci, zabrzdí mě to samo. Dáme oběd na jilemnické, "spravíme" Tondovi odchlíplou skluznici na patce jedné lyže (TESA - co jiného?) a pak už šlapem nahoru. Láďa si ještě dá sedmičku nebo desítku a pak nás dožene. Sokol s Lubošem šlapou vpředu (a celkem rovnoceně), já se plazím s Michalem a Tondou. Trvá nám to hodinu a třičtvrtě, Sokol to má za hodinu pět, Láďa za pětatřicet minut, čímž si vytvoří osobáček. My pomalí na Vrbatku jen nakouknem a přes protesty netahavých pokračujem dál, otočka bude dneska na Labské. Na rozdíl od minulého týdne moc nefouká vítr, je sice zataženo (a sem tam puchjeř vykoukne), ale žádná velká kosa. Sjezd z mohyly je pěkný, Luboš i Tonda hodí pěknou krysu, já málem taky a za chvíli jsme na Labské. Dáme čaj, skouknem kousek fotbalu (Sparta dala góla :-/) a mažem zpátky. Sjezd jako vždy nemá chybu a abysme nebyli na chatě příliš brzo, jdeme směrem na Třídomí. Povedlo se nám to splnit, protože dorážíme po šesté. Ti rychlejší jsou už na chatě a jsou-li příliš vyčerpáni jako třeba Sokol, mohou si dopřát kapačky. K večeři pášeme se Sokolem čínu s rejží, aby byla změna, špagety jsme měli už stokrát. Vyjde to akorát, zbyde jedna porce. Po ní mlaďasi umejou nádobí a na naší cimře začíná promítání. Dávali "Pár pařmenů".

V noci začalo pro změnu drobně a vytrvale sněžit a do rána napadlo asi pět čísel a konce nevidět. Po desáté jsme se vykolébali z chalupy a vyrazili na tratě na Benecku. Původně uvažované Žalý jsme vynechali, stejně není nic vidět. Na tratích dáváme pro legraci pár štafet. Bez hůlek a většinou bruslařsky. Jednu ovšem i jako klasiku a to pak byl na Sokola s Láďou pohled pro bohy. Poslední kolo jsme vzali s Lubošem v olympijském duchu a do cíle jsme oba doskočili. Po poledni jsme se navrátili, poobědvali, něco uklidili, sbalili se do auta, naposled se letos rozloučili s chatou a pomalu vyrazili domky. Cesta byla klidná a v pohodě a já přemejšlel jakouže to tragédii vylžu na stránky, abych uklidnil Gorce. Nakonec jsem si vymýšlet nemusel, protože v Byšicích stálo nakažené auto. Takové to auto, co vypadá jako zdravé, akorát vepředu má ošklivou bradavici. Za zatáčkou mne už čekal zbojník, pokynul mi magickou plácačkou abych zastavil, požádal o moje papíry a papíry od auta. Zachránila mne řidičská solidarita, protože sotva jsem mu je odevzdal a šel na jeho doporučení přemýšlet do auta na kolik mne vyjde 68 km/h na kraji obce, už za mnou zastavil jiný hříšník. Jeho 104 km/h zajímalo horní chlapce víc, takže jsem jenom odevzdal stokorunu, dostal takový malý papírek s razítkem (no, za ty prachy nic moc) a mohl pokračovat dál. Než jsem rozvezl kluky po jejich vsích a městech, bylo po šesté. A je po horách...

Jožka