Na hory v pátek třináctého? A proč ne? Budeme dělat jako že o ničem nevíme a třeba to klapne... No, klaplo, takhle klidnou jízdu jsem už dlouho nezažil. Kvůli uzavírce veltruského mostu a velké "územní rozlohy" bydlišť členů oddílu jsme se s prvním autem potkali až v Boleslavi v HyperNoze. Proběhl nákup, sháněli jsme navíc ještě lopatky na přikládání do kamen, protože podle telefonické zprávy je na chalupě někdo s vyjímkou dvou kusů sežral. Vystřelili jsme z nákupu o něco dřív, protože Sokolovci nakupovali do společna a jeli kousek zpátky do Baumaxu. Bylo chvíli před zavíračkou, ale lopatky měli. Dvě jsme našli vyložené a šli si k prodavači vyžádat další tři. Ten si mne trošku si podal, protože nasadil komisní výraz a řekl je prodávají pouze po deseti a vytáhl pakl deseti lopatek v igelitu. Protočily se mi oči a zapřemýšlel co s tím, naštěstí se panáček zazubil, řekl, že si ze mě utahuje, roztrhl igelit a tři mi podal. Zasmáli jsme se a šli zaplatit. Akorát nevím, co by dělal, kdyby mu za ten vtípek někdo bez smyslu pro humor vetknul lopatku doprostřed čela :-) Na kluky jsem chtěl počkat na křižovatce u benzínky, jenže tam byla bouračka (což by nevadilo) a u ní už i dopraváci (to už jo). Zajel jsem na benzínku, ovšem když jsem vyjížděl, tak jsem si musel prorazit cestu zavřenými závorami a přitom si počínat tak, aby to nevypadalo, že ujíždím bez placení (vesničan ve městě...). Cesta ubíhala v poklidu, sem tam jsme si vysílačkami řekli něco duchaplného s osádkou prvního auta. Zastávka na jídlo byla "Na špici". Mají tam velkého a slušně vychovaného psa, který mne před vlastní hospodou za určitý přestupek proti Guthovi-Jarkovskému seřval na tři doby. Ve Vítkovicích jsem usoudil, že sníh neklouže, takže jsem ani nezastavoval a jal se hrabat nahoru bez řetězů. Prošlo to, akorát v koleně, které jsem jel stejně jako celý kopec na dvojku, byl na vnější straně serpentiny chodec, který při spatření obludy, která se na něj smykem valí křečovitě ztuhnul a nemohl se rozhodnout jestli vyšplhá na smrk nebo hodí šipku do závěje. Minul jsem ho asi o půl metru, zřejmě přežil a nedostal infarkt, alespoň si kluci jedoucí nějaký čas po nás nevšimli žádného bezvládného těla. U cesty jedno místo volné bylo, ale blbě se do něj zajíždělo, navíc jsem usoudil, že se mi bude líp vyjíždět čumákem dolů, tak jsem ještě vyskotačil nahoru na parkoviště, otočil se a vrátil se zpět. Kluci si pobrali věci a šli dolů, já se rozhodl počkat na ostatní. Prý zkoušeli vyjet taky, ale slabší a hlavně lehčí felicie to nezvládla a museli se vrátit a nasadit řetězy. Přišel David, aby pomohl s nějakými věcmi, takže jsme na podporu prvního auta otevřeli lahváče a čekali. Za nějaký čas se ozvalo bzučení šicího stroje, objevila se světla a byli jsme kompletní. Na chatě jsme něco zobli, dali pár společenských her, počkali až do ruda roztopená kamnna trochu ochladnou a šli v sobotu chrápat.

Budíček, snídaně, namazání lyží a vyrazit... no jak kdo, Dejv potratil gumu z vázání a je teď trošku v rici. Nakonec si půjčil lyže od Froňka s tím, že nás dožene. My jsme mezitím vyrazili kratší trasou na Misečky. Je nechutně nádherně, úplně vymetená obloha, skoro žádný vítr a otevírají se neskutečná panorámata. Michal s Patrikem jsou sice na ocase a já jako tradiční sup supím za nimi, ale už je to lepší než loni. Na Mísečkách probíhá nějaký závod, ale prý je to něco firemně nevážného. Sníh je parádní, krásně to jede, není led, co víc si přát (fyzičku?)? U bufetu se sčuchnem s Jindrou, který přijel vyvětrat svojí domácí smečku, zajdem na Jilemnickou na oběd. Dám jenom polívku, při něm ocením to, že jsem si lyže položil na rantl, protože přišla nějaká skupinka šikulů, opřela si lyže k lyžím kluků a tím poslali celý les prkýnek k zemi. Čím usilvněji lyže a hůlky chytali a rovnali, tím spolehlivěji jim zase padaly. Nakonec se jim nějak podařilo vše jakos takos urovnat a utekli dovnitř. Po další minutě se to opět poroučelo k zemi. Dojedli jsme, vysbírali nářadí a vyrazili na Vrbatku. V protisměru se chvílemi míhaly postavičky v hubertusech, svetrech, bekovkách, šálách, s dřevěnými lyžemi a bambusovými hůlkami (vazání kandahár, modelový ročník 1922) a zdravili nás zvučným "SKOL!". Zřejmě nějaký vypečený orientační závod na lyžích, který odstartoval v roce 1924 a jehož účastníci dodnes nenašli cíl. Prsty mne svrběly, ale říkal jsem si, že to už jsou všichni a když vytáhnu foťák, tak tam budu stát jako trubka a žádný další už nepojede. Takhle mne jich minulo asi dvacet. Dejv takové zábrany neměl, takže jsem ho míjel, když stál u cesty s foťákem jako trubka a nemohl se dočkat až nějaký pojede. Samozřejmě žádný nejel a když ano, tak zastavili někde nad ním. Dal si tedy foťák do kapsy a vyrazil. Oni taky, takže to měl narychlo, ale nakonec nějaké ulovil. Kousek pod Vrbatkou jsem potkal Jírce, popřáli jsme si vše nejlepší k "roku Katapultu" sdělili si nejnovější drby a pokračovali zase dál. Na Vrbatce proběhlo focení, rozhledy po Krkonoších a Orlickejch, masérská skupinka a vyrazili jsme na Labskou. Na louce bylo několik haf lyžařů. Náš pokus dát si něco na zub a na napití personál úspěšně odrazil. Půl hodiny si nás zdárně nevšímal a vrcholné číslo předvedl pitifrc tím, že přinesl jídelák, položil ho na stůl před námi, náš stůl minul a položil další jídelák na stůl za námi. Opustil jsme tedy hovado, které se omylem stalo číšníkem a jedinou naší útratou byla Gorcova pětikoruna, která padla na to, aby mu otevřela přístup na WC. Lákala mne na zpáteční cestu varianta Dvoračky, ale už bylo poměrně pozdě, takže jsem jí vzdal. Dave pro změnu toužil po Violíku. Na Vrbatku jsme se vraceli kratší cestou, okolo mohylky. Sluníčko zapadalo za hřeben a začínalo být docela frišno (začal jsem uvažovat, že bych nasadil bundu, čepici a rukavice). Z Vrbatky už to je pořád z kopce, což je fajn, protože se nemusí tolik makat, ale zase mi začala být zima na ruce. Zastavili jsme se na bufetu u tratí, dali si něco na zub, asi půlmetrovou výbornou klobásu za půl kila. Na chatu jsme dorazili akorát, cestou jsme ještě fotili slunka západ. Po thajských nudlích na rozehřátí jsme se Sokolem rozkrájeli asi kilo masa, stejné množství zeleniny, smíchali to dohromady, Sokol s tím kvedlal na kamnech v pekáči a já mezitím uvařil přes kilo rejže (tu už jsem nekrájel). David si za pomoci servismana přes cokoli navrátil do lyží gumičku (koupil jí u Henycha na Mísečkách). Kluci smetli ze stolu bordel, flašky, rukavice, foťáky, společenské hry a další odpad, rozdali si talíře, příbory a to co jsme se Sokolem hodinu matlali dohromady za patnáct minut sežrali. Po večeři se demokraticky vybraní Michal a Patrik jali mýt nádobí a my si vyvalili bachory a začali svářečský kurs. Ja jsem ředil rumem vodu, ostatní ohřívali víno. Začal večer plný her, z něhož vyplynulo několik ponaučení. Třeba to, že Gorec neumí podvádět v kartách nebo to, že žádný rozhovor není dost tichý a v neposlední řadě taky skutečnost, že pánové v pyžamech jsou nervózní.

Spal jsem lépe než předchozí noc, nebylo tak přetopeno, ani se mi po osmé nechtělo z pelechu. Pomalu jsem si spáchal snídani, něco mouky s chrupavkama v igelitu (čti: párky z Hypernovy), přečetl kus časáku. Mezitím se začali trousit ostatní, zaplnili mezery v žaludku a pomalu se vyloudali okolo desáté na cestu. Je zima jako v morně. Sice pořád vymeteno, ale začalo foukat od východu. Teploměr vykládal cosi o mínus deseti. Na programu je rozhledna Žalý. Z Rovinek nejdeme na Benecko, ale vyšlápnem si pěkně kopeček. Na tratích drobátko zaexperimentujeme, kterážto zkratka nás obohatí o pěknou cestu a dva kilometry navíc. Rozhledy jsou hezký, mraky výš než včera a vítr docela fičí. Bohužel nevyšlo masérské foto, protože si na první pokus nějak foťák neporozuměl s půjčenou kartou (moje už byla plná). S těmi, co seděli dole už problém nebyl. Dole před bufetem jsem dal dva čaje a tradiční lízátko a razili jsme zpět. Před půl druhou jsme byli na chalupě a zkusili jsem ještě sundat převis ze střechy. Prokopal jsem co šlo, abych splaz oddělil od zbytku sněhu, ale sundat se mi ho nepovedlo. Láďa alespoň z okna srazil přečnívající část. Po debordelizaci jsme se sbalili a odnesli věci do aut. Vzhledem k tomu, že se sem příští týden vracíme, nechali jsme nějaké věci jako lyže, boty, spacáky a tak na místě a místo toho si zabalili čtyři balíky špinavého povlečení, které odvezeme na vyprání. Kluci mne vytlačili ze záhrabu a dovázal jsem lyže a pak jel dolů, Sokolovci už sundali řetězy a vyrazili. Na kraji Vítkovic jsem si v zatáčce hezky zabruslil a předvedl tak Dejvovi, že ta silnice není až tak suchá, jak si myslí. Sokol a Dejv potřebovali k Henychovi a na tom samém jsme se domluvili ještě s nějakou úplně jinou partou, která měla vysílačky na stejné frekvenci. Kluci se snažili ty dívčí hlásky zatáhnout do cukrárny, chvíli trvalo, než pochopily že s nimi mluvil někdo jiný. Nakonec to byla nějaká dodávka z Havlbrodu (či okolí). Kdo byl v druhém autě nevíme, protože to se podle vlastních slov "vracelo na chatu pro kulicha" :-)))) Za Boleslaví jsem se rozdělili, Sokol valil do Dolínku, já přes Mělník do Spomyšle a Vraňan. U Pešků jsem si vypálil Michalovo fotky, popil výborné bahno, pokecal a vyrazil do Kralup. Na konci Vraňan jsem se otočil, vrátil se pro CD, které jsem sice vypálil, ale nechal u počítače. U Froňka jsme vyhodili prádlo a vezli Láďu domů, přičemž jsme se opět dostali do dosahu vysílaček se Sokolem, který už doma vybaloval batoh. Pak ještě vrátit Jindrovi hůlky, u Dejva stáhnout fotky ode mne a od něj a konečně ... domů...

Jožka