Lyže ve Vítkovicích

Zatímco minulý týden nám víkendové hory ukázaly vlídnou tvář, teď se nám snažily naznačit, že umí i pozlobit.Začalo to už při cestě, kdy drobně padalo něco mezi deštěm a sněhem a silnice byla slizká jako slimáčí stopa. Po již tradiční zastávkách v Boleslavi (kde se kluci snažili udělat Sokolovi z feliny sněhuláka) a Na Špici jsme dojeli pod kopec. Namlsán minulým týdnem jsem vyrazil nahoru bez řetězů. ale skončil jsem přesně na zlomu prvního kopce. Pokorně jsem tedy scouval dolů a jal se s Davidem nasazovat řetězy. Potom už stoupáme nahoru. Cesta je plná rozhrabaného sněhu a stejně bych se tu bez řetězů nechytal. U sjezdovky místo na zaparkování není, musíme na parkoviště. Než vyložíme, přiijde někdo s tím, že Sokol se nahoře zahrábl. Vyčistíme auto a nemůžeme dohledat nějaké důležité věci jako rum a kofolu, což v kombinaci s tím, že někdo dole nezavřel kufr a určitě při té rallye nadskakoval vede k podezření, že jsme ho pozbyli na svahu. Pak sednu a jedu nahoru. Sokol trčí před zatáčkou na parkoviště, pravou stranou v hlubokém sněhu na kraji cesty, když už mám rozjeto, tak zkouším projet kolem něj, ovšem jsou tam závěje v největším stoupáku, takže neprojedu a jsem rád, že můžu zpátky. Chvíli se snažíme vzít felinu do teplejch, ale moc s ní nepohneme. Nahoru nemůžeme a dolů je zapíchlá ve sněhu. Za chvíli přijde lopata, trošku odhrábneme, naposledy zkusíme zabrat a pak následuje zapřahání. Sokol ho vyndá (lano, co jinýho!), navážem auta, já při tom proklínám francouzské inženýry, kteří nechali umístit oko pro vlečení na Nevadu tam, kam se dosáhne jen tak, že se lehne pod auto. Ještě že mám deku, za kterýžto zvyk zase vděčím svým škodovkářským letům. Pak se kluci opřou do feliny, já polechtám koníky v Nevadě, chvíli vlečeme felinu sněhem, lano se napíná, já šněruju volantem co nejvíc doleva a nakonec je Sokol na svobodě. Odvážeme Sokola, já chci odcouvat trochu od vyfrézované bariéry na levé straně silnice, kam jsem se v zápalu boje dostal, okamžitě se o ní opřu, levé kolo trochu prohrábne, dostane se v měkkém kraji okamžitě na led a auto sedá břichem na sníh. Tak a je to. Další dobrý skutek byl po zásluze potrestán. Kluci mne zkouší vystrčit, ale nepohnou s autem ani o milimetr a já jim nemohu pomoci, protože levé kolo se protáčí ve vzduchu a pravé kolo stojí a čeká až ho diferenciál zapojí do akce, jenže ten má zrovna v popisu práce něco jiného. Takže rejpeme za vydatné pomoci kamarádů lopatou pod autem. Po půl hodině se povede a konečně jsem volný. Vyjedu nahoru, obsazuji poslední možné místo, ale i tak je to na hraně, protože na projetí moc místa nezbývá. Ve čtvrt na dvanáct jsem konečně na chalupě. Sněžení přešlo z drobného v hustější a neustává.

Neustalo ani ráno. Teploty jsou okolo nuly a vidět je na sto metrů, někdy i méně. Kluci namažou lyže a chystají se vyrazit. Já beru lopatu, protože jsem byl místními vyhodnocen jako překážka a jdu prohloubit záhrab pro auto. Po půlhodině mám cca půl metru navíc, dál už to moc nejde, otáčím auto a zajedu tam. Něco ušetřím, mezi mnou a autem proti je něco přes tři metry. Pro jistou nechávám k dispozici klíče od auta a vyrážím na stíhací jízdu za ostatními. I když, jízda je dost nadnesené označení. Lyže jsem nemazal, takže na čerstvém sněhu spíš nejedou než jedou. Cestou dolů k silnici jsem zaplužil dvakrát, to slibuje dost těžký den. Na křižovatce házím lyže na rameno a šlapu pěšky silnicí přes Vítkovice. Výpravu doháním na Rezku, kde sedí u piva a nad česnečkou. To můžu, takže se připojuji též. Všichni jsme už pěkně promočení. Z Rezka vyšlápneme Exkursní, poměrně záhy mi všichni zdrhají, protože nemám lyže, ale sněholapky. Nakonec zastavuji, vytáhnu z batohu nějaké vosky, najdu tubu s popiskem "-2 až +2" a začínám matlat na skluznici. Tedy, ne, že bych si pomohl... On to byl totiž vosk na stoupání, což jsem zjistil až když jsem stavěl podruhé. Na Dvoračky vyšlápnu bez použítí stromečku, lyže drží jak přibité. A to prosím včetně zasněžených schodů na terasu u chaty! Na Dvoračkách naši nejsou. Usuzuji, že šli dál, protože je tu plno. Na terase seškrábu lepidlo ze skluznic, asi minutu hledám kam jsem si odložil hůlky a vyrážím nahoru. Nikoho nedoženu, ve sněhové metelici a větru (naštěstí moc nemrzne) se vyšplhám na Krkonoš, obejdu mohylu, stavím se na prázdné Vrbatovce (už je čtvrt na čtyři). Mnou popsanou skupinu tu neviděli, stejně jako jedna protijdoucí skupinka, která se mne ptala na cestu na Dvoračky. Sjíždím dolů na Mísečky, většinou si musím ještě pomáhat hůlkami, ale i tak je to úleva, protože mne už od začátku dře pravá bota do kotníku a bolí to čím dál víc. Na hřebenech a okolí se teď pohybují jen ti skalní, což se projevuje tím, že se zdravíme :-))) Dojíždím na Jilemnickou s tím, že když nikoho nenajdu, tak začnu obtelefonovávat. Naštěstí u vchodu zahlédnu naprosto charakteristické žluté Kneissle s tuleními pásy, o kus dál identifikuji i lyže půjčené z Gottwaldovky, takže minimálně Jana a Michal jsou tady. Nakonec tu najdu i Robina s Piškotem a Luboše. Takže to bylo tak jak jsem, si myslel. Zatímco já šel Kozí cestou, abych potom pod Dvoračkami nemusel stoupat takový kus najednou, oni to vzali spodem, přítomná grupa sjela dolů k hotelu Skála a po silnici vystoupala nahoru na Mísečky. Rozhodneme se přesunout do jiného bufetu, do Stopy. Akorát když vylézáme, projede kolem skupina rychlíků. Už najezení nakonec vyrazí domů, já s druhou grupou požeru v bufetu. Ukazuje se, že na mne asi dvacet minut čekali na rozcestí, kde se rozdělili, pak jim došlo, že jsem asi jel horem a dokonce mne nad Dvoračkami na chvíli nejspíš i viděli. Ale vzhledem k terénu jim byly skejty úplně na nic a po cestě dělali i pár fotek, takže mne nedohnali. Jedou ještě na desítku, já jedu domů nejkratší možnou trasou. Na chalupě jsem po čtvrt na šest. Promočená flíska se změnila i s kapucí v korzet, ale vůbec mi to nevadí, jsem rád, že jsem doma. Odlepím ze sebe naprosto promočený a navrchu zmrzlý hnůj, který byl ještě ráno výbavou na běžky, uvařím si stejně jako ostatní thajskou ohnivou vodu, dám si pivo a relaxuji. Když se trochu uvolní kuchyně, začnu opatrně připravovat pár věcí, jako je nakrájení salámu, oloupání česneku a probuzení kuchaře. Všechno probihalo bez problémů do té doby, než se došlo ke špagetám. Vybral jsem největší normální hrnec (a pominul kotle na vyvařováni dupaček a zavařování okurek). Ale ani to nestačilo na dvě a půl kila špaget. Poprosil jsem Sokola, aby mi dal vědět, až mi špagety půjdou naproti. Za tři minuty mne volá, že nikam nejdou, ale že už jsou cítit. No, co se dá dělat. Ten připálenej hrnec nějak umeju a aspoň to přetlouklo ten průjmový pach zkaženého zelí, který se linul z číhosi hrnce na kamnech. Vzali jsme jiný hrnec a začal jsem se selekcí. Ty nejlepší chuchvalce se kvalifikovaly pro konzumaci, zbytek skončil v odpadu. Vzal jsem hrnec a šel ho prdnout na stůl. Pokud možno tak, abych ostatní nenechal na pochybách, že tohle mají opravdu sníst. Naštěstí Sokolova omáčka a hlad utlumily míru soudnosti strávníků, naložili si plné talíře (hrdinové jako Robin si i přidali) a povečeřeli. Pak jsme rozjeli na několika frontách večer plný společenských her (složil jsem si maturitu z "věže"), spát jsem šel ve chvíli, kdy na chatě přítomní prknaři přinesli muziku a začali se bavit o tom, co pustí. Heslem, které mne vyhnalo bylo "Šárka Vaňková".

Otlačený kotník mne stále bolí, takže jsem lyže oželel a pokračoval tak v "osamělostí maratónského běžce" která je mi tenhle víkend souzena. Ostatní vyrazili po desáté do slunečného, ale mrazivého (-10 st.) dne, já vzal lopatu a šel pokračovat na střechu tam, kde jsem minulou neděli skončil. Přední část, kterou jsem minule odřízl od úžlabí prý spadla půl hodiny poté, co jsme odjeli, teď přišla řada na zbytek. V úžlabí je přes metr sněhu a dole se mění na led, takže zase začalo zatékat do verandy. Strávil jsem tam hodinu a půl a očistil úžlabí až nahoru, dole zůstal necelý metr ledu, na tom jsem ohnul lopatu. Celou dobu jsem byl přivázanej lanem za hromosvod. Teď jsem to ocenil, protože i tak jsme se jen tak tak vyšplhal po plechové střeše zpátky. Nahoře jsem se musel holou rukou přitáhnout za ten hromosvod a málem jsem se mrazem přilepil. Dole vyrostla hromada dosahující spodní hrany okna ze společenské místnosti. Do sklípku se už asi do jara nikdo nedostane. Sedl jsem si do cimry se Sokolovo notebookem a začal zkoušet. Povedlo se jen něco. Stejně jako lyžařům, protože jsem měl od Ládi vyřídit Robinovi nebo Janě, že se sice nic neděje, ale až přijdou, takl mají zavolat Dejvovi. Přišla Jana, vyřídil jsem jí to. Prý se nic neděje, ale ztratil se Luboš :-))) Takže kluci zřejmě bruslí mezi Beneckem a Třídomím a hledají ho. Hříšník přišel asi za hodinu. Dojel na Mísečky (kam vůbec neměli jet), nikoho tam nenašel, tak se vrátil. Oznámili jsme to klukům a začali zase dělat nic. Nakonec se ukázalo, že projel Třídomím, aniž si všiml čtyř lidí, kteří ho vyhlíželi a aniž si ho všimli čtyři vyhlížitelé :-)))))) Dostal zpucováno, šel si balit, přišli zachránci a chtěli ho zlynčovat, čemuž jsem předešel tím, že jsem ho odeslal očistit auta na parkoviště, protože to je po sobotních dvaceti centimetrech nového sněhu a dnešním mrazu fakt za trest. Trvalo mu to hodinu, mezitím jsme se pokusili stáhnout fotky, ale Dejvovy karty stávkovaly, sbalili si, začali uklízet a sunout se ven z chaty. Auto jsem sotva odemkl, při škrábání ledu z okna jsem dokonce olámal škrabku. Teploměr ukazoval mínus dvanáct a nejevil ochotu hnout se z téhle hodnoty ani po deseti minutách volnoběhu (čidlo je pod autem před předním kolem). Sjeli jsme ke sjezdovce, naházeli věci do auta, navazovali lyže. Přezouvám se do ztuhlých botasek na řízení, ovšem musím ještě klusat zpátky na chalupu, protože kluci vynesli všechny věci, jenom zapomněli můj batůžek s pár drobnostni jako je peněženka, papíry a foťák. Dole sundaváme řetězy, nám to jde celkem dobře, na felině jsou trochu problémy, které řeší až zapalovač. Teploměr klesá k mínus čtrnácti, pak zase leze nahoru, jak se vzdalujeme od hor, ale je pořád pod mínus deset. Silnice jsou plné, provoz je ovšem až nudně plynulý a bez karambolů. U Pešků dostaneme večeři, která mi moc nejede, protože mám nějak neseštelovaný žaludek, ale bahno mi pomůže. Pokecáme, pak vyrazíme, rozhodím lidi, ale samozřejmě se zapomenu zastavit u Hrochů, dali si k nám bágl a boty. Zato ten bágl vyhazuji u Dejva v domnění, že je jeho, takže mám doma ještě v autě troje lyže (moje a dvoje půjčené), tašku s Hrošími botami, Dejvovu tašku, Dejvův spacák, už oplakanou kofolu a Tuzemák (přeci jen to nevypadlo nebo alespoň ne všechno). Nejvyšší čas jít spát.

Jožka