Cesta z města na Nový Zéland

Pondělí – 24.1O.2005

Tak a máme tady odjezdový den. Ráno poslední kontrola u lékaře a pak rozloučení se Zdenkou v kafe na Andělu.Přišla s maminkou, s kterou jede v pondělí na dovču do Tunisu v opravdu povedené sestavě - její drahá sestra s dětmi a Anička Galušková s holkama. To jí fakt nezávidím :-). Musím říct, že to bylo příjemné a dojemné zároveň.Následoval lehký stres při dobalování a vyřizování posledních věcí ta pak odjezd na letiště a Kofiho rodiči a ségrou. Čekala už tu Jindřiška a dorazil i Míša. Ve frontě na zavazadla byla spousta korejcu a sem tam nějací češi s batohy stejně velkými jako my. Já mám váhu 18 a 11 kilo, Kofi 19 a 13. Vážně nechápu jak to unesu….. Na posilněnou jsme si dali posledních pár panáčků v letištní hale, Ivana se mírně přiopila a byla dojatá, ostatně jako my všichni. Nejhorší chvíle přišla při loučení – nakonec z toho bylo slzavé údolí úplně u všech, takže nejvhodnější chvíle jít na to…. Airbus 330-300 byl plně obsazen a my se hned uvedli u letušek, když jsme zkoumali všechna tlačítka a ještě před odletem si přivolali letušku…. No přeci jen jsme tak velkým letadlem letěli poprvé. K večeři bylo tuhé hovězí, víno, které si Kofi šetřil po večeři, čímž se připravil o dolití od letušky, k mé velké legraci…. Let proběhl bez problémů a vyhodili nás na letišti v Seoulu-Incheton.

Úterý - 25.10.2005

Sedíme na letišti v křesílkách a snažíme se přežít 8 hodin čekání na další let. Spíme,čteme průvodce a odhadujeme co nás čeká. Našli jsme internet, tak píšeme domů, kamarádům atd. Aspoň dát zprávu že máme část letu za sebou. Asi poprvé a naposledy jsme ochutnali korejské jídlo – polévku s mořskými plody:vypadala sice dobře, ale záhada jak jíst polévku hůlkami mi stále není jasná a po prvním ochutnání se mi opotilo čelo, tělem proběhl spalující žár a bylo jasné, že zítřejší ranní toaleta nebude příjemná jako obvykle… Na moji žádost číšníka, zda by neměl nějaký chléb na zajedení, se veškerý personál restaurace rozesmál a ukazoval si na nás. V Koreji prý takové jídlo sní i malé dítě – no jo, holt Evropane…. V letadle jsme se přeci jen nenechali odradit korejskou kuchyni a vyzkoušeli něco dalšího: BIBAMBIP. Rýže smíchaná se zeleninou, nezbytná papriková pálivá pasta a vrchol večeře – polévka z mořských řas a chaluh – smrděla jako zabordelená pláž po odlivu a nedala se pozřít. Jako zákusek následovali rýžové koláčky konzistence želé, prostě labužnický zážitek! Kofi se nenechal odradit včerejším neúspěchem s vínem a neustále s letuškami procvičoval frázi: Please, could I have two more glasses of wine? Čímž jsme se asi po 5 rundách trochu přiopili a let probíhal příjemněji.

Středa – 26.10.2005

Tak už se blížíme k vytouženému místu. Zéland ze vzduchu vypadá opravdu pohádkově, takže doufám, že náš pobyt se nezkrátí na celní kontrolu a vyhoštění a bude následovat další úmorný a více než dlouhý let. Musím přiznat, že mě hodně překvapilo jak nakonec bylo vše bez problémů. Slečna na imigračním se akorát zeptala, zda jsme tu poprvé, jedeme spolu a jala se razítkovat pasy. Paráda. Zavazadla jsem kupodivu našli na pásu a ne někde na druhém konci světa a dokonce i nepoškozená. Další trabl mohl následovat u biologické kontroly, kde se muselo deklarovat všechno jídlo, použité věci typu boty, stan atd. Naštěstí jsme nevím jak prošli a byli panem úředníkem odesláni k rentgenu zavazadel, naštěstí s nejmenší frontou. Při pohledu na frontu vedle, táhnoucí se cca 100 m a odhadem na 2 hod jsem si gratulovala. Najmutí shuttle bus už bylo maličkostí stejně jako odjezd do hostelu: City Garden Logde: prostorná dřevěná vila s pěknou zahradou a přidělený pokoj č. 3. Lehce jsme vybalili bagly a hned bylo jasné, že zpět už je nikdy, ale opravdu nikdy nezabalíme…. Naše předsevzetí, že hned vyrazíme na průzkum do města vzalo za své při ulehnutí na postel….. Nicméně po 3 hod spánku jsme se přeci jen vzmohli na vycházku do nočního Aucklandu – osvětlené centrum stálo opravdu zato.

Čtvrtek – 27.10.2005

Hostel, na Zélandu zvaný backpacker, se nám začíná líbit čím dál tím víc. Čerstvý chléb a pečivo k volnému odebrání na stole zadarmo, stejně jako máslo aj. je příjemné. Stejně nevím kde bych hledala pekárnu. Po snídani jsme vyrazili přes „Domain“ na první průzkum nákupu auta. Domain je jedna ze čtvrtí a hlavně velký park se spoustou stromů, kytiček, skleníků, trávníků a dominantou Aucklandským muzeem. East road jsme našli a v ni i bazar aut jakoby pro turisty (backpackers). Vtipné bylo, že jsme tam potkali Ilonu Váchovou a Šalou, kteří prodávali svůj van (dodávku), kterou koupili minulý týden na stejném místě a hned se jim rozbila. Varovali nás před koupí od místních překupníků a tak jsme šli dál. Prošli jsme se po údajně známé K-road neboli Karangahape road a pokračovali po nejznámější místní ulici Queen street. Místní dominantu alias Sky tower (věž) jsme také nevynechali a jako správní turisti si zaplatili vyhlídku až úplně nahoru. Výhled je vskutku fascinující, ale jednou za život určitě stačí. Prošli jsme se po údajně známé K-road neboli Karangahape road a pokračovali po nejznámější místní ulici Queen street. Místní dominantu alias Sky toner (věž) jsme také nevynechali a jako správní turisti si zaplatili vyhlídku až úplně nahoru. Výhled je vskutku fascinující, ale jednou za život určitě stačí. V historické budově Ferry building (budova trajektů) v přístavu jsme prozkoumali naši první kancelář DOC (Department of Conservation – Ministerstvo životního prostředí), která vydává všemožné letáky, mapy a je to nejlepší infocentrum. Procházka sice hezká, ale jen z lásky člověk živ být nemůže, navštívili jsme obchod, který se asi stane naším neoblíbenějším – Food town (město jídla). Jídlo je sice dražší než u nás, ale dá se to. Překvapivě drahé mi přišly sýry a mléčné výrobky. Na to, že Zéland je ve skutečnosti velkým vývozcem mléka to opravdu nevypadá. Večer jsme strávili prohlížením a úpravou fotek atd.

Pátek – 28.1O.2005

Doma je státní svátek a volno, tak jsme si udělali výlet na ostrov Rangitoto, ležící cca 1O km od města v zálivu Hauraki Gulf. Na lodi neuvěřitelně foukalo a leckterému cestujícímu vytvořil vítr na hlavě nevšední účesy – bohužel mě nevyjímaje. Ostrov je sopečného původu, starý přibližně 600 let a je jedinečný svojí faunou. Množství druhů, které se dokázali uchytit na lávě je opravdu fascinující. Nejprve jsme prošli kohvai grove (lesík ze stromů kohvai) a pak začali stoupat na vrchol sopky (Rangitoto summit). Cestou zastávka u lávových jeskyní a pak dobytí kvóty 292 m nad mořem. Abychom si zvykli na delší chození, obešli jsme ostrov až k Islington Bay (zátoka Islington), a pokračovali Coastal trackem vnitrozemím zarostlého ostrova. Připadala jsem si místama jako v pralese – obří kapradí, mechy, různá křoví a hlavně stromy pohutukawa, které zde vytvořili největší porost na Zélandu. V prosinci kvetou červeně a říkají jim vánoční stromy. Škoda, že jsme je neviděli kvést. Po návratu do hostelu jsme byli celkem unavení, ale i tak jsme vyzkoušeli pár potenciálních aut na koupi, ale ještě se uvidí zítra. Pak jsme rádi zalezli do postelí a usnuli asi v 9. Nicméně na časový posun jsme si ještě nezvykli a tak jsme ve 3 ráno byli čilí jako rybičky a nemohli usnout.

Sobota – 29.10.2005

Nejdůležitější úkol dnešního dne – koupit auto a tak jsme vyrazili na burzu aut. Hned z počátku bylo jasné, že jsou tu z 90 % překupníci jak na minulém trhu a sem tak nějaký backpacker. Vtipné bylo, že obtloustlá zrůda, která nám včera nabízela auto za 1650 ho dnes nabízí za 1400…. Po krátkém vyjednávání a projížďce jsme se dohodli na koupi Subaru Legacy 2.0 4WD za 1650 NZD. Cena byla snížena díky špatnému kinetickému kloubu z 1900. Už teď se bojíme, kdy se nám to vys….e Návštěva největšího dřevěhého kostela na NZ – Cathedral St. Mary v Parnellu a pak Auckland Museum s maorským uměním, přírodou a válkami vedenými novým zélandem. Příval informací z muzea jsme museli zajíst zmrzlinou a tu pak vychodit procházkou po Domain parku. Večer jsem chytla hysterický záchvat, že jsme koupili špatné, jiné, kradené a já nevím jaké ještě auto a tak jsme vybaveni čelovkami, šli zkoumat číslo karoserie a motoru. Naštěstí se to shodovalo a hned se usínalo lépe.

Neděle – 30.10.2005

Sbalit věci nebylo tak jednoduché jak se mohlo zdát. Nevím, jak je to možné, ale když jsem dala do batohu jen oblečení, tak se mi tam už nic jiného nevešlo a ostatní věci byli po igelitkách atd. Holt vidina velkého zavazadlového prostoru v autě dělá s balením divy. Vyrazili jsme do ulic naším novým autem – Líza zvaným – a po chviličce se ujistili, že řízení na levé straně nebude vůbec lehké. No, snad nenabouráme. Namířili jsme směr sever a po silnici SH 1 se vydali k severovýchodnímu pobřeží – vesnička Leigh na útesu, Goat Island – kde se potápěli a koupali nějací lidé, což nechápu v téhle zimě a pak na Pakiri brach, která se pyšní dunou z bílého písku. Cesta vedla po šotolinových cestách a poprvé jsme ocenili náhon na 4 kola, což se projevilo vyšší spotřebou auta a tak jsme se další půlhodinu klepali, zda nám nedojde benzín…. Dokoupili jsme potřebné pohonné hmoty a vyrazili směr Waipu Caves – jeskyně ve vápencovém masívu, kde jsou světlušky, které světélkují. Začalo dost pršet, takže jsme se vyzbrojili waterproof (voděodolný) oblečení a vydali se do bahna jeskyně. Bohužel vody na dně bylo tolik, že se nedala prozkoumat celá, ale i tak jsme pár červíků se svítícíma prdelkama(glow worms) viděli. Na stejném místě jsme i přenocovali a pokřtili Lízu naší první nocí v ní.

Pondělí – 31.10.2005

Kofi se probudil značně polámaný, neb se do Lízy tak pohodlně nevejde, ale optimismus k dalšímu cestování mu to moc nesebralo. Zato malé černé mušky, které děsně koušou a bzučí ano. Whangarei falls – vodopády a parčík okolo byly super. Další zastávkou bylo Waitangi, důležité místo v místní historii, kde se podepsala smlouva z Waitangi mezi britskou královnou a náčelníky maorských kmenů o postoupení půdy a vlastnictví výměnou za ochranu Británie. V podstatě to znamenalo začátek konce práv Maorů. V areálu je největší válečná kánoe, sněmovní dům a pěkný park. Dobití severu jsme vynechat nemohli: Cape Reinga. Nejsevernější místo NZ – maják a velký příboj, kde se setkává tichý oceán a tasmanovým mořem. Sešli jsme až na pláž a vlny byly opravdu obrovské. Na noc jsme zakotvili v kempu v další zátoce – přímo na pláži, kde dost foukalo a rackové byli neuvěřitelně drzí – skoro nám snědli večeři…..

Úterý – 1.11.05

Vydali jsme se zpět na jih a v Kaitaii jsme nechali vyměnit problematický kloub ložisko pouze za 220 babek a tom samém okamžiku začala dělat problémy druhá strana auta. Ach jo….. Dojezd do Aucklandu a ubytování v International backpacker v Parnellu. Škoda, že „náš“ City Garden lodge měl obsazeno. Trochu větší bordel než minule, ale teplá voda tekla, postel taky byla, tak co si přát více.

Středa – 2.11.2005

Odjezd z Aucklandu směr jih a Rotorua.Zastávka v Cambridge -kostel s vytrážemi a dřevěným obložením. Rotorua nás uvítala typickým smradem zkažených vajec, neb se jedná o vulkanickou termální oblast. Po infocentru jsme se vydali k Whakerewarewa – Termální oblast s největším gejzírem, spoustou čmoudíků, z kterých je Kofimu blbě a tak. Kdo si počká ten se dočká a gejzír jsme skutečně viděli. Nicméně za vstupné 25 NZD to rozhodně nestálo. Nakoupili jsme nezbytné suroviny na večeři a vydali se k jezeru Blue Lake (modré jezero) zakempovat. Jelikož je to pikniková oblast, jsou tam připravené venkovní grily, na kterých jsme si udělali luxusní karbanátky k večeři. Mňamy, mňamy. Spaní v autě.

Čtvrtek – 3.11.2005

Ráno menší trek okolo jezera, pokoukání se po Redwood forest (sekvoj kalifornská), zabalili jsme auto a vyrazili k řece Kaituna. 7mi metrový skok Okere Falls a moc pěkná řeka na kajak. Na raftu spíše nuda. Směr Taupo, respektive Mount Tarawera. Vybrali jsme si druhou stranu hory, kde je psaná cesta pro auta 4x4 a doufali, že nebudeme potřebovat povolení k vjezdu. Kemp DOC pod horou, příšerný vítr a spaní ve stanu. Snad na nás ten strom nespadne.

Pátek – 4.11.2005

Směr Tarawera. Posvátná hora Maorů, ostatně jako vše tady. Fotky vypadají úžasně, tak snad něco uvidíme, zatím je hora v mracích. Hned u vjezdu na offroad nás vítala cedule, že je vstup pouze s placenýma, vedenými výpravami, což my samozřejmě nejsme. Po chvíli jsme pochopili, proč je cesta určena jen pro čtyřkolky a byli jsme rádi, že ji máme. Další cedule už nevypadala tak dobře, neb nás upozorňovala na soukromou cestu a případné žalování při porušení pravidel. Skončili jsme u závory s nápisem, že daná oblast je 24 hod monitorována kamerami a to už byl důvod k otočení… Ach jo… Ale stejně by to za nic nestálo, neb bylo zataženo a vůbec…. Přesun směr Taupo. Geotermální oblast Wai-o-tapu – opět zpousta fujtajblíků a čmoudíků a tentokrát to stálo za to. Aratiatia rapids (peřeje), na které se pouští voda jednou za 2 hod, což bylo právě teď. Bez vody vypadala soutězka těžší než s vodou, ale i tak to byl slušný spád a kopec dolů. Další zastávka vodopád Huka Falls – největší průtok na Zélandu, řeka Waikato. Na řece je i slalomová dráha, nicméně zrovna nic moc, asi moc vody. Mírně jsme se prošli po Taupo, obhlédli místní útesy na bungee jumping a vydali se hledat Spa Termal Park, kde by měli být horké prameny a konečně jsem se mohla vykoupat v teplé termální vodě. Můj sen se stal skutečností u malého potůčku, který ústil do řeky a voda byla prostě labůůůůůžo. Ubytování v backpackeru – vícelůžkový pokoj s neuvěřitelně pořádnou japonkou, němkou a američankami. Neuvěřitelné je, kolik němců tady je.

Sobota – 5.11.2005

Nákup ztraceného adaptéru na elektřinu. Kofi doufa,že poslední vulkanická oblast našeho výletu bude Craters of the Moon, čmoudíky, měsíční krajina. Moc pěkné a doufám že ne na posled. Rozbouřené jezero Taupo a cesta na Mount Tauhara, tyčící se nad městem. Včera byla celá v mracích, dnes ne, tak slibovala výhledy a panorámata (viď mámo) do okolí. Obstojný výstup, propocená trička a na vrcholu mraky a vítr, takže zase nic. Cestou jsme potkali člověka, který dokonce nahoru běžel, zatímco my se sotva plazili… Odjezd do Turangi, infocentrum, nákup a výjezd do Tongariro National Park. Jen jsme tajně doufali, že mračna vysící nad městem – tedy úplně černo se rozplynou a zítra bude hezky na trek. Cestou autem se nebe otevřelo a ukázaly se místní krásky – hory se vší parádou i sněhovou čepicí. Kemp DOC – vaření, postavení stanu a večer zima.

Neděle – 6.11.2005

Vstávání nic moc – na budíček v 6 hodin jsme si lehce odvykli. Obloha také nevypadala moc slibně, ale rozhodně to nezkazilo naše nadšení na plánovaný Tongariro crossing trek. Auto jsme z bezpečnostních důvodů nechali v Whakapapa a na start treku se nechali dovézt autobusem – cesta i zpět za 25 babek. Nástup nic moc – zamračeno a upravené chodníčky všude – zatím to vypadá na cestu pro „jitrnice“. Dorazili jsme lehkou procházkou k Soda Springs a najednou se před námi vztyčila stěna v které bylo asi 20 človíčků a rozhodně rychle nepostupovali. Lehce jsme se opotili i my… Na vrcholku bylo vskutku hnusně:foukalo, mlha, lehké mrholení. Kofi mě chtěl táhnout na Mount Ngauruhoe (2291m), skutečná dominanta okolí, k čemuž díky počasí a mému strachu nedošlo. Naštěstí. Přešli jsme jižní kráter a počasí se jako kouzelným proutkem vyjasnilo – takže nebylo jiné volby než zdolat Mount Tongariro (1968m). Cesta nahoru probíhala v pohodě, ale dolů jsme si vybrali cestu svahem po sněhovém poli, což se ukázalo jako blbost – firn, děsně to klouzalo a pod námi cca 300 m díra…. Na vrcholu se zatáhlo, takže nebylo nic vidět a nakonec mi bylo vyčteno, že jsem neudělala Kofimu vrcholové foto. Od té doby až do teď je zataženo a vypadá to na déšť. Takže výhledy nic moc. Cesta dolů z kopce byla horší než nahoru, začali bolet kolena, kotníky, nakoplý palec u nohy a hlavně cesta nebrala konce…. Na parkovišti už bylo celkem dost lidí a začali najíždět autobusy na odvoz zpět. Ve Whakapapa jsme na parkáči potkali Ilonu se Šalou, kteří nám dali dobrý tip na teplou sprchu v kempu – více než příjemné – pokecali jsme a teď Kofi vaří a já píšu tyhle nesmysli…. Jupí, tak konečně je to tady.Začali jsme si vyčítat různé věci a zlozvyky. Tak já prý všude nechávám posmrkané kapesníky, copak můžu za to, že mám celý rok rýmu? Aspoň necvakám zuby, nenechávám puštěnou vodu z kohoutku, nenechávám vše na poslední chvíli – balení, odchod atd. Tak prý mám pokračovat a fakt ho naseru, hihihi…..

Pondělí – 7.11.2005

Ráno nás probudil déšť a rozhodně to nevypadalo, že zrovna přestane. Přitom v infocentru říkali, jak bude hezky. Aspoň jsme se dobře vyspali. Balení stanu v dešti nic moc. Jeli jsme se podívat na lyžařské středisko. Pěkné, ale ten déšť… Cesta v kaňonu řeky Whanganui – prašná, štěrková, děsně úzká, ale super. Výhledy do okolí, panorámata,déšť.. Na cestě jsme potkali býka. Musím příznat, že když jsem lezla z auta ho fotit, trochu jsem se bála, že se rozeběhne. Řeka Whanganui je největší splavná na Zélandu a docela nás překvapilo, kolik naplaveného dřeva v ní bylo. Příjezd do města Wanganui, pláž Castlecliff a přenocování na parkovišti. Nádherný západ slunce. Celý večer tam jezdil nějaký blbec sem a tam, gumoval pneumatikama a trochu jsem se obávala chvíle, kdy nás přijde zavraždit.

Úterý – 8.11.2005

Ráno probuzení živi a zdrávi do slunečného dne. Snídaně, usušení věcí po dešti včera a procházka po městě. Internet, nákup, benzín. Cesta podél západního pobřezí na jih, směr Wellington. Cesta autem po pláži cca 10 km – ještě že máme tu čtyčkolku…  Další procházka po pláži, výhledy na moře, procházka po městě Foxton – nevím co o tom říct, takové typické ospalé, starobylé město, kde si každý turista musí připadat jako děsný vetřelec. Obhlídli jsme mlýn, muzeum lnu, kam jsme nechtěli platit vstupné a vydali se směr Paekakariki. Malá vesnička na cestě do hl. města, kde je vcelku nic, kromě vyhlášeného hostelu, zde nazývaného backpacker. Skvělý výhled na moře, přivítací kávička zdarma, pračka zdarma, prostě pohoda. Majitelé jsou děsně příjemní, mají psa Messy. Večer procházka po pláži, zavolání Normanovi ohledně ubytování a práce, večer já počítač a Kofi studium. Akorát on je schopný do svého studia zapojit úplně každého a mně používá jako slovník, ani netuší jakou chybu dělá, hihihi… Hmmmm, tak tedy si vše ověřuje ve slovníku a já prý kecám.

Středa – 9.11.2005

Snídaně s výhledem na moře, telefonát od rodičů, prý se můžu vrátit dříve než mám letenku, tak ještě uvidíme. Přesun do Aucklandu. Zjišťovali jsme trajekty na jižní ostrov a bude to docela pálka. Nejlevnější je něco okolo 200 dolarů jedním směrem. A to to jsou jen 3 hodiny plavby. Procházka po městě. Po dlouhé době město, které vypadá jako město. Všude spousta lidí, Kofi začal chytat nerva, že se všude někdo tlačí a tak. Parliament building – budova starého parlamentu, která je celá ze dřeva a vypadá jako z kamene. Je to prý druhá největší dřevěná stavba světa. Dnes je tam právnická fakulta. Nový parlament je hned přes ulici a skládá se ze 3 budov – moderní tzv. úl (Beehive), centrální budova a knihovna ve viktoriánském stylu. Botanická zahrada na kopci s výhledem na město. Růžová zahrada s údajně více než 70 druhy růží a dům begónií. Cestou zpátky jsme stihli prohlídku parlamentu s výkladem. Docela zajímavé, škoda jen, že jsme neviděli hlavní jednací sál, neb tam zrovna byla schůze parlamentu. Chvíli nám trvalo, než jsme našli zpátky parkoviště, na kterém bylo naše autíčko. Vydali jsme se za město do Rimutaka forest park (lesní park rimutaka), kde jsme zakempovali. Více než příjemný kemp v přírodě i s teplou sprchou.

Čtvrtek – 10.11.2005

Trek v parku asi na 4 hodiny po místních kopcích. Bylo to super, ale nebylo nic vidět přes místní prales a buš, dost foukalo, ale unavili jsme se celkem slušně. Jeli jsme do města něco nakoupit na oslavu narozenin - ach jo, už je mi 27…. Vínko, bageta na chlebíčky, mnam, mnam. Zkoušeli jsme volat na WWOOFing. Dost nás překvapilo, jak je to obsazené a žádané. Sehnali jsme něco na neděli, ale pak se rozhodli, že se raději přesuneme na jižní ostrov a zkusíme to tam. Ještě jsme se zastavili v kanceláři DOC, kde byl velice příjemný staříček, který nám vyprávěl o všem co jsme chtěli vědět. Super. Přespání ve stejném kempu jako včera.

Pátek – 11.11.05

Přejezd směr Cape Pallisar – nejjižnější místo severního ostrova. Docela pustina, pár baráčků okolo vody a na konci cesty maják a kolonie Tuleňů srstnatých. Nejdříve jsme žádné neviděli, ale pak jich tam bylo spousta. Skoro jsme i na jednoho šlápli. Byli celkem v pohodě a mohli jsme přijít až na 2 metry. Kousek jsme se pak vrátili a zakempovali u Pinnacle – skály u moře,kde jsme si rozložili deku a pěkně vytuhli na sluníčku. Standardni vecere, tj. testoviny a vecer ve stanu prohlizeni fotek atd.

Sobota – 12.11.2005

Rano přejezd zpět do Wellingtonu, ubytování se v hostelu, zatím asi nejhorším co jsme byli a odpoledne jsme vyrazili do narodního muzea Nového Zélandu – Te Papa. Vcelku moderní budova, výstava od vzniku ostrovů, příroda, člověk, umění a další. Docela zajímavé. Ještě ráda, bych se tam někdy vrátila a důkladněji si to prohlédla. Večer jsme měli změnu jídelníčku a to místo rizota a těstovin na sto padesát způsobů, jsme si udělali rybu a brambory a zeleninu. Mooooc dobré. Večer vínko, kulečník a spát.

Neděle – 13.11.2005

Zabalit, snídaně a směr přístaviště Bluebridge a jižní ostrov. Cena trajektu už nás nepřekvapila a byli jsme smířeni s cenou 220 dolarů, což je na mně i trochu dost. Na to, že se jede jenom 3 hodiny… Před trajektem procházka po nábřeží a pak Kofiho první plavba na trajektu. Foukal děsný vítr, takže jsme za chvíli zalezli dovnitř a vylezli až na příjezd na jižní ostrov, který se táhne dlouhým fjordem zde nazývaným sound. Pak začalo pršet, tak jsme si říkali, že nás Picton nevítá zrovna vlídně. Vyjeli jsme nad město na vyhlídku a začalo svítit sluníčko – prostě nádnera. Zatím to vypadá, že se nám jižní ostrov opravdu bude líbit a to moc. Naše první zkušenost s wwoofingem je hned 6 km od Pictonu a jsme moc zvědaví jak to vše dopadne. Lidičky byli zrovna venku, když jsme přijeli, takže seznamování proběhlo celkem rychle. Jsou to moc příjemní starší lidé, James dělá do marketingu vína, Barbie je doma a dříve měli farmu, kterou prodali a koupili místo toho 2 hektary buše přímo u moře se soukromou pláží. Zatím nás ubytovali v naprosto úžasném domečku přímo na pláži, který normálně pronajímají, ale ted je volný. Nádnerný výhled na moře, sound, ticho pohoda. Zašli jsme k nim do domu až na večeři, kde nás podrobili výslechu co děláme my, rodiče, prarodiče a my se taky vyptávali na všechno možné. Bylo to příjemné a bylo toho dost, takže to vypadá, že jídlo bude OK. Večer jsme na molu popili sklenku vína, koukali na hvězdy a pak se šli ohřát a rozmočit do vany plné teplé vody. Paráda.

Pondělí – 14.11.2005

Ráno v 8 snídaně a pak práce. Dostali jsme pro dnešek prý těžký úkol a to pročistit stoku pro potok, který teče okolo domku, kde jsme. Teď odpoledne musím uznat, že to zas úplná pohoda nebyla, ale zase nic moc náročného. Akorát jsme byli od bahna, Kofi celý den rýpal hlínu z koryta, ale zvládli jsme to. Následoval oběd v domě a pak výlet na plastových kajacích, které jsou tu k dispozici. Pádlo více než těžké a loď taky žádné pírko. Plastový plovák ala kajak. Nakonec jsme uznali, že je to docela nuda, neb se nic neděje, jediné vzrůšo jsou vlny od lodí a obava, že na mě vybafne kosatka. I to se prý tady může stát. Dost foukalo, takže taky nic moc a ještě jsme od toho celí mokří. Ale aspoň jsme si to zkusili. Následovalo velké prádlo, neb je vše od bahna a dopisování mailů, deníku, Kofi učení mučení a za chvíli večeře. Hmm, tak jestli nás tady takhle budou živit, tak je to paráda. Večeře o několika chodech s dezertem nakonec je přeci jen trochu rozdíl od těstovin a rýže.

Úterý – 15.11.2005

Snídaně přesně o 8 a pak hurá do práce. Dnes je na programu pletí džungle, co prý dříve bývala i zahrada. Vyplenili jsme to dokonale. Já bych se zato doma styděla, ale James a Barbie Wilson, jak se naši hostitelé jmenují, byli úplně nadšeni. Dále úprava cestiček, tj. hrabání, posypání pískem z pláže a vrchol naší práce – pokládání koberce v „Greed Shed“ což je v překladu zelená bouda a bouda to opravdu je. Práce končí v 12.30, následuje oběd a naše volno. Dnes máme na programu průzkum Pictonu. Malé přístavní městečko, které ožívá jen 3x denně, když přijíždí nebo odjíždí trajekt ze severního ostrova. Prošli jsme se po hlavní třídě, dali si místní vyhlášenou zmrzlinu, za kterou nám zmatená slečna naúčtovala pouze půlku, pokochali se přístavem a za hodinu neměli co dělat a do večeře ještě daleko. Začali jsme procházet brožuru na další wwoofing, ale vypadá to, že to bude docela těžké něco najít. Buď už mají plno, nebo neberou a nebo v nejbližší době někoho čekají. Dle mého názoru spíš neberou a nechtějí to přiznat.

Středa – 16.11.2005

Pro velký úspěch s kobercem, ho dneska budeme předělávat celý. Barbie se nelíbila barva, takže tam budeme pokládat jiný….. Vypadalo to jako jeden z příběhů Pata a Mata. Já a Kofi asi opravdu nebudeme zrozeni pro koberce. Vystěhování boudy, složité měření koberce přes pithagorovu větu, sínusy a integrály nám zabralo celé dopoledne a když se zvonilo k obědu, nebyli jsme ještě zdaleka hotovi. Nicméně jsme to zvládli a za velké pochvaly Jamese, jak je to skvělé jsme dostali oběd. Občas pochybuji o tom, proč jsem studovala vysokou školu. Dnešní odpoledne jsme zasvětili výletu do Havelocku, městečku asi 30 km od Pictonu. Po příjezdu jsme zjistili, že je zde přístav, jedna ulice,momentálně odliv a to je asi tak všechno. Nicméně je známé jedlými mušlemi, které tady loví a turistům předkládají na talíři za neuvěřitelné ceny.

Čtvrtek – 17.11.2005

Tak je tady náš poslední den práce. Jak nám bylo řečeno, práce je lehčí a lehčí, takže já jsem dostala za úkol vyplejt jeden záhon a Kofi přidělat koberec na stěnu vinného sklípku, aby tam prý nebylo takové vedro. Dost pochybuji o funkčnosti, ale je to jejich věc. Odpoledne bylo dost hnusně, nakonec i pršelo, tak jsme si dali odpolední siestu-usli jsme na hodinu, drtila jsem Kofiho při Sudoku a pak šli na večeři, kterou jsme měli tentokrát sami, neb Barbie s Jamesem jeli do města hrát bridge.

Pátek – 18.11.2005

Po snídani (svítilo sluníčko, při snídani jsme viděli z okna delfíny) jsme opustili wwoofing a nabrali směr Blenheim, který je především známý svými vinicemi – údajně nejlepší víno z celého Zélandu.Samozřejmě jsme neváhali a vydali se na ochutnávku místní produkce. Navštívili jsme 2 vinařství, očuchali vínko, pováleli po jazyku a neoodolali a zakoupili jednu láhev Rosé z Pinot Noir, čímž tady nazývají Rulandské modré. Na jih jedeme po SH1 aneb silnice číslo 1 vedoucí přes oba ostrovy a cestou měli být úžasné vyhlídky na tuleně. Nic moc, musím říct, že na Cape Pallisar jsme si jich užili daleko více a z větší blízkosti. Dokodrcali jsme se do Kaikoury (hlavní město na sledování velryb a plavání s delfíny), nicméně na velryby teď není sezóna a moře je děsně studené. Za městem je poloostrov a značená stezka na obhlídku tuleňů, racků atd. Zrovna byl odliv, tak jsme šli jednu cestu okolo moře a druhou po útesu, neb už byl příliv a plavat se mi tam nechtělo. Pěkné bílé skály, tuleňi, rackové, co děsně řvali, jeskyně, sluníčko, teplo a zase tuleni. Paráda. Přenocovali jsme na parkovišti u tuleňů.

Sobota – 19.11.2005

Sluníčko svítí jak o život a Kofi se necítí dobře. Bolí ho klouby a celé tělo, takže jsme zprvu zavrhli výstup na Mount Fytte, horu přímo za městem, 1609 m, kde je převýšení 1609 m a údajně úžasný výhled až na severní ostrov a poloostrov Banks u Christchurch. Vydali jsme se do infocentra zjistit co jiného můžeme viděl a nakonec se stejně rozhodli pro výstup na horu. Bylo tam několik možností – vyhlídka, chata v sedle a samotný vrchol a Kofi se chtěl rozhodnout dle momentálního zdravotního stavu až tam dorazí. Výstup jsme začali v 11.30 a zpáteční cesta měla trvat 8 hodin. Nástup byl drsný, ale jak jsme později zjistili celá cesta byla stejná. Do kopce, do kopce a ještě jednou do kopce. Jediné zlehčení bylo, že se šlo po „normální“cestě pro čtyčkolky, takže taková naše štěrková polní cesta, ale sakra do kopce…. K chatě jsme dorazili o 45 min dříve než udávali a tak Kofi přehodnotil svůj zdravotní stav a vydali se k vrcholu. Zapotili jsme se přitom i na pr….li Neboli cesta byla náročná, exponovaná ale stála za to. Výhled nám maličko kazil mírný opar, ale i tak udělali asi 100 fotek do okolí. Zpáteční cesta byla pro mě skoro horší než cesta vzhůru. Začali mě bolet kolena, kyčle a tiše jsem záviděla turistům hůlku na podepření. Navíc mi na štěrku klouzali boty aneb v maratonkách člověk vyleze kamkoli, nicméně jsme celou cestu tam i zpět včetně dlouhých chvil kochání zvládli za 6 hodin. K večeři jsme si udělali zeleninový salát a víno. No jestli všechny dny budou vypadat jako dnešní, tak i snad zhubnu (k snídani mueslli, výstup na horu, k obědu sušenky typu máslovky a k večeři zeleninu…) Spali jsme opět na parkovišti, tentokrát venku a děsně otravovali komáři.

Neděle – 20.11.2005

Ráno jako vymalované, sluníčko praží už od rána. Jedeme z Kaikoury po „jedničce“ jižním směrem a první zastávka je v Gore Bay – pláž o velkýma vlnama plnýma surfařů. Některým to fakt šlo. Spousta dětí se koupala v Pacifiku, tak jsme chvilku váhali jestli taky neoblečeme plavecké oblečky, ale moře bylo tak studené, že jsme to odložili na jindy. V mém případě to bude asi nikdy. Picnik u „katedrálových útesů“ a další cesta okolo liduprázdných pláži. Odpoledne jsme dorazili do malého městečka, které nevím jak se jmenuje (už vím, Amberley), přiblížili se k pláži a zakempovali na místním kempu. Jsem zvědavá kolik nás to bude stát. Kofi se učí angličtinu (svoji údajnou prioritu) a já tradičně dopisuji deník.

Pondělí – 21.11.2005

Kemp nás nakonec nestál nic a po příšerně větrné noci jsme se probudili do celkem ucházejícího rána. Už ráno jsme si zamluvili hostel v Christchurch a z Amberley se vydali rovnou tam. Podle mapy našli backpacker, zaparkovali Lízu a vydali se na průzkum města. Údajně je to nejvíce anglické město na celých ostrovech a jak nám vysvětlili jistí angličané v backpackeru, nazývá se „city“ neb má dostatek obyvatel – což tady bývá dost problém, řeku a hlavně má katedrálu. Katedrála je na centrálním náměstí a bylo zde první arcibiskupství. Celé město působí příjemně, ne moc lidí, prostě pohoda pro mě a tentokrát doufám, že i pro Kofiho. Prošli jsme pár obchodů se suvenýrama, sportovníma potřebama, dokoupili nutné zásoby jídla a místní kyvadlovou dopravou (zdarma) jsme se přepravili zpět do hostelu. Hostel je příjemná dřevěná budova, jeden z těch lepších, v kterých jsme bydleli. K večeři jsme opět zvolili mírnou změnu – sice těstoviny, ale zapečené s masem a zeleninou. Když jsem mísu s vytouženým pokrmem vyndala na stůl, ne jedna pusa zaslintala.

Úterý – 22.11.2005

Ráno jsme dokončili prohlídku města, nechali si zběžně prohlédnout auto a potěšili se zjištěním opraváře, že by se vrzání kola nebál. Že už viděl i horší, tak nevím, mě osobně to příliš neuklidnilo. Opět na cestě –první zastávka je Lyttelton – přístav pro Christchurch, malé městečko cca 10 km od centra, kde je hlavní zajímavostí „Timeball“ – jakási koule, která slouží jako hodiny, podle které si dříve námořníci seřizovali chronometry. Takže to asi fakt funguje. Dalším cílem je poloostrov Banks, neboli velká bambule pod Christchurch. Původně to byl sopečný ostrov, ale díky náplavovým horninám se spojil s ostrovem a je úplně jiný. Na „ hlavní ostrovní pevnině“ je rovině, kdežto na poloostrově jsou kopce a ne zrovna malé. Začali jsme šplhat po „Summit road“, cestě, která vede přes poloostrov po vršcích kopců a nabízí celkem slušné výhledy. Při přejezdu místních kopečků, jsme téměř uvařili brzdy, alespoň více než dost smrděli a zakotvili v holubí zátoce (Pigeon Bay) v místním kempu. Kempů je tady několik druhů: prázdninové motor kempy jako byl tenhle jsou opravdu nic moc. Místo většinou ujde, ale jsou plné prázdných karavanů, které tam lidi mají celý rok zaparkované, takže si člověk spíš někdy připadadá jako na vrakáči. Pak jsou naše oblíbené kempky DOCu (Ministerstvo životního prostředí), které jsou sice hůře vybavené, ale zato super místo, příroda a žádní lidé. Tady nikdo po nás nic nechtěl, takže jsme opět ušetřili nějaký ten dolar.

Středa – 23.11.2005

Ráno po snídani jsme nabrali kurz Akaroa, jediné „francouzské“ město na zélandu, které nemá dnes s Francií už pranic společného, jen že zde přistáli první fr. Osadníci a názvy ulic jsou do dneška ve francouzštině. Příjemné přístavní turistické městečko, kde jsme ochutnali místní kávu v kavárně s výhledem na zátoku, prošli se k majáku a připravili si maily a fotky na poslání domů. Cestou z Banks byla ještě zastávka v místní výrobně sýrů Barry´s Bay, kde jsme jako správní turisté taky nechali nějaký ten dolar. Další cesta byla notně nezajímavá – samá rovina, zemědělství, ovce, ploty, tráva, prostě nic. Nutné doplnění zásob potravin a paliva proběhlo v Ashburtonu, kde navíc začalo pršet, takže jsme nabrali směr přírodní rezervace Orari Gorge a zakempovali v místním kempu DOC. Sotva jsme uvařili a postavili stan, začalo děsně pršet, což vydrželo až do rána.

Čtvrtek – 24.11.2005

Kofiho už několik dní záhadně bolí hlava, takže si vzal ráno pár brufenů a šel si lehnout. Pak jsme se vydali prozkoumat místní zajímavost a to soutězku Orari. Cesta byla příšerně bahnitá, jak včera pršelo, šli jsme typickou buší, kterou jsme tady viděli už asi tisíckrát a nakonec vyšli na kopec, pod kterým sice bylo hluboké údolí a byla slyšet řeka, ale bohužel přes buš a stromy nebylo nic vidět. Takže jsme šli zase zpátky v vlastně neviděli vůbec nic, akorát jsme si sebou přinesli tak 2-3 kila bahna na botech a kalhotách… Vrátili jsme se na hlavní silnici SH 1 a pokračovali do Timaru, kde jsme našli super obchod s počítačema a internetem, kde nám týpek nastavil notebooka na síť, nechal nás tam přes hodinu a zaplatili jsme 3 dolary. Zatím nejlevnější a nejlepší služba, co jsme potkali. Další zastávka bylo Oamaru – pro mě úplně jiné zélandské město než ostatní. Historické centrum je postavené z bílého kamene z nějaké místního lomu a ne ze dřeva jako všechna ostatní. Prošli jsme se po městě, kde byla hrozná zíma, kterou jsme se pokusili zahnat kapučínem v místní kavárně, což na chvíli pomohlo a šli za hlavní místní atrakcí,což jsou dvě hnízdiště tučňáků – jedni modří a druzí žlutoocí. Problém s tučňáky je v tom, že jsou celý den na moři lovit a teprve pozdě navečer se vrací do hnízd, což je jediná doba, kdy je možné je zahlédnout. Zkusili jsme štěstí se žlutookými, kteří se vrací dříve a na delším čekání viděli pár panáčků ve fráčku. Další trabl je, že jsou dost plaší, takže se musí pozorovat z dostatečné vzdálenosti z vyhlídek, takže i přes Kofiho úžasný foták nakonec byli docela maličcí. Na moodrooké jsme už nečekali, neb přichází až v 9 večer a navíc za jejich pozorování chtějí 20 dolarů. Nějaký podnikavec postavil tribunu u jejich původních hnízd a pro jistotu ještě pár umělých hnízd, aby turisté o nic nepřišli a samozřejmě to chce náležitě zpenežit. Místní obliba zpeněžit cokoli, co je aspoň trochu zajímavé, mě už začíná štvát. Přespali jsme na piknikovém place u malé říčky.

Pátek – 25.11.2005

Moeraki boulders – naše první zastávka dneska, jsou kameny na pláži, téměř dokonalého kulatého tvahu, které uvnitř mají strukturu medové plástve. Vznikly údajně tak, že to byly vápené krystaly, které nabalili na sebe další horniny a zkameněly a pak byly uložené v jílovcovém břehu moře, které kupodivu zerodovalo a jíl se odplavil a zbyly jen šutry. Další erozí se rozpadají a uvnitř jsou další krystaly. Měli jsme štěstí, že byl zrovna odliv, jinak by byly pod vodou a smůlu na počasí. Zrovna začalo děsně pršet, foukat studený vítr, takže na takovém pěkném místě jsme udělali pár fotek a rychle mizeli zpátky do auta. Shag point – další místo s kameny podivných tvarů, tuleni a tučňáky, které jsme bohužel neviděli, neb bylo ráno. V Palmerstonu jsme uhli na silnici 85 směrem Alexandra a přes oblast Centrálního Otaga jeli k našemu budoucímu „domovu“. Nejdříve krajina nic moc, ale pak se vjelo do kopců a už se bylo na na dívat. Dříve se v téhle oblasti těžilo zlato a zažili si tu i zlatokopeckou horečku. Příjezd do Alexandry na nás moc nezapůsobil, ale pak město docela ujde. Je celkem malé a vzhledem k tomu, že to má být pro nás velké centrum, které má cca 4000 obyvatel, tak nevím nevím. Nakoupili jsme – obchodák New World, jeden z větších, ale rozhodně ne ten nejlevnější nám bude muset stačit. Cena benzínu je na stejné úrovni jako na severním ostrově tj. 1,399 za litr, což na poměry jižního ostrova je průměr. Ve velkých městech mají 1,369, zato v malých turistických městech i 1,459. Napínavá cesta do Roxburghu vedla okolo množství kamenů útvarů alias Dlaždic, vede podél řeky, která pak tvoří jednu z největších přehrad a vodních elektráren na Zélandu. Roxburgh samotný nás přivítal sady lemující silnici. Zahli jsme podle návodu směrem na Roxbugh east, přejeli řeku a dle mapy odbočili doprava. Jeli jsme 5 min, 10 min a stále žádná cesta Lady Smith road nikde nebyla. Tak jsme se otočili a vyrazili na druhou stranu. Tam už jsme byli úspěšnější a po mírném hledání skutečně našli velký bílý dům s červenou střechou a v něm Joan – přítelkyni našeho domácího Normana Sinclaira. Ani jsme nestihli vypít vodu a přišel Norman – v trenýrkách, tílku a s podivnou botou, neb má jednu nohu kratší. Oba dva vypadají děsně sympaticky a doufám, že se nemýlím. Odhadovala bych jim tak na 70-80 let- přesně si to říci netroufám. Naše obydlí je menší bílý domek, který z venku nevypadá nic moc (vchod posraný od holubů, kteří hnízdí pod střechou, dřevo složené vedle vchodu a pod). Vnitřek se skládá z kuchyně, jídelny, obýváku, koupelny a 2 ložnic. WC je venku hned vedle vchodových dveří. Docela to ujde – mohlo to být i daleko horší. V našem pokoji jsme lehce šachovali s matracemi na postel a nakonec vybrali 2 celkem ucházející, vyprali si povlečení a jediné co si budeme muset dokoupit je nějaká peřina nebo deka – v pelíchajícím spacáku celý rok spát nechci. Kurníku si užíváme dost ve stanu… Bydlení má jednu nevýhodu – není tady pitná voda, která se vodí z města, ale to zase není takový problém. I při cestování jsme si vodu vozili v kanystřících. Dojeli jsme do města pro vodu, porozhlédli se po okolí a uvařili „slavnostní přivítací večeři“ – vepřový plátek a můj stupidní nápad – bramboráky. Děsně práce a navíc je připalovali na pánvi. Ale byly mnamy mnamy. Kofi se konečně dočkal a otevřeli jsme lahev vína, co jsme si koupili v Blenheimu pro tuhle příležitost, až dorazíme na místo. Máme spolubydlícího – Jirku Sedláčka – který tady už byl na jaře na 3 měsíce. Zatím vypadá v pohodě, tak uvidíme dál. Čekala tu na nás už i pošta – potvrzení o vlastnictví auta, přidělená registrační daňová čísla a od Evičky ze Švýcarska přání k narozeninám se stylovými tučňáky.

Sobota – 26.11.2005

Ráno jsme se probuli okolo 10 hodiny. Obávám se, že takhle dlouho už spát nebudeme až nám začne práce. Lukáš se dopoledne učil a já začala vybalovat, uklízet, uspořádávat věci na jejich budoucí pevné místo. Ach jo, tak už je na čas vážně konec cestování a je na čase se trošku usadit. Lukáš se na tuhle chvíli docela těšil – já moc ne. Odpoledne jsme vyrazili k místnímu vodnímu dílu – prošli si hráz, koukali na vodu, která je neuvěřitelně průzračná, Kofi dělat tisíce fotek hráze pro Goryho a pak jsme se jeli podívat na „místní“ koupaliště – zatopený zlatokopecký důl, takže si ani nechci představit, jak je hluboký. Voda krásně čistá, takže myslím, že se mi tu bude v létě líbit. Tedy pokud bude slunce pražit tak jako dneska – vedro k padnutí, žádný vítr, prostě letní pařák. K večeři jsem dělala hokus pokus ala kuřecí polévka. Nakonec z toho vyšlo něco, co se vzdáleně podobalo maminčině polévce, takže jsem byla i pochválená. Večer jsme koukali na televizi – dávali Proof of live – docela dobrý. Vtipné je to, že aspoň máme důvod koukat na televizi – docela dobrá pomůcka na učení angličtiny – tedy hlavně na poslech.

Neděle – 27.11.2005

Venku jasno, obloha bez mráčku. Dala jsem vyprat prádlo, začali jsme mýt Lízu – vyluxovat, umýt zevnitř, zvenku, ať holka trochu vypadá. Sice to nic nezachrání na tom, že je obouchaná a odřená ze všech stran, ale přeci jen… Zaplatili jsme náš první nájem na 14 dní dopředu – 160 dolarů pro oba, podiskutovali s Normanem o zítřejší výpravě do Alexandry pro bankovní účet a nákupy a Kofi šel vařit – dnes vaří on, takže jsme měli k obědu polévku od včerejška. Teď je odpoledne a já se smažím venku na trávníku u počítače a dopisuji co jsme dříve nestihli. Kofi se uvnitř učí, prý je tady děsné vedro…. Večer jsme vyrazili na naši první schůzku s Markem Darlingem (v překladu miláček, tak doufám, že takový opravdu bude) – naším budoucím zaměstnavatelem. Je to příjemný pihatý chlap, tradičně obutý v jejich tradičních „holínkách“. Takové nižší kožené botky, které tady nosí úplně každý. Práci nám nabídl hned od zítřka, ale musíme ještě do Alexandry založit si bankovní účet. Takže v úterý. Doufám, že práce bude v pohodě. Večer se nás Kofi snažil naučil mariáš, ale pochybuji, že to za rok zvládnu…

Pondělí – 28.11.2005

Kofi se ráno učil a v 11 jsme vyrazili na průzkum Alexandry. Leží 40 km od Roxburghu, ale dá se to vzládnout za půl hodiny. Prošli jsme město, taky asi za půl hodiny, udělali průzkum bank a nakonec zjistili, že si asi žádný účet nazaložíme, že bude jednodušší nechat si vypsat šeky za výplatu a pak mít hotovost. Stejně máme před sebou jen samé platby, tak uvidíme. Třeba se to ještě se změní a nakonec se pro nějaký účet rozhodneme. Opět je děsné vedro. Skoro začínám věřit tomu, že v Otagu je vždycky největší vedro. Udělali jsme celkem velký nákup jídla v NewWorldu za 110 dolarů a doufám, že nám to aspoň na 14 dní vydrží… Odpoledne jsme relaxovali v našem domečku a pak aspoň já se snažím psychicky připravit na zítřejší práci a ranní vstávání.

Úterý – 29.11.2005

Tak a je tady vstávání v 7 na odjezd do práce. Ach jo. Dneska máme za úkol ořezávat kmeny stromů a dělat do nich 2 proužky – tj. stresovat stromy, aby měla jablka lepší barvu a chuť. Osobně nevěřím tomu, že to pomůže, ale co, když se to má udělat, tak se to udělá. Problém je, že kmeny jsou hodně nízké a musí se k nim na bobek, z čehož bolí příšerně záda. Navíc je na rukách začínají dělat pochýře od rydla. Plus to neskutečné vedro… Práci jsme nakonec nějak zvládli a v 16,20 to zabalili. Jsme úplně mrtví. Všichni. Máme sílu si tak dát sprchu, ohřát jídlo a nějak přežít do času, kdy se jde do postele. Volala jsem babičce, konečně se mi podařilo ji dovolat. Předtím byla buď na nákupu nebo neslyšela telefon, protože doma byli malíři. Jsem docela zvědavá, jakou barvu máma vybrala do předsíně a obýváku. Zapomněla jsem se zeptat, tak to vypadá hotové.

Karolína

2.díl - Práce