40/1999                                    31.7-1.8.1999
Jihočeský pohár
USD České Vrbné                                         slalomy VZ B6
Sobota           31.7.1999  slalomy
 Umístění         Jméno            Čas+TB     Body   Poř.v%  Ztráta na 1.
                                K1m
   9    Milan Johanides          227,50    2    260    10      12,70
  29    Lukáš Kovárník           241,00    4    140    33      26,20
  32    Robin Hron               242,60    2    122    37      27,80
  44    Petr Felix               251,00   14     50    51      36,20
  53    Ladislav Voves           260,50    6     36    61      45,70
  56    Jindřich Novák           264,00    4     33    64      49,20
                                K1ž
   6    Petra Holková            317,60   18     13    46      48,10
                                C1
  22    Milan Johanides          389,80   74      9    79     163,40
Neděle            1.8.1999  slalomy
 Umístění         Jméno            Čas+TB     Body   Poř.v%  Ztráta na 1.
                                K1m
   9    Petr Gorecký             232,10    4    292    11      25,80
  17    Lukáš Kovárník           240,50    4    244    20      34,20
  37    Milan Johanides          255,60    6    124    44      49,30
  55    Petr Felix               271,90    6     36    65      65,60
  65    Jindřich Novák           288,70    2     26    76      82,40
  67    Robin Hron               306,70   52     24    79     100,40
  68    Ladislav Voves           310,50   56     23    80     104,20
                                K1ž
   7    Petra Holková            336,00    6     13    47      57,10
                                C1
  27    Milan Johanides          417,50  106      5    90     190,60

 

Letos už naposledy vyrážíme do Českých Budějovic. Před čtvrtou se zjevuji na kanále, navážem lodě, zabalíme auto a v půl páté vyrážíme na tříhodinovou cestu s vidinou posezení v klidu a chládku na jejím konci. Už na konci Kralup jsem si vzpomněl na první nedostatky. Nevzal jsem rezervu k vleku a techničák k vleku. Nesmíme píchnout anebo potkat policajty. Cesta probíhala monotónně jako už stokrát. Za Příbramí vyjíždím na státovku a myslím si, že teď už budu až do Budějek jen držet plyn a občas trochu hejbnu volantem. Jenže ouha. Teploměr mi tvrdí, že vařím. Zastavuji a nechám motor vychladnout. Pak dolívám vodu. Než se rozjedu, zastavuje u nás bílá Nevada s naším oddílovým šéfíkem a ptá se jestli nepotřebujem píchnout. Odpovídám, že ne, že akorát vařím. Na přeplněné silnici, se mi nechce šaškovat a přepojovat vlek, tak jenom přesazujeme Lukáše k němu a propouštíme je. Za pět minut startuji taky a nestačím se divit. Během 500 metrů je na teploměru opět 120 stupňů. Na suchý motor se alespoň dokodrcám necelý kilometr k výjezdu ze silnice a zastavuji. Po vodě ani památky. Frflixt vytahuje mobil a volá Lukášovi. Za dvacet minut jsou zpátky, zapřahujeme auto a hurá do Milína. Tady nás odkazují o dvě ulice dál, k nějakému člověku, který nás momentálně jediný může vytáhnout z bryndy. Zjevuje se zasloužilý důchodce, který poté, co vyslechne naše vyprávění oznámí, že to je docela jasný, že nemá cenu nic moc zkoušet, ale že to bude hotové až zítra večer. Souhlasíme, vyložíme auto a jedeme zpátky k silnici, kde u vleku čeká zbytek výpravy. Ten připojíme a rozloučíme se s nimi. Já a Lukáš se totiž už k nim do auta nevejdem. Asi po deseti minutách stopování se na horizontu zjevuje Vito se Zdeňkem Bízkem za volantem (vodák všude známé má). Poskakuju jako šílenec, mávám rukama jako větrný mlýn a Zdeněk zastavuje. Naloží nás a závodním tempem s námi jede až na křižovatku nad Pískem. On pokračuje domů do Strakonic a my jenom přeběhnem silnici a hned nám zastavuje nějaký mladík v Octavii. Jede sice na Lipno, k našemu zklamání bohužel ne přes Budějky. Před Protivínem dokonce předjedeme Froňka, ale tak rychle, že si nás ani nevšimnou. U Vodňan vystupujem. Tady se stopuje blbě. Provoz řídne a navíc na obchvatu to každý praží, škodovky 110 a bavoráky 170. Ale nikdo nám nezastavuje. Po půl hodině se trháme, já jdu asi půl kilometru za Lukáše. Po deseti minutách mi zastavuje Tatra 815. Snížím se ke stopařské podpásovce a ptám se jestli veme i Lukáše. Není z toho urvaný, ale souhlasí. Popoběhnu a rvu si hlasivky přivoláváním Lukáše. Ten napodruhé pochopí a nasadí sprint. Soukám se do kabiny a uklidňuji řidiče slovy: "Nebojte, on byl na střední tratě dobrej". Za půlminutku přiběhnou oči, pět vteřin na to Lukáš a po dalších několika vteřinách i jeho plíce. Vysouká se nahoru, zavře s mouhutným prásknutím dveře a jedeme. Řidič nám po cestě vysvětluje, že Lukáše viděl, ale chtěl ho prostě jenom nasrat tím, že vezme mne. Ale já ho přepral. Vysazuje nás na dohled Budějek, v Pištíně u motorestu. Půl hodiny to ještě zkoušíme, ale už se setmělo. V takových případech dvěma klukům zastaví jen sebevrah a nebo tři udělaní úchyláci a nebo sedmdesátiletý děda ve škodovce (stalo se mi jednou v jedné setmělé slovenské dolině). Jak sami uznáte, první dvě varianty jsou dost nevábné a ten děda byl určitě pohádkový a ti , jak známo, se tak často nezjevují. My místo toho vzdáváme stopa a jdeme do motoŕestu na jedno a voláme Froňkovi aby pro nás přijel. Stopovat s mobilem je nuda. Po čtvrthodině je tady a jedeme. Froněk už má v Nevadě rozložené spaní, takže poprvé přijíždím do Budějěk vlastně v posteli. Hladový a žízniví jdem do hospody a uklidňujem si žaludky a nervy trojkombinací PPP (pivo, párek, panák). Okolo jedenácté se rozjíždí cosi, čemu později dám název "rumová aféra" a na co by potom několik našich, trutnovských a místních členů mělo nepříjemné vzpomínky. Kdyby je mělo.

Ráno jedou první singly a to pro mne není moc dobré. Já na něm zatím moc neumím ani normálně, natož teď. K polednímu to už je naštěstí v pořádku, takže na kajaka jdu fit. Jelikož je ve stejném termínu Český pohár v Praze, ze špičky tu nikdo není. Tahle skutečnost mne spolu se dvěma zdařenými jízdami (i když v první jsem eskymoval) vynáší dost nahoru, zaznamenávám největší letošní bodový zisk. Lukáš se o to připravil vracením v první jízdě. Robin a Frflixt jedou asi to na co mají, Jindrovi to moc nevyšlo, takže Ládík si k pasu zavěšuje jeho skalp. Kvůli prořídlému startovnímu poli končí závod už v půl třetí. Do šesti relaxujeme, pospáváme. Potom se seberem a jedeme do Budějek do Havrana na pražená kuřecí křidýlka. Tady nás taky odchytává Gorečák, který přijel z Prahy, kde jel pohár. Finále si jak se čekalo nevyjel, ale alespoň má první pohárové body. Horší je, že se tam nedostal ani Piškot. Zítra budou v Praze teda startovat Vláďa (z dvacátého místa) a Koník, kterému se docela zadařilo. Večer v klidu klábosím se Švehlíkem a Bočkem, kteří rovněž přijeli z poháru. Spát jdu o půlnoci.

Ráno vstáváme okolo osmé, kajaky dnes jedou jako první. Podle očekávání je nejlepší Gorec, po včerejšku si trochu spravuje chuť i Lukáš. Já mám cihly na rukou, z čehož plynou příšerné časy. Ani ostatní se příliš nevytáhli. Robin dokonce pobavil diváky na šlajsně tím, že ve snaze nacpat se do protivody visící v místech, kde bývalo kolovadlo, jí jako jediný projíždí seshora (=>+50 vteřin). Kdyby to tak chtěl, z deseti pokusů by se mu to nepovedlo ani jednou. Petra jede průměrně a já na singlu taky. V první jízdě to ještě okořením nepovedeným výjezdem z protivody v bývalém kolovadle, na přes ruku to už neudržím a zahučím tam. Vyeskymuju až poté co projedu bránu číslo sedmnáct dnem vzhůru. Takže dvakrát za padesát. Ve druhé jízdě už to zvládnu, ale to je mi platné jak hadovi noha. Ve dvě absolvujeme vyhlášení výsledků. Díky slabé konkurenci v součtu závodů něco posbíráme, Gorečák je druhý dorostenec starší, Jindra třetí veterán mladší a Petra druhá dorostenka mladší. Diplomy nedostanou a ceny jsou spíše za trest. Jindrova vodácká mapa Lužnice je ještě v pohodě, ale Gorec vyhrál pádlo se kterým bych se bál i na Mácháči a Petra vyhrála šortky do kterých by se vešla naposledy když jí bylo osm. Naštěstí byli podobně postiženi i ostatní. Renata Gaždová vyhrála pěknou bundu, ale asi tak na mojí postavu (zajímavá představa o postavě dorostenky), Sylva Maršáková byla poctěna teplákama modelový ročník 1982. Ale jak se říká, darovanému koni na zuby nekoukej a na zdi se to bude vyjímat dobře. Zpátky nás (totiž mne a Petru a vlek, ostatní jeli buď s Jindrou, nebo s Renatou a Ivanem) do Milína dopravuje rakovničák Jirka Holý s Transitem. Moje očekávání se bohužel vyplnily. Měl jsem prasklou hlavu (ve druhém a třetím válci). Zaplatím, starou hlavu si beru jako suvenýr z cest, děda se nám ještě pochlubí nádherně zrestaurovanou Felicií Super ročník 1962 a pak už frčím domů. Právě jsem absolvoval asi nejdražší závody v mojí kariéře. Další závody mne čekají až v půli září u nás.

P.S. Nakonec jsem musel měnit celej motor, poněvadž nebyla ruplá jenom hlava, ale celej blok...

Jožka