Pro letošek jsme zkusili zaplácnout na začátku července už několik let otevřenou díru v termínové listině. V tu dobu je většinou jeden nebo dva víkendy bez závodů a nám to skoro bylo líto. Přesto jsme byli zvědaví jestli vůbec někdo přijede. Nakonec to dobře dopadlo a i s dohláškami na místě byla účast poměrně slušná. Zvlášť singlíři se činili, ve čtvrtek jsem množil startovky, tam jich bylo třicet dva, nakonec jich bylo čtyřicet čtyři. V pátek večer už jsem měl vše nachystáno a poprvé po dvou letech jsem dokonce pomáhal se stavbou trati (celou čtvrthodinu). Potom jsme zkompletovali naše multioddílové sací komando a provedli zahřívací secvičnou. V sobotu jsem kromě čtyřech jízd odnesl párkrát lístečky, a dvě kategorie jsem odestál coby záchrana. Pěkně jsem vytuhnul, protože jsem celou dobu stál na břehu v pěkné kose, akorát jednou mě nějaký žáček dostal vody. Tedy nejdřív sebe, pak teprv mě. Nepomohl mi ani grog (tedy spíš hadí polívka, té vody tam moc nebylo). Na závěr jsem ještě musel do vody pro udatný debl Šimík-Voves. Jeli celou dobu docela pěkně, až v poslední protivodě to Láďa nepodržel a spadli tam. Ten vůl Vovsů se vykašlal na všechno a jal se přesvědčovat rozhodčí, že byli v cíli ještě v lodi, bohužel mu nikdo neřekl, že tohle už hezkou řádku let neplatí a ve chvíli, kdy projel cíl dnem vzhůru, má peška. Než dokončil své výlevy, převlékl se a po dědově otázce se zamyslel, kde vlastně má pádlo, to stihlo zmizet. Musel potom sednout na kajak a hledat. Našel ho pod kempem. Ještě, že potom udělali půlhodinovou přestávku, aspoň jsem stihl rozmrznout. Prostě červenec. Na kajaku vše při starém, Piškot byl třetí, Koník na to sednul asi po roce a všem nám to strašným způsobem napráskal a já se při první jízdě ani nezadýchal, jak jsem se soustředil na trať. Na singlu Koník vyhrál, Pavel, Vláďa a Milan zajeli jako vždy a já s Davidem jsme nekrysili. Já jel první jízdu čistě (a pomalu) a až před poslední bránou moje ostražitost povolila, spadnul jsem tam těsně před poslední překážkou a při pomyšlení jak bych si na ní nabil hubu jsem udělal zatím nejrychlejšího eskymáka v životě. Nicméně padesát bylo na světě. Druhé jízdy už snad žádné dramatičtější okamžiky nepřinesly a já ze sebe s velkou úlevou shodil hadry. Ovšem vyměkl jsem a zase jsem je natáhl. Na sprint. Do sedmi jsem potom zaujal místo ve výpočetním centru a dával do kupy výsledky a připravoval je na internet. Následovaly už jen světlejší okamžiky dne. Večeře, sezení v loděnici, sud, kytara a výborná slivovice. Spát jsem se odebral poměrně brzo; ve tři. Někteří vydrželi až do ranního blití kohoutů.
Druhý den jsem musel datlovat výsledky, protože moje nejmenovaná zástupkyně přijela ještě více indisponovaná než já a během dvou minut usnula. Na kajaku jsem jel jen první jízdu, protože bych druhou jízdu musel stihnout asi za třicet vteřin, abych se dostal na nějaké rozumně bodované místo. Vynahradil jsem si to na singlu, urval jsem můj zatím nejlepší bodový zisk sezóny (heč!). Nedokázaly mě v tom zbrzdit ani některé nábližky, mazácké kličky a sugestivní zatáčky ke strašidlu. O křečích v rukou nemluvě. Aplaus vzbudil David svými eskymáky, v první jízdě se vzepřel o gumy, v druhé jízdě zvedal již klasicky. Pobavení vyvolal Milan, který minul poslední bránu zleva a nadával, že takhle mu to tam pulslo poprvé. V druhé jízdě asi tři vteřiny pouze sledoval s vytřeštěným zrakem, jak bránu míjí znova. Tentokrát zprava. V holkách byla taková konkurence, že Petra skončila třetí. Je ovšem třeba říct, že jela docela dobře. Závod skončil, ořezali jsme protestní čas jak to jen šlo (kdo by taky protestoval, že), vyhlásili jsme výsledky a ukončili závod. Uklidili jsme a já frkal domů (resp. nechal se odvézt Milanem) pověsit výsledky na internet. Tak tady je máte.