Uplynul týden a my zase nabíráme známý jižní směr a svištíme do Českých Budějovic. Frflixt veze Robina a Kofyho, mladí jedou s velkým Vovsem a já jedu s Gorcem a budeme se stavovat na Trhovkách pro Piškota s Mašinkou a Davida. Ještě než se Frflixt rozjede, slyším otevřeným okénkem Kofyho nabádání: "Robine, já bejt tebou, tak si ten pás zapnu...". Cesta ubíhá v klidu, akorát těsně před Trhovkami (to už pro změnu slušně lije) nám volá Lukáš, že se po nás shání Mašinka. Netrpělivá jako vždy. Na Orlíku je všechny naložíme, stihneme jedno pivo a pokračujeme dál. V Budějkách jsme za setmění (už tradičně), stavíme stany a jdeme jako správní Češi na pivo. Dozvídáme se, že Frflixt se opravdu po cestě staral, aby nebyla nuda. Nějaké bloudění, sem tam krizová situace a na závěr pokus o čelní střet v plné rychlosti. Jako vždy se bránil, že za to nemůže. V podstatě je to pravda, škoda ovšem, že to nevěděli ti kdož mu ten řidičák dali. Robin to rozdejchal celkem v tichosti, Kofy už taky na silnicích viděl leccos, ale v Praze přistoupivší David Horák měl ještě pořád oči jak tenisové míčky a kelímek s pivem svíral poměrně vděčně. Prostě takové to díky za každé nové ráno.
Ráno ještě dohlásit mlaďasy na debla, vzpomněli si tedy dost brzo. Na rozdíl od minulého týdne jsem se s ranním startem vypořádal celkem v pohodě, trať je strašně rychlá, skoro až sjezdová. Benza s Jakubem měli jednu jízdu pěknou, druhou zvrzanou. Je to škoda, ale jsou tam určité náznaky, že by se to mohli naučit. Kuba s Ládíkem v druhé jízdě vydupli v kolovadle, v první jízdě ještě nájezd bez náklonu ustáli, ve druhé už ne. Na kajaku zuří tradiční budějovická válka o korbáče (poražený platí vítězovi korbáčik). Petra jela jednu jízdu nádherně, druhou strašně. Jako vždy. Po závodě proběhlo tradiční zpestření. Když už na svazu neprošly půlnoční slalomy a sprinty, pro letošek připravili splavávání šlajsny. Üčast byla poměrně solidní a prohráli jsme v něm sud. Časově jsme sice budějické porazili, ale oni to dohnali bonusem za striptýz Lukáše Šandla. Večer se při přestavbě trati akorát přetáhly protivody na druhou stranu, takže sjezdy budou i zítra. Zatímco minulý týden byl na večerním programu rockový nářez, na dnešek byla slíbena folková pohoda. Šli jsme se tedy najíst k Carovi a když jsme se vrátili, byl už hudební program v plném proudu. Nejdříve zaznívaly klasické kotlíkářské, ale pak nastoupil jazzový band a začalo to stát za to. Kluci vytáhli před přístřešek popelnici, odložili si na ně půllitry a začali předvádět taneční kreace. Pak se obě skupiny promísily a hrály v kombinovaném složení. Po půlnoci se složila aparatura, Kuba Prüher uchopil kytaru, přetrhl strunu, natáhl jí a na druhý pokus jsme mohli začít s vlastní hudební produkcí, počítaje v to unplugged verze písní od AKIE.
Budíček jsem měl dost nečekaný. Lehce mokré nohy a bubnování deště na stan. Do stanu trochu teklo, u našich nohou se nevytvořila louže jen proto, že veškerou vodu vysálo moje sako. Mělo teď asi pět kilo. Nemohl jsem navíc vůbec mluvit, asi jsem večer halekal víc než bylo zdrávo. Při závodě se od normálu výrazněji odchýlil jen Benza. Vydupl. Kluci na deblu dojeli. Já jsem v první jízdě moc dobře netrefil čtrnáctku a strčil jsem do ní hlavu. Bohužel mi to neuznali, ani jsem se nehádal. Pavel se na singlu lepší závod od závodu a vypadá to, že mu letos dvě plus neujde. Ve druhé jízdě to měl ovšem ztížené o to, že jel bez levého úvazu. Asi ve čtvrté bráně jsem ho totiž utrhl, a jelikož si tu loď předáváme... . No, vyrovnal se s tím víc než dobře. Pomalu jsme sklidili, dobrali nějaká piva z včerejšího předplaceného sudu a vyrazili k domovu. Stejně jako při páteční cestě jsme cítili občas benzín, takže jsme se na to na kanále podívali. Poměrně slušně uchcávalo na rozžhavený motor. Hadičku jsme prohlédli, ale byla celá. Mašinka se celou dobu operace držela stranou a neustále mumlala cosi o každém metru, který zvyšuje pravděpodobnost přežití v případě výbuchu. Přišla až když přijela sestra, kterou jsme si zavolali, aby Gorec nemusel s benzínem chlazeným motorem jezdit do Kralup a mohl jet rovnou domů do Dallasu. Asi půl hodiny poté jsem slyšel vyjíždět z Kralup hasiče a záchranku, ale nazítří jsem zjistil, že to nebylo pro Petra. Ten byl smrti nejblíž v okamžiku, kdy mu tatínek řekl, že tam nějaký benzín cítí už dva měsíce, ale nechtělo se mu do toho vrtat. Jó, letecký mechanik je letecký mechanik... .