Přichází poslední srpnový víkend a s ním i tradiční svátek nás cákalů: Lipno. Kluci mají poslední pohár a zbytek se povozí na parádní vodě. Vyrazili jsme už v pátek, závodníci s Caravellou už dopoledne aby stihli páteční trénink na trati. My, co nepospícháme (jako já), nebo ti co pracují (jako Piškot) jsme vyrazili odpoledne (v půl páté místo ve tři). Ti co mají ještě méně času (jako Jindra), popř. ti co jsou mimo (jako Frflixt) přijedou až ráno. Díky pozdějšímu odjezdu jsem přijel do Vyšáku až v deset. Po cestě se nic extra nestalo, jedno vaření se nepočítá. Zaparkoval jsem na jediném volném místě, do lesíka čumákem nahoru, vypadá to, že budu spát i přes mohutné vypodložení hlavou dolů.
Ráno mě vzbudil Piškot v devět, vydržel bych spát mnohem déle. Nakoupili jsme si v samoobsluze a vyrazili vzhůru. Nahoře už byl asi milión lidí, po cestě jsme potkali Jakyho jak ťape z Prokopa nahoru s kajakem na rameni. Vzal jsem ho i s lodí do vlečňáku. Nahoře vysedl a během dalších sto metrů jsme minuli policajta. Bylo jich tu dost, jak jsem ovšem později zjistil, omezovali se celkem rozumně jen na nejnutnější řízení dopravy a jinak tomu nechávali celkem volný průběh. Oni by je totiž možná lidi jinak utloukli čepicema (nebo helmama). Závodníci odešli rekognoskovat trať (Koník měl jet předjízdu, ale přijeli pozdě), ostatní ponasedali do škorupin a vzhůru dolů. Byl jsem na tom nejistej, naposledy jsem kajak trénoval ve středu a předtím v květnu. Na lodi jsem jinak posledních čtrnáct dní neseděl, jelikož jsem byl pryč. Na Lipně jsem nebyl šest let, takže jsem si z toho pamatoval dost málo. První jízda byla taková seznamovací, až při druhé jsem si začal trochu vyskakovat. Na vodě bylo dost lidí, bohužel hlavně plastařů, v devadesáti procentech se na tom sotva drželi, vyjížděli kdy je napadlo a nějak je vůbec netrápilo, že tam nejsou sami. Jeden takovej mě nabral a pak mne ještě seřval, měl jsem sto chutí mu narvat pádlo do huby. Ještě horší to měli sjezdaři, kteří tady jeli závod. Sprintovat co to dá, hledat ideální stopu, křičet na plastaře aby uhnuli a pak ty mantáky stejně objíždět, nebo před nimi brzdit není žádný med. Opravdu regulérní závod. Ony jsou dneska plastové lodě natolik bezpečné, že na to vlezou lidi, kteří předtím jeli maximálně z Vyššího Brodu do Budějovic. Nakoupí si vybavení za padesát tisíc a vyrazí na vodu jako je Lipno, sebevědomí obrovské, ale ponětí o tom jak se na vodě chovat minimální. O raftech platí něco podobného. Jelo jich tu hodně, minimálně třetina lidí ve mně budila dojem, že drželi pádlo poprvé v životě, byli tu i tací, kteří jeli bez helem... Ti samí lidé budou potom řvát nejvíc, že se tu nic nedělá pro bezpečnost až se tu zas někdo utopí. Kluci mezitím odjeli závod, Koník bude ve finále na singlu i deblu, Vláďa zajel svůj standart, ale na finále to nestačilo, Piškot to údajně zvojtil příšerným způsobem, nasranej byl dost, ani se mu nechtělo na druhou jízdu. Odpoledne jsem dvakrát dojel pro Lukáše do Prokopa, kam jezdil na raftu s nějakým známým. Pak jsem si to dal ještě dvakrát do Prokopa a na závěr jsme jeli až do Loučovic, kam nám auto svezla Renata. Hodil jsem jí zpátky nahoru, kluci mezitím navázali na vlek a pak se jelo dolů. Když přijel i zbytek, tak jsme se rozhodovali, co s večeří. Nakonec jsme jeli zpět do Loučovic, Vyšší Brod je úplně plnej. Po asi půl hodině jsme tu hospodu našli, byl tu už zbytek sacího komanda, který spal nahoře. Na rozlohu hospody měli dost malý personál, donáška piva podle toho vypadala. Naši to vzdali po deseti minutách a odjeli beze mne, sice se pro mne vrátili, ale já už zůstal, protože mezitím přinesli piva která si objednali, takže jsme se jich samaritánsky ujali. Do deseti jsem se stihl najíst, dát si čtyři piva (donáška se zlepšila). Rozloučil jsem se a vyrazil těch šest kilometrů dolů do Vyšáku. Pěšky. Za hodinku jsem tam byl, za závoru kempu jsem nedošel, bufet je před ní. V klasické sestavě (Švehlík, Boček, Franta a spol.) se opět rozjela klasická halekačková smršť.V jejím průběhu přišli i naši a nesli další kousky pro výzdobu kanálu.
Ráno mě opět probudilo vedro, v autě bylo jako ve skleníku. Přijeli jsme nahoru a vyrazili se klouzat. Byl jsem ještě nějak rozespalý a v jednom místě jsem přehlédl proti sluníčku šutr ve vracáku. Přistál jsem na něm bokem a prásknul se. Voda mně nějak zkroutila, měl jsem hlavu na jedné straně lodi a pádlo na druhé, takže jsem zkusil páku. Zvedl jsem se jen napůl, protože jsem jí dělal úplně špatně. K druhému pokusu nedošlo, mezitím jsem přistál na nějakém placáku, kde bylo málo vody a zvedl se rukama. Na probuzení akorát. Jel jsem potom ještě jednou, už bylo méně lidí než včera. Pak jsem jel na raftu s Banánkem, Frflixtem a Ivanou dolů do Loučovic. Ivanu jsme pořád strašili, ta se nechala a chtěla vystoupit. Při průjezdu Loučovicemi nás jeden válec nakopl a ona hodila krovky do rafta na Banána, kterej jí pak pomáhal rychle se přemístit do původní polohy. Frflixt jako vždycky dělal úplně něco jinýho než měl (začal jako malej mávat pádlem na břeh), takže jsem ho bacil pádlem po přilbě aby zabral a my neskončili na šutrech. Ivana se hned jak vstal otřepala a zklamaně prohlásila:"A to je všechno?" Musím se přiznat, že mě docela rozchechtala. Šli jsme se pak podívat na Okno, je to tam docela zajímavý, je otevřenej náhon při pravém boku, takže to do poslední chvíle táhne ven z Okna. Byly tam dva rafty, najížděly oba z náhonu, tzn. vymakat proti proudu, obtočit se kolem pravého kraje propusti a vzhůru dolů. Na obou ale seděli nějací mantáci, oba to naprali hned pod Oknem do břehu, ti první se odtamtud dostali pozadu až na druhý břeh a málem tam skončili podruhé, ti druzí se do Okna málem nevešli a moc nescházelo aby zůstali připláclí na Okno bokem. Stejně je to jen otázka času, kdy se tu někdo utopí. Pak jeli ještě nějací plastaři, ale ti to zvládli celkem bez problémů. Vrátili jsme se nahoru, poobědvali a šli se podívat na hlídky. Naše "A" hlídka působila spíš jako kulturní vložka, ale jak pro Davida, tak pro Ládíka to byla zajímavá zkušenost. "B"éčko mohlo zajet líp, ale nějak jim to nešlo a navíc dali kuli. Střílet je kvůli tomu nebudem. Sfoukli jsme si to ještě jednou do Prokopa a pak už sbalit a připravit se na raft. Jedem po dojetí sjezdu, ať se jim tam nepletem. Po odjetí posledního sjezďáku jsme vyrazili, pod Váňou vylovili pádlo jedněm raftařům, kteří se dokázali zvrhnout už nahoře na trati a jeli dolů. V Železňáku jsme se chytili hned pod válec, ale do něj se nám vyjet nepodařilo. Přeplazili jsme Loučovické voleje, proskočili Loučovice a zastavili nad Oknem. Šli jsme se na něj podívat, asi minutu poté se k němu přihnal náš druhý raft a z jejich nesouvislého řevu jsme vyrozuměli, že vodu zavřeli o čtvrt hodiny dříve a že oni jeli trať už skoro na suchu. Ještě jsme se podívali jak se zabodli pod Oknem do břehu, zahodinařili a pak už jsme upalovali, aby nám voda také neopadla. Ještě než jsme vyrazili, vrátil jsem majiteli z výše zmíněného zvrhlého raftu uplavanou sandálu a vyrazili jsme. Nikde jsme nestavěli, aby jsme chytili maximální stav vody. Okno, Škvíra, Schody a i další věci jsme projeli naprosto bez problémů, jenom mě překvapil ten padák v Okně, podle mě je větší než dřív. Nevím jak dlouho to trvalo, ale přišlo mi to strašně krátký. U zastávky Čertova stěna na nás čekali s Caravellou. Vyfoukli jsme raft, převlékli se, (tedy já ne, já jsem tak dlouho radil všem kam si mají dát věci, až jsem si svoje nechal u sebe v autě a to uvidím až ve Vyšáku). Uviděl jsem je, ale až za hodinu, šli se totiž ještě podívat na Čerťáky a zabloudili (PIŠKOT!!!). Jindra odjel už před třičtvrtě hodinou ve třech, já jsem si špatně spočítal lidi, takže zas jedu dom v pěti. Ještě se po cestě stavět pro rodiče ve Zlaté Koruně a pak tradá domů. V Rájováku jsem předjel Jahodu, který byl na Lipně na kole. Později povídal, že jsem ho předjel už jednou Fíka a tam jsem ho málem sejmul vlekem. Vybral jsem si cestu přes Tábor, říkal jsem si, že v Praze už fronty nebudou. Nebyly, byly už před Planou nad Lužnicí. Jeden semafor tam vyrobil asi pětikilometrovou kolonu. Aby ta cesta potom nebyla taková jednoduchá, tak jsem nahoře na Votičáku ucítil jak auto začíná plavat, zastavit ale není kde, v téhle tmě by mne někdo do pěti minut sejmul. Zastavil jsem až u odbočky na Votice. Pravá zadní guma už měla půlku vzduchu. Zrovna tam se hever dá nasadit špatně, nedrží tam. Výměna mi tvala snad hodinu, povedla se až když jsme sebrali z nějaké stavby žulové kostky a podložili s nimi hever. Než jsme dojeli domů, vyložili věci na loděnici a kluky ve městě, byla půlnoc.