Sice jsem už posledně sliboval, že jedu do Budějek naposled, ale člověk míní a ostatní lidé mění a tak jsem ve středu zase na nádraží kupoval lístek do Českých Budějovic. Měl jsem ještě trošku nedospáno a tak mi cesta do Prahy utekla jako nic. Přešel jsem v klidu na Hlavák a čekal na Davida. Po chvíli jsem vyrazil na perón a asi po dvaceti minutách se vrátil. David nikde. Tak ještě jednou na obhlídku před ceduli s odjezdy a deset minut před startem definitivně zpátky do vlaku. Za dvě minuty vpadne do kupé David a vystřelí ke mně dvě otázky:"Máš pro mně lístek, máš pro mně lahváče?" Zírám jako puk, tohle mi nějak ušlo. David tedy odběhne ven z vagónu a pět minut před odjezdem se vrací s lístkem. Je tu prý už hodinu a po porovnání časových údajů zjišťujeme, vždy když jsem se odebral na perón, tak David odešel k odjezdům a když jsem tam zamířil já, tak se on přesunul k pokladnám. Ještě spolu tedy na deblu netrénujem, ale už začínáme být zajímavě sehraní! V Budějkách na nás čeká Gorec s Petrou (jsou tu už od úterka). Nadlábnem se na zahrádce a jedem na kanál. Večer pokecáme a jdeme spát. Spíme venku, je sice všelijak podmračeno, ale pršet nebude.

V šest mě budí mušky. Jsou stokrát otravnější než komáři a nedá se před nimi schovat. Místo udušení ve spacáku volím ústup a vstávám. Nejdřív se projdu podél kanálu, prohlédnu si vyvrácený dub a před sedmou si začnu vařit snídani. Po hodině vstávají i ostatní, najedí se a jedeme do Sparu nakoupit jídlo. Moc toho nekupuji, počítám s nějakým dlabancem v hospodě. V jedenáct jdeme na vodu. Kromě nás tu jsou Pytlákovci a pár místních. Hodinka na protažení stačí, pak balíme a jedem. Tedy vlastně ještě ne, nechce nám blikat vlek, je trošku rozsekaná zástrčka. Nejdřív jedeme metodou cuku a sirek, jeden všelijak viklá se zástrčkou a druhý hlásí:"...levej ... voba ... levej ... pravej ... voba ... levej ... nic..." podle toho, co právě jde a pak nastupuje David se šroubovákem a uvádí kontakty do chodu. Cestou se zastavíme na Veverkách, nechám se převezt. Je tu lidí úměrně konci srpna, ale stačí na to, aby se tatík s Klárou měli co otáčet. Švehlík je v kasínu. Na Lipně zaplujem za barák a vaříme si oběd (já s Davidem špagety). Vedle nás trutnováci a naprosto proti všem pověrám dlabou rybičky. Před tréninkem přijíždí Vaňkovi a Piškot s Ivanou. Voda teče od dvou do čtyřech. Jdem nahoru. Už je tu docela dost lidí a trénink je po pravdě řečeno hustý. Při první jízdě v horním úseku ani nezaznamenám, že by tam nějaké vracáky byly, natož, abych se do nich dostal. Pak už to bylo lepší. Jedem trať celkem čtyřikrát a pak zamíříme s Vaňkovými a Davidem až do Loučovic. Vody neteče moc, takže je to pěkné pohoupání. Chvíli čekáme, velkej Jirka přiváží auto a vracíme se nahoru. Vyhazujeme tady dva kajaky, které vezem jiným, převléknem se a jedem do Vyšáku na tábořiště. Naše počáteční radost nad tím, že tu není moc lidí se postupně kalí, protože sotva si stačíme uvařit večeři, navalí se do tábořiště mraky turistů. Po dvou pivech odcházíme do města, nakonec jdeme do mashe. Normální pajzl, nemuselo by tu být špatně, ale oba výčepní jsou na odstřel. Tváří se jako by jim někdo ubližoval, ale hlavně takové podmíráky jako točí tady bych se opravdu neodvážil nikomu natočit. Bál bych se, že by mi někdo tím půllitrem rozbil hubu. První beru ještě jako omyl, ale s druhým a třetím si jdu po spadnutí pěny pro nášup. Ten zloděj za pípou mi ještě ukřivděně řekne, "dyk je to jenom cenťák a půl pod..." (byly to víc jak dva). ČOIku na tebe! Jdeme pak ještě na jedno do kempu, postěžujeme si navzájem na šílené a nezodpovědné kyblíkáře a raftaře a pak hupky dupky do stanu.

Dopoledne máme hafo času, takže vyspat se do alelujá, nasnídat co se do nás vejde a odpočívat. Sjedeme ještě s Gorcem a Davidem na Veverky. Gorec musí někde vrátit sud od Eggenberga, co si přivezli z vody nějací známí jeho rodičů. Chvíli blafem s Klárou a jedem zase zpátky. Voda teče dneska od tří, takže na oběd zbývá více času. Najíme se zase až nahoře. Je tu víc lidí, než včera, ale voda zase teče déle. V novinách se dočtu o chystané sjezdařské šílenosti. Alex, Lukáš, Knebel, Pischák a ještě pár dalších razí v nedělní půlnoci na trasu Lenora - Praha (333 km). Kanoisti jedou ve třech na kanoi a střídají se, kajakáři sólo. Časový hormonogram je 40 hodin. Pro kajakáře nemožné. Těsně před puštěním vody přijíždí Caravelou zbytek výpravy. Nechám ze začátku lidi trošku vycukat a jdu později. Je to lepší než včera a teče vic vody. Už začínám trošku gumovatět a při poslední jízdě dělám hovadiny. Nejdřív projedu horní půlku bokem a pozadu a pod Váňákem se prdnu a eskymuju co nejrychleji, abych se blíže neseznámil s břehem. Jedeme potom dolů, lidí je tu mnohem víc než včera, asi už víckrát nepojedu. Ještě před Źelezňákem registruji nějaké drama. Někdo hysterčí na šutru, stačím si všimnout lana pod šutr a převrženého raftu. Zastavuji dole a čekám. Po chvíli připluje tělo, nějaký plastař se ho snaží dožďuchat ke břehu, ale naštěstí tu je raft a háčci už rvou toho kluka hlavou nad vodu. Ze břehu jim někdo hází lano a táhne je břehu. Okamžitě ho vytahují (nevypadá, že by ho ta s kosou chtěla pustit...) a začínají rozdejchávat. No nic, tady už nebudem moc platní, lidí je tam dost a vypadá to, že vědí co dělají. S tísnivým pocitem odjíždíme dolů na Prokopa. Když jdem nahoru, stojí tam ještě sanita a doktoři makají. Až zhruba patnáct minut po našem přichodu nahoru se sanita s jekotem řítí k Lipnu a za další čtvrthodinu přebírá úlohu vrtulník a míří na České Budějovice. To je dobré znamení, kdyby nebyla naděje, tak vrtulníkem rozhodně neletí. Po páté vyrážíme na raftu na Čerťáky. Má to háček. Jsem jediný levák, tak jdu dozadu. Vezeme Kláru, až do Loučovic na špici. Tam dofukujem rafta a Klára přesedá doprostřed. Nejsem si na tom moc jistý, jedu to potřetí v životě a moc si z toho nepamatuji. A hlavně nevidím dopředu. Na Okně to kapitálním způsobem vořu, neodlomím, vymeteme skoro břeh a vzápětí se málem vysypem bokem na šutrech. Být čas, tak mne kluci popravují a jedou radši ve třech a já sám bych se nejraději podvlékl pod lodní páteří. Nakonec to nějak sjedem, ale radost z toho nemám. Ten Němec nahoře a teď to na tom Okně... Dole na nás čeká Pták s Caravelou. Teda nečeká, je na čumendu na Schodech a Caravela je zamčená. Já mám stejně věci u Gorečáka, takže si sedám do Švehlíkovo pikapa a jedu do Vyšáku. Tam po půl hodině přijíždí i moje věci, takže se převleču, navečeřím a jdeme do města. Mezitím se dozvídáme, že toho Němce nakonec rozdýchali. Měl z pr***e kliku, pod tím šutrem byl minimálně tři, čtyři minuty. Byl to nějaký tábor, co byl poblíž, tak se rozhodli svézt na vodě, trochu to Colorado přetížili, nikdo z nich to pořádně asi neuměl... Vyšák je totálně narvaný turistama, nikde se nechytáme. Spát jdu o půlnoci.

Z totálních mdlob mě David budí okolo deváté, už musíme jet. Balím si věci a jdu si propláchnout ksicht, kluci mne tam hned nabírají, jedem si nakoupit a hajdy na trať. Podívám se na první jízdy singlů a jdu se svézt na Prokopa. Nějak dojedu dolů, ale je to na ručník. Ulovím rafta a tři plastaře, kteří mi vyrazí přímo před čumákem do proudu. Já bych zavedl říční policii a za tohle bych vybíral pokuty. Když se na té vodě neumíš chovat, tak plať... Hustota lidí mne totálně znechucuje a kašlu na vodu. Jdu sledovat závody. Koník druhou jízdu zmršil, vracel se a je na sebe pěkně naštvanej. Naštěstí pro něj se to stalo více lidem a o fous postupuje jako poslední. Na deblu je to něco podobného. Míň štěstí už má Pavel, který ve druhé jízdě špatně vyjede z jedné protivody a nedstane se do jednoho z drsných přesazů. Dole navíc (to už ho nevidíme) v tiché rezignaci sjíždí Váňák, hází ho to na šutry, ztrácí pádlo a krysí... Ale jinak se na to kouká hezky, trať je pěkná, těžká. Po závodě jedou kluci Čerťáky, já chtěl původně jet do Loučovic na lodi, ale nakonec mne přesvědčuje spousta lidí na vodě a potřeba kluků, aby jim někdo svezl auto dolů k tomu, že dělám řidiče. Asi deset minut trvá, než se s Caravelou vymotám z parkoviště, na Okně mne taky nějaká zácpa zdrží, takže přijedu dolů, nechám klíče za kolem a klušu nahoru na Schody. Kluky už asi nestihnu, ale snad se nikam nepospíchá. Jsem tam asi půl hodiny. Pár věcí k vidění tu je, voda už asi o deset čísel spadla a málokdo to projíždí čistě. Jedni borci dokonce na každém schodu ztrácí jednoho člena posádky, takže pod Schody už pokračuje na raftu jediný človíček. Jdu dolů, kluci jsou už převlíklí, uvážem rafta a jedem. Berem Pischáka a nějakou holku Kofy tráví hrkou pětiminutovku výjezdem, protože se sem navalilo mraky lidí a otočit náš busík není jen tak. Vracíme se na trať, chvíli tam prodlíme, dáme dvě piva, máme žízeň jako trám, je vedro a voda je náročná :-) a jedeme do Loučovic na Spartu. Po včerejším Vyšáku je to bazám na duši, pivo a jídlo dobré a levné, s obsluhou je sranda. Škoda, že jsem si nevzal spacík. V deset přijedem dolů a davy lidí nás nutí ustoupit na diskotéku. Odcházím ve tři, ostatní ještě většinou pobudou.

Pět hodin spánku musí stačit, jedem zase nahoru. Chci jet hned dolů na Prokopa, sedám (resp. klekám) na loď a vyrážím. U startu sjezdů zaberu pádlem o podvodní šutr, ozve zapraskání, leknu se že jsem málem zlomil pádlo, zaberu normálně do vody, v trubce lupne a já vystřelím jak z praku a zmizím pod hladinou. První pocit je údiv. Do pytle ... vždyť já musím krysit ... jak se to vlastně dělá ... aha, sundat šprajdu, vrozepnout úvazy, vysoukat se a zpátky nahoru. Už pomalu mířím do kaskádky, jen tak tak se dotáhnu na břeh (bohužel druhý), o metr víc a jel bych s lodí pod vodou to samé, co ten Němec v pátek. A platím deset piv... Vyleju a napůl rukama, napůl listem přešplhám proud na druhou stranu. Vrátím se k autu a chci se svléknout, naštěstí mi Vaňkovi půjčují náhradní Jirkovo pádlo. Je sice o dost kratší, má jiný list, nemá ovál, ale je aspoň rovné a je! Jde tedy znovu na vodu, abych si na něj aspoň trochu zvykl. Pak už jenom sleduji závody. Koník zajel pěkně a je devátý, na deblu se nezadařila druhá jízda a dali kuli. Po nich přichází naše hvězdná chvíle, jedem hlídky. Stojí to za to, hned první povody za pade. Celkem tři. Jediné, kluci jedou jen za šťouchy. No, hlavně že jsem to přežil. Kajakáři zaznamenávají kule taky, David tři, Kofy jednu, jenže nakonec mají prohozené výsledky, ten, kdo si první vzal číslo si vzal špatně. Necháváme to tak, balíme, navazujem a odjíždíme. Vaňkovi a Caravela okolo druhé, Gorec se mnou a Davidem o hodinu později. Předstartovní příprava obnáší známé cviky se zástrčkou u vleku. Moc platné to není, za Dvořištěm musíme zastavit a zkoušet znovu. Nakonec zástrčku sprostě rozebereme a kolíky nastrkáme jeden po druhém. To pomůže, takže stačí už jenom v Budějkách jednou zkorigovat a vydrží to až domů.