Bloviceeeee. Závěr sezóny. Loni jsme z pracovních důvodů nejeli a o to více jsme se těšili letos. Nic jistého ovšem nebylo, takže jsme se nehlásili a teprve v týdnu se zjišťovalo kdo vůbec pojede. Nakonec jsem jel já, Gorec, Honza, Pavel a David. Odjiždět se mělo v pět, Gorec díky tomu přijde o hokejbal, musí to zahrát bez něho. Před navazováním jsme s Davidem ještě museli do vody a znovuvybudovat hrázku. Pak jsme navázali a ve třičtvrtě na šest vyjeli. V Kralupech jsme ješte dofoukli kola, na mostě si vzpomněli, že nemáme rezervu a pak už směr jihozápad... Chtěl jsem jet nejkratší cestou, stejně nemám dálniční nálepku a má škoda stodvacet s vlekem je na dálnici v pozici pozemního cíle (předurčena k odstřelu), ale padla tma a já někde přehlédl nějakou odbočku a jelikož jsem se orientoval dle daru přítele Omnipola, což je dost nešťastný pokus o autoatlas, tak jsem stejně skončil v Rokycanech. Předpokládám, že zmíněnou brožurku nechal Omnipol zhotovit k distribuci v zemích potenciálních nepřátel, protože s její pomocí je jakýkoliv nedomorodec schopen minout v podstatě jakýkoliv cíl cesty. Pár kilometrů před Blovicemi jsme ještě řešili původ divných zvuků, které se náhle ozvaly odkudsi zezadu. Nic. Na Čabardě jsme byli po osmé, sestava už byla plná, kytary nažhavené. A tak jsme se navečeřeli a potom...

Ráno mě budilo cupitání nohou po dlaždicích, zurčení tekoucí vody, úpění zubů pod tlakem kartáčků a dávení pasty z tisíců úst. Samozřejmě jsem si ustlal hned vedle záchodů a všichni jsou takoví bordeláři, že se musí po ránu hned mýt. Ležel bych ještě dlouho, ale ještě nejsme přihlášení, tak se vypáčím ze spacíku (i když se mi to nepáčí) a suneme se k vodě. Přihlásíme se a jdeme snídat do bufetu. Lidí je akorát, sto kajaků, skoro padesát singlů. Nejdřív jedou kajaky obě jízdy, potom to ostatní. Celou dobu bylo podzimně, ale teď se mlha zvedla a vykouklo sluníčko. Mnou tak úpěnlivě hledané babí léto je už pár dní konečně tady. Celou první jízdu mi trvalo, než jsem si zvyknul, že se ta loď vůbec točí. Gorec mne zajel, ale mě nedostane. V druhé jízdě jsem mu to vrátil, zejména díky tomu, že umím dělat šťouchy. Měl jsem totiž dva, ale tak nenápadně, že si toho nikdo nevšiml. Po půl druhé skončil závod a my se šli najíst do Čabardy. Sotva jsem dojedl, ozval se telefonicky Pavel, jede domů, chce zítra pro změnu fotit raftové závody u nás. Horní bydlení je zamčené a jestli bych nesehnal klíče. Valím z hospody a jdu za místními na loděnici. Klíče rozdali mezi obecný lid, jeden má prý určitě Franta Sajdl. Nechám se převézt na druhou stranu a hledám Františka. Najdu ho, ovšem ten mě posílá za Vlčkem z Lípy. Naštěstí spí u auta. Chvíli přemýšlí a pak si vzpomene. Má je Michal Šrámek. Jo. Ten seděl na Čabardě u vedlejšího stolu. Úprkem se tam vracím, jenže už tam není. Podoben slepičce shánějící vodu pro kohoutka ještě pět minut bloudím mezi lidmi a jsem za to nakonec odměněn klíčem. Odemknu Pavlovi a vracím se na závodiště. Sedáme si pod jezík a sledujeme sjezdy. Ne všichni zvládají zatáčku pod šupnou a občas závodník donutí obecenstvo vstávat ze židlí (šutrů) a fandit vestoje. Při druhém závodě je už jedna hrázka pobořená a zejména pro některé lehčí závodnice to je nejlehčí a nejrychlejší cesta. Přesto o zajímavé momenty není nouze a my sledujem několik čelíček. Vrchol nastane v okamžiku, kdy se nějaké dvě holky sjedou nad jezem, ta rychlejší to dole nevytočí a je vzápětí sejmuta v závěsu za ní jedoucí pomalejší. Přímo špičkou na bok v plné rychlosti. Obě holky zaječí, začínající buldozeristku ten náraz odpéruje zpět a může pokračovat dál, zatímco ta rychlejší a na komoru trefená se dál pere s proudy pod jezem. Diváci oceňují tento důkaz, že občas se vyplatí být pomalejší bouřlivými ovacemi ve stoje, jen několik slabších jedinců se válí smíchy. Před šestou už je po závodě a my se pro změnu přesunujeme na Čabardu. Program je klidnější než včera, ale má též své kvality. Končíme po půlnoci v hotelu na kulečníku, který hraji snad po pěti letech. Ostatní jsou na tom naštěstí stejně jako já, protože první tři rány nasměřují do děr bílou kouli. Změna nastává až ve chvíli, kdy se tága chápe Fanda a neomylně posílá do věčných lovišť kouli černou. Nějak to doplácáme a za chvíli jdem spát.

V neděli si přispávám a spaní opouštíme jako poslední. Počasí je stejné jako včera, akorát sluníčko vylézá později. Gorec je po první jízdě druhý, pak ho ještě odsunuje Hynek na bronz. Honza jede nějak kostrbatě a ať počítám, jak počítám vychází mi, že je bez bodu. To by přezimoval s nulou, čudla jeden. Na singlu už je vše jak má být a zlepšuju se každou jízdou (a nenarážím do prkených hrázek jako včera). Ve dvě je po závodě, jdeme na vyhlášení, Gorec dostane první seniorský diplom. Já po půlce odcházím, vyhlašují fůru kategorií, už mne to trošku zmáhalo. Pak navážem, nažerem se v Čabardě a vyrážíme. Kilometr za Blovicemi kombinačkami umravňuju termostat (sakra proč se kouše?) a míříme pryč. Začínají se ozývat stejné zvuky jako v pátek. V Nezvěsticích beru benzín, platí ho David, protože mojí kartu to nesežralo a zjišťujeme původ zvuků. Pochroumané ložisko na pravém kole vleku. V zatáčce vlek setrvačností uhne ven a kolo se vykloní a tře se bočnici. Moc pěkné. Jedu s tím dál, ale čím dál víc tuším, že to na dojetí nevypadá. Vracet se v týdnu někam pro vlek se mi taky nechce. Nakonec už kolo šmatlá pořád. Zastavím a jdu to zkontrolovat. Ložisko je kompletně vylágrované a pneumatika se z vnitřní strany natavila třením, takže když tam sáhnu, tak mi zůstane na prstech. Dojíždím do první obce, kterou jsou Cerhovice a sháním nějakou opravnu. Prý mi to spraví támhle za rohem nějaký mizera. Tedy pan Mizera. Když se ptám, jak to poznám, dozvídám se, že to nejde přehlédnout. A skutečně. Zahnu na označeném místě, přede mnou se objeví dům obsypaný kastlemi škodovek, sem tam nějaký motor a spousta dalšího. Zastavujeme a zvoníme. Nikdo se neozývá. Vstříc mi vybíhá korpulentní vořech, očuchá mne a ztrácí o mne zájem. Naštěstí. Přesunuje ho totiž k autu a projeví tak, že ochčije přední kolo. Jelikož tu nejsou vrata, vcházím dovnitř. Vzadu na dvoře nacházím nějakou paní. Mistr opravářský šel na trávu, přijde možná za půl hodiny. Vlek nechávám na místě a jedu se podívat po vesnici. Za pět minut jsem zpět a už vím, že dotyčný opravář Mizera je jediným, kdo nás může spasit. Abysme nepřipustili z jeho strany žádné pochyby, nacházíme v hromadě haraburdí tři disky (jeden i s gumou), podkládáme vlek a sundaváme kolo. Než se nám to povede, přichází rozšafný metrákový chlapík s pivní zátkou na hlavě. Osvětlujeme mu naši situaci a on posléze poprvé promluví:"To je ze skůtra, je to přední, nebo zadní?" Shodneme se na tom, že asi přední. Vypreparujeme kolo z blatníku a on se pokouší vyčistit střed, ovšem ten je tak zřízený, že se mu to nedaří. Celou dobu pracuje na improvizovaném ponku, který si zřizuje z karoserie zelené stodvacítky, která se povaluje před plotem na ulici. Občas zapluje do dílny pro nářadí, které zrovna nemám. Nakonec zmizí beze slova si na deset minut za barákem. To co vidíme potom mi vyráží dech. On totiž táhne zrezlou a špinavou přední vidlici z prasete na které se otáčí odpudivé, leč funkční kolo. Zbytek je dílem okamžiku, přehazujeme střed, namontujeme ho na vlek, ten Mizera (věčná sláva mu!!!) si říká o kilo, které mu s radostí dáváme a startujeme. Gorecký mě začíná poňoukat k jízdě za hranicí pravidel, k použití dálnice a ke všemu možnému jen proto, aby byl do sedmi v Kralupech. Hrají totiž další zápas hokejbalu a on by tam rád byl, protože v pátek vyhráli bez něho. Rýpe do mne v podstatě bez ustání a já mu bez ustání odporuji. Tahle zábava nám vydrží až do Prahy, kde vyhazujeme Ivanu Hermanovou, která se s námi svezla, aby byla v Praze rychleji. No, ne vždy se zadaří... Po sedmé je Gorec doma v Dallasu, béře auto a jede do Kralup. My nejdřív shazujeme věci na kanále, pak vyhazuji Davida doma a vezu Honzu do Lobče. Jeho rodiče nás už dvakrát či třikrát sháněli, jenže volají Davidovi na mobil a ten má slabé baterky, takže vždycky zazvoní a umře (mobil, ne David). Potom se stavuji s průkazkami a techničákem u Froňka, který mi říká, že to ložisko čekal a směje se. No ještě, že o nic nešlo. Pak uklízím vlek, stavím se na Isidor Colliseum a chvíli sleduju Gorce, jak mydlí hokejbal a jedu domů.

Jožka

P.S. Ten zápas prohráli, když jsem během třetí třetiny odcházel, bylo to 5:2...