JČ pohár 2002 - 2.část

Letos už naposledy do Budějek... Jedeme ve čtvrtek, chtěl jsem dřív, ale nebyla dovolená. Pobalíme, navážeme vlek (s vyměněným tlumičem, heč...) a vyrazíme. Asi rok jsem (od loňských Budějic) nevařil, asi jsem tenkrát proplách trubky. Až teď, náklaďáky se zřejmě rozhodly, že si dají dostaveníčko tam, kde se nedá předjíždět. Jednho jsem tedy předjel, ale ten další mne za sebou nechal podusit ve vlastní vodě. Kusek za Hluboší stojíme a chladíme. Dolévám zbytek vody a pak frčíme dál. V koloně za dalším náklaďákem nějakému místním Sennovi za volantem pick-upa úplně přeskočilo a začal předjíždět. Samozřejmě před zatáčkou (tady to jinak ani není) a samozřejmě z ní vyjelo auto. Brzdilo i očima, já taky, navíc jsem očekával zezadu tupý náraz doprovázený praskotem našich lodí. Nestalo se, svou misi jsme úspěšně splnili. Hovado úspěšně předjelo. Povzbuzen úspěchem se to začalo pokoušet znovu... Další dobrodružství už cesta naštěstí nepřinesla, takže jsme po šesté hodině s úlevou vystupovali na kanále. Vystrnadili jsme z hangáru polovinu věcí a uložili se do něj. Honza s Jirkou pomáhali budějickým upravovat šlajsnu, aby nebyla tak nudně rovná. Večeře byla už tradičně u Cara, pak ještě chvíli kecat a pak hupky dupky do spacíků. Spím uvnitř, kluci venku, je dusno.

Ráno se probudím a připadám si jako na teplém zájezdě. V noci pršelo a kluci se nasáčkovali dovnitř. Tam kde, normálně spí dva, spali čtyři, z jedné strany Felix, z druhé Gorec. Jak že to vždycky říkají? "Je dobré být gay"? No nevím... Mraky visely nízko, Kleť v nich. Takže tam letos zase nejdu. Půjčím si od Strakonických kolo a jedu na Vltavu nakupovat. Po návratu posnídám (no, je skoro jedenáct...), chvíli trávím, a pak, když jdou všichni z vody na oběd, rozhodnu se zariskovat. Jdu na vodu. První trénink od začátku června. Jezdil jsem asi třičtvrtě hodiny, šlo mi to líp, než jsem čekal. Ale asi jsem to přepískl. Ke konci mi jemná bolest v zádech naznačovala, že bych měl jít ven. Z posledních zbytků ohebnosti se převléknu a jdu do hospody. Tam asi dvě hodiny usrkávám jedno pivo, čtu Reflex. Ku*evsky mne bolí záda, tak si na lavičku lehnu. Je to ještě horší, tak si zase sednu. Pak se zase položím a tak už zůstanu. Ne že by se mi ulevilo, ale nemůžu vstát. Asi za hodinu to začíná pomalu odeznívat. Mno, tak aspoň vím, v jakém duchu se ponese tenhle závod. Mastička na záda a kocour ledviňák. V kombinaci s kraťasama to vypadá bombově, příště si vyřežu hůlčičku z kaktusu. Večer zas dlabanec u Cara a noční posezení před hospodou. Tentokrát i s videoklipem, který vyváděl kytaristy z tempa...

Tak nám zase začly závody paní Millerová! První jedou singly. Trať (pachatelem Boček) byl docela zajímavá, akorát byla zase šestnáctka nasměrovaná hezky na břeh. První jízdu zajedu tak nějak v normě, akorát mne dvakrát zachránilo hadění (auuuuu...). časem jsem to jak Jirkovi, tak Láďovi dal, ale čtyři šťouchy jsou moc. Druhá byla bez hadění a o celých devět setin rychlejší. Kluci mne ovšem nepotěšili a zrychlili o sedm a o deset. Vteřin... Po přestávce startujeme na deblu, všechno je jakž takž v pořádku až do čtrnáctky, kdy máme dle rozhodčích za pade. No, viděl jsem tu dnes už větší zvěrstva za šťoucha. Vrátíme se, necháme si ukrást špic a skončíme v šestnáctce. Jsem nasranej a jedeme dolů, kašlem na to, za námi už funí Gabáni s Kaštanem, poslední dvě brány jsou protivody, nemá smysl se jim tam motat. Jdu si lehnout a relaxuju, mezitím odjedou kajaky a jdem na to znovu. Tentokrát to jedeme tak, jako bysme to ani nebyli my. Sice šest šťouchů, ale jinak v pohodě. Mít obě jízdy stejně, jsme třetí. Kdyby... Druhou jízdu kajaků sleduji jen tak očkem, jdu se podívat akorát na Honzu, nějaké chybky by se našly, ale jinak vcelku ucházející. Nakonec se zlepší časem o půl minuty a udělá jen dva šťouchy. Po závodě se rozbaluje aparatura, my pomáháme strojit trať a pak startuje tradiční 3ový (cti:prdelovy) závod. Účast je letos chabá, já sám taky nestartuju. S Honzou pomáháme Kubovi měřit časy, pak melu do mikrofonu nějaký nesmysly, protože Kuba startuje taky. Po závodě narychlo sečtu výsledky, podtrhnu a předám k vyhlášení. A vyhlašuji ústup do předem připravených pozic. K Carovi. Večeříme, koukáme na zpravodajství z kvalifikace Trojského koně. Další průběh večera je už celkem standartní, prostě osvěžení po dlouhém a parném letním dni.

Neděle nás přivítala podmračeně, dneska asi ažůro nebude. Deblíme zas pro změnu naprd. Asi toho už letos necháme, bez tréninku to nemá smysl. Kajaky ani nesleduju, jenom tak polehávám. Na druhou jízdu debla se mi ani trochu nechce, ale když už jsme tady. První bránu projedem normálně, ve druhé děláme koniny a pod třetí přehodíme úplně nesmyslně náklon a ... lup ... jsme tam. Ani jsem se nestačil leknout. Tak připravit na eskymáka, počkat na Davida, ... jau hlava, jaujau ruka, kde mám pádlo? Kašlu na to jdu ven! Co ruka? Dobrý, jenom bebíčko. Pádlo to samé. David mezitím doplave na druhý břeh a vylévá loď. No nic, dalšich deset piv poputuje ke šťastným výhercům. Odjedou kajaky a bez přestávky závod pokračuje náma. V první jízdě dostanu Jirku, Láďa je rychlejší, v druhé už mne nadobro opouštějí síly, zhoršuji se o dest vteřin aniž bych se někde vracel. Dáváme dohromady věci, začínáme nakládat. Sbírám čísla, už chybí jenom Petřino, tak jdu k vodě, abych jí hned odchytl. Přicházím včas. Petra přijede, někde to lupne, udýchaná kajakářka padá do vody a vyeskymuje vyplašená singlířka. Zlomila trubku na pádle. Ptám se, jestli pojede dál. Odpověď je jasná:"Neeeeeee! Ja chci ven!" :-) Tak jí taháme z vody. Aspoň to číslo mám dřív v ruce. Odevzdám je a začíná pršet. Sbalíme všechny věci, pak se jdem osvěžit do osvěžny a zbouráme stan. Navážeme lodě a jedeme. Cesta je naprd, protože až k Miroticům hrozně leje, místy jedu pod sedmdesát, abych neletěl ze silnice. Večeříme Pod proudem. Já svůj steak ani nedojím, Dave ano, tak mi nezištně pomáhá. Sotva vyrazíme, tak uvízneme v koloně. Poskakujem do kopce, teploměr se vyšplhá k 90 stupňům, přehoupnem horizont, sjedeme na volnoběh dolů a je zpátky na 80ti. Nahoru 95, dolů 80, nahoru skoro 100, dolů... Oznamuju, že další kopec neuchladím a vodu nemám. David volá Kofymu, jsou někde u Příbrami. V koloně. Odbočujeme do nějaké zadele, tuším Vrančice a snažíme se projet do Milína. Napoprvé se to nepovede, jedeme s nějakým favoritem s kladenskou značkou, proč ten jel okolo? Nakonec se někde ptáme na obecním úřadě (byla to kůlna s takovou cedulí) jestli se dá projet do Milína. Panaček s půllitrem povídá že ano. Ať se prý neděsím, že je to asi sto metrů polňačka, jinak je tam asfalt všude. Jedeme tedy po úzké asfaltce nahoru, favorit, který se už nějaký čas drží za námi taky. Cesta je to pěkná, na kolo. Auto tu působí dost nepatřičně. Pak přehoupnem prašnatý horizont a za chvíli jsme u silnice. Doprava nebo doleva. Dave tvrdí doleva, já doprava. Jedeme doprava. Háček měl jednou pravdu. Nechám ho vychutnat si ten pocit a jedeme zpět. Do Příbrami přijedeme přes Zdaboř a při nájezdu na silnici na Beroun se zařazujeme do štrůdlu za naším starým známým favoritem. Je to jezdec k pohledání, když se objeví jakákoliv zatáčka, zpomaluje na šedesát. Jedeme za ním hodinu, brzdí nás i v serpentinách nad Berounem, Předjíždím ho až u Chyňavy. Na loděnici dojedeme až za soumraku, vykládáme věci, sušíme stan, cosi řešíme a pak (konečně!) jedeme domů.