NKZ Žimrovice 2002

Poslední NKZ v Žimrovicích. Tradiční cíl všech cestovatelů ze záliby jako jsem třeba já a těch, kteří potřebují na poslední chvíli zachránit dvojku nebo poháry. Letos třeba Piškot, Láďa nebo David. Navíc sem bylo přeloženo od nás mistrovství dorostu, když nám to tak krásně skartovalo kanál a zázemí. Kofy vyráží tradičně dřív, aby už tam byl, my co nepospícháme, vyrážíme okolo čtvrté. Na cestu jsem si půjčil od kolegy šikovnou hračku, GPSku do auta. Jenže jsem nějak počítal, že jí budu napájet ze zapalovače. Jenže to jsem nepočítal, že Forman Goreckých nemá zapalovač, když je Fantoci kuřák. Bohužel baterie, které měly vydržet dvanáct hodin byly skoro prázdné a za Poděbradama začaly kolabovat. Na jídle jsme se zastavili na Kolibě v Hoděšovicích. Na chvíli jsem bodl v hospodě baterky do nabíječky, Dave se rozhodl, že vytáhne elektriku přímo z káblíků. Za chvíli jsem se za ním šel podívat. První, co Dave udělal bylo, že sáhl dovnitř, ozvalo se lupnutí a vyhořela pojistka. Šli jsme tedy jíst a pak jsme se vrhli do opravy. Samozřejmě se už setmělo a vyhořelá pojistka obhospodařovala brzdová světla a vnitřní osvětlení. Jenže která to je? Nejdřív si náš elektrikář svítil sirkou a zkoušel jednu pojistku za druhou. Když si popáté popálil prsty, tak si koupil zapalovač. Ten sice prsty nepálil, zato se však záhy roztavil. Zapalovač byl tedy nahrazen baterkou zakoupenou na přilehlé benzínce. Asi po půl hodině a dvou kolech kompletního vypojení a zapojení všech pojistek brzdy začaly svítit. Naskákali jsme do auta a vyrazili. Začalo krápat. Gorec pustil stěrače. Nic. Zastavili jsme na benzínce v Býšti a začalo druhé kolo. Asi za čtvrt hodiny už fungovalo vše. Vyrážíme a spouští se šílený liják, který se nás drží skoro až k Mohelnici. Objeví se další problém. Nemohu najít napájecí kabel k GPSce. V Olomouci tankujeme, prohlížím v rámci možností auto. Nic. No jo, když problémy nejsou, tak si je holt musíme vyrobit. Po jedenácté dojíždíme do Hradce, probojováváme se do tělocvičny, na prostředku roztahujeme karimatky a zaleháme. Chvíli trvá, než si zvykneme na chrápavé vícehlasy.

Ráno mne budí tichoučké dupání po parketách a šustění spacáků. Dneska se začíná hodně brzo. Balíme se, lezeme do auta a za deště odjíždíme kalným ránem do Žimrovic. Stavíme až před branou papírny. Vovsovi tu jsou už od včerejšího dopoledne, bereme od nich čísla. A zíráme na rozpis předjízd. Na kajaku Robin a na deblu já s Davem. Na poradě oznamuji, že nejedem ani kdyby nás diskvalifikovali. Náš poslední kontakt se sedačkou debla byl v Budějkách při krysení ve třetí bráně. To by asi nebylo na ukázkovou jízdu nejšťastnější. Nakonec nejede ani debl, ani náhradníci za nás. Trošku to působí problém při schvalování trati, kde se spekuluje o dvou či třech místech, která by mohla působit problémy deblům. Nakonec to všichni celkem oprávněně smetou. Trošku pozdvižení působí Pytlák, který trať obhajuje, což rozhodně nebývá zvykem :-) Začínám se oblékat. Nemám bundu, zapomněl jsem ji doma. Nemám boty. Nevím kde jsou evakuované. Nemám helmu. Totéž. Musím chodit ve normálních botách, helmu mi půjčuje Gorec (no, helmu, skopíček) v případě nárazu by mi sice byla platná jak hadovi noha, ale je to jediná, do které se vejdu. No, vejdu, tlačí mne na spáncích a popruh mne škrtí, ale lepší než drátem do oka. Pak už vše jde přímo pekelným tempem, šup do debla, start, prokymácet se tratí (fuj, ta nejistota...), šťouchy ani nepočítáme, kule jedna, když nedokážu při výjezdu udržet špičku, proud nám jí sebere, do povody jsme krátcí a Dave se fikaně po kajakářsku pro ní předkloní... Sotva vylezeme a oklepeme se, už musíme zpět na start, do lodě, málokdo to stíhá, startér je nervózní a huláká, takže čekám, kdy to s ním praští a spadne z hrázky dolů. Druhá jízda je o malinko lepší. Ale jinak bída, svrab, mor, neštovice. Ve čtvrt na deset mi závod skončil. Oblékám se, nasazuji kulicha a bloumám po závodšti. Vysvětluji asi už potřetí Bratrovi Sokolovi (to jako Honzovi) trať. Pak se toulám po okolí, občas juknu na kajaky. Sokola málem nestihnu, zakecám se na břehu. Možná by bylo ale lepší ho nestihnout. Stejně jako v Benátkách usoudil, že bran je moc, takže jede z pětky rovnou do sedmičky. Pak jede celkem normálně, až pod lávkou zatrtotlí, spadne tam, vyrobí jeden pokus o eskymáka a pak potěší diváky ukázkovou krysou. To bych mu prominul, přece jen poslední trénink byl na konci července, ale že si vůbec nebyl vědom, že neprojel jednu bránu to bylo horší. Druhé jízdy proběhly v podobném duchu jako první. Sokol sice dojel, ale ani Piškot ani Láďa to moc nerozsvítili a přišli o možnost pohárů, Robin s Davem neujeli boda. Jediný kdo zajel standard byl Gorec, jenže tomu už o nic nešlo. Po závodě jsem vypakoval Sokola aby jel domů s Vovsama a Piškotem a svážel jsem klukům dolů do Hradce auto, oni si to sešplouchli po vodě. Po návratu zpět jsme se sbalili, kluci jeli po polívce a jídlu do Opavy do kina, já s Davem a Vaňkama, kteří přijeli během kajaků jsme se vrátili do hospody, venku bylo opravdu restauračno. Nabíjel jsem tam zároveň baterky do té GPSky. Prohledali jsme auto a kabel nikde. Vypadá to, že během druhé opravy pojistek jsme jej v té tmě vysypali z auta... To jsem si zas vydělal. Nakonec jsme zůstali na koště, kluci se mezitím vrátili z Opavy, nabídka kina je moc neuspokojila, tak vzali na chvíli zavděk nabídce jedné místní restaurace. Spát jsme šli okolo půlnoci, část do Hradce do tělocvičny, já s Davem a Gorcem na parkoviště k trati. Povečeřeli jsme před spaním ze svých zásob a zalehli s vidinou proklepané noci.

Nakonec to tak strašné nebylo, přesto, že jsem se ráno probudil s očíma plnýma rosy a pohledem na blankytně zbarvenou oblohu bez mráčku a ojíněné okolí. Spacák chrání kvalitně. Pak už začínalo okolí ožívat, kousek ode mne zastavil nějaký diesel, těsně vedle mne nastrčili vlek s loděmi. Pomalu se hrabu ze spacáku, na vařiči u Jirky si dělám čaj a snídám. Přijíždí škodovka, některý z budějických mláďat prohodí k vystupující postavě, "Hele, kouč". Odpovědí je hřímání "Na kolena smradi! Přijel Pán! Máte klečet na zemi, mlátit hlavou o asfalt a křičet "Ó veliký, ó mocný!"!". Všichni se rozchechtáme, začíná další závodní den. Dnes to už taková honička není, už jsme se přizpůsobili startu v čase, kdy slušní lidé ještě spí. Dnes jedu jen já a Vaňci. První jízda je na jistotu, celkem se mi v rámci možností daří, až dole dám dva šťouchy. Jíra jich udělal asi pět. Na dorosťák nic moc. Mezi jízdami se nepřevlíkám, sluníčko už sem dosahuje. Vyhřívám se a těším se na druhou jízdu. Voda tu není těžká a je hezká, trať taky a ježdění mi už začíná scházet. Přeci jenom poslední trénink byla třičtvrtě hodina v Budějkách a předtím na začátku června... Jenže druhou si už víc dovoluji, ale ručičky to nepobírají a šťouchy naskakují. Jako zlatý hřeb míjím závěrečnou vlásenku a musím se vracet. Ale co, záleží už na tom? Horší je, že Jirkovi se nevyvedla ani druhá jízda. No nic, tak za rok. Kofy odjíždí. My se ještě v pěkném slunečném dni touláme okolo trati, koukáme na veselou kategorii, zejména na tu veselejší část (rozuměj K1ž, spodní půlku startovního pole). Dneska je to ale všechno v klidu, bez problémů. Po poledni naposledy převrátíme auto naruby, naházíme dovnitř svoje věci, navážem lodě, vrátíme čísla, nedostanem žádnou průkazku, prý jsme žádné nedali (?), vypijem poslední kofolu a po jedné nasedneme do auta a vyjedeme. Zapínám GPSku, schválně kam vydrží. Po dvaceti kilometrech míjíme první stopařku, Dave se dožaduje jejího naložení, ale nějak to neklaplo. Vynahradili jsme mu to za Olomoucí. Původně s námi měla jet jen do Mohelnice, nakonec jsme ji vysadili až za Hradcem Králové. Mezitím jsme přešplhali kopečky u Moravské Třebové a u Svitav (600 m.n.m., čekal jsem víc). Byli Jarinem telefonicky zpraveni, že máme průkazky v Žimrovicích. Dohodli jejich předání Fandorem v Blovicích. Samozřejmě s patřičným komentářem ohledně odměny za transakci a kvality našich fotek na průkazkách. V Býšti pohledali na benzínce kablík. Neúspěšně, nepomohlo ani porhrábnout popelnice (na radu pumpařky). Pokus o večeři na Kolibě, neúspěšný, bylo moc lidí. Večeřeli jsme v Obědovicích, aby se to nepletlo. To už jsme jeli po paměti (stejně to známe), GPSka umřela před Hradcem. Cesta z Hradce byla rychlejší a plynulejší, než jsme čekali, po sedmé jsme byli v Dolínku. Odvázali jsme pádla a lodě a Gorec nás rozhodil po našich vesnicích.

Jožka