Česká Skalice 2003

Normálně toho Koník moc v autě moc nenakecá, ale když už tak to stojí za to. Teď jede na svoje první závody po roce a tak jen prohodil "kde mám průkazku?". Trošku se za volantem zarazím. Normálně je beru já, ale teď jsem na to ani nevzdechl. Jsou na kanále, my u motorestu Na Štěpáně, obě místa děli necelých dvacet kilometrů. Máme se pro ně vrátit? Zastavujeme a radíme se. Pak zkoušíme volat Lucyji, jenže Hromádka to nezvedá (později se dozvídáme, že trénuje na závody, plave v bazénu). Sháníme tedy číslo na Krapáče. Nic. Vracíme se tedy zpět. Ono by to možná nevadilo, ale... Davida vyhazujeme ve Veltrusích na náměstí, zapomněl si kartáček a pastu a bez toho se na závody nedá jet, to uznáte sami, ne? Jenže na kanále průkazky nejsou. Byly na stole, teď je tam prd, na televizi, na skříňkách ani ve skříňkách nic. Vracíme se zpět na náměstí, Dave volá opět Froňkovi. Prý jsou ve stole. Ten stůl má šuplík? Nakonec se ukazuje, že má, ale je tapetou maskován tak zdařile, že Dave nejdřív obejde stůl, než si všimne z které strany se otevírá. Hodina v čudu a my opět na startu. Koník navrhuje, abych ho vyhodil na Závisti, že ho to přestává bavit :-) Zbytek cesty už naštěstí probíhá dobře. Vlek je s pozitivním výsledkem otestován až do rychlosti 130 km/h (ne, že mne naprášíte...). Za setmění jsme u trati, stavíme buznakrabičku, já si rozestýlám v autě, ale planetárium nebude, stojím přímo pod lampou. Na večer si zasedíme pod stanem, ještě vyreklamujem Lucyji z pelechu, aby si nemyslela, že hosti jsou vosk. Večerku máme pod zamračenou oblohou na rozhraní pátku a soboty.

Sobota je zamračená, mokrá a větrná. Vstanu, opařím se čajem z bufetu a pomalu se probouzím. Trať je mi nějaká povědomá, myslím, že už jsem jí tu loni viděl. Sleduju kajaky a začínám vnímat realitu. Na rozdíl od Sokola, který v zápalu boje objevuje poslední povodu pozdě, nacpe se do ní jedině za cenu obhození tyčky pádlem. Navíc to udělal okatě a dostal kuli. Vynesu debla nahoru a pouštíme se do jízdy. Voda je tu lehká, ale nástrahy číhají jinde. Tratě jsou zde už tradičně dlóóóóóúúúúúúhéééééééé. V cíli máme dost... David peláší na kajaka, já táhnu nahoru debla. Závod dál plyne v poklidném tempu, nikdo už nevymýšlí žádné hovadiny, všichni ještě deset minut po dojezdu skelnými pohledy dáváme najevo, že maratonům jsme již odvykli. Nejvíc trpí Koník, který rok nejel závod a vadne s každou bránou. Přesto ho zahryzne jenom Pytlák. Hlídky absolvujeme na kajaku, Dave, Sokol a já. Sedím na tom po roce a půl. Nakonec jsme čtvrtí, protože jsme nedomysleli jednu kombinaci a Dave se Sokolem se tam zamotají. Po závodě si necháme osvětlit polohu nejbližší hospody s jídlem a jdeme se do tepla nadlábnout. Bohužel má zavřeno. Zrovna jen dneska. Nejbližší hodinu bloudíme po Skalici a míjíme zavřené restaurace, nakonec se uchytíme snad v tom největším pajzlu, co je k dispozici. Při návratu zjistíme, že už otevřeli jeden bar, který jsme míjeli, tak se tam ještě zastavíme na kousek žvance a pivko. Když se trošku zahřejem (opravdu dnes hnusně protahuje), tak přesuneme zpět ke trati. Za nějaký čas přijíždí z Trnávky Jarin i s mladými. Na večer rozdělá oheň, Kůň chvíli hladí kytaru, Jarin vytáhne ze zavírajícího se bufetu lahev vodky a dává nám ochutnat jak budou příští týden vypadat oslavy jeho narozenin. Končíme po půlnoci a jdeme chrápat.

Je hezky! Juchů!!! Sušíme hned po ránu věci, závodíme, poleháváme po břehu a tak. Po singlu jsem už silně slabý, potuluju se po břehu, ucucávám limonádu (řidič ten těžký chleba má). A hlavně se vyhřejváme, po včerejšku se to šikne. Tak nám uteče celý den, aniž se něco stane, takže neděle je jak má být. Na deblu nás dostávají Michal se Škubánkem, ale včera tu nebyli, takže při vyhlášení dostaneme pohár. Putovní a nejde otevřít, takže žádné šimpanské nebude. Necháváme ho tady, při našem bordelářství by někde během roku zahučel. Po závodě se sbalíme, vytaháme Lucyjím kolíky z vojenského stanu (měly za úkol ho uklidit) a jedem dom.

Jožka