Česká Lípa 2003

Jak skloubit odjezd na závody a sledování hokejového semifinále? Blbě. Naštěstí je ale Česká Lípa za rohem, tak po třetí navážem, Dave jde domů a my s Robinem sledujeme telku na Závisti. Jenže po prvních deseti minutách naši přestávají hrát a Kanada si na ledě začíná dělat co chce, po gólu na tři nula to zabalíme. Sotva nasedneme do auta a já pustím rádio, ozývá se z hospody i z repráků šílený řev. Tři jedna. Bereme to tak, že zlatým hochům neprospívá, když jim někdo kouká pod hokejky a tak jedeme pro Davida. Než naloží svoje všechny bágly, tak rádio řve znovu. Tři dva. Ještě se (pro změnu) zastavíme pro průkazky. Kus před Mělníkem rádio řve potřetí a hokejový svět začíná vypadá růžověji. Tím to bohužel hasne, rozhlasový komentátor už povětšinou popisuje rybářské akce našich brankářů. Když jsme v Doksech, tak zápas (zaplaťpříroda) končí poměrem osm ku čtyřem ve prospěch Kadaňanů... Před Lípou si odskočíme a návrat zpět do štrůdlu aut nám usnadňuje zas jiné auto s loďma. Hurá, aspoň tam trefíme. Nebo zabloudíme spolu. Nakonec z toho byla druhá varianta. To máme z toho, že nekoukáme po značkách. Je přece jasné, že pokud na mne juknou cedule "70", "50", "30", "práce na silnici", "vozovka zúžená z obou stran", "maximální nosnost deset tun" s dodatkem "jediné vozidlo dvacetjedna tun" a "přednost protijedoucích vozidel", "křižovatka", "hlavní silnice", to vše zahuštěné zástupy červenobílých cedulí vymezujících kam až se to zužuje a baterií blikajících žlutých světel, abych to snad nepřehlédl, tak si všimnu i cedulky "SLALOM" přibité na sloup, společně s neméně důležitými vzkazy, jako třeba "ZIMMER FREI No.12" a vyrytého "K+J=VL". Napodruhé jsme se už trefili. Auto jsme odstavili na loučce u postaveného vojenského stanu a šli se podívat POTRATI, jestli tu tedy nějaká je. Taky jsem byl tak natěšený na odvážnou konstrukci lávky. Dokonce tak, že jsme minuli bufet. Lávka byla opravdu suprová. Svým provedením, tuhostí a důkladností připomíná lanový most přes Dudh Kosi. Proti ní je lávka ve Skalici Golden Gate a to ve Skalici je na ní cedulka, že není radno se na ní zdržovat. Tady cedulka není, asi se konstruktér bál, že by lávku přetížila. Naopak mne mile překvapila trať. Říčka docela teče, je kamenitými hrázkami zúžena (už vím, proč Lípáci umí tak dobře točit). Přes jez se jezdí dírou u samého břehu. Vypadá to docela hezky, prosmýknete se dírou cca metr a půl širokou ve které je povoda, asi abyste se neplazili po břehu. Docela se na zítřek těším. Kluci potom postaví buznakrabičku. Večer sedíme v bufetu, spustí se buřina a slejvák a pak přijede Fohlík. Na mašině. Zakládám si účet, abych nezdržoval s placením. Tyhle kreditní lístky, to je docela dobrej vynález... V noci si odstěhuji věci z protékající buznakrabičky do auta a spím tam. Jdu brzo, protože mi nešmakuje a chce se mi spát. Bohužel opět spím pod lampou (asi mám talent) a tak mi dlouho trvá než usnu. V té chvíli se dveře do kufru otevřou, Dave mi nahází nějaké bágly na hlavu a začne hledat zubní kartáček a pastu. Sice nevím proč, protože šest piv nepřetluče ani kilem Colgatu, ale zřejmě se jedná o jakési hluboko zasuté relikty slušné výchovy. Strašlivě ho znectím, prokleju i se štěňaty, otočím se, zabouchnu dveře a snažím se znovu usnout.

Ráno budíček, odkráčet do bufetu se dohlásit. Trošku se zmenšuji pod náporem přísné otázky "U vás nejsou telefony??!!!", nesměle špitnu, že jsme ve čtvrtek nevěděli, jestli vůbec pojedeme a jsem na závěr smeten triumfálním "No vidíš!". Odevzdám průkazky a zaplatím, když budu do devíti hodnej, tak si mám i přijít pro čísla. Otevírám lahev Ludmily, kterou Dave přitáhl na oslavu mého dnešního výročí. Oslavuji totiž desáté výročí plnoletosti. Závod se rozběhne, kajakářů je necelých devadesát. Deblů asi patnáct. Provlajeme trať jako vždy, bez tréninků to není ono a Budějky se bliží...Chvílemi vykoukne sluníčko a dostane se i do údolíčka, kde se závody konají. Po druhé jízdě je přestávka a pak jedou baby a my. První jízdu projedu s jedním šťouchem, naštěstí ho neviděli. Taky se odstrčím v průrvě jez od kamene trošku jiným směrem než chci a málem skončím v jezu jako ten turista o přestávce. V druhé jízdě trošku vycukám Sylvu na bráně číslo tři, následkem čehož mne pak nemůže ani vidět. Já sám jedu čistě a řekl bych, že i rychleji. Převlékám se a navrhuji jídlo. Už jsem tady měl guláš i párek a teď by to chtělo něco s masem. Nechávám si doporučit restaurant ve vsi. Je to asi dva kilometry odsud, dojdeme tam za chvíli. To už jsme zase tři, Fohlík se s námi rozloučil, vsedl na svou dvě a půli a zmizel v modrém oblaku spáleného (většinou) benzínu. Hospoda je pěkná, dobře vaří a dvanáctka Březňák se taky kupodivu dá pít. Dám si dršťkovou a něco z kuřete na kari. Jediné co tady nevyšlo je obsah televizního programu, prohráváme se Slováky čtyři dva, máme bramborovou medaili a Slováci druhé vánoce. Budiž jim to přáno, byli lepší a způsob jakým vyškolil Demitra Vokouna při čtvrtém gólu ukázkový. Vracíme se do bufáče, u výsledků na mne čeká dárek narozeninám. Ve druhé jízdě mám čas 98,50, o vteřinu před nejlepším kajakářem :-) Celkově mne to posouvá o jedno místo před Škubánka... Co nadělá... Večer jede bufet, kytary, veselé kalíšky a tak.

Proč se mi tak motá svět? Rozdejchat, raz, dva, tři... Dobrý. Narozeniny jsem přežil, kvalifikoval jsem se do dalšího roku. Pořadí kategorií je stejné, dnes už dost málo vídaná věc. Zkontroluji svůj včerejší pohárový čas, lístky sedí. No nic, každýmu to občas ulítne :-)))) Nechám tedy kajakáře cukat se na trati, dám si buřta, čaj a nechám přeživší mozkové buňky zakopávat o ty večer uhynulé. Sice z toho bolí hlava, ale bez použití chemie se s tím nedá nic dělat a ekofarma je ekofarma, že. Na deblu se potvrdilo, ze když se dají dohromady dva, kteří ještě nejsou zcela fit, tak se nic nezlepší, točíme se jak čamrdy a ne a ne se dohodnout. Do druhé jízdy již trošku dostřizlivíme a je o něco lepší, ale ne o moc. Kluci na kajaku skončí hned za sebou, zjevně se ani jeden včera večer neflákal. Přestávka dnes odpadá, takže za chvíli jsem na řadě a po poledni uzavírám celý závod. Sbalíme, počkáme na výsledky a vyrazíme dom. Už z Lípy mi na záda dejchala nějaká bodrá mamina s Fiestou. Na sedadle spolujezdce klímala holčička, zadní okno plný kytek a v žilách řidičky krev závodnice. Před Dubou předjíždím nějakou dodávku a Fiesta okamžitě šplhá před nás. Jestli jela 130 km/h, tak to nebylo moc... V první vesnici za Dubou se podobně pustila do mercedesa jedoucího před námi. Přes plnou, v obci... Po sto metrech se před ní vyloupl panáček s plácačkou a závodnice dozávodila.

Jožka