51/2003                                            19.-20.07.2003 
Tři slalomy na Hubertusu 
Ohře na Hubertusu u Karlových Varů                      slalomy VZ B4 
 
Sobota           19.7.2003  slalomy 
 Umístění         Jméno             Čas+TB   Body   Poř.v%  Ztr.na 1. 
                           C2 
  13 Petr Panenka   Milan Faltus        288,10   58     9  54  80,60 
                           C1 
  22 Milan Faltus                       215,80    2    33  35  34,90 
  48 Milan Johanides                    267,20   52     8  76  86,30 

Sobota           19.7.2003  slalomy 
 Umístění         Jméno             Čas+TB   Body   Poř.v%  Ztr.na 1. 
                           C2 
   3 Petr Panenka   Milan Faltus        256,00    4    40  12  27,00 
                           C1 
  19 Milan Faltus                       226,50    0    38  31   35,20 
  53 Milan Johanides                    321,40   58     2  85  130,10 

Ráno se slepenýma očima nasnídám, sednu na kolo a svištím na loděnici. Milan už je na místě a navážem si lodě. Jenom provizorně, jedem jenom do Prahy. V Dejvicích přijedeme k Petrovi Panenkovi domů. Peťák už obíhá svého Opla a lifruje do něj věci. My se na sebe s Milanem podíváme a padne otázka: "Máš průkazky?" Nemáme... Naházíme lodě na střechu, přenesu bágly, Milan zaparkuje svoje auto, přijde, otevře dveře a zeptá se: "Ty lodě nebudem uvazovat?" Aha... Pak konečně vyrazíme směr Varlovy Kary. Cesta trvá asi dvě hodiny. V řece jsou šutry, písek, bahno, ryby, vodáci a sem tam nějaká voda. Jsem tady asi po osmi letech, takže jako bych tu byl poprvé. Už si ani nepamatuji, že tu jsou dvě loděnice a když jdu pro čísla, tak samozřejmě napoprvé sejdu k té špatné. Po cestě mne pozdraví jedno křoví "Nazdar, krávo!". Proč má to křoví Jarinův hlas? Aha, střevní chřipka :-)))) Vyzvednu čísla a prohlížím trať. Řeka téměř bez vody, hrázky, které byly nasypané těsně nad výšku hladiny jsou teď do dvou metrů, z bytelných kamenů. Jinak volej, volej a znova volej. Buď je to kvůli suchu nebo jsem míval větší oči, protože nejaký proud jsem si pamatoval. Naštěstí se už nestartuje ze zatáčky, jako kdysi, ale těsně nad první hrázkou, cíl je tam co vždy. Závod začal, já se poflakuju po břehu a posunuju se stínem blíž a blíž k řece. Pak už bych musel do vody, tak hledám jiný úkryt. Nacházím jej u pensionu. Dovnitř sice smí jen ubytovaní, ale obsluhují venku pod obrovskými slunečníky. A tak sedíme, blafeme, pijeme chmelovovu vodu a najednou přijde čas k odstartování. Trať je taková normální, jen z šesti protivod je jedna na ruku a jedna na eso, jinak všechny mám přes, což je na voleji neskutečná pruda. Nakonec to zajedu čistě, i když to mhlo bejt rychlejší. Bohovsky se vysměju Jarinovi, který jel kousek za mnou a minul devítku. Prostě jí vůbec nejel. Jelikož je to závod třidy "all inclusiv", objednali jsme si do cíle pivo. Bodlo. Na druhou jízdu čekáme u vody. Neustále reju do Jarina co se týče jeho znalosti matematiky, zejména počty do deseti. Pak přijde druhá jízda a já v jejím průběhu najednou zjistím, že něco je jinak... Prostě jsem zajel kombinaci a něco mi říkalo, že to jedu poprvé. Znejistěl jsem a začal se ohlížet, takže jsem dal šťoucha, druhého a pak najednou (na voleji!!!) jsem zničeho nic zahučel za přesrukou. V cíli se mi chcechtaly i cílové tyčky. Prostě jsem minul devítku, jel jsem z osmičky do desítky... Jarine, podej mi ruku, volové musí držet při sobě... Co podniknou Češi po závodě? Jdou na jídlo! V penzionu i vařili a vůbec ne špatně. Do setmění salašíme pod deštníky a pak jdem k té druhé loděnici, kde je sezení, oheň, sud a tak. Spát jdu něco po půlnoci, když se začnou rozebírat tréningové metody a kolektivní přístupy. Uložím se do letitého spacíku (můj si půjčili naši na vodu) k ohni a spokojeně usínám spánkem spravedlivých.

Ráno mě probudí pocit kuřete z KFC. Žádný rožeň jsem sice nenahmatal, ale kůrčičku jsem měl už skoro do zlatova. Sluníčko si mne našlo... Začal další horký den. Po ranní hygieně jsem dumal, co s načatým dnem. Vyřešil jsem to neoriginálně, leč účinně. Uchýlil jsem se pod slunečníky. Den jsme s Jarinem začali gulášovkou. Pekelně slanou. Z toho vyplynula neuhasitelná žízeň. A tak slečna Verča putovala s půllitry mezi výčepní stolicí a námi, my se bavili pozorováním těch kteří si dali taky gulášovku (a málokdo ji dojedl), blafáním atd. Zařídili jsme si upozorňování na jízdy, takže dolů k řece (na sluníčko) jsme sbíhali jen kvůli jízdám. Možná to ani nestálo za to, protože ve druhé jsme s Jarinem oba brnkli na přesruku o stejný pískový hřbet pod vodou a oba eskymovali na tom samém místě. S tím rozdílem, že on stačil vyeskymovat před bránou, já až v ní. Takže taky za pade... Po závodě jsme navázali lodě na střechu a jeli domů. Já jsem už na kraji Varů (jaký div!) usnul a z cesty si pamatuji jen to, že kostky v Praze hrozně drncaj. V Tróji jsme vše přehodili do Milanova auta a pokračovali k domovu. Na kanále jsem zjistil, že ty klíče, co jsem měl hozené jen v kufru a nesměl jsem na ně zapomenout, jsem zapomněl...

Jožka