Roudnice 2003

Šlapu si to na bicyklu ranní krajinou, nikde skoro žádné auto, všichni jedou po dálnici, takže stará teplická je prázdná, kličkuji mezi dírami a vyjetými kolejemi, které tu jsou v asfaltu jako připomínka dob, kdy tudy valil jeden kamion za druhým. Zatím je příjemně, po ránu je lehký opar, takže sluníčko zatím nerozpaluje krajinu plnou silou. Kluci jedou autem, lodě máme v Roudnici už od čtvrtka, kdy jsme tam byli trénovat. No, trénovat, já tedy spíš zjistit, co se za ty dva roky, co jsem tam nebyl změnilo. Jedu na devátou, nechám vycukat kajakáře a prohlídnu si trať. Jsem si teda myslel. Když jsem ovšem přijel na kanál, dostal jsem tři zprávy, špatnou, horší a k posrání. Špatná je, že singly jedou první, horší je, že start je za deset minut a ta poslední spočívala v tom, že mne nasadili jako startovní číslo tři. To už je jak na Křivoklátě. Hážu na sebe rychle hadry, najdu loď a peláším na start. Mišku Šrámka skutečnost, že startuju přímo před ním znervózní a poprosí mne o prohození pořadí, abych mu to prej nerozhoupal. Proč ne? S tratí se seznamuji až při jízdě. Klepu se v lodi jako sulc, nejsem rozhejbanej a tak dále. Jakž, takž trať projedu, dole se ovšem vracím. Tady bude dnes ještě veselo. Je tu poměrně málo lidí, takže jedou všechny kategorie svojí první jízdu a pak bude přestávka. Převlíknu se a poflakuju se po všech možných i nemožných místech, které mají společné jenom jedno. Jsou ve stínu. Ranní opar zmizel a ta žlutá nesmyslná koule otevřela své KFC. Kromě grilovaných lidí, uvařených psů a jiné tepelně zpracovávané havěti se připravovaly i polévky. Řeka totiž měla na sobě silný zelený povlak ze sinic a svrchní půlmetrová vrstva vody byla teplá jako kafe, ke třiceti stupňům určitě moc nescházelo... Kluky natáčím Kofyho kamerou, za tím účelem musím na sluníčko a jsem z toho doslova odvařenej... Okolo poledne je přestávka. Druhá jízda je o něco lepší, ale stejně se mi nezadaří úsek pod hupem. Tak nic, no... Plzeňáci loví z vody holku která není evidentně na koupání vybavená. Prý skočila či byla skočena z mostu do řeky nad jez a nebyla schopna se vyškrábat na břeh. Ani se nedivím, kluci původně mysleli, že je tak v šoku ze skoku a jízdy kanálem, ale záhy se ukázalo, že je sjetá jako králík. Zřejmě tu zbyla ještě po hudebním festivalu Creamfields, který dnes skončil. Po normálním závodě má být ještě super Sato Cup. Paralelní slalom na jednu protivodu a po cestě se člověk musí pádlem dotknout balónku vyvěšeného z lávky. Rozhoduju se, že pojedu taky, protože co tady, že... Většina lidí se baví tím, že skáčou do toho humusu, co tady teče místo vody, na můj vkus je to moc akční, tak se oblékám zpět do hadrů (start bude za chvíli) a lehám si na hladinu. Zvířata míní a život mění, start se neustále odkládá, takže nakonec trvá snad hodinu, než vše začne. Mne stihne mezitím voda málem natáhnout do kanálu. Ležím si nad krajním, zažbrdleným jezovým polem ve stojící vodě, zavírám oči a pomalu se propadám do mrákot. Asi po deseti minutách otevřu oči a sotva stihnu dokraulovat do vracáku. Aniž bych cokoli cítil, voda si mne přetáhla okolo kamenné navigace a já mířil kanálem dolů. Konečně nastal ten slavný okamžik a závod začal. Koumáci začali okamžitě spekulovat, je-li rychlejší levá či pravá dráha. Jelo se jak už to u paralelních slalomů obvykle bývá po dvou, dorostenci a přerostenci zvlášť. Singlíři přerostenci jsou přihlášení jenom čtyři, na mne zbyl do "rozjíždky" Miško. Trhnul mne o půl lodě, takže jsem si říkal, že už mám padla, odevzdal jsem i číslo. Pak nám oznámili, že jelikož jsme jen čtyři, tak jsme se do finále kvalifikovali všichni. Na druhou jízdu jsme si prohodili soupeře a i strany. Soupeř mi v protivodě eskymoval, já jí pro změnu nadjel... Převlékl jsem se a vyrazil na jídlo. Za mostem můj strhaný zrak padl na nápis "klimatizovaná restaurace" a bylo rozhodnuto. Restaurace se tvářila jako nóbl, vedle u stolu si objednali flambovací příplatek. Jinak zde nebyl nikdo. Ale vařili dobře, bylo toho dost a nosili to taky rychle. Měl jsem žízeň, takže jsem skousl i plzeň za pětatřicet. Pak jdu k Petráčkům kam časem namíří i ostatní. Po návratu na kanál najdeme dříve avizovanou "country" kapelu, kterak vystřihává jedny Olympiky za druhými a početný houf bafíků a trenérů kteří tršou do známých rytmů. Okolo půlnoci se skládáme do spacíků pod širákem.

Budí nás, jak už to tak letos bývá, sluníčko. Příjíždí i kluci, kteří raději přenocovali doma. Den pomalu probíhá stejně jako první. Kameruju kluky, plížím se pod stromy, chladím se namočeným ručníkem za krkem. Moje první jízda je šperkována efektním čelem, které jsem vystřihl na druhé protivodě při snaze zajet hned za betonový zub. Jinak stojí též za vyližvitacit. Ve druhé jízdě se už lepším, ovšem jen do té doby, než pod Médˇou při výjezdu z protivody (konečně povedeném!) trošku přeženu náklon, nevydrží klek a já vystřihnu protočeného eskymáka, který ve zdejší rychlé vodě znamená buď hodně se vracet nebo to vysalámovat. Vzhledem k tomu, že by za mnou za chvíli dodusal další závodník a první jízda dopadla tak, jak dopadla, volím variantu b). Pak se ještě do konce závodu koukám a bloumám po místech, kde je méně než plus šedesát. Pomalu se sbalím, sedám na bycikl a nerad vyrážím domů. Cesta je nakonec lepší než jsem čekal, pofoukává mírný vítr od severu, takže cesta je dost svižná. V Nové Vsi překračuji při sjezdu rychlostní limit o sedm kilometrů za hodinu, naštěstí neměří :-))) Za třičtvrtě hodiny dorážím na kanál, kde už zbytek závodníků sedí a sledují video. Na kanál ani nejdou, protože v Roudnici a v Tróji jsou/byly závody, takže všichni kyblíkáři jsou u nás a vytvářejí ve vodě dokonalé zpodobnění Brownova pohybu..

Jožka