10/2004                                            21.03.2004
Sjezdy v Krhanicích 
 
 
Řeka Sázava v úseku Krhanice - Kamenný Přívoz                    sjezdy VZ B4 
 
Neděle           21.3.2004  sjezdy
 Umístění         Jméno                    Čas+TB   Body Poř.v% Ztr.na 1. 

                           K1m 
  23 David Kysela                      1149,60         0  88    199,90
  24 Milan Johanides                   1173,80         0  92    230,10
  
    11/2004                                            21.03.2004
Sjezdy v Krhanicích 
 
 
Řeka Sázava v úseku Krhanice - Kamenný Přívoz                    sjezdy VZ B4 
 
Neděle           21.3.2004  sjezdy
 Umístění         Jméno                    Čas+TB   Body Poř.v% Ztr.na 1. 

                           K1m 
  20 David Kysela                      1144,10         3  80    152,30
  24 Milan Johanides                   1208,10         0  92    216,30

Jsou závody na které se těšíte půl roku dopředu, jsou závody na které se už půl roku dopředu netěšíte a jsou také závody, které jsou vám krátce řečeno šumák. Tohle je hlavní rozdělení, o kterém jsem si donedávna myslel, že je konečné, definitivní a bezchybné. Jenže ouha, existuje ještě jeden druh. Totiž závod o kterém tušíte, že je, ale ještě pár hodin před startem netušíte, že ho pojedete. Takové byly pro mne letošní Krhanice. Celé to začalo na místě, kde u nás vzniká spousta podobných šílených nápadů, jako třeba sjetí Indu, založení sociální demokracie nebo podobné chujoviny. A protože od slov k činům není občas daleko, tak jsem pojal nápad zajet si na sjezdy do Krhanic. Toho nápadu se chytil ještě Dave, Piškot byl proti a říkal nám cosi o pitomcích a podobné pro mne nepochopitelné věci. Jako v každé revoluci se ten, kdo revoluci rozpoutá musí velice brzo bránit těm, kteří jsou ještě radikálnější než on. Mě se to naštěstí povedlo, takže jsme nejeli na deblu, jak chtěl Dave, ale na kajacích, které jsme si zhruba v půl druhé v noci obhlíželi v loděnici. Po celých čtyřech hodinách spánku mne doma probudil budík. Ty Krhanice mi už jako tak skvělej nápad nepřišly, ale jak jednou vyběhnete ze zákopu, tak musíte doběhnout do určených pozic, jinak hrozí, že dostanete od nepřítele kulkou mezi lopatky nebo od vlastního lopatkou mezi kulky... Nasnídal jsem se, vyzvedl Davida, přijeli jsme na loděnici a začali dávat věci dohromady s trošku střízlivějším pohledem na svět. Vyměnili jsme jeden kajak, protože do předem určeného jsem se nevešel s nohama. Sehnali pádla. Od Gorečáka, který přijel naložit lodě s úmyslem odfrčet na Trnávku si půjčil šprajdu, resp. povolení zastavit se pro ní u něj doma. U Froňka jsme se zastavili pro průkazky, v Dallasu vyzvedli šprajdu a vyrazili. Sjezďáky se na zahrádce vzpínají jako mustangové, ani ne tak v předtuše závodu, jako spíš v tom šileném vichru, co dneska fouká. David se rozhodl, že mne v autě podpoří nejlepším možným způsobem, kterého je schopen a usnul. U Staré pošty jsme minuli Fiata Tipo, jehož řidič v noci jel po stejné trase jako my, na rozdíl od nás ovšem zapomněl na nově vybudovaný kruhový objezd a teď tam ta tuna plechu trůnila s vyvrácenými předními koly v čerstvě navršené hlíně středového kruhu. Za Jesenicí jsem popaměti sjel z hlavní a dal se posázavskými silničkami dál a tápal. Byl jsem česky řečeno totálně out a jenom jsem tušil kudy jet. Chytil jsem se až někde v Jílovém. Za těch x let, co jsem tu jel naposledy tu vyrostla strašná kvanta novostaveb. Jen ta silnice pořád stejně rozbitá, jako by za nejbližší zatáčkou měla končit u hájovny. Nakonec jsme byli v Krhanicích a já se při sjezdu k řece konečně dopočítal, jak dlouho jsem tu nebyl - 14 let. Na startu samotném se nic nezměnilo, jen lidí je tu míň. Dohromady je tu asi čtyřicet kajakářů a adekvátní počet startujících v jiných kategoriích. Aspoň to nebude rozvláčný. A tak stojíme u aut a kecáme. Já sháním vestu, protože jsem si jí třikrát dával do auta a ani jednou jsem jí tam nedonesl. Nakonec se to pořeší, dobří lidé ještě žijí. Start je v deset, zhruba ve stejnou dobu jdu na vodu, na sjezďáku jsem neseděl ani nepamatuju. Projedu se kousek nahoru... snad to nějak půjde. Startuju jako poslední, půlminutu za Davidem. Beru si ho jako orientační bod. Průtok v řece je solidní, odhadem tak 40 m3/s, záhy po startu přijde Pěnkava, jez, na kterém jsem kdysi poprvé a vzhledem k tomu, že jsem se sjezdy také rychle skončil, tak i naposledy vykrysil na sjezďáku. Když tam najíždím, zdají se mi vlny menší než ve vzpomínkách, když už je projíždím, tak už se mi zas tak malé nezdají :-) Ale nakonec projedu v pohodě. Aspoň mi to tak připadá, ale záchrana v raftu ze mne má asi pěknou prču. Zbytek sjezdu je vlání peřejemi a peřejkami, sem tam nudný volej, couvání před Lesním jezem (já si fakt nepamatoval, kudy se to jezdí). Až k jeho úrovni jsem jel s Davidem zhruba nastejno, pak mne opustily síly a v peřeji pod ním mi Dave zmizel. Tedy nezmizel, ale vzdálil se v cílové rovině. Končí se naštěstí už v Kamenném Přívoze a nikoli jako kdysi na Žampachu. Pod mostem na pravé straně přirazím ke břehu a snažím se vyplazit se zdřevěnělými nohami ven. Samozřejmě se vyplazím stylem Meresjev, takže mam bundošprajdu celou od bahna. Že se mi chechtaj lidi převlečený za kamarády, na to už jsem zvyklej, ale že se mi chechtá i hejno divokých kachen zevlující u lodí, to už je moc. Původně jsem chtěl vyhrát a věnovat jim vyhranej dort, ale takhle na ně kašlu. Myslel jsem taky, že do lodi neteče, ale teď zjišťuju, že do ní teče... chvili stojíme v hadrech, pijeme čaj a přikusujeme piškoty. Přičemž sledujeme výsledky. Neuvěřitelný věci. Nejsem poslední. Dave mi ujel asi o půlminutu... Pak přijedou plzeňský s dodávkou, kde máme schovány věci a konečně se převlékneme. Já se s klíčem v ruce vydávám stopem nahoru, ostatní jdou do hospody u mostu na dlabanec. Přivezu auto a vystřídám jedlíky u stolu. Zabijačková polévka už bohužel došla, ale guláš je výtečný. Od jedné je start do druhého závodu, přijedeme tam s Davidem chvíli před tím. Zase převléknout, do lodí a vzhůru dolů. Tenhle závod je ještě zajímavější než ten první. Už na Pěnkavě si s Davidem troufáme tak, že řízneme cestu do propusti příměji, bez většího nadjíždění. Dave to má jen tak tak, lízne bok propusti. Já ne. Já jsem najednou se zděšením zjistil, že se řítím zcela mimo propust. Naštěstí teklo dost vody, takže jsem si naskočil na hrázku, sešoupl dolů pod jez, spadl na rozhraní vracáku a produ z propusti, zděšeně začal pádlovat a nakonec se z toho nějak vymotal aniž by mne ocáklo. Ulehčeně jsem se zakřenil na záchranáře, kteří se chechtali jak na divadle a jel dál. Na pádlování jsem brzo zapomněl, protože tentokrát foukal silný protivítr i v korytě a při každém vytažení pádla z vody se mnou i s lodí docela solidně zacloumal. Co teprve to tady muselo provádět s lehčimi jedinci... Dave mi poměrně brzy zmizel z dohledu. Začaly mne bolet ruce, taklže jsem byl rád, když jsem nakonec dojel do cíle. Moje extempore na Pěnkavě naštěstí odnesla jen tesa na dně. Ale pamatoval jsem si to dobře, sjezdy jsou opravdu pruda. Opět jsme se převlékli, složili věci poletující v silném vichru k Plzeňákům a já se opět vydal stopem nahoru pro auto. Šel jsem dál než posledně, ale nakonec jsem taky uspěl. Přivezl jsem auto, naházeli jsme s Davem věci do kufru a šli na vyhlášení. Dort jsme nedostali, přestože jsme oba zaznamenali první místo. Dave byl první, na koho nevyzbyl bod v prvním závodě, já v druhém. Okolo čtvrté jsme se rozloučili, nasedli do auta a vyrazili k domovu.