ČP žáků a VZ slalom České Vrbné

Poslední závody sezóny jsou náročná záležitost. Kdyby už ničím jiným, tak tím, že jsou poslední. Jelikož je tenhle pracovní týden rozdělen svátkem, tak si vzala spousta lidí dovolenou a mne (hlupáka, který si jí nevzal) honí v práci jak nadmutou kozu a kamarádi mne rovněž nešetří (že, Kofy ;-) ). Takže z práce doslova utíkám v půl čtvrté, ještě kamsi jedu cosi vyfotit a domů si vezu kromě služebního foťáku i klíče od služebního auta, což se později ukáže jako nepříliš vhodný tah. Doma si sbalím čtyři až pět švestek, zapomenu si vzít půllitr a vyrážím posbírat kluky, holky a Stodůlky a razíme společně na loděnici. V oddíle máme sice dva vleky, ale oba jsou momentálně jenom nákladní, na novém je konstrukce uchycená dosti pofidérně a už se tam bojím lodě naložit, starému se konstrukce definitivně rozpadla, takže navazujeme dva kajaky, dva singly a debla na střechu. Vypadá to impozantně. Z mých stále ještě ponarozeninových zásob vybíráme lahev Jamesona (do Hradce padne) a jedeme do Prahy, kde na Černém mostě nabíráme posledního člena výpravy, Robina. Benzínn jsem chtěl vzít až po cestě, při nájezdu na dálnici už svítí hladové oko. Což znamená tak osm litrů v nádrži. Stejně jsem psychicky nevydržel a zajel k benzínce. Byl to trošku provar, dražší benzín jsem ještě nebral (33,90). Navíc kartu mi to nevzalo, že na ní nemám tolik peněz, ufufuf... Zaplatil jsem cash (přes 1900,-). Samozřejmě, že jsem mohl ještě vydržet, bylo tam ještě deset litrů a další benzínky měly ceny minimálně o korunu níž. Silnice jsou plné, ale celkem to jede, před Chlumcem je sice kolona, ale jen na chvíli. Dlabeme zas po nějaké době zase ve Vlkově a zase výborně. Ne moc draho a porce jsou takové, že mi lezou ušima. V Hradci máme opět Dylana, loděnice je směrem na Ostravu nebo na Olomouc? Volím Ostravu a vyhrávám. Poprvé v životě se mi tak podaří přijet na loděnici bez toho, že bych bloudil. Pak už vytasíme půllitry, zaplujeme k ohni a zapojíme se do hradeckého loučení se sezónou.

Sice jsem si objednal buzení takhle ráno, ale dvě hodiny spánku jsou dvě hodiny spánku... No nic, vstávám, chci jet s domordci k Jírcovi na telku, v Austrálii je mistrovstvi světa a od třičtvrtě na devět dávají nějaký přenos na Eurosportu. Sháním nějakého použitelného řidiče pro své auto, které tu nechávám klukům (stejně nakonec řídil Piškot) a jedeme. Bohužel už víme jak to dopadlo, protože Víťa dostal z druhé strany zeměkrychle SSMku, že se Tomík nedostal do finále (je 17.). Přenos se nakonec ukáže býti jenom záznamem tří, čtyř prvních bab ze semifinále a kompletního babského finále. Štěpána nakonec skončila čtvrtá, měla tři šťouchy, my jsme si v televizi nevšimli ani jednoho, jeden byl možná vidět při opakovačce. Irča skončila sedmá, Marcela devátá :-/ Chjo... Jedeme zpátky na loděnici, já vystupuju v InterSparu, hledám bankomat. Ty jsou tu dva, spořitelní neni bohužel ani jeden z nich. Nechal jsem si poradit nejbližší a jdu zpátky na loděnici, stavíme se tam cestou autem. Za slunka svitu dojíždíme na louku do Třebechovic a zahajujeme krásný den zahříváním po pošmourném ránu. Jdem na to opatrně, grog za grogem. Necháváme vycukat kajakáře, v čele s Dejvem (fakt dostal startovní číslo 1!) a deblíře. Opět na čele s Dejvem, který jede se Stáňou a v patnáctce protivodě si věřil tak, že si při druhé jízdě troufnul na proti náklon na ruku a co myslíte, jak to dopadlo? No, když jsem se dosytosti vysmál (já vím, jsem svině), tak jsem Dejvovi pomohl loď vylejt a vytáhnout na břeh. Po nějakém čase se to šílení přežene, přestávka se nekoná a začíná ta krásnější a lepší půlka závodu. Nejdřív jedou ty krásnější a pak už konečně přijde řada na singly. Co povídat o trati v Třebechovicích? Vítr nefoukal, takže nebyly dohady o tom, kterým směrem teče voda, brány, ve kterých je mělko už byly známé jak falešná pětka... Od nás je tu singlířů celý zástup, Koník, Milan, Piškot, Robin, já a to ještě Jíra nepřijel, protože se na poslední chvíli rozhodl pro Blovice. Udělal jsem jednu chybu, nepodíval jsem se na trať, takže jsem v první jízdě zastavil šokován skutečností, že mezi bránami číslo sedm a devět je ještě osmička a zkoumal, jak se vlastně celá tahle kombinace jede. Závod končí po čtvrté, Jírcovi pogratuluji, stáhnul náš souboj na 4:3 a přesunuji se na louku. Zdena s Matějem přivezli lavice a stůl, takže je rozbalíme, přineseme od hradeckých sud nedopitý ze včerejška a obětavě se ujmeme jeho likvidace. Na závodišti se objeví Fohlík s Bojarem, mají cestu do Brna, tak se stavěl. V šest začíná na Eurosportu záznam singlů, sud naštěstí klekne o něco dřív. Přesuneme se přes vodu do Krňovic. Hospoda, kterou jsme demolovali loni (a někteří i předloni) už patří někomu jinému a je z ní normální lokál. My jdeme o kus dál, kde je z bývalé samošky (krámek je tu dodneška) pajzlík pro pár lidí. S Jírcem srovnáme stoly v místnůstce, která je nám určena. Je tu zima a těsno, bude chvíli trvat než si uděláme útulno. Zatím se sedí venku, je tam i televize a satelitní talíř. Jéža se ve finále vrací (trať až tak jednoduchá není), navíc má tři šťouchy, končí poslední, desátý, Mašoun je osmý :-/ Trochu uvnitř zatápím, doslova v polních podmínkách, nalámanými odřezky a kartonem. Když už se to začíná rozhořívat, přijde hospodský a chrstne do kamen líh. Sice to trošklu pomůže, ale taky to pekelně smrdí. Pak už večer pokračuje ve vyjetých kolejích, žádnej mrtvej, jeden zraněnej a tak... Potkávám lidi, který bych teoreticky ani potkat neměl a beru si z toho ponaučení, že psům se neříká hajzle, protože nikdy není jasný s kým je ten pes příbuznej. Ustýlám si něco okolo čtvrté za autem, je docela hezky.

První co ráno vidím je východ slunce. Žádná mlha, žádná zima. Co se to děje? Též mí kamarádi jsou nějací opuchlí a pobledlí, špatně mluví nebo jim není do řeči vůbec. Zeptal bych se jich, co jim je, ale špatně se mi mluví a čím dál víc mi není do řeči. Léčím se čajem. Ten první si nechám koupit od Kondora a zhrozím se, protže cejtim rum už úplně ze všeho. Naštěstí se ukáže, že na tom nejsem až tak špatně a že Kondor je prostě Kondor a čekal jestli si všimnu, že mám grog a ne čaj. Ale bylo to o chlup... První jízdu debla jede Dejv s Fohlíkem, pak už musí Ondra pokračovat pryč. Nebe se mezitím zatáhlo a začíná s přestávkami pršet, ale naštěstí nefouká, takže není zima. Je mi čím dál hůř a za nějaký čas se bojím udělat jakýkoliv rychlejší pohyb. Vyléčí mne až jízdy, kterých se dočkám jen tak tak. Vytahuji na závod prozíravě sbalenou dlouhou bundošprajdu s kožichem a jsem tak celou dobu v teple. Závod končí podle očekávání, Jírec vyrovnal náš souboj na 4:4. Kluci už mají sbalené stany, pomalu desinfikujeme auto, navazujeme, rozloučíme se s kolegy a kolegyněmi spoluzávodníky a spoluzávodnicemi a jedeme dom. Pro změnu zase v dešti. Za Hradcem chvíli stojíme za čerstvou bouračkou, jinak je cesta v klidu. Klid mizí až v Kralupech, přejíždíme chladící kanál od Kaučuku a do auta se dostane známá vůně. Někde se lepí epoxidem? Prdlajs, z fabriky fouknul styren... taky už kolem pobíhají hasiči s měřáky a mají ve vodě nornou stěnu. Rozhodím kralupské a jedu s Dejvem do Veltrus. Tam nedojedu, dostávám přes tři mobily příkaz zastavit se v práci. Aha, je krizovka a páni ředitelé nechtějí jezdit okolo vody superby, passaty a octaviemi a shánějí se po našem landroveru. Otáčím a jedu k fabrice a odevzdávám rovnou klíče se kterými jsem v pátek vyběhl ven :-/ Zákon schválnosti.