Kamenice

Konečně první slalomy! Stvořidla nám zrušili kvůli ledu ke kterému se přidala povodeň, Stružnici taky. Kupodivu Kamenice byla v pohodě, což jsme si ověřili víkend předtím, takže jsme se těšili. Pár dní před závodem sice vzniklo celorepublikové hnutí za zrušení závodů nebo alespoň jejich degradaci o Český Pohár žáků (celorepublikové bylo zejména v Českých Budějovicích), ale řečeno s rozumnými a rozvážnými diskutéry, převládla hysterie a závody se konaly v původní podobě. Vyráželi jsme o něco dříve, sraz jsme si dali na půl sedmou na loděnici, chtěl jsem ještě stihnout poradu. Trošku mi to zkomplikoval Luboš, protože si zapomněl doma průkazku, což při současném stavu uzavírek znamená velkou objížďku. Přiznávám i svůj podíl viny na tomto, jelikož jsem mu to v pátek odpoledne připomínal jenom třikrát a nenapsal jsem mu to liháčem na čelo. Vyrazii jsme tedy na Mělník, natankovat, koupit něco na zub a tak. U silnice jsme čekali pár minut a Milan nás dojel. Po cestě plné zajímavých zjištění (víte, kde mají takovéhle elektrické vedení?) a zážitků (k snídani jsem měl zabijačkovou polévku a Gorymu nejde u spolujezdce stahovat okýnko, kluci, sorry :- ) ) jsme dorazili na místo asi čtvrt hodinu před poradou. Sluníčko svítí, co to jde a na paloučku na začátku stezky podél trati a na přístupové cestě k němu je několik centimetrů bahna. Místní se snaží dělat všechno proto, aby se v něm nikdo neutopil, ale moc to nepomáhá. Zas na druhou stranu aspoň nepráší :-) Po poradě vyzvedávám čísla, mám zároveň několik dohlášek a jednu přehlášku, měli jsme teď takové období informačních šumů. Svými změnami udělám z předávání čísel hotový guláš a uvedu ve zmatek málem i sebe (zmatek, chaos, panika, to je naše taktika... ). Trať je ve standardní délce, to znamená, že to bude tak o dvacet vteřin delší než dnešní běžné slalomy. Shlédneme předjízdu, během níž stoupá stále voda, protože teprve teď dotéká slibované nadlepšení. Vzhledem k tomu, že jde o Český Pohár žáků, je trať celkem lehká, ale zabloudit se na ní trochu dá. Dokazují to oba naši žákovští přeborníci. Jedou jako kdyby tady minulý týden nebyli. Tonda se vrací dokonce hned do dvojky. Problémek mají i s přesazy v první třetině a na konci trati, přitom zrovna něco podobného jsme jezdili v pátek doma. Asi je na ně moc brzo a ještě se nevzbudili, protože druhá jízda už byla u obou slušná. Jen jim nějak vysvětlit (to hlavně Lubošovi), že primárním úkolem pádla je udělovat lodi nějaký pohyb, nikoliv rozhoupávání takových těch barevných štráfatých klacků, skrzevá které se jezdí. Mimořádná jsou tady taky bezpečnostní opatření, v páté bráně sedí u břehu na plasťáku Koumák, u sedmé je na břehu s plasťákem další záchranář, v jedenáctce je na laně raft a před cílem je raft navolno. Nakonec, pokud vím, tak v sobotu odplavala snad jedna holka, ale jistota je kulomet :-) Závod tak příjemně ubíhá, po poledni se do údolí dokonce i probojuje sluníčko a je opravdu teplo. Startuji mezi žáky, protože jedu na Michalově místě. Klidně bych si mohl nechat pro sebe udělat kategorii, ke stávajícím ŽM a ŽS ještě ŽN (žák nejstarší). Jízdu odjedu v klidu a pohodě, čistě, bez zádrhelu a stopou, kterou jsem chtěl. Akorát nevím, z čeho jsem se tak zadýchal, z pádlování určitě ne. Možná ten výšlap od vody? Druhá vyjde úplně stejně, takže první závodní den mám s čistým štítem. Docela rozdíl oproti loňsku, kdy jsem měl víc padesátek, než šťouchů :-) Kluci končí v žácích okolo desítky, škoda té první jízdy, zvlášť Luboš by na tom nebyl celkem špatně. Po třetí hodině je po závodě, já se převlékám a jedeme do Navarova, navíc ještě s Vojtou Malým. Ten si dokonce i na druhý pokus vezme pádlo. Stavíme nahoře u cestičky k Prádelně, kluci se převléknou, já se ujímám foťáku a jdu s nimi. Oproti minulému týdnu je o něco méně sněhu, ale je ho tu pořád dost. Zima ovšem veškerá žádná. Sejdeme k řece, nechám hydronauty odejít a najdu si místečko, kde by mohly být pěkné fotky. Voda viditelně klesá, ale je jí pořád o dost víc, než minulý víkend. Udělám několik "zástřelných" fotek a čekám, až se vynoří první jezdec a já začnu sekat dramatické fotky. Drama se nakonec koná, ale z jiného důvodu. Vynoří se Gory, zmáčknu spoušť, foťák cvakne a umřou baterky. S kaskádou sprostých slov začnu šmátrat ve futrálu po náhradních a ve třetí kapse je najdu (futrál má tři kapsy), otevřu foťák, vysypu do mechu vybité, nabiju nabité, zaklapnu a skřípu zuby, protože meztím proskákali všichni čtyři jezdci a zmizeli kdesi dole ve skalách. Škoda, že jsme se o tom s Dejvem bavili před půlhodinou v autě, že foťák ukazuje pořád nabito a pak zdechne... Posbírám ze země baterky, natlačím je do kapes a začnu se indiánským během drápat zpátky, skoro u silnice odbočím zpět dolů k vodě a slejduju listím a pak sněhem dolů. Tak ze třiceti metrů vidím, že kluci jsou tam, kde jsem doufal, na skoku, kde jsme minulý týden s Dejvem eskymovali. Hurá, aspoň něco. Volat nemá smysl, dole by mne stejně neslyšeli. Dokloužu dolů k vodě, koukám na ní, funím jako lokomotiva, utírám si zpocené čelo a nadávám jako špaček. Zase odjeli. Teď už je nikde nedoženu, tak udělám pár fotek s prázdnou kaskádou a jako cenu útěchy v ní zachytím trénujícího sjezdaře. Vyškrábu se zpátky nahoru, sednu do auta, otevřu si okýnko a sklouznu dolů do Navarova. Aspoň se poptám, jak se dostanu nejlíp do Jesenného na most, kde mám vyzvednout Vojtu. Zároveň jsem upozorněn na měkčí pravé zadní kolo. No nic, vyrážím zpátky do Jesenného a dolů k vodě, čekám u mostu, ale nejsem si jistý, jestli už neprojeli, zapomněl jsem se podívat v kolik vyráželi. Dávm jim čas do 17.30, pak jim dám ještě pět minut navrch. V 17.33:30 se vynoří ze zatáčky. Už bez Vojty, čeká na mne o most výš. Za pět minut už jsem tam, beru loď, pak oproti plánu dorazí i Vávra, se kterým přijel Vojta původně, takže já hned vyrážím dál, abych kluky nenechal dlouho čekat dole na Spálově v hadrech. Trochu se to protáhne, protože do Železného Brodu to je dvanáct kilometrů, sice po uzoučké silnici, ale zato se pořád kroutí :-) Přijedu v ten pravý čas, později, než jsme všichni čekali, ale už jsou rádi, že jsem vůbec přijel a ani nenadávají :-) Převlíknem se, sbalíme, navážem, vyrazíme, zastavíme, Dejv si dojde pro zapomenuté pádlo, vrátí se a vyrazíme naostro. Jedeme přímo na Malou Skálu, do Sokolovny, kde máme spát (ubytovna neměla volno). Ta je docela plná, takže si obstaráme svolení a Jiřka a Milan stavějí pro své ratolesti stany vedle Sokolovny. Hlady šilhám, takže jsem rád, že konečně vyrazíme pod Pantheon na večeři. Opakuji kung-pao s rýží a opakovaně si pochutnám, to maso snad ani není vepřové, to musí být pes. Cestou zpátky ještě dáme mezipřistání v Sokolovně na dva hnusáky (Klášter) a kus kecu a hupky dupky do spacáku. Po pěti minutách zase honem rychle ven, protože to je nějaké duté peří a já jsem zpocený jak myš, i když jsem zapnutý jen do půlky.

Ranní buzení je na půl sedmou, spí tu totiž s náma Vašek Brožů a půl sedmá je čas snídaně. Dlužno ovšem říct, že většinu si odkroutil v kuchyňce. Venku je teplo, zataženo a drobný, ale hustý déšť. A vytrvalý. Počkáme, až většina lidí zmizí a vyhrabeme se ze spacáků, posnídáme (tedy ti, kdož mají co) a jedeme na Spálov. Stany necháváme tady, nemá smysl je balit v dešti, vyzvedneme si je cestou zpět. Proběhne porada, celý program se dneska zrychlí, interval se zkrátí z 50 na 40 vteřin a omezí se přestávky. Předjízda je stručná, ono není skoro z koho vybírat, omezení nastavené na dorostence a třetí výkonnostní třídu. Nakonec trať předvede jen kajakářka a kajakář, ale nikdo neprotestuje. Luboš s Tondou kopírují svoje včerejší vystoupení, Luboš se v sedmičce skoro zvrhne, Tonda se tam vrací. Déšť pomalu ustává a to, co ještě padá se stejně moc skrz stromy nedostane, takže ani není moc zima, zato bahno by se dalo vyvážet. Dám si ke snídani něco mouky ve střívku a jdu sledovat kajakáře. Žádná dramata se nekonají, takže se spíš kecá o čemkoliv jiném. Třeba o Špindlu, který se bude nebo spíš nebude konat za čtrnáct dní. Na silnici okolo tratě jsou dosud utemované velké sněhovo-ledové bariéry, na místech pro parkování taktéž, přehrada je prázdná a zamrzlá. A k tomu se zadrhly vyjímky od vlády. Rozhodovat a tom jak to nakonec dopadne se bude v týdnu. Druhá jízda je jak u Luboše, tak u Tondy mnohem lepší. Ostatní kajakáři taky zajedou normálně, takže nuda, nuda, šeď, šeď. Snad jen Dejv pobaví, když špičkou neomylně trefuje tyčku v povodě. Před polednem se začíná klubat sluníčko a po krátké deštivé vložce se rozsvítí naplno. Okamžitě se celé údolí plní mlhou, takže mám před první jízdou problém dohlédnout do třetí brány, ale docela rychle zase řídne. Milan odjíždí, chtějí se snad ještě někde zastavit. Já odjedu obě jízdy, první solidně, s jedním šťouchem, druhou špatně a navíc se čtyřmi zásahy. Já si říkal, že ten včerejší "čistý" den není jen tak :-) Před druhou jízdu čekáme dlouho na nasedání, takže netrpělivější jedinci nalézají níže, uvažuji o tom taky, ale pak to zavrhuji, protože bych se musel nahoru vyhrabat mezi kameny. O zábavu se postará malej Pytlák, když při vyjíždění přijde o pádlo a je rád, že se nezvrhnul. Ani na startu čekající Jírec ho nedokáže zachránit a on tak bezmocně procouvá fotobuňku a podaří se mu zachránit až někde u čtyřky :-D Převlékám se, myju si nohy od bahna (ve sněhu ;-) ) a čekáme na vyhlášení. Ještě musím rychle reagovat na výsledky, protože dneska zapomněli přepsat Michala na mne, takže jsem třetí starší žák :-) Vyhlášení se kvůli tomu protáhne, ale už zase praží (doslova) sluníčko, takže to skoro nikomu nevadí. Ještě si převezmu od Vlašáka cennost v podobě dvou šanonů s výsledky ze závodů, které absolvovala Sušice v letech 1988-1990. Stavíme se v Železném Brodě na jezu, ale trošku jsme zklamaní, protože je otevřený celý prostředek a žádný hučák se nekoná. Cestou studuji výsledky a všímám si jedné zajímavosti. V diskusi před závody se argumentovalo mimojiné traumaty vyplavaších žáčků. Před sedmácti lety jsem Kamenici jel. Poprvé jsem získal přes sto bodů a zajel kluka,který nás tehdy trénoval. To jsem si pamatoval. Ale až z výsledků jsem zjistil, že jsem tam v jedné jízdě vyplaval. Úplně se mi to vykouřilo z hlavy. Tolik k traumatickým zážitkům... A to si pamatuji svojí první krysu v Táboře, odcouvaný Velichov i mojí vůbec první "závodní" bránu v Praze na Čertovce, kde jsem zatnul kajak do podpěr mlýnského kola :-)

Jožka