Zábřeh

Když už jsme v tom pendlování na moravu, tak proč nedat Zábřeh? Zvlášť když je to žákovský pohár, že... V průběhu dne se auta s rodiči a závodníky začala trousit z loděnice směrem na východ. Když jsem přijel na kole z práce, akorát odjížděli Šebovi. My měli sraz na pátou, posledním do počtu byl Adam vracející se ze školy v přirodě. V půl šesté se naše naložená auta sunula pryč. Nacvakal jsem cíl na GPS, spíš jenom pro rozptýlení, Milan jede stejně první. A taky s GPS :-) Pozitivní je, že Andělin Golf má kouzelné zařízení zvané "Air condotion". Negativní stránkou tohoto pozitiva je, že jeho funkce se řídí pochodem tělesných funkcí dvou chumlů chlupů, kterým k dokonalému napodobení mopu chybí jen závit na zádech a na které se volá "Bonnie" a "Annie". Co to je za plemeno se mě neptejte, určitě to někdy uvidíte batolit po závodišti. Shrnuto, chomáče byly nejšťastnější ve chvíli, kdy spícím spolucestujícím naskakovala husí kůže a my bdící se usilovným třením snažili zabránit omrzlinám. Naštěstí je už pokročilá denní doba a klimatizace byla postupem času nahrazena okny, venku už bylo přeci jen snesitelněji. Oba jsme měli s Milanem na GPSkách zřejmě jakýsi cyklomód, protože se nás v Hradci Králové snažily strojky vlákat do tenat silnice na Šumperk. Poté, co jsme poctivě obkroužili podle značek Chlumec po provizorním obchvatu jsem už nevydržel a zavelel jinam. Jeli jsme klasicky na Mohelnici, protože je pátek a potkat na Červené Vodě náklaďák, tak za ním vyrostem. Chvíle navigačního strojku přijdou až v Zábřehu, nikdo z nás tam doposud nebyl, Jarka přitáhla vytištěnou mapu, kde byla propiskou vyznačena poloha loděnice. "By woko" jsem to přenesl do souřadnic a nechali se na ten bod navigovat. Asi po pátém odbočení přímo v Zábřehu jsem byl za toto vděčný, protože už jsem vůbec nevěděl, kde jsem. Zvyšující se koncentrace známých tváří napovídala, že jsme tu správně a nakonec jsme zastavili u Jirky Vaňka, který šel s malým Romanem naproti Šebům. Přímo u něj GPSka oznámila "dosáhli jste cíle". Jak ta mrcha sakra mohla tušit, že tu takhle bude v pátek stát? Zajeli jsme do areálu loděnice, který už byl slušně zaplněn a stále přijížděly nové a nové alegorické vozy. Zapadli jsme dozadu k plotu, za asfaltové hřiště, strategicky k záchodům a začali stavět stany a vybalovat karimatky, dokud je ještě vidět. Pak už vidět nebylo a to byl čas na bufet. Dali jsme dvě, tři Holby a šli spát. Noc byla úplně jasná a rosa úplně mokrá.

Ráno bylo taky jasné, což znamená, že bude další hnusný den. Na nebi ani mráčku a zpoza kopce šplhala bodavá bílá koule a už od rána se snažila dokázat, že nám pěkně dneska zatopí. Vyzvedl jsem čísla a šel procházet trať. Závod se jede na Moravské Sázavě, říčce asi deset metrů široké, do které pro účely závodu odkudsi pustili asi dvacet čísel navíc. A docela studených dvacet čísel. Začínalo se na klidné vodě kam se pohodlně vešel úvodní sprint, následoval třiceticentimetrový skok (skůček...), protivoda, dvě povody a o něco větší skůček. Zbytek už byl víceméně rovný a závěrečná partie byla tekoucí mělká voda. Trať nikterak těžká, spíš netypická. Stavitel si hodně potrpěl na zavřené brány, krásná byla šestnáctka, pravá protivoda, která byla otočena tak, že její osa svírala s proudnicí tak šedesátistupňový úhel, takže závodník musel zaplout do hloubi vracáku až za bránu, mezi ní a břeh. Předjízda, po předjízdě vysvětlení trati a start. Startují nejdřív žáci, podle průběžného pořadí poháru. Takže Luboš sedmý, Tonda šestnáctý. Okolo čtyřicítky Pavel s Adamem a kousek za nimi Roman. Trať moc nástrah neskrývala, takže šlo převážně o souboj s časem a závodníka se sebou samým. Všichni zajeli docela pěkně, kupodivu i Adam, který neseděl týden na vodě. Snad jen Luboš by se mohl probudit dřív, než vyrazí na trať. V deblech nás zastupovali Patrik s Michalem. Jeli celkem slušně, ale nic moc rychle. No, to se snad ještě doladí. Ve druhé jízdě měl Pavel a Adam trochu problémy s tratí, prvně jmenovaný z toho vybruslil celkem dobře, U druhého to bylo horší. Podle vlastní rekce dotyčných závodníků to vypadalo ale úplně opačně J V pokračujícím smažáku pokračuje i závod, za baby od nás startuje Andulka, baba nejmladší ( a společně s Pavlem nejmladší účastníci závodu). Trať zvládá celkem dobře a ve slušném čase. Skoro ve stejném čase jako o tři roky starší Adam. Vůbec je ten potěr nějakej pohyblivej. Třeba Roman je asi deset vteřin na jízdu za Tondou. Akorát, že Tondovi je čtrnáct a Romanovi deset. Co se týče singlů, sloužit nemůžu, Patrika i Michala jsem viděl jen nahoře neb startovali chvíli přede mnou. Za sebe můžu říct, že nejsložitější bylo na trati odhadnout, kde je ještě voda a kde už ne. Někde okolo třináctky jsem byl už tak rozhozený ze škobrtání o dno, že jsem se rozhodl odpíchnout se bidlem. Najednou byla pod pádlem hloubka k pohledání… Nezvrhl jsem se! V sedmnáctce jsem přeryl pádlem dosud nepřeryté kameny a doposouval se do cíle. Jeden šťouch, no… Druhá jízda byla podobná, Andula všechno zvládla a já taky. Michal udržel třetí místo v žácích, zato se vůbec nevedlo Patrikovi. po třetí skončil závod a začaly se připravovat sjezdy. Jelikož jdou naprosto mimo nás, nějak jsem je nesledoval. Vím akorát, že na ně připouštěli malinko víc vody. Sluničko peče naprosto nehorázně, vydržet se dá jen u bufetu a toještě na kofole, protože s pivem by nastal velice rychlý konec. Záci a žačky se rozprchli po celém areálu a začali se bavit, jak jen umějí, část z nich se házela do vody, část se honila po tábořišti s flaškami vody v rukou a cákali po sobě a část se snažila najít lepší podnebí šplháním na umělou lezeckou stěnu ve tvaru půllitru s pěnou, kterou sem na víkend přistavil pivovar Holba, jako sponzor závodu. Já se nechal místními odvézt do Podzámecké na večeři. Byl výborný guláš za pár korun a porce byly až jé. Po návratu, kdy sluníčko už přeci jen mizelo za lesem jsem se taky odhodlal smočit. Voda byla oproti vzduchu ledová, ale osvěžení stálo skutečně za to, připadal jsem si po té výhni jako znovuzrozený. Večer byl hudební a to hned několikrát. Pořadatel zajistil country kapelu, která se do půlnoci snažila bavit přítomné, z blízkého koupaliště se do jedné ozývaly elektrické kytary z nějakého rockfestu a ve tři konečně utichla rytmika technopárty za vodou. A šlo se spát.

Rána začínají býti jednotvárnými... V sedm vykoukne puchejř a začne svojí spacákovou hru: „jen klidně lež, zapaříme...“. V půl osmé už jsem venku, protože některé pařby si s chutí nechám ujít. Projdeme si trat, od včerejška ostatně nepříliš změněnou, předjízda a pak už se začnou sypat kajaky. Luboš jede pěkně, jen působí trochu ospalým dojmem. Možná se mi to ale jen zdá, protože po první jízdě je mezi žáky čtvrtý. Zbytek zajede nějak svůj standard, někdo lépe, někdo hůře. Vcelku žádný výmyk. Debly nějak nemůžu okomentovat, protože moje první setkání s výrobky pivovaru Holba odstartovalo výměnu střevní flry a fauny. Druhé jízdy dopadly stejně, Luboš dokázal jet stejně a opět čistě (snad poprvé v životě), jen Roman trochu pozapomněl poslední povodu a vracel se, takže si dneska v předžácích prohodil místo s Pavlem. Přestávka je dnes decentní a do úděsného vedra se začínají sypat baby. Tratí se prosype i naše baba a prosype se tak, že docela dobře, jen jednu protivodu podjíždí o dva metry. Vítězství v předžačkách má jisté, jelikož je tu jediná. Singly jsou nuda, nuda, šed, šed. Patrik už jede o něco líp, Michal udrží trojku v žácích a já ve druhé jízdě zrychlím a vykompenzuji do dvě úplně, ale úplně zbytečnými štouchy. Po včerejších peripetiích s vyhlášením, kdy bylo asi dvě hodiny neustále čtvrt hodiny do vyhlášení bylo rozhodnuto udělat vyhlášení po slalomu, ne až po sjezdu. Ovšem i dnes se to protahovalo. Proč, to jsem zjistil, až když jsem kvůli nějakému dotazu juknául do zákulisí. Došlo k chybě, ke které dochází maximálně jednou za deset let a v babách byly špatně časy z druhé jízdy. Nakonec se na svolané poradě rozhodlo započítat výsledky po první jízdě. Po technické vložce už následovalo i vyhlášení vítězů za neděli, tentokrát i s předžáky, takže jsme domů vezli další a další diplomy... Sbaleno už jsme měli, tak jen naházet věci do aut, kromě svých i dvě levá kajakářská pádla, ktérá zůstala na prázdném placu vedle nás a ke kterým se nikdo nehlásil. Neomylně jsem je určil jako benátecká, rozhodli jsme se je předat v týdnu. Po třetí jsme konečně vyrazili, tentokrát sami, Supolíci se ještě stavovali ve městě u známých a pak hodlali navštívit plovárnu ve Vysokém Mýtě. Doma jsme byli okolo sedmé, jen tak tak jsem stihl otevřít loděnici a doběhnout na záchod. Holba útočí!

P.S. Ta pádla byla z Opavy...

Jožka