ČP žáků Vír

A začíná další kolotoč víkendových výjezdů, který skončí až s koncem sezóny. Tentokrát míříme do Víru na žákovský pohár. Docela se tam těším, ještě jsem tam nebyl a reference na místní trať byly různé, takže by to mohlo stát za to :-) Jedeme busíkem, Milan si půjčil z práce Peugeota. Na loděnici jsme za to zahákli malej vlek, naházeli lodě a vyrazili. Začalo se mi dařit už po cestě, ztratil jsem Milanovi stylus z PDA, které slouží jako GPSka. Za jízdy prohledávám všechno možné, mimo jiné prohrábnu přihrádku pod rádiem, která slouží (jako každému služebnímu autu, kde se střídají lidé) coby odkladiště všeho možného. Takže jsem kromě knihy jízd vytáhl, sérii neidentifikovatelných papírků, tužku, hadřík, ale hlavně... dvě nádobky smradíků, které se dávají do auta. Nádobky, považované už za vyčichlé se náhlým objevením probudily k životu a zaplnily auto úděsným smradem (už jste někdy vjeli do výlohy parfumerie?) a já nevěděl, co s tím. Vyhazovat ven oknem se mi to nechtělo, protože jsem nechtěl mít na svědomí zvěř z lesů Vysočiny a ponechání v autě hrozilo smrtí posádky. Nakonec jsme to přežili, ale kus cesty jsem absolvoval s rukama vystrčenýma ven z okýnka, protože mi ruce načichly tím bordelem skrz naskrz a já smrděl jak buzna se sennou rýmou. Kus před cílem při poskakování vleku po silničkách taky povolil hák úvazu na Adamově lodi a ta se spolu s Tondovou odporoučela dolů do vleku. Při převazování se Anděle povedlo najít ztracený stylus, mě se na druhou stranu povedlo přetrhnout rukou gumcuk. Nejspíš taky kapituloval před smradem. Za setmění sjíždíme dolů do údolí Svratky a jednom doptání najdeme areál loděnice pod přehradou. Ten už je slušně zaplněn auty a stany. Za posledních zbytků světla zaplníme poslední volné místo strategicky umístěné u záchodků. Zároveň na nás útočí malej Roman, ketrý přijel už dopoledne s Vaňky. Před desátou mám konečně postaven s Adamovou pomocí stan (letos poprvé spím jinde než venku nebo v autě) a vyrazíme na do hospody na jedno až tři. O půlnoci se vracíme, nebe je úplně vymytené a není žádné vedro.

Ráno mě budí Šamanův hlas udílející pokyny vlevo vpravo. Vypnout se to nedá, takže musím chca nechca ze stanu. Lehce snídnu, vyzvednu čísla, rozdám a jdu pobloumat. Vodu tady pouští jen na přesně danou dobu, ale v předcházejícím týdnu vydatně pršelo (jako letos už tolikrát), takže voda tekla určitě ještě po půlnoci. Teď neteče a já mám možnost prohlídnout si koryto bez vody. Začíná za bazénem pod hrází přehrady Vír, je široké asi tak patnáct metrů, stáčí se mírnou zatáčkou doleva a překážky jsou tvořeny jen kameny a hrázkami z kamenů a betonu, ale celkem to sem zapadá. Většina je celkem rovná a klidná, až v závěru je větší skok. Trať se tomu přizpůsobuje, do dvanácté brány je klid a na posledních padesáti metrech se nahloučilo šest bran. Chvíli před předjízdou začíná pomalu stoupat průtok, na předjízdu už je skoro plno. Po ní si ještě jednou s klukama projdeme trať. Ještě rozdýchat Adama, pro kterého jsou to první závody na kudrnaté vodě a může začít závod :-) Začíná se debly, po nic jedou kajaky - mladší žáci, desátý jede právě Adam. Je vidět, že má vítr, ale s jedním vracením trať celkem v pohodě zvládne, včetně spodního úseku. Tonda s Lubošem jedou taky celkem slušně, jsou tam určité chybky, například nejsou s to pochopit, že se ve čtyřce, což je povoda na prvním skoku mají cpát na pravou tyčku, protože to tam odtéká, ale vytrvale skákali při tyčce levé, protože jim to přišlo kratší, co na tom, že je to tam vždycky zbrzdilo, že... Druhá jízda deblů a kajaků se jede okamžitě po dojezdu první, což některé dost zaskočilo, protože na poradě dokaázali tohle téma Šaman ve spolupráci s vrchní rozhodčí tak krásně zamotat, že jsme všichni odcházeli s pocitem, že jedou všechny kategorie první jízdu a potom zase všechny druhou. Naštěstí to snad všichni odstíhali. Do druhé jízdy už Adam nastupoval beze strachu, což znamenalo, že se kromě jednoho vracení netrefil i do jedné povody, aniž si toho všiml :-) Prostě mu sjela tyčka na jinou stranu helmy... Starší kluci zajeli o něco lépe než v první jízdě, takže celkem spokojenost. Bez přestávky rovnou navazovaly baby a singly, jsme tu jenom já s Michalem a Jírou, Patrik ještě cosi doléčuje doma. Jdu na vodu o něco dřív, potřebuji vyzkoušet loď. Po Budějicích jsem se rozhodl zaříznout loď, měl jsem ještě z Opavy zlomený zadek a když jsem dal čelo a rozbil špicu, nemělo to už cenu spravovat. Mám teď fešnou 372cm, akorát jsem na ní ještě nejezdil, první týden jsem si půjčoval Gorcovu Ninja a pak jsem měl od Vlašáka testovací Loco. Nevím, jestli jsem zmlsán novějšími skořápkami nebo to tak bylo, ale přišlo mi, že se to malinko líp točí, ale jinak se nic nezměnilo. Před jízdou jsem ještě vystoupil a kouknul na Michala a pak už vzhůru dolů. První úskalí jsem zvládnul, přejezd mezi jedničkou a dvojkou je těsně nad šutrem a povedlo se mi ho neodřít (heč!). Pak jsem nedotáhnul nějaké přesazy (dva šťouchy) a dole jsem v závěrečném skoku moc přemýšlel a vymyslel kapitální hovadinu, takže jsem se točil jak čamrda a navíc v místech, kam jsem se vůbec neměl dostat. Mno, nic moc... Druhá jízda to už spravila, stáhnul jsem na čase šest vteřin. Michal i Jíra jsou i tak samozřejmě přede mnou, ale není to zas tak daleko. Škoda jen šťouchů, Michal jeho dva ve druhé jízdě stály jedno místo mezi žáky (byl třetí) a Jíru ten jediný (taky ve druhé jízdě) vítězství. Po vyhlášení jsme se sebrali a šli se projít nahoru na hráz, která nad námi mlčenlivě čněla do výšky. Zvolili jsme k tomu ocelové schůdky vedené po povchu hráze. Dole u nich seděl Láďa Hojda a mladí Tejňáci vybíhali a sbíhali schody. Zřejmě udělali nějaký přešlap. Zkusil jsem to z hecu vyběhnout taky, ale ve třech čtvrtinách jsem to vzdal, protože mi začaly nadávat nohy a stejně se to už spíš podobalo chůzi než běhu :-) Z hráze byl nádherný rozhled. Napadaly nás všelijaké bejkárny a jedna z nich se přetransformovala do debaty, jestli rychlost dopadu záleží na hmotnosti padajícího tělesa. Já tvrdil, že ne, Petra, že ano. Budu muset najít nějakou učebnici fyziky ze základky... Zpátky jsme seběhli po druhé straně řeky lesem a za začínajícího deště nabrali směr restaurace. Byl nejvyšší čas, po sluničku ani památky, vítr taky nic, jen šedá plocha, natrhávající se o vršky stromů a kropící zem vodou. Prostě "restauračno" a navíc to vypadalo, že do rána to nepřestane. Dali jsme jídlo a pár piv a byli postaveni před dilema. Hospoda zavírá v osm... V obci se totiž slaví stodeset let doborovolných hasičů, u kulturáku měli slávu s proslovem (kus jsme slyšeli cestou sem: ...když jsem se dozvěděl, že přijede ministr, vyschlo mi v krku a dostal jsem trému..."), ukázku hašení, stánky s buřty a prý i na pidistra došlo (Bublan). Večer je hasičský bál a starostka obecním rozhlasem pozvala všechny občany ("...jelikož nám ani špatné počasí nevzalo dobrou náladu...") k jeho navštívení. K tanci a poslechu bude hrát kapela Jásalka. Nakonec jsme tam vyrazili a nelitovali jsme. Sice se nás hned na začátku snažil zbuzerovat nějaký uniformovaný hasič s čepicí a dny od flašek v obroučkách brýlí, že takhle teda ne, že mezi těmi lavicemi musí být průchod (ačkoliv jsme s nimi nehýbali), ale toho si manželka v půl desáté odtáhla domů. Jásalka vždycky po dvaceti minutách odložila dechové nástroje, vytáhla kytary a spustila na dalších dvacet minut Kabáty, Katapulty, Chinaski a tak... Moc se mi hluboko po půlnoci do stanu nechtělo, zvlášť, když nezanedbatelnou část osazenstva postupně začali tvořit vodáci, ale jestli si ráno nemám plést zelenou s červenou a taky třeba jména mladejch, byl nejvyšší čas.

V noci dost pršelo, včetně mého stanu. Buď jsem ho špatně postavil nebo je ten stan z Tesca, ale měl jsem ráno mokrou půlku spacáku a celý batoh... Trať oproti včerejšku více zašmodrchali, hlavně dole. Spodní skok je tvořen hrázkou, která je tvořena jakoby ze tří dílů, dva jsou u břehů, jeden je uprostřed a mezi nimi teče veškerá voda (a padá skokem o třičvrtě metru). Včera byla protivoda za prostředním dílem a jelo se to na esíčko, dneska jsou tu brejle, nejdřív je nutno hupsnout doleva, pak přejet pře dva proudy a vracák mezi nimi na druhou stranu, z protivody napravo se jede do povody asi o deset metrů níž, ale umístěné tak, že má závodník velkou šanci minout jí tak, že jí nedojede a nebo přejet až do prostředního vracáku. Při závodě se tohle místo ukázalo jako neřešitelné pro Adama, při výjezdu z první brány brejlí se dostal blízko ke skoku, přitékající voda si ho přitáhla, což ještě pojistil kontrem (asi aby se z toho nedostal), zrušil náklon a tradá... Loď jsme vytáhli, vylili, zmáčený a zmrzlý bývalý závodník odkvačil k převléknutí (není ta voda nejteplejší) a čekalo se na další pány na holení. Pánové projeli a na holení málem došlo, alespoň jsem měl sto chutí je před holením zmydlit. Oba dva udělali prakticky všechno to, před čím jsem je varoval. Skok, který měli včera jezdit vpravo a jeli ho vlevo měli dneska jet vlevo a jeli ho vpravo, chrápali na výjezdech z bran, zvrzali poslední kombinaci (což bych jim prominul, kdyby nedělali přesně to, co jsem jim zakázal)... Prošli jsme si trať znovu, umyli hlavy a tak... S největším optimismem šel tak do druhé jízdy paradoxně Adam, kterému už o nic nešlo :-D Jel taky docela solidně, ale dojel jen o bránu dál, skončil při výjezdu z druhé brány brejlí, neodhadl náklon a zahučel za pádlem, tentokrát už došlo i na záchranný raft :-) Tonda jel stejně špatně jako první jízdu, dnešní trať byla evidentně nad dnešní schopnosti. Jediné, co zajel dobře, byl ten nejtěžší úsek, na zbytek se nedalo koukat, hrozně násilné, ani stopa plynulosti, špátná trasa... Luboš naproti tomu jel jak z partesu, jedinou chybku udělal ve dvanáctce, protivodě, kde brnknul rukou o tyčku. Výsledkově se to projevilo solidním skokem, nakonec skončil jako čtvrtý žák. Škoda té první bezhlavé jízdy. Mezi jízdami jsem si začal balit věci, ty mokré sušit, chvílemi už vysvitlo i sluníčko. Pak přišla naše chvíle. Michalovi nevyšel spodní úsek, musel se vracet do předposlední povody, já tam vytočil hodiny a docouval jsem až do další brány, navrch jsem přidal dva šťouchy, takže jsem byl sice před ním, ale o vteřinu a něco. Čest tak zachraňoval Jíra, který ale taky nahoře prováděl psí kusy, nicméně na vedení to stačilo. Druhou jízdu Michal vystřihl opravdu pěkně, mimojiné si vysloužil pochvalu i od Rolečka, který seděl na předposledním postu. Mě už tedy nezbývalo, než riskovat, ale zařízl jsem to hned ve čtyřce, kde jsem to najel stejně špatně jako kajakáři a musel jsem se vracet z pěti metrů do protivody. Poslední kombinaci už jsem jel na risk. Později jsem zjistil, že k mému údivu jsem byl ohodnocen jen šťouchem, já osobně bych si tam fouknul padesátku bez jakéhokoliv rozmýšlení. Nevešel jsem se do předposlední povody, situaci zachraňoval úplně jakoby náhodou se objevivší loket pravačky a i tak si nejsem úplně jist, jestli tyčka jela z té správné strany helmy. Podobně si počínal i Jíra, jen místo lokte použil náhodně vytrčených prstů :-) Se stejným výsledkem, takže oba dlužíme rozhodčímu nějakého kapříka ;-) Vedení nakonec udržel, já si s Michalem prohodil místa. Dobalili jsme, navázali, počkali na vyhlášení, zatleskali, rozloučili se s druhou částí výpravy, která pokračuje do Lipťáku a vyrazili jsme dom. Se zastávkou ve Žďáře, kde jsme pobědvali/povečeřeli a trošku polaškovali se servírkou :-) Cesta byla poklidná, včetně prázdné Prahy a v sedm už jsme byli na loděnici.

Jožka