Trutnov 2008

Asi jsem byl jediný člověk žijící mimo okres Opava, který si vroucně přál, aby v Opavě nenastal nějaký problém s vodou a NKZeta se tam mohla jet. Chystal jsem se totiž po letech s hadama do Trutnova. Vše nakonec klaplo, takže jsem pátek mohl na tréninku přivítat kluky a šli jsme se projet. Andulka dobírá antibiotika, takže jsme se ještě rozhodli nechat jí doma. Během půlhodinového minitréninku navíc ještě klapl můj prst a to při jednom polozvrhnutí a nehtem o límec. Bolelo to jako čert. Potom jsme navázali lodě na auta, potvrdili si ranní sraz a vyrazili dom. V deset večer si balím a jdeme spát. Jsem si myslel... prst se probudil a když bdí on, tak ja musím taky. Střídavě zkouším usnout, držíc si kostku ledu v mikrotenovém sáčku na prstě, sedíc u počítače a nakonec končím v druhém pokoji s knížkou. Nakonec o půl čtvrté alespoň chvilkami začínám klimbat. O páté je budíček, dáme si snídani a vyrážíme pro Romču, v šest máme spicha v Podhořanech na benzince s Andělou. Ta se překonává a když tam v 6.02 dorážíme, poťukává si významně na hodinky a oznamuje, že už jí z čekání mrznou nohy. Cesta s jednou přestávkou na benzínce nám trvá hodinu a půl a po půl deváté jsme v Poříčí. Za těch sedm let, co jsem tu nebyl se tu nic nezměnilo, i ta stará ojetá guma z náklaďáku leží na tom samém místě za mostem. Lidí je přihlášeno na slalomy tak devadesát, souběžně s tím se pojede žákovský pohár ve sjezdu. Porada je v devět, start bude v deset. Přihlásím Romana na předjízdu a nechám se na kajaky a debly upíchnout na soudcovskou židli a vyfasuju brány jedna až pět (ale pšššššt, nikomu to neříkejte). Interval bude minuta. Převezmu čísla, rozdám, prolezem trať, voda je docela solidní, snad by to mohlo být bez problémů. Nevýhoda soudcovské sesle, kterou jsem si neuvědomil je ta, že mladý moc neuvidím, ale už jsem podal ďáblovi prst a nelze couvnout. Jako první jede Mikeš, mají za sebou s Vojtou neúspěšný pokus o neštovice a původně tu neměli startovat, ale pupínky se na nich nechytly a tak sem mohli vyrazit, i když mimo závod, protože jsou ještě předžáci. Jede statečně, ostatně sám mámě oznámil, že tu pojede. Řekl bych, že přes tu největší vlnu v ůvodu tratě asi moc nevidí :-) Následuje Vojta a taky mu to docela jde, řekl bych, že oproti loňsku se dost zlepšil. Hned za ním sviští Pavel, ten už má za úkol střádat body na trojku. Jede docela solidně, drobné chybky tam byly, ale nic zásadního. Potěšitelné je, že v podbném duchu pojal závod Adam a i když by se daly najít chyby a nedostatky, tak byla jízda prosta jeho klasických úletů. Prst je už zřejmě unaven a přestává bolet, jen temná skvrna (velikosti mexického dolaru) pod nehtem slibuje další zajímavé zážitky, takže se rozhoduji nakonec závod absolvovat. Nechám se po deblech na postu vystřídat a pálím se převléknout. Než půjdu na start, tak se podívám na Romana, jsme od sebe jen sedm čísel, ale tady to nikdo hrotit nebude. Jede docela pěkně, ale pod mostkem asi podceňuje přejezd a vrací se do dvanáctky. Pak už tedy startuju. Vše se proti mě spiklo, jsem nevyspalý, z celodopoledního sezení na bráně docela ztuhlý, protože profukuje studený vítr a sluníčko šetří, oproti ránu klesá voda, nemám naježděno a jsem dřevák. Jedu čistě, ale pod mostem nemám kde zabrat, což už je stejně jedno, protože mi dochází síly a aspoň se to tím dá maskovat. Do brány, kde se vracel Romča se málem nedostanu taky... Uff... Jelikož holek je tu pět, jedeme za chvíli zas. Romča jede až přes most jako přes kopírák, bohužel i s tím vracením. Má z toho tak zamotanou hlavu, že po úspěšněm vracení odpeláší dolů a bez povšimnutí nechává u břehu viset branku číslo třináct. No, co se dá dělat, to se stane i v těch lepších rodinách. Druhou jízdu odjedu zhruba stejně, akorát si na seznámení s tratí zcela zbytečně zahlavičkuju do tyčky na první bráně. No, i když... doma mě učili, že když někam vcházím, tak musím zaklepat :-) Sbalíme si svoje švestky, jukneme se na výsledky a odjedeme do tělocvičny. Po chvílích nejistoty ji najdu, ale kudy se do ní vchází mi musí poradit Mikeš. Když jsem tu byl naposledy, tak ještě neuměl chodit, což mne omlouvá :-) Rozbalíme se (tedy přesněji řečeno, Týna rozbalí) spaní a Jarka s Andělou rozhodují ještě někam před večeří vyrazit, aby tříska v Matoušově chodidle neměla sourozence. Já na výzvu, abych se připojil reaguji tak, že vlastně asi nereaguji. Prst se definitivně odmlčel a na mne začínají doléhat mrákoty. Ostatní tedy vyrazí a já se postupně propadám do mdlob, zkraje ještě slyším, jak se Pomeranč snaží naučit Markétu zacházet s fotoaparátem. Budím se asi za dvě hodiny, výletníci jsou už zpět, byli se juknout ve městě a pak mláďata začala hrát za městem na schovku. Na louce, kde byl jediný strom a jako bonus hromada hnoje. Jestli se ptáte, jestli to mělo následky, tak ano, na botách se to s jedním nejmenovaným závodníkem dostalo až do tělocvičny :-) Když zvířátka zjistí, že jsem se probudil, přestávají se žinýrovat a začnou mastit opět fotbal natvrdo, teď už v botech, jelikož rodičové usoudili, že tříska v chodile je horší než zlomená noha. Alespoň tak to vidím já, když chvíli to jejich ~~ragby~~ fotbal sleduju. Sdružení rodičů a přátel vodního slalomu proto tedy vyhlašuje odchod do restaurace, kterou nám Zdenka chválí horem dolem a máme tam objednaný stůl pro sedm. Hospoda je na kraji Poříčí a vypadá dobře. Je to penzion, s formankou, kuřáckou a nekuřáckou cimrou. Na to, kolik je tu lidí (kuchař prý od oběda udělal třista jídel a teď v kuchyni rezignovaně tříská pánvemi), je obsluha rychlá a dobrá. Než to kuchař připraví si sice počkáme, ale na tatarák se vyplatí počkat :-) Do tělocvičny se dostanem před desátou, spácháme hygienu a pak pohledem usoudím, že mohu převzít kapitánské žezlo, protože v tělocvičně je drtivá většina polehávajících žáků a pár rezignovavších rodičů. Trenéři se zřejmě kdesi vzpamatovávají z výborných výkonů svých svěřenců. Jako kapitán se tak nenápadně připlížím k ovládání světel a ve chvíli, kdy to vypadá, že se nikdo nekouká, tak rychle v tělocvičně zhasnu a odplížím se, abych předešel zlynčování své osoby. Za půl hodiny je v tělocvičně klid (závody asi byly fakt náročné) a usínám.

Ráno se nikam neženem, bo dnes dostali přednost sjezdaři na svůj dlouhý sjezd a slalomy jsou až od dvou. Poleháváme a před devátou se jako jedni z posledních sbalíme a zmizíme. Chvíli přemýšlíme, co podniknout, aby nás mlaďoši nepřeválcovali, nakonec volíme variantu Adršpach. Nikdy jsem tam nebyl, autoatlas napoví, je to asi dvacet kilometrů. Lodě máme uvázané jen na přejezd do tělocvičny, takže jedem pomalu, naštěstí se silnička kroutí a šplhá či padá prakticky neustále, tak to není poznat. Akorát, při sjezdu do Horního Adršpachu se trošku rozdovádím a navíc asi i foukne vítr pod lodě, které se svezou na stranu, což vyburcuje Andělu k zuřivému troubení a Jarku k tomu, aby nám začala volat :-) V půl desáté jsme na parkovišti. Stojí tuším sedmdesát korun, ale je pouze placené, leč nikoli hlídané, což rozbouří Jarčiny žaludeční vředy v obavě z krádeže. Údajně už večer chtěla po Anděle, aby přeparkovala auto. Nepochodila ;-) Vstup do areálu skal stojí šedesát korun, ale zase je všechno vypulírované, opravené, dostanete letáček... Líbilo se mi tu stejně jako minulý týden na Malé Skále, prohlídka trvala asi dvě hodiny a to jsme z časových důvodů vynechali výstup k jezírku a projížďku loďkou. Během těch dvou hodin se ukázalo, že ta viróza, či co, kterou si Týna minulý týden přivezla z Kamenice a přes týden zkusila uklidnit dostala včera mohutný impuls a teď řádí naplno. Skleněný oči a když jsme se vraceli, tak sotva motala nohama (Týna, ne ta viróza). Sjeli jsme zpět do Trutnova, zastavili se v hospodě na oběd, v jednu dojeli k trati kvůli poradě. Trať už byla postavená, jen jednu protivodu trošku poladili. V půl se odjela předjízda a naznačila, co bude kromě vody (je jí méně než včera) největší překážkou. Trať by se dala označit jako "Tour de brejle". Jsou tu totiž celkem tři takové kombinace a hned ta první se při předjízdě povedla kajakářovi projet obráceně. Týna si sbalila a odjela se Strnadovými domů, my se začali sypat po trati, Interval zkrátili na čtyřicet vteřin víc to odsejpalo, naštěstí se mi sjeli jenom jednou (vyfásl jsem opět brány jedna až pět). Všichni naši čtyři borci kajakoví odjeli solidně v obou jízdách. Romana jsem v první neviděl, protože na mne zapomněli se střídáním. Nakonec přišel Lukáš Horyna, já si ještě odškrtal Artura (startovní číslo 155), mazal do auta, převlíknul se, sebral loď a pádlo z fusaku a mazal na start. Nestihl jsem to o jedno číslo (mám 168) :-) Jízda podle toho vypadala. Vody je málo, motám se tam jak vítr v bedně... Druhou jízdu Romana jsem už viděl... Nejel špatně, jen kdyby poslouchal, co jsem mu říkal... Okamžitě pálím i na druhou jízdu. Až k lávce můžu a pak už se tam zas jen motám... Převlíknem se, sklidíme věci, navážem, vrátíme čísla, počkáme na výsledky, pak počkámena vyhlášení... Vojtu s Mikešem obdarovali diplomem, Pavlík byl druhej, Adam třetí, Roman první, Zdenka taky... Takže jedinej bez diplomu jsem zase já. Žádná novinka :-)))) Z Opavy jdou na rozdíl od včerejška dobré zprávy, Luboš byl prý kdesi v třetí desítce, kousíček za Piškotem. Vyrážíme ve čtvrt na sedm. Poměrně záhy zjišťuji, že se mi povedlo to, před čím Jarka s Andělou uchránily mláďata. Kdesi (asi za loděnicí) jsem našlápl mazlavé cosi a teď musím jet s otevřeným okýnkem. Za Trutnovem se zastavím na pumpě, dotankuji, vyměním boty za pantofle do lodě a jedem dom. Jelikož jedem pozdě, cesta odsýpá předpisově, po půl deváté jsme na loděnici. Asi minut a čtvrt před Šeby+Šupolíky, kteří akorát dorazili z Opavy. Jarmil odemkne loděnici, protože se mi nechce hledat klíče v kufru a uklidíme lodě i ostatní věci. Odvezeme ještě s Jarku a Pavlíka domů, když se vracíme přes most, tak už je na loděnici i zbytek opaváků. Zastavím se u Matulů na kousek kecu a zhodnocení jejich víkendové práce, dělali na baráku. Doma jsem ve čtvrt na deset :-P

Jožka