Jak se lidé seznamují a přátelí

Seznamují se při práci i zábavě, na horách i v nížinách, ve dnech štěstí i smutku, při dopravních i jiných nehodách, za humny i v daleké cizině a dokonce v každém věku.
V přátelství vytrvat není jednoduché, jedná-li se o přátelství trvající léta, je to obdivuhodné. Takových
letitých přátel mám několik zásluhou svého muže, který přátelství dokázal udržet. Několik milovaných již nežije, s některými si vyměňujeme o svátcích už jen pozdravy.
V roce 1947 se můj muž na lodi ze Švédska do Finska seznámil s půvabnou finskou dívkou Annoumajou Lankinen, se kterou si během izolace našeho státu od světa pouze psal. Po uvolnění, na ověřené pozvání, nastaly naše jednostranné návštěvy ve Finsku a pro celou rodinu doživotní zážitky! Tato mimořádná žena, finská buditelka i aktivistka, mi vloni ve svých 77 letech po 52 letém přátelství zemřela. Mám v úmyslu se o ní ještě někdy zmínit.
Kamarádku Martu jsme znali z Dubrovníku, kde jsme byli na dovolené. Přes různé osudové výpadky jsme se přátelili až do loňské zimy, kdy Marta zemřela a mně odešel člověk spolehlivý, nezištný, jehož kvality jsme mohli prověřit v roce 1968, kdy byla jediným prostředníkem mezi mojí matkou a námi, kteří jsme byli v té době v cizině beze zpráv z domova. Získala si i naše přátele, kterým byla "náplastí na duši". Přátelství mezi námi trvalo 46 let.
Na zmíněném zájezdu se ke skupině Čechů připojil Vinko Pešice - Čech, ale již naturalizovaný Dubrovčan, který se do Chorvatska dostal s rodiči za Rakouska-Uherska. Rád by se byl podíval do Prahy, ale vyplňovat "kilo papíru" se mu nechtělo. Několikrát jsme využili jeho domu k pobytu v Dubrovníku. Naše návštěva byla vždy příležitostí ke vzpomínání na Prahu a jeho vojenskou službu, k jejímuž nástupu se Vinko dostavil o den později a hned šel do basy. Dostavil se ale i k mobilizační povinnosti a to přijel již včas. Česky se naučil na vojně, nikdy nepožádal o chorvatskou příslušnost, "tatyček Masaryk" visel u něj v obýváku a pro všechny znamenal Československo, Vinkovu rodnou zem. Před 10 lety zemřel náš "brat", který nás už nikdy neobejme.
Asi před 40 lety se nám podařilo na "malý pohraniční styk" s Polskem dojet až k moři a navštívit Miedzyzdroje. Moře bylo přívětivé a počasí kupodivu slunné. V místech našeho stanování se zastavili polští manželé, kteří nás požádali o hustilku, protože se jim nedostávalo "povětřá v kolách", tak to tehdy znělo. Bylo z toho přátelství, které trvá dodnes. Vzájemná výměna adres, vzájemné návštěvy, vzájemné dopisy, které teď po změně našich režimů převažují.
Může se také stát, že se už neznáme s lidmi, se kterými jsme se původně seznámili a přátelíme se s jejich příbuznými nebo známými. Náš případ. Při návštěvě Dánska jsme požádali majitele pozemku při silnici do Vordingborgu o dovolení postavit si u něho stan. Byl autodopravcem a znal jen auto "Skoda", ale o Československu mu nebylo nic známo. Velmi pečlivě sledoval naše počínání při stavbě stanu, a protože právě ten večer slavili narození svého syna, byla naše rodina rovněž pozvána. Bylo tam asi 15 lidí včetně dětí. Ne všichni si byli jisti, odkud to vlastně pocházíme. Tam jsem prvně v životě viděla kouřit ženy doutníky a pozastavovala se nad neskutečným řáděním dětí, kterých si tam nikdo nevšímal, i když skákaly ze všeho, co bylo v dosahu. Domlouvali jsme se německy prostřednictvím papa a hlavně paní Jensenových. Přátelství s paní Bodil trvá
dodnes, 37 let. Vloni byla se skupinou dánských seniorů ubytovaná v hotelu Sport. Setkání to bylo nečekané, jedinečné i v tom, že mi byl představen již třetí manžel paní Bodil. Předchozí manžely jsme schvalovali rovněž v Kralupech. Celá rodina paní Bodil, od její matky, přes zmiňované manžely, její děti, zetě a nevěstu až po vnoučata, se u nás několikrát vystřídala. Výměna byla vzájemná, získané zkušenosti z této rodiny i země byly pro nás tehdy užitečné.
Poslední naší letitou přítelkyní je paní Wilma, se kterou se přátelím nyní pouze už jen já. Návštěvy jsou velmi zřídka, píšeme si na všechny svátky a ujišťujeme se o vzájemném přátelství již 22 let. Bydlí ve Vídni.
Další přátelé, ač bydlí v mé vlasti a můžeme se snadno navštívit, neučiníme tak. Zdá se mi, že se písemný styk mezi lidmi jaksi vytrácí. Snad v rámci zdražení porta, ale vždyť to obligátní "šťastné a veselé" je o tom, že bereme druhého na vědomí, že sami dosud žijeme a nezapomínáme. Žijeme v době mobilů a tak jednodušší je zavolat to "šťastné a veselé" někdy i v noci a vzbudit člověka právě usnuvšího. Ale i za to díky! Takovým je odpuštěno!

B.F.