Rok se sešel s rokem a my vyrážíme na soustředění do Budějek. Jedním autem tam jel Frflixt, druhým jsem měl být já, ale sestra byla na začátku měsíce na operaci kolene, takže jsem se rozhodl nechat jí ho coby invalidní vozíček. Místo mě to měl odskákat Robin, ale protože jeho auto nemá kouli, museli bychom podrobit zavazadla drastické odtučňovací kůře. Naštěstí se tři dny před odjezdem nabídli Bendíci, že nám půjčí svého favorita a tak nás zachránili.V pátek jsme jako vždy do vleku narvali asi tunu věcí, nějakou tu loď a moje kolo. Hodinu před odjezdem se objevil David, o kterém si všichni do té doby mysleli, že na nás čeká na Trhovkách. Po páté jsme vyjeli, Benza se ještě stavěl doma pro nějaké zapomenuté věci a pak už hurá na jih. Cesta nám i s jídlem trvala čtyři a půl hodiny a za setmění jsme stavěli stany ve Vrbném. Druhá posádka, Frflixt, Robin, Mašina a Pavel, kterého nabrali ve Štiříně tady už asi hodinu čekala. V hospodě.

V sobotu začal v deset trénink a byl pro Benzu a Jakuba, kteří zde nikdy nebyli dost perný. Oba mi vydusili asi čtyřikrát. Po hodině jsem je poslal ven a šel na to sám. Předváděl jsem styl "vosa na bonbóně" a za necelou hodinu vystřihl pět eskymáků. Vysušili jsme se, nasedli do aut a jeli nakoupit do "špáááru". My co nakupujem normálně jsme to i s jídlem stihli za hodinu, na Piškota s Mašinou se čekala další hodina. Na rozdíl od loňska Frflixt nic neztratil. Odpoledne jsem jezdil jen chvíli a vyrazil pro Kofyho na nádraží, koukal se dneska ještě v Praze na Trojského koně. My ho sledovali tady v televizi.
V neděli byla voda proklatě nízko, dost se škrtalo pádlem. Večer jeli všichni do letního kina, zůstal jsem jen já a mlaďasi. Kulturu jsem si odbyl televizí, dávali Sedm statečných, to můžu vždycky. Před spaním jsme ještě vyhodili ježka, který se nám dobýval do igelitek s jídlem.
V pondělí byla voda úplně stejně naprd, Kozák (místní správce) si stěžoval, že Lipno údajně pouští 6 m3 a on do kanálu nedostane víc než 5,5 m3 i když po cestě Vltava přibírá Malši a pár dalších potoků. Příslib lepších příštích přišel přes den v podobě hodinového tropického deště. To samé se opakovalo ještě přes noc i s doprovodem blesků.

Druhý den jsem vyhlásil pro sebe a mlaďasy volný den, což znamenalo, že si stoupnu do vody budu je učit eskymovat. Trápil jsem je dvakrát po hodině a výsledkem bylo, že přestali dusit dřív než se zvrhnou a občas i nějaký udělali. Voda tekla nepoměrně lepší, bohužel se kemp začal plnit lidmi a trať samozřejmě taky. Odpoledne jsme si vyrazili do města. Poprvé jsem se byl podívat na Černé věži. Schody tam byly akorát na zlomení nohy. Když jsme sešli dolů, zeptal jsem se kdože to rozhoupal ten dvoutunový zvon. Kluci hrdě oznámili, že skoro začal zvonit... . Jak malí. Jelikož jsme se ve městě trhli na dvě grupy, ta naše byla sedmičlenná a bez mobilu, rozhodl jsem se, že pojedeme najednou. V sedmi. Kdoví kdy skončí druhá část výpravy "brus oka", udělalo se totiž teplo a dívky odkládaly vaťáky. No hned na parkovišti jsem pouštěl projet policii a ti mi děkovali, zatímco se na zadních sedadlech všichni snažili vytvořit dojem, že je nás v tom autě pět a ne sedm.
V středu byla ještě nádherná voda, navíc obarvená na hnědo, jelikož Malše zřejmě někde sebrala někomu pole. Kluci si už zvykli pod šlajsnou a já v podstatě taky. Začíná mě bolet rameno, snad to nebude mít delší trvání. Na večer jsme měli domluven sraz s místními op...čany a takový menší tah, spíš tážek městem. Začali jsme jídlem v nějaké hospě a skončili jsme v Zepellinu. Většinou jak zepellini.Všichni jeli spát domů, jen já jsem přespal u Krčeje.

Ve čtvrtek už bylo na vodě nechutně naboxováno a navíc začala dost padat, takže jsem pro pátek oznámil výlet na Kleť, kdo chce, ať se připojí. Ráno jsem vstal, vzal auto a dojel pro bombu (už došla, letos vaříme jak vzteklí). Během snídaně se Kleť zahalila do mraků, po včerejším nádherném počasí ani památky, cestou autem do města na nádraží začalo dost pršet. Jeli jsme z jižní zastávky a dost jsme přeplašili, vlak měl jet skoro za 3/4 hodiny. Stihli jsme tedy ranní pivo v jedné hospodě. Až pak jsme zjistili, že místo našeho spoje jede autobus, dělají něco na trati. Autobusem jsme jeli až do Boršova, pak vlakem do Plešovic. Odtud vede asi nejkratší cesta nahoru. Ze začátku nám byla zdrojem zábavy Ivana se svými dotazy typu "To bude pořád takhle do kopce?" a "Jak je to ještě daleko?". Potom jsme si přestali všímat deště (zejména díky stromům) a začali se zaměřovat na borůvky a další jedlé lesní plody (vraní oka nevyjímaje) podél cesty a nakonec se naši pozornost upoutaly definitivně houby. Nebyl problém nevědomky rozkopnout u kraje cesty trs babek. Ze začátku jsme hledali a časem už jen vybírali. Díky tomu trvala cesta dvě a půl hodiny. Nahoře jsme byli před druhou. Vrcholek byl v mracích, viditelnost byla nějakých padesát metrů. Na rozhlednu jsme ani nešli, nemělo to smysl. Místo toho jsme jeli dolů lanovkou. Dost hladoví, slíbil jsem ostatním, že je zavedu do dobrý hospody. Nasliboval jsem jim, že je to hned pod lanovkou, ačkoli to bylo na kraji Krásetína. Byli ovšem už tak vysílení, že mě ani nebili. V konibaru bylo vše při starém, akorát nám na chvíli zkazilo chuť, že vlak jede za hodinu.Udělali jsme ovšem zásadní rozhodnutí. Jedeme v šest.

Takže jsme mohli začít, jídlo (kde jinde vám udělají fazolový guláš), pití (Bernard + fernet) a pochutiny (např. pivní pes - chléb se syrečky). Vůbec se nám v půl šesté nechtělo pryč, ale kdybych tu ještě zůstal, tak už se neodlepím. Cestou zpět na nás posměšně zírala Kleť s čistou oblohou okolo sebe. Ve vlaku bylo vedro a já skoro usínal. Probral jsem se jenom abych ostatní vyhnal v Boršově, je tady přece výluka. Ale protože zbytek lidí zůstal sedět, tak jsme nikam nešli a dojeli až k autům. Večer jsme očistili část hub (plný kotlík) udělali smaženici a šli do hospody, ostatní už se sjeli na závody. Já dal dvě piva a šel radši spát, jsem po tom týdnu hotov.

Jožka

A začaly závody...