Kamenice

Ahoj, já se jmenuju Hrošík. Narodil jsem se před devíti lety v Německu v Rüsselsheimu, aspoň si to myslím, přeci jen si to nemůžu pamatovat. Každopádně mi po narození na zádíčka napsali chromovanejma písmenkama Opel Corsa 1.2. Pár let jsem bydlel u nějaké rodiny v Německu a loni jsem se vydal do Čech k jedné slečně. U ní je celkem solidní služba. Jenže jsem se na jeden jarní víkend dostal do ruky jejímu bráchovi, kterýmu většina lidí z nedostatku jiných slušných pojmenování říká Jožka. Ten mi přidělal železný popruhy a na ně gumama přivázal za pomoci několika podobnej bláznů čtyři takový velký plastový rakve, narvali se do mne a hnali mne po dálnici. Když jsem z ní konečně sjel, tak mne pro změnu nutili šplhat po kopcích pořád tam a zpátky. Nepomáhalo, že jsem naštvaně skřípal zadní nápravou a v rychleji projetých zatáčkách protestoval hučením v ložisku levého předního kola. Naštěstí to trvalo jen dva dny a pak mne vrátili právolatné majitelce. Podle toho co jsem slyšel, tak se pánové dobře bavili, ale mě se to až tak moc nelíbilo. Asi nebudu sportovní typ, město je přeci jen město.


Váš Hrošík.


Jak tak sleduju, je ten malej na svůj věk docela ukecanej a trošku přehání. Škoda, že na nás musel čekat na břehu, určitě by se mu to líbilo. Byli jsme totiž na Kamenici. Chystáme se tam na jarní vodu už několik let a vždycky nám do toho něco vlezlo. Teď se našel i důvod, příští víkend tam mají být závody. Takže se během týdne dáváme dohromady a nakonec je nás osm. Z mladejch Luboš a Tonda (Patrik s Michalem se vyrazili prát na Trnávku), Gory, Dejv, Robin, Láďa, já a výpravu doplňoval jako snad její nejdůležitější člen (permanentní řidič, fotograf a kameraman) Lubošův táta Milan. Malou předehru k celé výpravě sehrála právoplatná majitelka Hrošíka, která si jako víkendovou náhradu odvezla (pro mne nečekaně) mojí Nevadu už v pátek. Což by samo o sobě Nevadilo, ale musela by vyložit z kufru gumcuky a ze zadní sedačky zahrádku na Hrošíka, kterou nám půjčil Piškot. V sobotu jsem proto vstával už v půl šesté a musel ještě do Kralup. Na sedmou byl sraz na kanále, navázali jsme lodě, skoukli klesající vodu v řece, nandali věci do aut, povětšinou k Milanovi, má to totiž větší než já (řeč je o kufru auta, kaňouři!) a vyrazili na sever. Na místo jsme dorazili po deváté. Okolo je sníh, led a podobné jarní radosti. Naštěstí to moc nevadí, protože je jasno a teploty půjdou nahoru. Při oblékání Luboš jenom pronesl "tak a můžu se zase oblíkat zpátky...". Nevzal si šprajdu... Nakonec se obětoval Dejv a půjčil mu rezervní bundošprajdu. Už cestou ke trati je znát, že si místní hodně mákli. V sevřeném údolí řeky je pořád dost sněhu a ledu a místy museli stezku proházet lopatama a prosekat krumpáčem. Slez k vodě je trošku o hubu, ale už tady mají připraveny věci na jeho zvelebení. Kamenice má něco pod deset kubíků, docela solidní stav, jezdit se na tom dá bez problémů a není to ještě moc těžké. Voda je k mému překvapení alespoň subjektivně teplejší (respektive míň studená) než u nás. Kromě nás tu jezdí už jenom domorodec Zbyšek, takže to celkem jde. Jezdíme přes hodinu a půl, jsme zas po nějaké době na vodě, já osobně po čtrnácti dnech, povodeň je povodeň... Zatímco jezdíme, objevují se tady i další místní a někteří další z větší dálky. Těsně před polednem se po dohodě s Milanem odpojuji od skupiny a sjíždím dolů, skrz spodní trať... Kdysi, v dobách, kdy všechno bylo velké, až největší se tu totž jezdilo souběžně na dvou tratích pod sebou. Kajaky a debly odjely v sobotu závod na horní trati, na té která se jezdí dneska a baby a singly na spodní, podle mého názoru těžší. V neděli si to obě skupiny prohodily. Tahle zvláštnost nás s kamarády vypekla když jsme tu byli kdysi poprvé (1989?), protože jsme vyrazili z autobusu na trať. Po jejím prostudování jsme dostali od trenéra poprcung, že neznáme trať. Prohlédli jsme si totiž tu, kterou jsme měli jet až v neděli... Sjel jsem k hotelu Spálov, těsně před soutok s Jizerou a překráčel k parkovišti u hotelu, z větší části zasypanému sněhem. Abych nestál v mokrých hadrech na místě, šel jsem Milanovi naproti nahoru. Pak mne odvezl na místo, kde jsme nechali auta a vrátili se zpátky. To už sjeli kluci a převlékli jsme se. Sluníčko svítilo, bylo teplo, na stráních a v hromadách sněhu rašily kytky, rozpouštěl se led, nalejvaly se pupence a rostly singly. Kluci pojedli co měli, já skočil do hotelu, dal si něco z opečeného bramboru, kuřecího masa, šunky a nivy a zapil to dvěma výbornými svijanskými. Nejnovější zábava většiny výpravy spočívala v uměleckém kovoobrábění, hlavně tlakovém. Pokládali mince různého stáří a hodnoty na koleje a nechali je přejet občasným vlakem. Protože nějaký vandal utrhl část vyvěšeného jízdího řádu, zjišťoval se blížící vlak jak se dalo. Ze společné porady vyplynul odpolední program. Milan odvezl Goryho, Robina, Dejva a Láďu nahoru do Navarova a já s budulínky potrénuji na trati. Počkáme na kluky až přijedou a když to půjde, tak pojedem nahoru všichni. Jezdíme hodinu a něco, pak už vylezu ven a za chvíli dostanou volné ježdění k blbnutí. Ukončuje ho Luboš, když při pokusu o krček v jednom vracáku eskymuje. Jdeme se převlíknout a vyhřát se. Přijede Milan a něco před čtvrtou i kluci. Prý to docela jde, takže vyrážíme nahoru. V Navarově jdeme do gumy. Černohumornou vložku obstarává Ota Jarolímek, který tady pobíhá a shání své Terrano. Tedy ne, že by mu ho někdo ukradl, ale svěřil ho někomu, kdo pro ně měl přijet a až do teď tak neučinil. Zkoušeli jsme dotyčnému Bludnému Holanďanovi volat, ale nebral telefon. Možná už byl v jiné dimenzi. Sebereme se a šlapeme silnicí nahoru, po pětistech metrech odbočíme dolů k řece. Po opuštění silnice se pohybujeme v půlmetrové vrstvě firnu, naštěstí dostatečně zmrzlého, takže se moc neboříme. I tak se mi sype do bot dost sněhu, což mě moc netěší. Nevím čím to je, ty pantofle nejsou přece ani rok staré :-) Po několika minutách chůze přejdeme nějaký levostranný přítok a sejdeme k vodě. Kousek od břehu se mi konečně podaří pořádně probořit, pravá noha mi zmizí v dutině, kterou ve zledovatělém sněhu vykotlala voda za vyššího stavu. Už při cestě jsem shora viděl místo, kde jsem si nebyl jist, kudy to pojedu. Teď už vidím, že toho bude víc. Nalezeme, uděláme kolonu a vyrazíme. Gory, pak Tonda, Robin, za ním měl jet Luboš, ale seshora přijel raft, takže musel čekat a jeho "vodič" mezitím zmizel kdesi v soutěsce. Jako náhradní vodič tedy vyrazil Láďa následován Lubošem. Alegorický průvod jsme uzavírali s Dejvem. Zřejmě bylo méně vody, než když jsem tu byl naposled, protože těch pár metr, metr dvacet vysokých skoků jsem si rozhodně nepamatoval. Luboš a hlavně Tonda z toho byli docela vykulení, hlavně Tonda měl trochu problémy to rozdýchat a ulevoval si výrazy, které by mu ve škole rozhodně neprošly. Ale zvládli to jezdecky naprosto v pohodě bez zaškobrtnutí, což se nedá říct o Dejvovi, který najel do jednoho skoku, stočil se a pak už jenom ukázal dno a ihned vyeskymoval a mě, protože jsem hned po něm skočil do onoho válce, nezaklonil jsem se, špička zmizela pod vodu, proud učinil pokus, že mne přes ní přehodí, ovšem dřiv jsem tam spadl za přesrukou. Věděl jsem, že musím okamžitě zpátky na správnou stranu hladiny, ovšem nebyl jsem si jistý, že se mi to povede. Povedlo. Později mi Gory říkal, že se mi při zvedání překulila přes loď silná větev a ptal se, jestli mne takhle vyhodila voda nebo jsem něco podebral. Sám jsem si ničeho nevšiml a asi to byla jenom voda. Další cesta a skoky už byly v pohodě. Jízda to byla nádherná a užívali jsme si to všichni, šutrů, kterým bylo radno se vyhnout zas tak moc nebylo. Až před Tobogánem jsem koukal, kde vysednu a přestal jsem sledovat cestu a nabral jsem bokem jeden takovej. Tobogán až na mne a Tondu jeli všichni a bez problémů, jen Robin, který jel nakonec se dole trochu dřel o skálu napravo. V šest jsme dojeli na soutok, rychle se převlékli a Milan mne odvezl zpět do Navarova pro auto. Cestou dolů k řece jsme potkali Terrano s Otou za volantem, Milan říkal, že když na nás čekal na Spálově, tak dvakrát nebo třikrát projelo okolo a řidič evidentně nevěděl, kde je :-) V půl sedmé už jsme na Spálově měli navázaná obě auta, zavolali jsme správci ubytovny v Malé Skále, kde jsme měli zamluvený nocleh a vyrazili. Cestu mi popsal podrobně a ve čtvrt na osm jsme dorazili k Sokolovně. O deset minut později, které jsme strávili bloumáním po okolí jsem si všiml cedule "Ubytovna TJ Sokol" a šipky na sloupu. Aha, stojíme tu sice hezky, ale na špatném místě. Takže popjedem o třista metrů dál a jsme konečně na místě. Správce, pan Lejsek nás už čeká, vyrovnáme se, ukáže nám naše pokoje a odemkne nám kotelnu, aby alespoň bylo kde vyvěsit hadry. Ubytování stojí na jednu noc dvě stovky, ale je to na naše poměry luxus. Dvojpokoj po čtyřech lůžkách (dvě postele a palanda), pro dvojpokoj společné WC a sprcha, o kus dál po chodbě vybavená kuchyňka. Zabereme si postele. Na mne a Milana vyjde palanda, dohromady máme skoro 220 kilo, já jako lehčí jdu nahoru. Alespoň to vyzkoušíme stejně, jako se zkoušel Nuselský most. Ubytujeme se, stáhnu fotky do notebooka, s videem neuspěju, kamera už má vybitou baterku. Ti, co něco mají pojí, což znamená, že se jí řízky a zakusují sekanou, kdo by čekal, než Milan donese chleba, tak by na něj nic nezbylo. A neznamená to, že by se Milan s tím chlebem loudal... Ale kdo chvíli stál, již stojí opodál... Pak vyrazíme do hospody, někdo na jídlo, někdo na pivo. V prvních třech se nechytáme, je plno, takže se Milan s budulínkama vrací, kvůli jednomu pivu se mu nechce tak daleko. My najdeme naprosto krásný podnik na druhé straně řeky, hraje tam kytara a lepší kung-pao jsem v životě nejedl. Dáme, tři, čtyři kusy a po jedenácté vyrazíme do hajan.

Budíček v osm. Teda chtěli jsme. Ve skutečnosti jsem začal prudit před devátou. Ve vedlejším pokoji zvolili jednoduchou obrannou strategii, nechali si otevřené okno, takže tam měli asi o deset stupňů míň než u nás, ale přes udatný odpor některých se povedlo všechny vstát. Nasnídali jsme se, popili jsme fialovou tekutinu, vzniklou z papírových pytlíků, které mi Tonda podstrčil s tím, že je to čaj. Konečně vím, jak chutná inkoust. Když už jsme odcházeli, vzpomněl si Láďa, že by se vlastně mohl nasnídat a pustil se do mandarinky. Takže jsme na něj asi deset minut čekali. Na trať jsme dojeli dost po desáté. K našemu překvapení už tu stál Landcruiser. Jirka s Michalem, Patrikem a jejich tatíky. Vzali to místo Trnávky. Jírovi se prý včera nějak nepovedlo vysedání a výsledkem je rozbitá loď :-( Vody je asi stejně jako včera, akorát jsme po včerejšku docela gumoví a je chladněji. Sluničko dosvítilo a chvílemi vypadne pár kapek. Navíc je tu víc lidí. Jezdíme zase asi hodinu a čtvrt. Většinou to jde, jen Gory nemůže nic zajet. Ne, že by to neuměl, ale vždycky když se rozjede, tak mu někdo zpoza kamenu či odjinud vyjede, což za chvíli hodně nahlas a hodně neslušně komentuje :-) Já jezdím něco přes půl hodiny, pak končím. Mám toho dost a navíc mi solidně teče do lodě. Včerejší rána nad Tobogánem má za výsledek asi deset čísel dlouhou prasklinu skrz všechny vrstvy a Goryho tesa se okamžitě odchlípla.. Budu snad po roce a půl lepit... Na Spálově dáme oběd. Oproti včerejšku, kdy jsme tu byli s fešnou číšnicí sami je hospoda skoro plná, takže musíme až dozadu. Pošilhávám po guláši v chlebu, nakonec si dávám něco v bramboráku. Porce je to taky k nesežrání a je to výborné. Po obědě uděláme strategickou poradu a po ní vyrazí průzkumné družstvo Riegrovkou nahoru. Pokud to půjde, jeli bysme jí. Pokud ne, zbývají varianty Navarov-Jesenný nebo trať. Po nějakém čase vyrazíme na Riegrovku taky. Po dvaceti minutách se setkáme s průzkumníky. Vodou jsou nadšení, je rozhodnuto. Nasedáme do aut a vyrazíme do Semil. Moc se mi do mokrých hadrů nechce, ale nakonec jedu taky. Nasedáme u fotbalového stadionu, příště musíme jet po druhé straně, ušetříme si tak deset minut nezáživné vody a jeden přenášený jez. Pod ním jsme se ještě zdrželi, protože Dejv se pořád nemohl rozhodnout, kde nasedne. K vodě slezl přede mnou, ale já jsem si stihnul zapnout kleky, nandat šprajdu a když se znovu otočím, tak Dejv pořád stojí na kameni :-) Původní informace byla, že dorazíme na Spálov ve čtyři. Před čtvrtou jsme dorazili teprve na přehradu, pod níž to začíná. Slejzání dolů k nasedání bylo docela krkolomné, v pantoflech se mi nechtělo sletět i s lodí. Vytahuji házečku a svojí a Tondovu loď spustím dolů. I nasedání bylo libové. Tam kde končila betonová hráz pod výpustí, byla zátočinka, omezená z druhé strany skoro kolmou skálou. Museli jsme po rozhraní skály a hráze slézt dolů o dva metry níž zalézt do lodi a v té zátočince se zapnout a zašprajdovat a vyrazit kolmo do proudu. Aby to nebylo tak jednoduché, zátočinka byla dlouhá a široká akorát na loď (moje přečuhovala) a hned za tím se valil proud z přepadu. A po dvou metrech šutr jako balvan. Tady jsem se pro změnu kurtoval pět minut já, protože k tomu potřebuji obě ruce a jak jsem se pustil břehu, neklidná voda mě okamžitě sunula ven na proud. Došprajdovával jsem se za Dejvovy asistence, který slezl dolů po žbrdlínkách z roxorů a nohou držel loď v zátočince. Pak nalezl sám a vyrazili jsme. Udělali jsme zase hada a proskakovali jsme kaskádami v sevřeném a hlubokém údolí Jizery. Vody bylo dost a až na jednu vyjímku jsem nepřišel do kontaktu s balvany. Jenže i to bylo z mojí blbosti, když jsem si najel v jednom sešupu moc doleva a kousek před šutrem jsem pochopil, že ho nestihnu objet zprava jako ostatní a zamířil jsem vlevo. Vyhnul jsem se mu, ale za ním vedla jediná možná cesta přes dva šutry, které byly kousek pod hladinou. Naštěstí jsem je přejel, aniž loď doznala újmy. Na poslední kaskádě jsem ještě na poslední chvíli uhnul před kamenem velikosti malucha. Ostatní byli v pohodě, jen Dejv jel stejnou stopu jako já :-) Na březích bylo vidět, že Jizera měla minulý týden hodně, hodně vody. Místy byly břehy vymyté od jakékoliv hlíny, takže les vyrůstal přímo z ohlazených kamenů. Za nějakých dvanáct minut bylo po všem a před námi se objevila spálovská elektrárna a železniční most. Rychle jsme se převlékli, dokonce i Dejv, který si nechal věci nahoře v mém autě nahoře. Všiml jsem si jich, až když šel na vodu a přendal je do Milanova auta s tím, že je zpeněžím. Bohužel mu to Milan prozradil dřív, než jsem si vydělal :-) Milan mne odvezl do Semil pro auto, po návratu jsme navázali, sbalili se do aut, kluci sebrali z kolejí poslední mince, rozloučili jsme se místními a vyrazili domky. Až na to, že jsem projel po zvyku Turnovem a pohrdl nechtěně obchvatem proběhla cesta na kanál v klidu. Voda ve Vltavě klesla voda o dobrého třičtvrtě metru, v týdnu začneme věšet brány zpátky.


Jožka