Děčín 2000

Konečně první letošní slalomy! Vyrazili jsme v ořezané sestavě. Kluci se teprve v pondělí vrátili z Francie a jsou pořád tak trochu přešlí mrazem (i když tam bylo tepleji). Jel jsem akorát já a Milan za singlovou sekci, Petra, Kofy,Ládík a Frflixt za maňáskáře. Byli jsme zvědaví, kolik bude vody. Řeky jsou hodně nahoře, Vltava přes 700 m3 (obvykle povodeň doleze někam přes 550 m3), Labe v Děčíně 1350 m3. A hlavně se to takhle drží už třetí týden. Střekovský jez, jak jsme po cestě viděli, zcela rezignoval na jakékoli zasahování do řeky, zvedl bubny a čekal, až voda opadne. Na trať v Březinách jsme přijeli po deváté, zrovna ve chvíli, když přišel Lukáš z první jízdy. Na otázku "kolik je vody" odpověděl úsměvem a větou "běžte se podívat". A bylo na co. Voda byla o třičtvrti metru výš než jindy, tekla proklatě rychle a místy byly docela slušné vlny. Startovalo se kousek od jezu (pod kterým byly pěkné vlny, největší tak metr), následoval sprint, pak pár branek, další sprint a pak zbytek a do cíle další sprint. Vzhledem k tomu, kolik bylo vody, branky byly povětšinou přesazy, pár protivod se krčilo u břehu kdekoliv, kde jenom trochu zpomalil proud, o vracáku se dalo mluvit snad jen v jednom případě. Začal jsem být trochu nervózní (sakra, už se chovám jako Gorečák), na singlu (a na vodě celkem) jsem byl letos třikrát a o nějaké jistotě se nedá vůbec mluvit. První jízda taky za to stála, první protivoda, trochu jsem si ji podjel, zkusil jsem se mazácky vytáhnout za kořen (na pádlovaní moc místa nebylo), ovšem jediné, čeho jsem dosáhl bylo, že jsem se vyhodil z "vracáku" a sjel ještě níž. Než jsem se dohrabal do brány uplynul celý interval. Cestou jsem dal nakonec stejně kuli a několikrát jsem byl rád, že jsem se nepráskl. Trága. Druhá už byla lepší, ale závěrečná kombinace 20 (protivoda nalevo, v proudu), 21 (to samé o dvacet metrů dál), 22 (povoda cca sedm metrů pod, ale skoro na druhé strani řeky) mě jaksi dostala. Kvuli relativně nízkému počtu lidí se jel ještě jeden závod v sobotu. Tam jsem v první jízdě zajel poměrně dobře (začínám si zvykat). Před druhou jízdou jen tak mimochodem říkám Milanovi, že přímo mezi 10 a 11 je asi šutr, možná se tam dá bouchnout. Hm fajn, jedu jízdu, přijíždím k přesazu 10 (projíždím v pohodě) mířím k 11... řach, křup... šutr o kterým jsem mluvil tam opravdu byl :-), málem se prásknu, točím se jak čamrda, do 11 se zakloním, s chlupem jsem tam, 12 to samý a 13... pápá. Za pade. Začínám v sobě objevovat geniální schopnost předvést napínavou situaci pakticky na jakékoli vodě (viz loni Blovice :-)). Nic to nemění na tom, že jsem trochu nasranej a sjíždím až dolů k mostu. Tam mi aspoň holky z Techniky pochválí elegantní způsob výstupu z lodi :-). Asi založím nový sport, dneska je to móda. Převlíknu se a loučím se se zbytkem naší výpravy, rozhodl jsem se tu zůstat ještě na zítřejší závod, zatímco oni jedou jako asi vitšina startovního pole domů. Přihodím k Technikům na vlek svoji loď , spravím si žaludek dršťkovou v Březince, dodám si odvahu k pěší tůře do města do sokolovny třemi pivy (na každý kilometr jedno) a vyrážím. V sokolovně se ubytuji, najím a přečtu si kousek dalšího dílu Stopařova průvodce po Galaxii (pokud vím, ještě nevyšel, ale internet a e-mail jsou v tomhle ohledu dost pružná média). Na půl osmou vyrážím s dívčí částí Techniky do Hovadince, kluci přijdou později. V půl jedné jdu spát, mám toho dost. Při odchodu ještě zjišťuji, že výčepník má chatu v Lešanech a při letmém pokusu se shodujeme, že známe oba Mirka Jóna, našeho dnes už jen člena korespondenta.
Ráno mě budí klasický tělocvičnový budík. Okolo sedmé se vždy najde nějaký jedinec, který nedbá, že správec uvařil čaj a začne ve ztichlé a povětšinou ještě spící tělocvičně opatrně rachotit vařičem, ešusem, lžičkou, ozve šustění mikrotenových sáčků, odsypávání cukru, skřípot otevírané konzervy a v případě člověka, jenž si nevede modrý život i tiché nadávání poté co nenašel hledané, říznul se při pokusu strhnout slupku ze salámu anebo dávivý kašel pokud jí salám i se slupkou a ta mu zaskočila. V 90 procentech případů je tento jedinec i řidičem, takže ve chvíli, kdy dojí, sbalí spacík a oznámí ostatním, že za deset minut se odjíždí. To přinutí zbytek výpravy otevřít i druhé oko a začít uvažovat o opuštění lože. V našem případě (Děčín, sokolovna 2.4.2000, 7.42h) se mu podařilo vzburcovat pouze jedno děvče. Zbytek Techniky to měl na háku, kluci šli se mnou pěšky, holky přišly ještě později. Táborští jeli těsně před námi. Voda zůstala stejná jako včera, slunilo svítíčko a lidí bylo hodně málo, takže jsem byl po jedenácté hotov (opět jedna jízda relativni dobrá, druhá na h...o). Okamžitě jsem se převlékl, ekologicky zlikvidoval rajčatový džus (vylil ho do trávy) a přitom si s ním potřísnil tašku, navázal loď, vrátil náhradní číslo (svoje jsem prostě nenašel) a se Švehlama vyrazil do města; vyhodili mě v sokolovně, kde jsem svoje číslo našel (asi jsem ráno moc neviděl), čímž jsem rázem ušetřil pětikilo. Pak už jenom dvacet minut čekačka u Hovadince, než mne krumlovský nabrali a vyrazil s nimi domů. V Polepech jsme stavěli v motorestu na obědě. Docela dobře se tam jedlo a byla sranda, když jsem dostal číšníka jeho vlastní zbraní. V jídelním lístku měli totiž čísly a písmeny označená jednotlivá jídla a přílohy, asi aby se v tom lépe orientovali. Při placení jsem totálně zmátl obsluhu oznámením, že jsem měl dvě piva a čtyřicet plus dé. Asi deset vteřin nešťastně zíral do účtenky, než jsem mu milostivě prozradil, že těch čtyřicet není cena, ale žampióny a ty že stojí třiapadesát. Vykolejilo ho to natolik, že mi to spočítal, ale nevzal si peníze a hned šel k dalšímu. Chá chá. V půl třetí jsem byl krumlovskými vyhozen na kanále, kde jsem jenom přestoupil na přípoj v podobě Milana a jel jsem domů. Mám toho dost.

52.ročník Severočeského slalomu