Březnové Vítkovice

Půlka března a moje letošní zimní zážitky? Jedno uvíznutí závějích (na silnici naší úrodné nížiny), jedna procházka v pěti centimetry sněhu pokrytých Krušných horách a dvakrát pět kilometrů na běžkách tamtéž na zbytcích oněch pár centimetrů. Pak jeden skrečovaný víkend ve Vítkovicích, který si díky mé nepřítomnosti ostatní užili. Podnikám poslední, ale opravdu poslední pokus (protože pro mne už zimní sezóna skončila ;-) ). Jedeme grupně. Zdena si to přihasí na pátou k nám domů s caparty a Gorcem. Přebalíme do Nevady a caparti se snaží dostat k psovi, čemuž se naopak snažíme zabránit, protože Faust není Kuba Boček a na cizí je dost ostrej. Pak chvíli kecáme doma a caparti se mi pro změnu snaží angličáky zdemolovat obývák. Před šestou vyrážíme na sraz, Do čtvrt na sedm se tam dostaví i Jiřka s Martou a svými ratolestmi, Šupolíci s Robinem a na závěr i Anděla s Adamem, Romanem a (proto až na závěr) Dejvem. Znemožníme capartům demolici dopravní značky, nakopeme dvacetihlavý dav do aut (nejhůř to odnese Anděla :-D) a vyrazíme. Cestou nakoupíme v boleslavské Hypernově, kde nás zdlouhavě obsluhuje značně znavená pokladní těsně před koncem pracovní doby (je po osmé večer) a jak sama přiznává, už se jí pletou ruce a čárové kódy vidí i na čele nakupujících. Hned po výjezdu se Vojta s Mikulášem začínají ptát kdy tam budem a dožadují se Rumcajse. Pouštím jim Krucipusk :-) Mam totiž od kolegy tradičně půjčenou GPS, tentokrát nový model, Zumo. Ještě to nevaří snídaně, ale kromě obvyklého zobrazování mapy, vytyčené trasy a hlasového navádění, což měly i starší StreetPiloty, mají ještě další služby. Doma jsem si přetáhl na vloženou SD kartu empetrojky s hudbou a nějaké Cimrmany, kabelem spojil s autorádiem a veškeré troubení jde do repráků auta. Ve chvíli, kdy se blížím ke křižovatce, pozastaví se přehrávání, nějaká ženská mi poradí kudy dál a pak zase pokračuje. Zajímavá věc. Akorát v rámci blbuvzdornosti zmizely nějaké možnosti nastavení, ale co se dá dělat... Vadu to má v podstatě jenom jednu, stojí to pětadvacet kolíků :-) Před půl desátou jsme nahoře, vykládáme věci Gorec s Dejvem a Robinem tahají dolů bágly a oživují chalupu, hadi tahají věci a nakonec my s Milanem uklízíme auta mimo cestu. Na chalupě už je roztopíno a zabydlíno, tak vytahujeme večeře, krmíme se, hadi padaj do postelí postupně podle toho, jak přichází jejich policejní hodina. Na nás dojde řada něco po půlnoci (včetně čtvrtpsů) ;-) (

Budiček je v osm, rozlepujeme oči (ve stejném pořadí, v jakém jsme se ukládali do pelechů), snídáme. Andulka protestuje, že máme přestat s těmi fóry s polystyrenovými kuličkami shazovanými ze střechy před okna. Jo! Sněží! Okolo chaty už jsou jen ojedinělé ostrůvky firnu a teď je pomalu přikrývá nová pokrývka. Teplota je okolo nuly. V půl desáté vylezeme z chalupy a čekáme na to, až vyleze Dejv. Když se nedočkáme, tak jdeme nahoru. V lese zbylo sněhu o něco více, stopa je normálně upravená a docela pěkná, jenom na začátku jsou na dvou místech asi padesátimetrové porušené úseky. Skupina se celkem rychle roztrhá, já se ujímám tradiční pozice supa uzavírajícího zástup. Přede mnou jsou nedobrovolně Andulka s Romanem (oba jsou na tom poprvé), dobrovolně Vojta, Milan, Anděla a Marta. Roman postupně začíná chápat jak zkrotit neposedná prkýnka, Andulka možná taky, ale jako správná ženská se nám snaží dokázat, že naše rady nepotřebuje a že ona ví, co nejlépe udělat. Jenže fyzikální zákony nenasere, takže byla každou chvíli na zádech nebo ve zpětném pohybu :-) Taky jsem musel obratně dávkovat informace o tom "kdy už to nebude do kopce" (pro všechny) ;-) Viditelnost je minimální, sněží a je vlhko, takže za chvíli jsme stejně mokří všichni, ať padáme či nikoli. Když míjíme horní stanici lanovky "Labská", docela nás udivuje, že na ní nikdo nejezdí i když je sedačkovka v provozu. Přes tři hodiny trvala cesta na Mísečky, zlatý hřeb zbyl na závěr. Sešup k bufetu. Vojta, Milan a Anděla to nějak přes protesty sjeli, Marty jsem si ani nevšiml, ale byla dole docela živá. Roman i Andulka nakonec zvolili sjezd vsedě po zadku, ale Romča se potom rozhodl pochlapit a vyšlápl zpět do půlky a sešoupl to už normálně. V bufetu zbytek nebyl, pokračujeme na Jilemnickou. Posílám Vojtu s pár lidmi napřed už tu byl a zná to. Pak už jenom zbývá Vojtu v čele skupiny odvolat ze šplhání sjezdovkou nahoru. Kam to zamířil opravdu netuším :-) Na Jilemnické je zbytek, kromě větších, kteří ještě kdesi krouží. Obědváme a sušíme, protože všichni máme promočené hadry. Po půl druhé míříme zpět, tentokrát přes Třídomí (větší asi přes tratě). Konečně je to většinou z kopce, takže se opět rychle trháme, tentokrát ale na sebe na křižovatkách čekáme. Mikiho Zdena větší část cesty táhne, protože je mu zkopec k prdu, se svými dvanácti kilogramy i s lyžičkami mu to nejede :-) I Vojta protestuje, že to není spravedlivé, protože jsem těžší a líp mi to jede. Já mu to připomenu někde na závodech, kde budu muset objíždět šutry, které on přejede :-) Cesta tentokrát odsejpá, i Andulka již potichu přišla na způsob, jak lyže trochu rozjet a nepadat a ani k tomu nepotřebovala naše rady ;-) Zdržení nastávalo jenom ve chvílích, kdy ji Marta brzdila radami "nezastavuj", načež Andulka zastavila nebo si prodlužovala trasu tím, že jí Marta příkazem "nejezdi k té vodě" nasměrovala k vodě :-) Sníh už poměrně brzo za Mísečkami přechází v drobný déšť. Taky přicházíme na to, proč lanovka "Labská" jezdí prázdná. Od cesty dolů je sjezdovka uzavřena. Proč ale potom lanovka jezdí, nevím. Po lyžích se dalo s vyjímkou stometrového úseku za Bobeškou dojet až k odbočce na Terezu. Ale cesta taky byla jediným sněhovým ostrůvkem v jinak holé krajině. Na chalupě jsme před čtvrtou, do únavou umírajících hadů se vrátí život a začínají silami společnými a nerozdílnými demolovat chatu, konkrétně její horní patro. My sedíme dole, přípravujeme a konzumujeme větší než malé množství potravin, kecáme, pečeme akce na léto, hrajeme šachy, stolní hokej (Robin se vždycky s něčím vytasí) a popíjíme. Holky připraví lyžařům odměny a diplomy a Andulka je rozdá ;-) Venku prší, chvílemi jako v červenci.

Jak prohlásil se skřípajícími zuby Tonda, "hrát na schovávanou asi znamená co nejvíc dupat a řvát"... Jo, asi jsme zaspali... Je půl desáté a většina chaty už je vzhůru. Ti mladší pokračují v tom, co dělali včera a poslechově to zespodu vypadá jako vpád Braniborů do Čech. Nasnídáme se a rozhodujeme co dál. Déšť pokračuje. Větší nakonec vyráží do stopy s tím, že pokud to nepůjde, tak se vrátí, přezují a vyrazí na pěšo. My připravujeme a konzumujeme oběd, koukáme na telku, kde běží nějaký dokument o hurikánech, hrajeme stolní hokej... Občas taky uděláme něco užitečného, jako třeba vyčištění kamen, ve kterých se už netopí, s vyjímkou společenské místnosti, kde se zdržují všichni a pokoje hadů, kde Andulka ráno aktivně zatopila. Naštípeme nějaké dříví, nanosíme uhlí. Horní patro k mému údivu nenese žádné stopy po plenění, rabování a ničení které se zde (soudě podle zvukové kulisy) odehrávalo celé dopoledne. Před druhou se vrátí kluci z Míseček, je to prý stejné jako včera, kus nad chatou přejde déšť ve sněžení a tratě jsou stejné jako včera. Postupně vyklidíme celou chatu a nastěhujeme vše do aut a těsně po třetí vyrazíme na zpáteční cestu.

Jožka