Francie 2003

I.díl

Letošní výprava do Francie byla ve znamení miniaturizace. Z různých důvodů svou účast vzdával jeden potenciální člen za druhým. Nakonec jsme zbyli čtyři. Vzhledem k tomu, že ubytování jsme nechali na Kofym, v lednu nebylo zajištěno nic, nějak na to ve víru pracovního kolotoče nezbylo. Jako dar z nebes proto pro mne byla zpráva, že Vlašák objednal ubytování pro víc lidí, než jich nakonec pojede. Takže jsme jeli ve stejném termínu jako rok předem, na začátku března. Sledoval jsem už dva týdny předtím počasi na místě, slibovali nám 10-15 stupňů, to už by se dalo vydržet. Den před odjezdem jsme byli nakupovat jídlo, naštěstí mne nikdo nepovažoval za zloděje jako loni, jenom jsme si dokázali pádem z třiceti centimetrů na beton rozbít hořčici v plastové láhvi. To sou dneska šmejdy, to za našich mladých let...

V pátek se v jednu naposledy ujišťuji v práci, že všechno mám odevzdané, připravené a vzhůru dolů po schodech a rychle pryč. Vzít loď z kanálu, nakoupit pár zbylých věcí a domů. Po druhé přijíždí Dave s Gorcem a vzápětí i Kofy. Zacouvá na náš dvorek a začínáme za Faustovy asistence balit. Nakonec to všechno do té felicie nakopeme, navážeme lodě, rozloučíme se a po čtvrté vyrazíme.Po dvěstě metrech poprvé zastavujeme a já uháním přes pole k vrátkům kde mi podaji bagány, které jsem si zapomněl u dveří. Za mého neustálého přemítání, co všechno jsem ještě zapomněl dojedeme do Veltrus, na benzínce bereme benzin a já z Kofyho telefonu volám domů, ať uklidí antény, které jsme si nechali na zídce. Ne, že bychom je potřebovali, s loděmi na střeše se nedají namontovat, ale náš pes je člověk zvědavý a v případě chuti i destruktivní. V Praze dáme obligátní zastávku v Aliatelu, aby snad Kofymu věřili, že opravdu jede na dovolenou. Prahou projíždíme za slunka západu a míříme za ním. GPSka, kterou si sebou vezeme jako užitečnou hračku má problémy s chytáním družic. Přeci jenom má nadhlavník zakrytý loděmi a když je něco okolo silnice, tak vidí jen před sebe (nejede-li tam kamion) a tam se tři potřebné družice vyskytují najednou málokdy.Hledáme poslední benzínku na dotankování za korunky. Samozřejmě ta přímo před čárou nefunguje. Dojíždíme k celnici (budce) a ptáme se celnice (zaměstnankyně), jestli bychom to nemohli říznout okolo a dojet si zpátky na Svatou Kateřinu. Směje se, nejsme prý jediní. Otáčíme to a v tu chvíli začíná postava vedle gestikulovat. Chytám neblahé tušení. Dojedeme na Kateřinu, dobereme, dofouknem a vracíme se zpět. Přijedeme k celnici (budově). Na české straně se vyměnily šichty, vysmátá celnice (zaměstnankyně) už tu není. Zato tu je ona gestikulující postavička. Německý celník. Vystartuje k nám, a začne se vyptávat, moc mu nerozumím, vytušil jsem, že se ptá kolik má náklad na střeše. Kofy mu rozumí bohužel ještě méně a odpovídá mu jak daleko jedeme. Už tak dost nasraný celník se nasere ještě víc, chytne krajní loď, shodou okolností tu největší šunku, mého singla a začne ho páčit do boku. Mám sto chutí vystartovat a proplesknout ho. Po chvíli toho nechá, začne cloumat s dalšími loděmi a na závěr přejde na druhou stranu auta, čapne za loď a uvázaná pádla a deset vteřin lomcuje celým autem. Sedíme uvnitř a nevíme, jestli se máme smát, vystoupit ven a toho debila se sedmi třídami obecné profackovat nebo si ho snad vyfotit. Nakonec k tomu zaujmeme "český přístup", neděláme nic, protože poslední co potřebujeme je návrat domů. Nakonec ho to přestane bavit, vezme si naše pasy, pošle nás stranou a odejde. Doufáme, že nám nepřikáže to celé vybalit, půl kufru žrádla a čtyři kartony plzní by mu asi přivodily infarkt. Po chvíli se vrací, drží výhružný káravý monolog o povolené váze na střeše a propouští nás. Ufffff... Celkem malým provozem svištíme na západ a pozorujeme klesjící ručičku palivoměru. Za Norimberkem bereme benzín a konstatujeme, že na tom budeme hůř než loni, originál VW jednašestka pod kapotou felicie si bere alespoň jedenáct, dvanáct litrů na sto. Navíc zjišťuji, že můj epesní kryt na loď vyrobený těsně před odjezdem ze starého gumového ubrusu nestíhá naše ďábelské tempo a ztrácí svou integritu. Prostě se do něj udělala díra. Zaujímám k tomu český přístup a doufám, že jestli z toho něco vypadne, tak to bude balíček čajů a nikoli třeba šprajda. Sedám za volant a protože já nemám nikdy kliku, tak okamžitě houstne provoz a najednou jedeme čtyřicet. Před námi je "schwertransport" přes oba pruhy. Naštěstí se po čtvrthodině dálnice rozšiřuje o pruh a my vyrážíme vpřed. Únor už patří minulosti, překračujeme hranice do Francie, ale aut jezdí pořád hodně. Jedeme holt na víkend, no. Alespoň řidič neusne. Zaznamenáváme první ztrátu. Foťák, který nám Pavel půjčil má sundavací a zastamdací gumu na těle, která má zpříjemňovat jeho držení. Už jsem mu jí jednou málem ztratil při povodních, takže teď mne na to výslovně upozorňoval. Teď je fuč, ani jsme tam nedojeli. Snad je někde tady v autě. Ale řečeno slovy klasika, "hledejete minci v tom binci". Před Lyonem řídím zase já, rozhodujeme se s Gorcem, jestli to švihnem přes Lyon, nebo po okruhu. Jedeme na GPS a ta v rozhodujícím okamžiku ztráci opět signál, takže radši jedu po okruhu, ten už znám. Při dalším tankování lezu dozadu a na chvíli usínám. Venku se mezitím začne rozednívat. Když se proberu, je jižní Francie okolo nás a vítá nás občasným mrholením. Ale vůbec nám to nevadí, jsme prostě TADY! Poslední výměna za volantem je u Carcassone. Sedám za to, už je to kousek, pokocháme se jako vždy Pyrenejemi, pak prosvištíme okolo Tarbes, přes Lourdes, ještě trošku zdržení v koloně, Peyrousse a jsme tu! Jedeme rovnou na trať, kousek před ní potkáváme Kráťu, jsou tu junioři, dneska nebo zítra končí. Voda na trati v Pont des Grottes nás uspokojuje, je jí dost, sice to pro mne bude ze začátku dost těžký, ale nejsme tady na borůvkách... První zádrhel nastal, když jsme se vráili do centra. Není tu nikdo kromě kuchařky. Klíče máme vzít kde? Nakonec kdosi klukům slibuje, že je dostanem v poledne na ubytovně, takže tam jedeme a začneme vybalovat, odvazovat lodě a hlavně... slunit se. Udělalo se totiž hnusně hezky. Kliče dostaneme od frantíků, kteří tam bydleli před námi. Stěhujeme žrádlo do kuchyně, domorodce pobaví zejména ty čtyři kartony plzní. Vědí prd, co je žízeň. Při stěhování se moje obava, že jsem něco zapomněl doma naplňuje. Nemám helmu! Poslední půlrok jezdím jen na voleji a tudíž bez ní, takže už mi nějak vypadla ze seznamu nutných věcí. A sakra.. Půjčuji si od Davida mobil, zkouším volat Filipovi. Jenže ten teď právě mydlí hokej, takže akorát nasypu půl eura do kešeně Itinerisu. Nakonec tedy napíšu esemesku, ať mi vezmou nějakou skořápku na jednu velkou, ale blbou hlavu. Pak něco malého zakousnem místo oběda a jedeme ke trati. Trénink máme až od pěti, ale co tady, když můžem být tam. Slunit se na trati dá taky, navíc chytáme umělěcké záběry, fotíme jak vzteklí. Naše rozežranost později přeroste do té míry, že si fotíme i rozpis tréninků, abychom se na něj večer mohli podívat... Dále zjišťujeme, že příští sobotu je zde opět otevírání rybářské sezóny, takže "pecheuři" budou s pruty nalezlí okolo každé okapové roury. Jdem na vodu. Jsem vyklepaný, nejistý, víc vylehávám, než zabírám, každou chvíli mi tuhne krev v žilách nad tím, kam se to vlastně řítím, nějací singlíři, snad Angláni, či jaký pronárod, se mi pošklebují, ale čert to vem. Jsem na dovolené :-))) Hodinu tam nevydržíme nikdo, za chvíli jsme utahaní. Pro mne je to první trénink od začátku loňského června, kdy mne složily záda. Nepočítám třičtvrtěhodinu v srpnu v Budějkách, kterou jsem odnesl čtyřhodinovou neschopností pohybu. Tenkrát jsem se vyptával, kudy do Pelhřimova. Teď už to vypadá dobře, snad se do toho dostanu. Jedeme domů, děláme si večeři, domácí tlačenku. Ta spolubydlící frantíky pobaví snad víc než ty piva. Nám je to jedno, jsme po cestě a krátkém tréninku odrovnaní, sedíme, cucáme pivo a kecáme. Frantíci nakonec neodolali a přišli s tím, že by od nás nějaká piva odkoupili. Navrhjeme výměnu za víno, oni ovšem žádné zbytné nemají. My piva taky ne, vykládejte jim, že 96 piv je pro čtyři na týden jako nic. Nakonec tedy souhlasíme s tím, že nám nechají nějaké peníze, abychom si to víno mohli koupit a berou si deset plechovek. Já končím, jdu spát, z jídelny se začíná ozývat rachot, někdo z frantíků slaví narozky...

Před sedmou mne jisté povinnosti vyhnaly z postele, venku to vypadá, že bude i dnes hezky, v půl deváté mne definitivně budí šrumec v pokoji. Galasport přijel. Letmý pohled za záclonu už tak optimistický není, mraky visí nízko a to tu nevěští nic dobrého. A přivezli helmu. Žlutou okulu! Snídáme královsky, rozpraskané párky. Můžeme si to dovolit, dnes máme poslední turnus, to znamená, že "dopolední" trénink nám začíná v půl jedné. Kofy jede dřív, my se trochu rozkoukáváme a vlašákovci se zabydlují. Před polednem jedeme na trať. Vody je o něco méně, teď je podle mne ideální stav. Kofy se ujímá role kameristy, ostatní jezdí. Jezdím nakonec jen půl hodiny, špatně jsem se rozcvičil a píchlo mne hnusně v zádech. Budu si na to muset dát pozor, končí sranda. Beru si foťák a páchám další umělecké a dokumentární fotky. Pak jedeme domů a obědváme špagety. Další trénink máme zase až od pěti, odpočíváme. Mraky mezitím klesly tak nízko, že se natrhly o střechy a začal padat drobný déšť. Na vodu nejdeme všichni, za nás to dohání Filip, kterého není možné dostat z vody ani za soumraku. Za stálého mrholení se vrátíme na základnu, povečeříme připravený guláš a dáme v osvícené výloze společenské místnosti a kuchyně pár piv. Přijíždí osamělý jezdec, nikoliv na koni, ale v escortu a s lodí. Uvolňujeme mu kousek stolů, začínáme být solidně rozsalašení. Okolo jedenácté jdu spát, neprší, svítí hvězdičky. Tak snad...

Prdlajs ráno kouknu z postele ven a vidím hnusný déšť. Prší a to tak, že dost. Trénink je navíc už od třičtvrtě na devět. Rozhoduji se proto, že na vodu mne nedostanou ani párem volů. Je jich tu dost, ale na vodu mne žádný z nich nepáčí, což se mi celkem páčí. Nakonec nás zůstává pět, zbylí čtyři odjíždějí na trénink. My si čteme, sledujeme filmy, vaříme si polívku, čaj a trávíme tak deštivé dopoledne. Příjíždí výprava, ten osamělý jezdec byl jejich předvojem, je jich asi patnáct, většinou mlaďasi, holky i kluci. Podle aut jsou z Montpellier a Nimes. Po poledni jedeme na druhý trénink, tentokrát všichni. Řeka se radikálně změnila. Voda vystoupila o metr, možná víc. Nezůstaly téměř žádné vracáky. Jdeme přesto na vodu. Hořejškem profrčím během chvíle, vracet se pořádně nedá. Chci zajet za zub a rozhlédnout se. Zajíždím do vracáku a zjišťuju, že jsem ještě o vracák níž, ten za zubem skoro neexistuje. Na přejezd a vypádlování proudu si moc nadějí nedávám, tak zamířím radši dolů. Jestli to tu bylo předtím těžkě, tak teď mi voda ukazuje, kdo je tady pánem. Pamětliv toho, že na zdejší vodu platí rychlost se rozjedu, vymetu první vlnu, ta mne skoro zastaví a pak už jen vyléhávám. Dobře, tohle je alespoň situace, kterou důvěrně znám. Jeden kus vody za druhým mi padají na zadek a snaží se mne přimět k návštěvě říše pod hladinou, já naštěstí dokážu celých sto metrů všechny nabídky zdvořile odmítat. Jdu nahoru a když vidím, jaké problémy mají s vyjížděním kluci, tak to vzdávám. Převlíkám se a beru foťák. Solidně chčije, takže ho mám schovaný pod bundou a na krátky okamžik zamířím, blejsknu a zase šup dovnitř. Steně mu to asi nedělá úplně dobře na plíce. Nakonec tedy zalézám pod most, neprší tu a záběry tu budou nejvděčnější. Kluci to několikrát sešoupnou a taky to balí. Ani pod bundou to foťáku úplně neslouží, mlží se mu objektiv. V autě ho vytírám hadříkem z Pavlovy fotografické výbavy. Samozřejmě, že ihned zapomínám, kam jsem ho dal. Pavla asi trefí šlak... Na základně to vypadá, že frantíci zase balí, alespoň ty tašky, které rvou do aut jsou větší než malé. Nakonec se ukazuje, že jedou jen na trať, ale moc nejezdí, na některé z nich je to těžké, podobně jako na mne. Já si zase čtu, ještě, že si Dave půjčil od mojí ségru knížku, sice jsem jí už několikrát četl, ale je to lepší než čumět do displeje jako kluci. Kofy kuchtí čínu. Vyjasňujeme si s frantíky kompetence, kdo kdy bude vařit, kde bude kdo dělat bordel a tak. Vlašák se ptá, jestli jim nebude vadit, když budeme občas trošku hlučnější, že máme rádi české pivo. Zuzou (asi chef) s úsměvem říká, že ne a že si už všiml. Začínáme totiž stavět na krbu tradiční hradbu z plechovek. Letos jen v jedné řadě, takže nám bude pořád padat. Pak se ještě chvíli baví o vodě. Jeho slova nám moc nálady nepřidávají. Prý pršelo až do dvou tisíc metrů a může trvat třeba týden, než voda definitivně klesne.

Francie 2003 - díl II.

Francie 2003 - díl III.

Francie 2003 - díl IV.