Francie 2003 - díl II.

Francie 2003 - díl I.

III. díl

Odpočinek je po odpočinkovém dni vždy velice potřeba, takže ráno nikdo nikoho neštengruje ven ze spacíku. Probudí mne až hovor a já poznávám známý hlas,který tu ještě včera nebyl. Náš bordýlek přijela navštívit naše domorodá spojka Pišák. Bydlí se svým francouzským oddílem v Lestelle-Betharram, v kempové chatce padesát metrů od kurtu, na kterém jsme předvčírem mastili nohejbal. Byl se za námi podívat už včera, ale nikdo z nás tu nebyl. Že jsme tady, poznal skrze sklo podle výřadu na krbu. Kde jinde se taky vezme najednou sto plechovek od plzeňské dvanáctky najednou, že. Maximálně v nějakém pařížském supermarketu a tam nebudou tutově vypité. Po patnácti minutách debaty se s námi rozloučil a odjel. Nasoukali jsme do sebe lehkou snídani, nalezli do auta a odjeli jsme na trať, odkud společně s Vlašákovci odjedeme do Pau. Na trati v Pont des Grottes se nic nezměnilo, takže čekáme na zbytek. To jsme netušili, že jeli v těsném závěsu za námi a mysleli, že je vidíme. My samozřejmě ze začátku koukali na vodu a nikoli na silnici, takže nám proklouzli. Pak jsme začali vartovat, kdy už konečně pojedou a netušili jsme, že už jsou dávno fuč. Po dvaceti minutách nás to přestalo bavit, vrátili jsme se na základnu, jestli náhodou k něčemu nedošlo a pak jsme nabrali směr Pau. Tady už měli postavenou trať, tak alespoň nějaký klad. Voda už není tak kalná a je jí méně, ale pořád to je docela cvrkot. Po včerejším odpočinku je to docela záhul, takže místo oběda odpočíváme. Při odpoledním či spíše večerním tréninku už mi to docela začíná jít, i když některé vlny začínají přepadávat. Několikrát si sjedu trať a pomalu získávám jistotu. Jezdíme všichni, takže skoro nikdo nekameruje, ani nefotí. Končíme, až když se sluníčko sklání hodně nízko, takže při poslední jízdě nejedu po vodě, ale po zpěněném zlatě, alespoň se tak zdá při pohledu proti sluníčku. Pak balíme a jedeme na další rundu míčových a míčkových sportů. Palisti zase mlátí do zdi a posílají míčky tam, odkud není návratu a někteří z nás nohejbalistů dokazují, že na rozbití huby není třeba faulu, stačí naskočit na míč, pak už ty krovky rozhodíte sami. Doma jako vždy královsky večeříme, ale už je nám jasné, že dost žrádla přivezeme domů. Jsme oproti loňsku dost na cestách a snídaně jsou taky méně vydatné než loni. Zato doplňujeme více tekutin. Filip vaří ohromnou mísu rizota, ze které budou žít ještě nějaký čas. Po večeři ukazuji Vlašákovi nějaké fotky z povodní, hraju šipky a Dave se při tom snaží zachytit šipku v letu. Odehraju tři hry, než se mu to podaří. Spát jdeme celkem brzy, ještě jsme se úplně nevzpamatovali z odpočinkového dne a tréninky jsou taky výživné.

Na dnešek máme s frantíky dohodnut neoficiální závod. Jsou tu poslední den, přijely ještě jiné oddíly a snad nějaký oblastní trenér či co. Pojídáme tedy v klidu snídani, s tratí a příravami nechtěli pomoct, máme se dostavit na devátou. Voda už trochu klesla, i když je ještě hodně vysoká, tak pár vracáků na protivody existuje. Viktorovi není moc dobře, v noci řídil velký bílý autobus. Neví z čeho to má, Filipovo rizito nepodezírá, takže jedině, že by chodil frantíkům na jejich pochoutky. Trať frantíci postavili hezkou, ale asi mne nemají rádi, je sice vcelku jednoduchá, ale na závěr jsou brejle a samozřejmě přejíždím proud na přesruku a závěrečná protivoda je taky na přesruku. Zas tak složité to není, ale abych tady ještě měl síly na takové skopičiny... Startujeme se sami, podle hodinek připnutých na větev nad vodou. Cílový čas nám berou na mostě. Občas je to docela prča, Patrik odstartovává nějakého frantíka česky, aby si nevyskakovali :-) Pak vyrážím i já, jak takž to jde, žádná sláva, ale žádný pohřeb. Tedy až do poslední protivody. Při letmém obhlížení jsem usoudil, že při nájezdu to bude nejlepší líznout okolo šutru. A jak řekli, tak udělali. Jenže ze břehu nebylo vidět to, co jsem najednou uviděl půl metru před špicí. Voda totiž narážela na šutr, ten jí odhazoval a vytvářel tak po celé délce kamene solidní půlmetrový váleček. Zajel jsem do něj šikmo, loď se zastavila, špička mi zmizela pod vodou, já nasadil svou nejsilnější zbraň a vylehnul. Jenže on to vydržel dýl a zahučel jsem pod vodu. Navíc mi strach zřejmě vyrazil dech, protože jsem zjistil, že jsem se zapomněl nadechnout. Udělal jsem jeden pokus o eskymáka, ve zdejší vířící propěněné vodě spíše platonický a šáhnul po šprajdě. Bumbal jsem vodu a soukal se ven. Kleky jsem si ani nerozepínal a doufal, že se tak dostanu nahoru dřív. Dostal. Byl jsem za mostem, tady už nic nehrozí, tak jsem se zavěšen do lodi nechal chvíli unášet a krkal, prskal vodu ze žaludku a nabíral dech, protože voda fakt nebyla teplá. Naštěstí ke mně vystartovali nějací dva kajakáři, pomohli mi dostrkat loď ke břehu, Patrik mi chytil pádlo a pantofle zůstaly uvnitř, takže jsem to odnesl jenom povinností platit deset piv. Poděkoval jsem za frantíkům i Patrikovi a šel. Na druhou jízdu jsem si řekl, že musím víc zleva. Už trať nad tím jsem zvoral, takže jsem tentokrát přijížděl k "osudnému" místu odpočatější. Najel si víc zleva, hrábnul na přesruku, dostal se do rozhraní, něco mne chytilo zespoda, postavili mne to trošku na zadek, otočilo skoro o třistašedesát stupňů a vyplivlo mne stále s pádlem na přesruku ve vodě směrem dolů do cíle... To sou věci... Pak jsem si řekl, že už to stačí, převlékl se a šel fotit, co nejblíž k místu, které vycvičilo mne. Bohužel ten nejlepší záběr jsem nestihl, jednoho kajakáře si to místo podalo taky pěkně. Zmizel za šutrem, najednou se nad šutrem objevila jeho špička, už byl hlavou dolů, zmizela a pak vyjel na druhé straně a zrovna vyeskymovával. Tak jsem fotil kluky (tady si to trošku hraje s Davem) a nebo třeba tohle děvče, které bydlelo s námi a říkali jsme jí "židovka". Následoval oběd, po něm slunění, rozlučka s frantíky, jedou domů. Vlašák ještě řekl, že doufá, že jsme jim nějak moc nepřekáželi. Prý ne, ještě nikdy takhle nebydleli s žádnými Čechy a nevěděli co budeme dělat. Ale prý se jim líbilo, že jsme "takoví živočišní" :-)))) A sakra... Dave s Gorcem chtějí jet do Lestelle-Betharram po vodě, přidávám se k nim. Jez v St.Pe se rozhodneme jet, je dost vody. Gorečák nachází několik skulin, jednu volí a jede. Bez problémů. Dave taky a tak tedy vyrážím za nimi. Až na to, že se trchu otřu o nějaký šutr, tak taky v pohodě. Ovšem po půl minutě citím vodu na nohách. To snad ne... že by to nebyl šutr, ale roxor? Dojíždíme pod St. Pe, já vylézám u břehu, zrovna u místa, kde jsme nedávn s Filipeme začali šplhat do kopce a vylévám. Prasklina je dlouhá snad třicet, čtyřicet centometrů a není rovná, takže roxor ne. Spíš už se rozpadl sendvič a stačila malá ranka a celé to šlo. No, taky loď zahajuje osmou sezónu, že... Chci jít dál pěšky, jenže zjišťuji, že jsem vylezl v prasečím výběhu, asi padesát metrů ode mne se pase tak třicet černých prasat, tak nasedám a rychle mizím, než si nějaký kanec usmyslí dokázat mi, že je větší prase než já. Dojedu k jezu, loď už zase plná vody a oznamuji klukům, že pokračuji pěšky. Kluci pokračují po vodě, akorát Gorec se musí trochu vydejchat, protože ho to trošku propralo na stejném místě jako mne dopoledne, eskymoval napopáté a ještě pořád lape po dechu. Do cíle to mám dva kilometry po silnici, sluníčko svítí, procházka je celkem příjemná. Sundávám pantofle, asfalt je příjemně vyhřátý. za chvíli mne dojíždí Vlašák s Kofym, byi zaplatit pobyt v centru. Dělají si ze mne prču, fotí mne a nakonec mi slibují, že pro mne přijedou. Kofy mne nakonec přiváží ve stejnou chvíli jako dojíždějí kluci po vodě. Opět plejem nohec a palu, po výletě už můžu zase chodit, tak si to dorovnávám tím, že si vytvářím na chdidle puchejř, asi jsem někde zabrzdil rychlejc, než bylo zdrávo. V pozdním odpoledni se odebéřeme na trénink. Já nejezdím, nechám loď vyschnout a večer ji zatesuji. Místo toho jsem pověřen nákupem, kluci mi diktují své požadavky, beru si Kofyho auto a vyražím směr Lourdes. Asi už se bojí pouštět kupovat Benyho, aby si nepřivez karton levného piva, výhodná koupě. Bohužel si nevšiml, že je namíchané s citrónovou šťávou...S jedním malým zařazením do špatného pruhu a následného vecpání se do správného (děkuji, slečno) nacházím obchod hned. Samozřejmě nemám euro na košík, takže trosečníkova angličtina, manuální esperanto s pokladní a je rozměněno (merci...). a hurá nakupovat. Bagety nacházím hned, kukuřice je trošku větší problém. Voni to maj všechno na obrázcích stejný, nakonec se dobéřu správného tovaru a už alespoň vím, že se to řekne "maís". Tedy, řekne, napíše. Vybírám nějaké víno, snad mne neumlátí flaškami, vůbec tomu nerozumím, kupuji rybu, moc toho není, ale snad se z toho Vlašák nají. A na závěr pivo. Celkem mám vzít šest kartonů, jenže blondýny tu zbyly čtyři. No jo, nepočítají s Čechy. Přibírám tedy Falsbourgy a svištím k pokladnám. Ta první je mi samozřejmě uzavřena, pokladní s úsměvem ukazuje na nějaký nápis, no jo, holka, to je sice hezký, ale je mi to platný jak hadovi noha. Nic, mířím k jiné, hezké mladici za kasou se trochu vypoulí oči při pohledu na baterii piva, ale nakonec se nějak "domluvíme". Naskládám vše do kufru a ukolébáván cinkáním stočtyřiačtyřiceti lahviček za setmění dojíždím ke trati. Kluci už většinou dojezdili, takže se sbalíme a vyrazíme domů. Máme teď všechno pro sebe, nabíjíme lednici, Kofy kuchtí. Máme dnes návštěvu, přijel Pišák i se svými francouzskými kamarády. Ti před půlnocí oznamují, že půjdou spát, načež se Vlašák rozhodne zasvětit je do tajů "Tuzemského" (vlastně "Tamzemského"). Oni ochutnají a ústup se mění v úprk... Zábava je dlouhá a vydatná a spát jdeme s Pišákem až po třetí hodině ranní.

Francie 2003 - díl IV.