II. díl
Ráno je jiiskřivě vlhké a hlavně... naprosto jasné! Narychlo zhltneme nějakou snídani. Frantíci odjíždějí na hory. My podle včerejší dohody jedeme do Pau, je to asi pětadvacet kilometrů dolů po řece. Cestou se zastavíme u trati, voda je kalná a teče tak půl metrů víc než včera. Proběhnu okolo a fotím pár fotek, je to opravdu nářez. Dojedeme na místo, do Juranconnu, předměstí Pau. Řeka tady najednou začne klesat mezi překážkami a pilíři silničního mostu. Ze břehu na břeh je minimálně padesát metrů, voda má viditelně sílu, pulsuje, rozhraní jsou rozmazaná a pohyblivá a vlny mají v jednom místě možná metr a půl, každopádně přes ně později při jízdě nevidím. Kdosi to přirovnává k velkému Špindlu, pochopitelně bez Soutěsky. Chvíli okukujeme a pak na to jdeme. Kofy pochybuje o svém pádle, včera si ho při vystupování přisedl. Dává ho posoudit Filipovi. Ten jej bere do rukou, opře o zem, lehce zatlačí, pádlo neklade žádný odpor a trubka se okamžitě láme. Vrací ho lehce šokovanému Kofymu se slovy, že mu možná zachránil život. Při představě, že by Kofy někde nad mostem silněji zabral, zlomil ho o vodu a namířil si to s jedním listem někam k pilířům se lehce oklepem. Já kluky nejdřív natáčím při tratích, pak chvílemi fotím. Až pak si dole natahám pár bran a jdu to zkusit. Dojezdíme, k obědu si dáme bagety s něčím, potom se jdeme projít do parku na druhé straně řeky, prohlédnout si z mostu Pyreneje, fotit bohužel nejdou, je to proti sluníčku. Voda je ale z mostu naprosto impozantní. Odpoledne na to jdeme znovu, já zase s mírným odstupem. Tentokrát jedu už od mostu, vybírám si trať, kterou můžu zvládnout a většinou ji zvládám. Na vlnách je skvělá houpačka, tohle mít doma, tak se to možná naučím... Kofy usoudil, že pádlo je málo a při jedné z jízd se za mostem prdne a nevyeskymuje. Jsem dole v jednom z vracáků a slyším nějaký povyk. Vidím plovoucí vyděšenou hlavičku a hladinu kopírující kajak. Hlavička naštěstí plave ke břehu, loď si to ovšem namířila přes jeden válec a objevuje se až po chvíli. Chytám pádlo, kluci chytají loď. Dostala pěknou šlehu, bude zas co spravovat. Vlašák nám povídá o nějaké vlně dole pár kilometrů pod Pau, s Gorcem a Davem se rozhodneme tam přejet na lodích, zbytek pro nás dojede. Řeka oproti hláškám slušně teče, jsou na ní vlny, v jednom místě přes ně nevidím, většinou ale do půl metru. Při březích jsou ostré, pravidelné vracáky, ve kterých blbnem. Jeden takový vymetem v krátkém sledu všichni tři a až pak se dozvídám, že se tam koupala slečna dost nalehko oblečená. Gorce pozorovala trošku vylekaně, Davida pobaveně. Jak koukala na mne nevím, vůbec jsem si jí nevšiml a to jsem musel prosmažit tak tři metry od ní. Ach jo. Nakonec proplujeme okolo nějaké spalovny odpadů, která pěkně smrděla a jsme tam. Zřejmě je tady nějaký jez či stupeň, voda klesá ve dvou skocích, které na většině tvoří válec a na destimetrovém úseku vlnu. Bohužel se musí za tou první trochu doprava, takže to vzdávám, kluci jedou. Cestou zpět se zastavíme v Leclercu a nakoupíme nějaké základní potraviny, zejména pivo. Letos je s ním hýbeme víc než loni. Viděl bych dvě příčiny. Jednak je tepleji a jednak dýl prší :-) Zvolili jsme místní Bierre Blonde de Luxe, které se dá docela pít, není zcela prosto alkoholu (4,8 v plechu) a stojí 0,33 eura. Lidovka. Mezi Pau a Lestelle-Betharam obdivujeme a zejména fotíme Pyreneje, je nádherné počasí. V Lestelle-Betharam stavíme. Dole pod jezem je kemp, u něj nezbytná plocha na petanque, kde ho taky místní momentálně mastí ostošet. Hned vedle je malé fotbalové hříštátko, oplocený kurt a zeď určená pro další z místních her, palu. Je to něco mezi tenisem a squashem, hraje se to dřevěnými pálkami a gumovým míčem tvrdým jako puk o zeď stejně jako squash, ale nejsou tady boční zdi a hřiště má podstatně větší rozměry. Vlašákovci nás zasvěcují do tajů této hry a za chvíli jí kluci mlátí s nimi. Mě se do toho moc nechce, naštěstí vidím Filipa, kterak to bere za správný konec a zbytek jde kopat na kurt nohejbal, to jsou už pohyby které bych měl znát. Akorát si po deseti minutách ničím sandále a zbytek musím hrát bos, asfalt je ovšem uklizený, takže to jde. Nejdřív kopem jen tak, pak hrajeme zápas. Hraju s Filipem a vedem do té doby, než se začne smrákat, pak dostaneme nářez. Asi už oba vidíme špatně. Palisti mezitím odjeli, Kofy tu nechal auto, takže nasedáme a jedeme domů. Večer nesedíme dlouho, na zítřek máme "odpočinkový den", kluci jedou na hory, my s Filipem si uděláme výlet na kopce.
Vstáváme brzo, okolo sedmé, počasí je jasné, slunečné. Nasnídáme se a nasedáme s kluky do auta, vyhodí nás v Lourdes, Filipa, Davida a mne, chceme si to sešplouchnout sem po řece. Nasedáme na kraji města, pod mostem, loučíme se s lyžaři a vyrážíme. Řeka už není kalná, ale vody je pořád dost. Ujedem ani ne kilometr a musíme ven, je tu jez. Je dost vysoký, má nalevo propust na způsob vltavských "moderních" paskvilů v Rožmberku, Krumlově, Zlaté Koruně apod. Docela to tam uhání. Je ovšem úzká, tak metr a půl a dole končí válcem. Zespodu je vidět, jak se jazyk doslova zasouvá pod spodní hladinu. Takovéhle jezy by měly mít už při stavbě vyhražené místo pro pomníčky, jako dráchovský na Lužnici. Jízda je pěkná, něco jako my včera z Pau, řeka je jenom menší a má víc vln a jsou větší. Do sevřeného údolí moc ranního sluníčka neproniká, takže není žádné vedro. Sem tam jsou k vidění nejaké zajímavosti, jako třeba vrak renaultky ve svahu kousek od vody, asi je nahoře cesta a někdo nezvládl řízení. Další jez je až v Peyrousse. Vysedáme při levé straně, abysme zjistili, že jsme na ostrově a že musíme ještě jednou do lodí a přejet nějaké rameno. Jez samotný je ještě větší než předchozí, má podobnou propust, která sice nekončí takovým válcem, ale neznáme to, tak na to taky prdíme. Já se prodírám při přenášení pichlavými keři při břehu, nechce se mi v pantoflích šplhat do kopce jako kluci, nakonec jsme ale dole současně. Zbytek cesty je dílem okamžiku a vysedáme na místě, na kterém jsme loni s Jindrou nasedali na své cestě k trati. Za současného vodního stavu tu jsou pěkné vlny. Převlékneme se a začneme likvidovat špinavé nádobí, aby se frantíci měli alespoň z čeho najíst. Úklid nám trvá hodinu, lehce sami poobědváme a začínáme se balit. Naposledy odvracím (dost hnusně) Davidovu snahu jít s námi. Asi před šesti týdny si totiž poranil na lyžích vaz v koleni a teď někdy končí rehabilitaci a já mám vítr z toho, že mu to někde v půlce povolí. Nemá mě za to rád a má na to právo, ale jistota je kulomet. Nakonec vyrážíme spolu, my se s Filipem v půli cesty na Pont des Grottes s ním rozloučíme a švihnem to kolmo do svahu. Okamžitě zapojujeme 4x4 a ani se nemusíme moc předklánět, po pěti minutách mne Filip musí vysvobozovat zpod větve, můj batoh je o něco větší a já se nemohl hnout ani tam, ani zpátky. Po deseti minutách poprvé zastavujeme, bundy jdou dolů, solidně z nás leje. Asi po půl hodině cesty nás proto dost udiví natažený drát, potom najdeme nějaký zbastlený žebřík na nejvyšší strom v okolí a vedle něj nějaké bazmeky nám neznámého určení. Jsou samý provaz, závaží, klapka. Všechno je vyvedeno v zelené a nebýt lesklého drátu, který nás upozornil, že něco nehraje, tak si toho všimnem tak ze tří metrů. Je to past? Signalizace? Perpetuum mobile? Každopádně znejistíme, Filip bere do ruky klacek a šátrá při chůzi před sebou, poslední co teď potřebujeme jsou železa na noze. O kousek výš je ze dřeva a igelitu sbitá bouda, okolo nějaké náčiní a hliníkové žebříky. Pytlák? Nevíme, ale radší bereme rychle kramle. Navíc jsme se dostali trochu víc doleva než jsme chtěli, houstnou kamenná pole. Šutry jsou obalené mechem a moc nedrží, navíc se sklon zvětšuje. Dostáváme se na nějaký hřebínek a chvíli po něm šplháme, pak se dostanu někam kde už začíná být vysloveně horolezečno, takže se asi deset metrů vracíme a i to mi docela ke strachu stačí, nikdy jsem netoužil být horolezcem. Pak z šutroviště vycházíme a za čtvrt hoďky svah začíná polevovat, dostaneme z pichláků do normálního listnatého lesa a nacházíme plošinku s výhledem. Vytahuji GPSku, jsme v necelých sedmistech (St.Pe má cca 350 m.n.m.). Je odsud výhled částečně na St.Pe, ale hlavně na trať. Vytahuji foťák a pořizuji záběr. Je vidět, že někdo jezdí, že voda je o něco níž, alepořád jí je dost. Balíme a pokračujeme. Na chvíli jdeme po turistické značce, ale pak ji opouštíme, protože směřuje po vrstevnici. Svah se opět staví proti nám, listí klouže a cesta nekončí. Míjíme velké plochy narcisů, pár jich (zejména níže) už kvete, zbytek se na to chystá. Další zastávka je o půlhodiny a třistametrů výš. Hřeben tu opět vytvořil cosi jako "předvrchol". Vytahuji opět GPSku a ta se k mému údivu chytá i přes dosud neolistěné stromy. Devětsetjedenáct metrů nad mořem. Odtud jdem jakýmsi dlouhým, rovným průsekem. Kdoví, co se tu dělalo. Začínáme být dost vykyslí, každých pět minut stavíme, abysme ulevili nohám. Objevuje se sníh a první jehličnany. Po jedné hodině se doplazíme na místo, odkud je krásně vidět do údolí. Sedáme na kraj skaliska a obědváme sušenky a čokoládu, zapíjíme Tangem. Po chvíli rozhlížení místo Filip identifikuje jako skálu která je zdola vidět kousek pod vrcholem. Fotím výhledy na Lourdes, Pic du Midi, na "náš" hřeben, který se stáčí okolo údolí a na St. Pe. Mimojiné i na naše současné bydliště. Jsme 1309 metrů vysoko. Za čtvrt hodiny dorazíme na začátek hřebenu, na místo kam loni Filip dorazili s Přindou. Je tady plechová bouda s meteorologickou stanicí, nyní už evidentně nepoužívaná. Chvíli odpočíváme, Filip zkouší poslat přes půl Evropy a tři státy esemsku. Má na to dva různé telefony a přehršel operátorů, ale zaznamenává stejné úspěchy jako já, když se snažím fotit St.Pe přes stromy. Automat neustále ostří na blízké větve a o ručním nastavování vím prd. Dál pokračujeme po travnatém hřebeni, plném krtinců, čerstvé trávy a kleče. Sluníčko se nám schovává za krajem mraku, jen jen vykouknout. Panorámata jsou i tak úchvatná a tak nesu foťák v ruce a co chvíli něco fotím. Na kraji hřebene se dosud drží převisy sněhu půl metru až metr dlouhé. Jen na ně šlápnout a frčet do údolí. Je odsud nádherný výhled, vidíme najednou St.Pe, Pau, Tarbes, Lourdes, několik Pyrenjských hřebenů i relativní rovinu na sever od nás. Jdeme po kraji hřebene, který uzavírá údolí nad St.Pe. Je tady tak pěkně, že na chvíli zapochybujeme, jestli nejsme v nějaké rezervaci a trošku nás znervózní helikoptéra, která neustále krouží okolo. Nakonec najdeme turistickou značku a uklidníme se. Pak musíme projít sedlo a poprvé se šplháme sněhem. Místy se proboří a jsem v něm po kolena. Jdu v kraťasech, takže se mi nasype do boty a pomalu odtává. Co chvíli tedy zastavuji a dloubu z boty ven kusy ledu ve které se okamžitě mění. Za chvíli se dostáváme na první vyšší kopec z hřebene a vylézá konečně sluníčko. Jsme 1463 metrů nad mořem a při sestupu z něj se dostaneme přímo do čela stěny zahrazující údolí, kterým koukáme ze hřiště nahoru.. Sněhu přibývá a musíme obezřetněji volit cestu, abychom se někom nepodívali rychleji, než by se nám líbilo. Teď už vidím, že na nejvyšší kopec viditelný z údolí se nepodíváme, je totiž stranou hřebene a je na něm moc sněhu. Vypadá to kousek, ale mate to. S Filipem odhadujeme zacházku na dobré dvě hodiny a to si už nemůžeme dovolit. V létě se i tady zřejmě pasou ovce, protože mijíme a dvakrát i prolézáme masami sněhu poničené ploty na místech, kde by ovce mohly někam zahučet. Nakonec se dostáváme na nejvyšší bod naší cesty, jsme 1533 metrů vysoko. Teď už jen jeden kopec a pak vymyslet jak se dostat dolů. Stojíme konečně na něm, pořád přes čtrnáctset metrů a zvažujeme. po hřebeni by to je pěkný držkopád. Jižní strana je mírnější, jsou tam do velké výšky stromy, ale je tam sníh. Nejlepší to bude ze severu. Nakonec se tedy vracíme po hřebeni zpět a v sedle se napojujeme na stezku vedoucí dolů. Je místy zasněžená, na zbytku rozblácená, ale jde to. Pak dojdeme k místu, kde svah láme dolů a my zpola scházíme zpola slézáme bokem údolíčka které nahoře uzavírají malebné sněhové převisy. Říkám si, že si všechno jenom namlouvám, ale vzápětí ke mě Filip prohodí (stál přitom za skaliskem):"Kdyby se to utrhlo, tak bych to rozdejchal, ale tobě by asi bylo veselo..." Všude teče voda z tajícího sněhu, ozývá se i pod sněhem na dně údolíčka, země místy šumí jak nacucaná houba, kterou taky skutečně je. Párkrát utrhnu botou drn od podkladu a vyteče pramínek vody. Ne že by se mi to nelíbilo, ale rychle pryč. Konečně máme úsek za sebou. Turistická stezka tu asi premává opravdu jen v létě. Za třičtvrtě hoďky klouzání ze svahu, drásání se o skaliska a chytání o trnité keře (proč tu všechny rostliny mají trny?) jsme u plechové boudy a pomníčku, ke kterému jsme se došplhali loni. Jen tak pro zajímavost vytahuji naposledy GPSku, abych zjistil výšku. Asi 1100. Pak se dáme do "řeči" (v mezích jazykových možností) s nějakým frantíkem. Jsou tu celkem čtyři, dva kluci, dvě holky. Ptá se kolik je nahoře sněhu, jestli je to na sněžnice a tak. Vychvaluje okolní hřebeny, že jsou prý "very beautiful" a že tam máme někdy zajít. No potěš koště, tam se taky chodí? Pak se s námi rozloučí a my svištíme dolů. Na rozdíl od loňského sestupu mám boty a nikoliv sandále, takže je to bez problémů, ale od chvíle, kdy se napojíme na kamenitou stezku, začínají mne čím dál víc bolet kolena a začíná mi sestup připadat nekonečný. Nikdy v životě jsem proto klášter neviděl tak rád jako teď. Navíc se začíná zatahovat a ochlazuje se, budem rádi, když dojdem za sucha. Do tmy dojdem do bydlení, chodidla už necítím, naopak kolena dvojnásobně. Zbytek už sedí tady a je vidět, že pojali odpočinkový den taky ve velkém stylu. Přijeli prý před chvílí, jsou orvaní jak angrešt a mají malebně osmahlé tvářičky. Zejména Kofy a Gorec by mohli být vysláni coby špióni do libovolného indiánského kmene. Dáme tedy pár granátků, neboli čtvrtlitrových flaštiček Bierre Blonde a jdeme si po onom odpočinkovém dni odpočinout.
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}
){kind=link}