Francie 2003 - díl III.

IV. díl

Nevstává se lehce, ale co nám zbývá, že. Vlašákovci večer odjíždějí, takže nahrubo uklízíme náš bordýlek, zejména prázdné obaly od piva. Už jsme tu měli dvě návštěvy, paní z centra a včera uklízečku, která poklízela po druhou cimru po frantících. Obě se tvářily dost zmateně při pohledu na náš výřad plechovek a flaštiček. Společně s dalším odpadem toho bylo dost. Před polednem jsme douklízeli a vyrazili i s Pišákem do Pau. Voda spadla asi o půl metru, celá trať získala trochu jiný charakter a bylo to celkově lehčí, ale pořád to bylo dost pěkný. Na vodu jsme šli zase všichni, já už jsem se taky odvážil až seshora, pilíře už tak děsivě nevypadaly :-) Jelikož je osmého a to tu mají na jihu Francie otevírání rybářské sezóny, tak se všude okolo vody pohybovaly tisíce a tisíce "pecheurů". Patrik pozoroval jejich počínání a komentoval je se značným despektem. Nám, neznalcům, bohatě stačilo, že nás respektovali a chytali jen tam, kde jsme zrovna nebyli. Po ježdění chvíli odpočíváme a komentujeme své okolí, popíjíme blondýny a smějeme se opáleným horalům, kterým slézá kůže, jako například Gorečákovi. Pak už jenom navážem, sbalíme, dáme pro letošek sbohem Pau (pápá Pau) a jedeme se domů naobědvat. Máme těstoviny s masem. Sluníčko pálí tak, že bez nějakého dohadování vytahujeme stůl ven a těsně za postranní čárou začneme dlabat pod modrým nebem, zbrázděným jenom kondenzačními pruhy čilého leteckého provozu. V St.Pe je dnes cosi jako masopust, zvažujeme, že večer po tréninku vyrazíme do města sledovat maškary. Odpoledne jedeme na trénink, tentokrát už sem na Pont des Grottes. Voda klesla tak, že už je možno jezdit bez problémů. Ne tak já, sjedu si to jednou a prdím na to, protože jsem už vykoštěný a nezajedu tři brány za sebou bez chyby... Sedám tedy do auta a relaxuji. Z Čech přicházejí špatné zprávy. Kofy musí být v pondělí v poledne v práci. Značně pofidérní firma, tenhle Aliatel... Přijel seniorský mančaft, zdravíme se s pár postavičkami, Ondoň se mi směje kvůli mé kryse, no všechno je prostě jak má být. Ovšem jen do chvíle, než se vracíme zpět na základnu. Kus za náměstím nás staví policajt, že by bouračka? Po minutě nás posílá dál, na trávníku vedle silnice stojí nějaký záprdek, z otevřeného okna vykloněná ležící hlava, rozbité zadní sklo, jinak se zdá auto být v pořádku. Okolo natahují červenobílé pásky, foťák mám sice připravený v ruce, kvůli karnevalistům, ale radši nefotím. Chrmmmm, chrmmmm... divná bouračka. Vlašákovci přijíždějí pár minut po nás, prdlajs bouračka, toho človíčka někdo zastřelil. Okamžitě rozvíjíme spekulace, kdo proč a jak... Karneval je evidentně odvolán. Povečeříme, vlašákovci se sbalí a odjíždějí domů. Na hřišti se scházejí lidé, stadión má rozžlá světla, ale zápas se taky nakonec nekoná. Ve vedlejší boudě popíjejí místní a místo zápasu rozebírají dnešní událost. Zřejmě ani tady se za bílého nestřílejí běžně lidé. Kofy a Dave jdou s Pišákem posedět k mančaftářům, já s Gorečákem zůstáváme doma. Využívám toho, že je tu prázdno a mezi kapitolami knihy vytírám kuchyni, společenskou místnost, koupelnu i pokoj. Všude je ještě nános bahna z dešťů na začátku týdne. Trochu taky poklízím svoje věci a sháním je do houfu. Spát jdeme před půlnocí.

Ráno balíme a dozvídáme se od kluků něco drbů ze včerejška. Ta kovbojka byla důsledkem milostného trojúhelníku, odnesl to záletník a střelcem měl údajně být jeden z místních radních. No a pak se řekne milostná Francie, že... Za asistence pyrenejského vořecha, kterého krmíme zbytky kotlet od včerejška a tatrankami nakládáme věci do auta. Poslední zhasne a zamkne a odjíždíme vrátit klič do centra. Jedeme ještě ke trati, ale už netrénujeme, loučíme se s Pišákem, který nakonec odjíždí chvíli před námi. Pak nasedáme i my a vydáváme se na dlouhou a místy klikatou cestu. Lourdes, cikánské lágry, Pic du Midi z několika stran, viadukt, Tarbes. Všechno to co jsme míjeli před týdnem (nebo před měsícem?) jenže v opačném pořadí. Najíždíme opět na dálniční rytmus, 130, 140 km/h, peáže, středověké Carcassone (sem bych se někdy hrozně rád podíval). Pak se napojíme na "Route d'Soleil" (snad to píšu správně) a málem nám čvachtá slaná voda na nohy. Podle GPSky jsme dvanáct metrů nad úrovní moře. Plus/mínus sedmnáct metrů... Cestu, kterou nám normálně krátí jen tankování či spánek teď vyplňujeme focením. Každý máme nějaký cíl, na který rychle zaměříme uzmutý digitál. Když se fotka nepovede, sklidí fotograf posměch za svou pomalost a něpodarek smaže, ale většinou se daří. Gorec třeba fotí stadion, který už několik let obdivuje (halt stavař), já místní památky a Dave vše ostatní, jako třeba slečny na peážích. Malý problém nastává na jedné peáži, kde nám nevyjede ze strojku lístek, potvrzující vstup do placeného úseku. Navrhuji poodjet stranou a sehnat obsluhu. Stroj okamžitě spouští rámus. Chvíli bezradně postáváme a pak ve snaze ze strojku nějak vymámit lístek hledáme čidla, ovšem neúspešně. Kofy tedy nacouvává zpět a ejhle... lístek vyjíždí. Bez dalších rušivých příhod uháníme dále, kolem hradu stojícího na převisu, jaderné elektrárny (Tricastin?), spousty krásných městeček na okolních kopcích i tratě TGV směrem k Lyonu. Někde poblíž Annonay sjíždíme z dálnice, máme totiž v úmyslu navštívit ještě jeden z kanálů, které Gorec přes zimu pohledal na webu. Tenhle je v St.Pierre de Boeuf, kousek pod Lyonem. Přejíždíme řeku a dáváme se podél jejího pravého břehu nahoru. Za chvíli jsme na místě. Kanál je vybudován u velkého jezu "střekovského" typu. Je rovný, nekroutí se, ale to je snad jediná odlišnost od Sault-Brenaz, který jsme naštívili loni. Zřejmě oba vznikly ve stejné době a dost možná na prkně stejného projektanta z EdF. Má malý průtok, šířku okolo deseti metrů, střídají se v něm "skoky" s "tůňkami" a vedou přes něj dvě lávky. Prohlížíme si ho a kluci se rozhodnou to vyzkoušet, i když už je k šesté a sluníčko pomalu zapadá. Voda není těžká, ale mě se už na vodu nechce, tak se chápu foťáku a fotím. Kanál je celkově pěkný a nezáludný, s vyjímkou jednoho skoku, pod nímž jsou dva šutry umístěné akorát tak na rozbití lodě. Jinak tu jsou místa na trénink i na blbnutí. Kluci už tomu tréninku moc nedají a o to raději blbnou. Chvíli po příchodu se ozývá místní výběrčí, nechám kluky jezdit a jdu platit. On je na tom s angličtinou stejně jako já, takže si dobře dorozumíme, chtějí tu po lidech čtyři eura za den, za půlden se spokojí se třemi. Celkem to jde. Kluci si to sjedou celkem dvakrát, bez nějakých větších problémů, jen David v závěru k mému i Gorcovu šoku nebere na vědomí šutr jako kámen a míří přes něj a nakonec odvrátí karambol jen s největším úsilím. Kofy jako tečku za zájezdem taktak, že nehodí břehováčka. Sbalíme naposledy náš cirkus a vyrazíme. Činíme poslední pokusy najít nějaké otevřené supermarkety, kde bychom si nakoupili nějaké obligátní sýry a vína z cest, jenže nic nenacházíme. Je totiž neděle a to ve Francii nikdo netahá... Za soumraku projíždíme Lyonem a vyrážíme směr Dijon. Střídám za volantem utahaného Kofyho a kluci vzadu načínají jediné víno, které vezeme domů, plastový pětilitrový soudek s růžovým. Do hranic s Německem stavíme na několika benzínkách, kromě Davida nekupujeme domů nic, jenom poslední napůl tvrdé bagety, které za jízdy chroupeme. Gorec usíná a nechává tak Davida z oči v oči soudku s vínem. Ten se postavil k takto vzniklé situaci čelem, ovšem soudek vyhrál pro celkovou převahu. Jak vypadal jeho svět můžeme posoudit z fotografií, které produkoval.

V Německu, kousek před obratem na východ se opět střídáme za volantem, Gorec vypadá jako bychom ho bili, ale jenom spí. Davida vyfoceného nemáme, ovšem pohled na něj, jak váhá před vstupem do benzínky a nemůže se rozhodnout, které dveře jsou skutečné a které vykouzlilo Vin de Pays de l´Aude Rosé byl bohovský. Po rozjezdu se ovšem začali dobře doplňovat a možná tam tehdy vznikl vztah na celý život :-) Zbytek jízdy už byla jenom monotónnost sama narušená pouze jedním obouchaným vrakem na dálnici. Jedeme dál než obvykle, protože Kofy se dohodl s Vlašákem na opravě lodi a vezeme ji tedy do Sušice. Před šestou přijíždíme do Železné Rudy a za rozednění jsme v Tedražicích. Tady skoro vše ještě spí, odvazujeme Kofyho loď a házíme jí Vlašákovi za plot, k autům. Ja prolistuji čerstvé noviny, které měl pohozené u dveří. První, co na mne jikne je obrovský titulek zprávy o včerejší havárii autobusu s moc, moc mrtvými... brrrrrr. Zase doma... Nasedáme a pelášíme dál, než dojedeme do Strakonic, tak je mi auto malé, jak se mi kymácí hlava. Budíme se kafem a bagetou, kupujeme sodovku a cváláme ku Praze. Po obligátní zastávce v Aliatelu nás Kofy rozhazuje po domovech.

Jožka

P.S. Dovětek k té Kofyho lodi. Vlašák ráno přišel, sedl do auta a odjel. O tom, že ji přejel mu musel zavolat až Filip... Jak se říká, byla to taková pěkná tečka za tím naším případem...