Trénink na Trnávce - den II.

Trénink na Trnávce - den I.

Ráno beru vlhký hadry, auto a hurá pro Sokola. Trochu jsem se zdržel s vymejšlením co s sebou a co ne (dlouhý kalhoty nechávám doma netušíc, že bude skoro o 10° větší kosa) a tak musim do Kralup k Sokolovi celkem kalit. Na kanále jsme akorát v sedum, jak jsme se domluvili s Žákama. Kluci už jsou vzhůru a Jura si akorát čistí tlamu. Ještě než se dáme do navazování začíná ale mohutně chcát, takže se jdeme schovat a čekáme až to přestane. Asi po dvaceti minutách to na přestávání furt nevypadá, tak aspoň v trochu menším dešti navážeme, nasoukáme se i s věcma do malého Tesou oblepeného Favorita a kolem půla jedem. Favorit jede jako svině, až čumim. Nezapomněl jsem vzít discmana ani adaptér na kazetový rádio, takže pouštíme Linkin Park (kluci je rádi, já celkem taky, i když ryzí krevní skupina to není). Po chvíli přemlouvání kazeťáku se daří. Ale zase na druhou stranu po nějaký chvíli se samovolně mění pásma přehrávání, takže pokaždé, když se mění, to na vteřku jako přeskočí. Nevíme čím to je, ale celkem nás to začíná srát, až to na dálnici radši serem a posloucháme rádio. Za Prahou akorát před benzínkou dojíždíme USKče, ale v momentě kdy jejich dodávku s vlekem dojíždíme odbočujeme nabrat plynu. Pak přišlo to, co jsem nečekal. Jura senior jí dává napít. Jako tohle je snad nejrychlejší Favorit. Fuck off Felixův zasranej tunning. Todle je fáro. NA PLYN! Jako Jura udržuje rychlost se čtyřma lidma zkroucenýma mezi báglama s třema loděma na střeše někde na 150 - 160km/h. Jen v táhlejších kopcích to padne na 130, ale jinak mazec. V momentě, kdy předjíždíme z kopečka Dukláckej mikrobus máme na tachometru dokonce něco malinko před 190 km/h!!!! Řikám, že nás ani nemohli vidět, jak jsme se kolem toho jejich traktoru :-) mihli. Hustý. A přitom se to ani nijak nevlní, nebo prostě se to netváří jako taková paštika, jako se to tváří zvenku. Paráda auto. Jura vypráví, jak taky třeba Vácha s Oktávkou čuměl na cestě do Loferu, že ať na to dupe jak dupe, Ostravaci s Favoritem jsou mu furt za zadkem :-). Před odbočkou na Křelovice nás předjíždí Luboš Hilgert s jejich novým Superbem a hned sjíždějí na sjezdu. My pokračujeme dál směr "tajná" odbočka. Tím jsme je předjeli, protože když jsme dorazili na parkoviště k trati, Hilgertovi a dokonce i dávno ujetej USK van přijíždí až několik minut po nás. Když vylezu z auta, lituju, že jsem nechal doma dlouhý kalhoty, protože tady je tak 2 stupně nad nulou. A já jen v kraťasech. Nasazuju si teda druhou mikinu a už to jde. Ani mi naní taková zima. Lidi okolo si z nás dělaj srandičky, že už máme dávno bejt na vodě, ale my jejich přitroublých poznámek nebereme v úvahu a jdeme se v klidu převlíkat. Totiž chvíli po našem příjezdu se pomalu začíná plnit voda v kanálu. Tak do gumy a jde se na to. Jezdím s Jurou, Sokol se radši šel nejdřív ještě podívat, jak vypadá kanál s vodou, přecejen je tu podruhé v životě (od včerejška), poprvé kdy poteče voda. Jezdí se technika, pro mě spíš technika potápění. Totiž vůbec mi to nejde. Asi tak jedna z pěti protivod mi vyjde jakž takž, ale k mým představám to má daleko. Totiž přes zimu jsem dost zeslábl vzhledem k mylné představě, že když nebudu nějakej čas trénovat, přestane mě bolet jeden blbej sval na zádech. Jak řikám mylné, takže jsem pak už začal trénovat, nebo jsem se snažil držet si fyzičku běháním. Nechám to po těch prvních pohárech a pak jdu k doktorovi, jestli to pomůže. No a tak jsem si říkal, že to bude asi tím, že jsem zeslábl, že nedokážu pořádně tu loď nakopnout, když je to potřeba. Tou silou to nakonec ani nebylo, jako spíš tim, že mě ten sval pobolívá zrovna v těch chvílích, kdy je to potřeba nějak povodit a hlavně, hlavně tou zimou. Jak jsem na to přišel? Po odpoledním tréninku a Jirkovo Řejhovo a Žákovo souhlasu, že první druhá jízda jde a pak to v tý zimě nejde, pak to ubere tolik síly, že prostě tuhnete. Pěkně děkuju v tomhle jezdit. Natož potom odpoledne, když se maj jezdit půlky tratí. Sjedu si to čtyřikrát, pak se jdu radši převlíct, je zima a odpoledne se má jít znova. Na oběd jedeme do hospody Kulturní dům, kam nám to doporučil Řepik. Žere tam i USK vedle v salonku, my si sedáme k Řepikům. Dávám si těstoviny la Verdure, o kterejch básnil včera Jirka. Za 45 korun, bez masa teda, ale to mi vůbec nevadí. Dobrost jako prase. Vruty se zeleninou, paprika, rajčata snad, mrkev, celý v takový smetanový omáčce a není toho málo. K tomu Bernard 11. Dobrý, no. Zacvakáme opět trochu nervózní obsluze (tady to je snad nemoc nebo já nevim) a jedem nahoru k trati. Jdeme s Jurou a Jurou a Sokolem nahoru na tu skálu, co jsem tam byl včera. Házíme bygry dolů do vody, do kanálu, za kanál. Velkej Jura skoro trefuje až za kanálem takovou dřevěnou desku na první pokus, čímž sklízí náš aplaus. To už ale vidíme, že kolem kanálu jde celá ta sešlost v čele s trenéry a probíhá vysvětlování trati. No, na programu jsou poloviny tratí. Řepik nám to snad řekne, dyť jde vo hovno. Stejně to sjedu jednou a pak už budu jezdit jen silou vůle, protože v tý studený vodě to o ničem jiným není. Řepik nám to tak nějak řiká, ikdyž to je tak, že bychom to poznali i sami. Totiž v podstatě se jedou všechny brány, který nejsou půl metru a víc nad vodou. Jde o půlky kanálu namísto úseku, na kterým se většinou závodí, takže je to celkem dlouhý. Ale aspoň nahoře v esíčku je jen několik povodek spíš navedenejch na hladkej průjezd, takže tam se moc neztratí :-). Startuje se teda na hraně bazénku. Kdo chce, počká na mávnutí trenéra stojícího na mostě, kdo nechce jet na čas, snaží se vecpat mezi ostatní, aniž by jim překážel. To znamená, že stejěn všichni jezdí půlky, většina si to i nechá změřit. Při prohlídce trati jsem trochu nepochopil systém rozložení závodníků do dvou tréninkových skupin. Totiž od dvou prej měl jít zbytek světa a od tří Dukla a USK. Jenže mě zarazilo, že se tomu spíš lidi smáli a navíc že v první skupině jezdilo hafo lidí z druhý skupiny. Tak jsem si řekl, že půjdu později. Ale když mi několik "zbytků světa" řikalo, na co čekám, že ve tři jdou nadlidi, radši jsem utekl se převlíkat. Jel jsem to snad čtyřikrát, poslední jízda už byla těsně po třetí hodině, takže jsem trochu překročil danou hodinu, ale kromě několika pohledů, jako že tam sem navíc, jsem žádnou výtku nesklidil. I čas mi byl měřenej, takže v pohodě. Po dojetí jsem radši už rychle utíkal se převlíct, protože se do mě už fakt hustě dávala kosa, takže radši rychle do suchýho oblečení. Počkali jsme na Jirku až dojezdí. Horní esíčkovou povodovou kombinaci jezdil stejně jako Luboš jako bůh. On sice říkal, že napoprvé ho to pěkně pojebalo, ale to jsem já neviděl. Oni to tam jezdili pravou stopou, krásně plynule, na pčtyři pět táhlejch záběrů. Po hladině, bez nějakýho očividnýho úsilý, přesto plynule a velmi rychle. Jo, když se to umí :-)...Tak dojezdila i ta nadlidská půlka závodního pole vodních slalomářů a my - Sokol a já jsme se poslušně přesunuli ze superrychlého Favorita do Řejhovic Oktávky. Cesta v Octavii byla parádní. Rychlost akorát tak kolem předpisový, pohodlí vysoké, takže to pěkně odsejpalo. Jen zastávka na benzínce zkontrolovat kvalitu přivázání mojí a Sokolovy lodě (Jirkovu vezli Dukláci) a zase dál směr Praha, později Veltrusy. Praha byla tentokrát plynule projetelná, protože včerejší uzavírka už se nekonala, takže všechno v poho. Ve Veltrusích na kanále jsme se přeprdelili zase zpátky do Felicie, odvezl jsem Socoola domky a sám pokračoval mým směrem... Já vim, ten konec je trochu zkrácenej v porovnání s tím ostatním, ale když normální lidi nemaj na uplně každý cestě nějakej průser nebo nějakej zajímavej zážitek. Některý z nás prostě jen jedou a dojedou. Tak co o tom kolikrát víc psát?

Trénink na Trnávce - den III.
Trénink na Trnávce - den IV.

Gory